Meteorologie byla mým zájmem prakticky od dětství, a tento zájem se zvýšil seznámením s Romanem Szpukem, který pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově na Šumavě. Článek jsem původně psal pro časopis 2. světová válka a je dle mého zajímavý i z hlediska vývoje techniky - přiznám se, že jsem dříve neměl ani tušení, že se už v té době dala postavit funkční stanice pro automatická měření a vysílání.

Co dokázalo udělat počasí ve válečných plánech, by vydalo na pořádnou knihu. Jak si nepřipomenout „božský vítr“, který zničil ve 13.století invazní flotilu mongolských nájezdníků, když už si brousili zuby na Japonsko, nebo španělskou Armadu, jež podlehla rafinovanému způsobu vedení boje anglickými námořníky a nepřízni nevyzpytatelného oceánského počasí? Jak by naplánoval své poslední velké tažení Napoleon, kdyby měl lepší přehled o ruském podnebí (jakkoli se dnes soudí, že jeho armáda byla v době příchodu mrazů už pořádně narušená dlouhotrvajícím vyčerpáním, špatným zásobováním a nemocemi včetně pohlavních)? To vše jsou pouze úvahy. Devatenácté století přineslo zkoumání počasí na vědecké bázi a nedlouho poté zapřáhli novou vědu do svých služeb i vojáci. Začalo to být zřejmé už za první, ale ještě více za druhé světové války, kdy zprávy o počasí tvořily dosti značnou část zpráv, předávaných špionážními sítěmi, neboť běžné komunikační kanály přestaly fungovat.

V nacistickém Německu měla počasí pod palcem tzv. říšská povětrnostní služba (Reichswetterdienst), která zastřešovala činnost všech meteorologů, ať již patřili k pozemní armádě, námořnictvu, letectvu či k civilním složkám. Zvláště pro letce a námořníky byly zprávy o počasí mimořádně důležité. Když válka překročila hranice evropského kontinentu, vyvstala nutnost získávat hlášení z rozličných míst, často i velmi vzdálených a obtížně přístupných. Jen na jejich základech bylo možné sestavit synoptické mapy a předpovídat vývoj povětrnosti.

Již na začátku války operovala v severním Atlantiku motorová loď Sachsen, která unikala nežádoucí pozornosti nepřítele maskováním za rybářský kutr. Nejdůležitějšími členy posádky byl tým osmi meteorologů. Posléze bylo z nejvyšších míst rozhodnuto, že bude vytvořena síť meteorologických stanic od pobřeží Kanady až po Barentsovo moře. Nejznámější jsou příběhy stanic s lidskou posádkou na pobřeží Grónska a na Špicberkách, německý plán obsazení Islandu se nezdařil proto, že je zde Američané prostě předešli. Na dalších místech měly být umístěny stanice automatické.

Jejich výroba byla zadána firmě Siemens. Ta se svého úkolu zhostila dobře: v září 1943 vyplula do chladných vod severního Atlantiku ponorka U-537, jejímž velitelem byl kapitánporučík Peter Schrewe. Na palubě měla i meteorologa dr. Kurta Sommermeyera, který zajišťoval odbornou stránku akce. V zálivu Martin Bay na severu Labradorského poloostrova (Newfoundland) ponorka na dva dny zakotvila a dopravila na pevninu 10 ocelových válců s měřicími přístroji, vysílači a stožárem. Výkonné baterie umožňovaly dvouminutové vysílání každé tři hodiny. Počítalo se, že je bude nutno vyměnit až po šesti měsících. Nesla kódové označení „Kurt“, patrně podle křestního jména dr. Sommermeyera. Posádka se asi pěkně zapotila, ale místo bylo zvoleno dobře. Asi 400 metrů od pobřeží a nějakých 50 metrů nad hladinou moře byl objekt skryt před kanadskými hlídkovými čluny. Téměř anekdotický nádech, že pro případ, pokud by někdo přišel ke stanici po pevné zemi, byla opatřena výstražnou tabulkou v angličtině, že jde o majetek kanadské vlády (podepsána byla neexistující organizace Canadian Meteor Service), ale na odstrašení málo gramotných lovců či Eskymáků by to snad bývalo stačilo…

Ponorka se vrátila koncem prosince do Lorientu v okupované Francii. Její osud se naplnil o rok později: byla vyslána na Dálný Východ a zde v Jávském moři byla potopena s celou posádkou. Jen dr. Sommermeyer, mezitím pověřený jinými úkoly, se dožil konce války. Pak se nad stanicí rozhostilo ticho a tma…

Že se tak nestalo natrvalo, je zásluha jednoho zvídavého penzisty. Jmenoval se Franz Seliger a býval u firmy Siemens inženýrem. Dostal se k zápiskům dr. Sommermeyera a kontaktoval kanadského válečného historika W. A. B. Douglase. V roce 1981 byla stanice skutečně nalezena a to v překvapivě dobrém stavu. Byla demontována a převezena do Kanadského válečného muzea v hlavním městě Ottawě, kde je dodnes jedním z nejpřitažlivějších exponátů.