Nakladatelství Milana Hodka Paper Jam vydalo sbírku z pozůstalosti teplického barda Jaromíra Urbana (10. 5. 1940 - 4. 3. 2017), jinak také slovutného inženýra chemie, malíře, fotografa a dopisovatele do několika regionálních novin. Kniha vyšla péčí Patrika Linharta a zahrnuje Urbanovu tvorbu z let 1973-1988 (Roztrhaný kalendář), 1975-2000 (Verše staré a nové), 2000-2003 (Alzheimerova choroba) a pět krátkých nedatovaných próz. Přinášíme ukázku v podobě několika básní.
Anděl
Seděli jsme v hospodě
hádali jsme se, jeden vedle spal
zmatení hlasů zbytečných
Když tu hle
anděl si sedl mezi nás
Otřepal si sníh z křídel
a nic
nikdo si ho nevšímal
hádali jsme se pořád dál
Pak zmizel ve sloupu ohně
my pořád nic
ale přece jen jsme se podívali
jeden druhému do očí
A vím že v nich zůstalo
poslední mávnutí jeho křídel
Vzpomínka na Vladimíra Vokolka
Na konec dne si sedl soumrak
nad obzor vypluly levantské hrady
o nohu se mi tře mňoukavá kočka
Je mírný večer
a já si vzpomněl na jeho pohled
z okénka vlaku do Děčína
když se rozloučil se synem a vnučkou
Upřený do dálky
skrz sebe
jako provaz napnutý mezi životem a smrtí
který přejdeme
jen po svém souhlasu
na osamělém místě
uprostřed pouště
Červená hvězda
Červená hvězda je plná černých děr
myších ocásků příšerné gravitace
které podléhají brány i věže
sebelíp houževnatě vypletené
a naklánějí se k mé
zrezivělé hlavě
Noční hlídka
Noční hlídka táhne
pustou krajinou plnou zlámaných trav
chřestí kostmi pravěkých ryb
a marně se snaží najít zprávu
dopis napsaný klínovým písmem
zprávu o tom
že Poslední soud už proběhl
Alzheimerova choroba
Ležela jsi v dětské postýlce
uslintaná a vrnící
nepoznal jsem Tě
Seděla jsi na prknech plovárny
hladká a štíhlá
nepoznal jsem Tě
Stála jsi v bílém závoji nevěsty
zamyšlená a vzrušená
nepoznal jsem Tě
Jdeš dolů po schodech knihovny
usmíváš se vznešená
nepoznávám Tě
Půjdeš mi naproti Bílou cestou
zešedlá, vrásčitá
a já Tě nepoznám
Věštírna (podzim v Mostě)
Hlavy bříz na kopcích
nabírají barvu vlasů keltských kněžek
věštících z cárů babího léta
budoucnost Země
Tmavé mráčky
se rychle ženou bělavou klenbou
v paprscích pozdního slunce
Netečné masy šedých stavení
dole pod strání
se ale snaží nevidět proměnu počasí
a slepýma očima
lákají zimní bouře
Přátelé
Ty, divoký kačere
nesmyslně krmený v rozpuku léta
senilními starci
jenž topíš nepřipravené kačeny
netušící
že už je dovoleno vše
Vy, velryby
zmítající se v pobřežních mělčinách
netušící
že sonary námořních hlídek
nejsou voláním dávných druhů
Vy, ropuchy
které skáčete s vypoulenýma očima
přes nekonečné pruhy dálnic
a netušíte
že rychle se blížící světla nejsou
předzvěstí budoucích rozkoší
Tulení mláďata
ubíjená po tisících
na ostrovech severních moří
a ještě netušící
že vůbec nějaká rozkoš existuje
A ty Moby Dicku
s kapitánem Achabem
připoutaným ke svému boku
a nonšalantně nám mávajícím
na poslední cestu
Vy všichni jste mí přátelé
Sonet o černých očích
Čas utíká jak stíny zavřenými dveřmi
a náměstí už dává sbohem katedrále
já zůstal stát jsem očarován ještě stále
tak jenom přijď a znova si mě vezmi
Než odnese mě širý nepřehledný proud
do míst kde lze už jenom vzpomenout
na stíny jež dveře nepustily
ven a zpátky také nemohou
Však stále sebou cloumá jako had
ten jeden z nich
je ještě plný síly
Tvé oči strašné černé vlasy
jsou můj hrad
v něm přebývám pod noční oblohou
Návod
Napřed se toulej:
je úplně jedno kde
ale toulej se ve dne v noci
dokud ti slunce nevypraží mozek
déšť nevylouží kůži do běla
a z plic nevyrazí proud krve který
označí cestu všem následovníkům.
Potom se miluj s dívkou:
se čtrnáctkou nebo padesátkou
to je úplně jedno
ale miluj se s ní všemi způsoby
které tě napadnou
až z tebe vystříkne proud krve který
bude stoupat vzhůru jako raketa
pak se snese v jemné spršce
a jako baldachýn zahalí postel
kde jste to všechno dělali.
Dále pak chlastej:
nezáleží na tom co jen když je v tom líh
ale chlastej několik dní a nocí
dokud nesekneš velikou závěrečnou persii
která se rozlije po celém lokálu
a jak se shýbneš pro sklenici
vypadlou z roztřesených prstů
uklouzneš a jako nemluvně
se vykoupeš v moři krve která
ti uteče z prořízlé tepny.
Nakonec se chop:
je úplně jedno čeho
ale chopíš-li se kamery a štětce
pak fotografuj věci skutečné
a maluj věci vysněné
dokud ti oči nevyblednou
a prsty nezkroutí poslední křeč.
Až tohle všechno uděláš
tak poznáš jak blízko jsi
divokému srdci života
a doopravdy zkoprníš.
