Jaromir

Nakladatelství Milana Hodka Paper Jam vydalo sbírku z pozůstalosti teplického barda Jaromíra Urbana (10. 5. 1940 - 4. 3. 2017), jinak také slovutného inženýra chemie, malíře, fotografa a dopisovatele do několika regionálních novin. Kniha vyšla péčí Patrika Linharta a zahrnuje Urbanovu tvorbu z let 1973-1988 (Roztrhaný kalendář), 1975-2000 (Verše staré a nové), 2000-2003 (Alzheimerova choroba) a pět krátkých nedatovaných próz. Přinášíme ukázku v podobě několika básní.

 

Anděl

Seděli jsme v hospodě

hádali jsme se, jeden vedle spal

zmatení hlasů zbytečných

Když tu hle

anděl si sedl mezi nás

Otřepal si sníh z křídel

a nic

nikdo si ho nevšímal

hádali jsme se pořád dál

Pak zmizel ve sloupu ohně

my pořád nic

ale přece jen jsme se podívali

jeden druhému do očí

A vím že v nich zůstalo

poslední mávnutí jeho křídel

Vzpomínka na Vladimíra Vokolka

Na konec dne si sedl soumrak

nad obzor vypluly levantské hrady

o nohu se mi tře mňoukavá kočka

Je mírný večer

a já si vzpomněl na jeho pohled

z okénka vlaku do Děčína

když se rozloučil se synem a vnučkou

Upřený do dálky

skrz sebe

jako provaz napnutý mezi životem a smrtí

který přejdeme

jen po svém souhlasu

na osamělém místě

uprostřed pouště

Červená hvězda

Červená hvězda je plná černých děr

myších ocásků příšerné gravitace

které podléhají brány i věže

sebelíp houževnatě vypletené

a naklánějí se k mé

zrezivělé hlavě

Noční hlídka

Noční hlídka táhne

pustou krajinou plnou zlámaných trav

chřestí kostmi pravěkých ryb

a marně se snaží najít zprávu

dopis napsaný klínovým písmem

zprávu o tom

že Poslední soud už proběhl

Alzheimerova choroba

Ležela jsi v dětské postýlce

uslintaná a vrnící

nepoznal jsem Tě

Seděla jsi na prknech plovárny

hladká a štíhlá

nepoznal jsem Tě

Stála jsi v bílém závoji nevěsty

zamyšlená a vzrušená

nepoznal jsem Tě

Jdeš dolů po schodech knihovny

usmíváš se vznešená

nepoznávám Tě

Půjdeš mi naproti Bílou cestou

zešedlá, vrásčitá

a já Tě nepoznám

Věštírna (podzim v Mostě)

Hlavy bříz na kopcích

nabírají barvu vlasů keltských kněžek

věštících z cárů babího léta

budoucnost Země

Tmavé mráčky

se rychle ženou bělavou klenbou

v paprscích pozdního slunce

Netečné masy šedých stavení

dole pod strání

se ale snaží nevidět proměnu počasí

a slepýma očima

lákají zimní bouře

Přátelé

Ty, divoký kačere

nesmyslně krmený v rozpuku léta

senilními starci

jenž topíš nepřipravené kačeny

netušící

že už je dovoleno vše

Vy, velryby

zmítající se v pobřežních mělčinách

netušící

že sonary námořních hlídek

nejsou voláním dávných druhů

Vy, ropuchy

které skáčete s vypoulenýma očima

přes nekonečné pruhy dálnic

a netušíte

že rychle se blížící světla nejsou

předzvěstí budoucích rozkoší

Tulení mláďata

ubíjená po tisících

na ostrovech severních moří

a ještě netušící

že vůbec nějaká rozkoš existuje

A ty Moby Dicku

s kapitánem Achabem

připoutaným ke svému boku

a nonšalantně nám mávajícím

na poslední cestu

Vy všichni jste mí přátelé

Sonet o černých očích

Čas utíká jak stíny zavřenými dveřmi

a náměstí už dává sbohem katedrále

já zůstal stát jsem očarován ještě stále

tak jenom přijď a znova si mě vezmi

Než odnese mě širý nepřehledný proud

do míst kde lze už jenom vzpomenout

na stíny jež dveře nepustily

ven a zpátky také nemohou

Však stále sebou cloumá jako had

ten jeden z nich

je ještě plný síly

Tvé oči strašné černé vlasy

jsou můj hrad

v něm přebývám pod noční oblohou

Návod

Napřed se toulej:

je úplně jedno kde

ale toulej se ve dne v noci

dokud ti slunce nevypraží mozek

déšť nevylouží kůži do běla

a z plic nevyrazí proud krve který

označí cestu všem následovníkům.

Potom se miluj s dívkou:

se čtrnáctkou nebo padesátkou

to je úplně jedno

ale miluj se s ní všemi způsoby

které tě napadnou

až z tebe vystříkne proud krve který

bude stoupat vzhůru jako raketa

pak se snese v jemné spršce

a jako baldachýn zahalí postel

kde jste to všechno dělali.

Dále pak chlastej:

nezáleží na tom co jen když je v tom líh

ale chlastej několik dní a nocí

dokud nesekneš velikou závěrečnou persii

která se rozlije po celém lokálu

a jak se shýbneš pro sklenici

vypadlou z roztřesených prstů

uklouzneš a jako nemluvně

se vykoupeš v moři krve která

ti uteče z prořízlé tepny.

Nakonec se chop:

je úplně jedno čeho

ale chopíš-li se kamery a štětce

pak fotografuj věci skutečné

a maluj věci vysněné

dokud ti oči nevyblednou

a prsty nezkroutí poslední křeč.

Až tohle všechno uděláš

tak poznáš jak blízko jsi

divokému srdci života

a doopravdy zkoprníš.