Udělám z vás vítěze – a společně pak podrtíme břídily. Život je svině, tak se koukejte uchýlit k čemukoli, co bude potřeba. Z propouštění lidí učiníme masovou zábavu. A ženy? Pro ty veřejný život vůbec není, protože menstruují… Těchto několik, zde volně parafrázovaných výroků, neřekl nikdo jiný než Donald Trump. Vykolíkoval si jimi hřiště už v kampani před prezidentskými volbami a v úvodu své knihy Ne nestačí (Argo, 2019) s podtitulem Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme se k nim vrátila kanadská novinářka a aktivistka Naomi Kleinová.

Sousloví „šoková politika“ v podnázvu není nijak náhodné. Kleinová jím navazuje na jinou svou knihu Šoková doktrína. Vzestup kalamitního kapitalismu, v níž popisuje a analyzuje brutální taktiku metody šoku, kterou s oblibou používají Spojené státy nejen v různých zemích světa (např. státy Jižní Ameriky, východní Evropa po pádu komunismu), ale po událostech 11. září 2001 a hurikánu Katrina (2005) i doma. V čem tato taktika spočívá? V tom, že se „systematicky využívá dezorientace veřejnosti v důsledku kolektivního šoku (v podobě válek, převratů, teroristických útoků, hroutících se trhů či živelních pohrom), aby se prosadila radikální prokorporátní opatření, o kterých se často hovoří jako o ‚léčbě šokem‘ (shock terapy).“ Jinými slovy: krize vždy dobře poslouží jako záminka k zavádění prudkých změn. Pro Kleinovou je vyvrcholením těchto praktik právě Donald Trump – vždyť jeho poradkyně Kellyanne Conwayová nazývá naprosto nepokrytě éru, kterou svým úřadováním v Bílém domě započal, šokem, jenž otřese systémem. A nutno dodat, že šokem bylo už jeho pouhé zvolení, které mnoho lidí dezorientovalo natolik, že než se vzpamatovali, zaplavil Trump Ameriku smrští exekutivních příkazů a cíleně zaútočil na veřejnou sféru.

Trump je však pro Kleinovou vyvrcholením ještě jiných praktik – těch, kterými se zabývala už v knize Bez loga. Zacíleno na značkové tyrany, přičemž „značkovými tyrany“ myslela velké korporace, produkující nikoliv výrobky, ale značky. Jejich cílem je téměř nic nevlastnit čili za nic neodpovídat, mít na výplatní pásce co nejméně zaměstnanců a starat se jen o svou image. Tedy: všechno označit svojí nálepkou. A přesně tohle Trump dělal, když podnikal (stavitelství, obchod s nemovitostmi) a bohatl. Obě tyto její knihy jsme reflektovali ve Tvaru 11/2011, str. 10.

Rozděl a zastraš

Nechci se zabývat tím, co Trump činí v prezidentské funkci – to máme možnost sledovat v přímém přenosu. Zastavme se ale u titulku tohoto článku a vysvětleme si, proč korporátní převrat. Inu proto, že vrcholní představitelé korporací nalezli do vládního kabinetu a to s jediným cílem: demontovat stát, který má za úkol chránit občany a jejich práva. „ExxonMobil jako ministr zahraničí. General Dynamics a Boeing do čela ministerstva obrany. A lidi z Goldman Sachs prakticky na všechna zbylá místa. Směska kariéristů postavených do čela jednotlivých ministerstev jako by se cíleně rekrutovala z lidí, kteří v základní poslání svého úřadu ani nevěří, nebo si dokonce myslí, že by vůbec neměl existovat,“ píše Kleinová a dodává, že k převzetí moci korporátem spěla situace v USA už několik desetiletí. Zvolení Trumpa jen přispělo k tomu, že zájmové ekonomické skupiny přestaly hrát hru na volené zástupce, skrze jejichž „nákup“ mohly ovlivňovat politiku, a rozhodly se tyto prostředníky prostě vynechat a obsadit administrativu samy. A Trump Organization, která se nastěhovala do Bílého domu, jim pochopitelně otevřela dveře dokořán. To, co se dřív maskovalo, například že George W. Bush je jen nastrčeným panákem společnosti Halliburton, zaměřené na těžbu ropy a zemního plynu, na to se už dnes podobné firmy vykašlaly. Nic maskovat totiž není třeba. Trump jako značka a Trump jako prezident splynuli v jedno.

Kleinová nazývá tento stav „korporátní dystopií“, kterou spolehlivě uvádí v chod permanentní štvaní jedněch proti druhým: bělochů proti černochům, občanů proti migrantům, heterosexuálů proti homosexuálům či transsexuálům, mužů proti ženám... A v celém tom kolotoči nenávisti jde o jediné: aby úzká skupina lidí mohla nerušeně uskutečňovat svůj politický a ekonomický program, a aby jenom ona z něj mohla profitovat. K tomu si přizvala na pomoc strategii „rozděl a zastraš“, podporovanou stále sofistikovanějšími regulemi, jak nenáviděným menšinám ztížit či znemožnit hlasování ve volbách. O praktickém manuálu, který by mohl k ovlivňování voleb ve prospěch bílé, maskulinní a homofobní většiny dobře posloužit, píší podrobněji američtí politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt v knize Jak umírá demokracie (Prostor, 2018) – viz Tvar 6/2019, str. 18.

Neoliberalismus jako absence lásky

Přejděme k další části knihy Naomi Kleinové, v níž se soustředí na to, co lze proti korporátnímu převratu na občanské úrovni vlastně dělat. Ze všeho nejvíc zdůrazňuje, že situace je tak komplikovaná a nebezpečná, že nestačí zaměřit se na jeden či dva faktory a myslet si, že jejich vyřešením či odstraněním je vyhráno. Otázky rasové, genderové, ekonomické či kulturní nerovnosti se natolik prolínají, že se jimi nelze zabývat odděleně. V systému, který s lidmi i s celou planetou zachází jako s onucí, který každého vyždímá a pak jej hodí přes palubu, který miliony lidí nejprve zbaví možnosti obživy a pak se k nim chová jako k bezcenné špíně, jež si nezaslouží nic jiného, než zavřít do vězení, v systému, pro který je státní správa zlatý důl vhodný k bezohlednému vytěžení a půda, voda a vzduch jen stokou, kam lze lít splašky – v takovém systému může být účinná pouze jeho komplexní proměna. V této souvislosti autorka s neskrývanou radostí zmiňuje občansko politické aktivity (hnutí za zastavení násilí proti ženám, volání po důstojné minimální mzdě, hnutí za práva původních obyvatel, hnutí za klimatickou udržitelnost apod.), jež v současných Spojených státech „pod Trumpem“ přímo bují jako nutná reakce na kroky vládní administrativy. Nejen že Kleinová všechna tato hnutí zmiňuje, ale oceňuje na jejich aktivitách právě to, že si jsou vědoma prolínání či překrývání různých problematik, v důsledku čehož odmítají akcentovat pouze jednu z nich.

A pak tu ještě máme ideologický rámec, v němž se vše výše zmíněné odehrává – náš starý známý neoliberalismus postavený na neexistenci alternativy. Autorka ho charakterizuje jako absenci lásky, která se v americké společnosti uskutečňuje formou politiky. „Bere na sebe podobu generace dětí (převážně černošských a snědých), které vyrůstají v prostředí, kde na nich nikomu nezáleží. Bere na sebe podobu škol v Detroitu zaplavených krysami. Bere na sebe podobu vodovodů, ze kterých se uvolňuje olovo ničící zdraví mladých lidí ve Flintu. Bere na sebe podobu chátrajících nemocnic, kde si připadáte spíš jako ve vězení – a přeplněných vězení, která jsou tím nejvěrnějším lidským zpodobněním pekla. Bere na sebe podobu krás naší planety, zadupávaných do země, jako kdyby neměly žádnou hodnotu. Bere na sebe podobu lhostejné hamižnosti usídlené v lidském těle – jež nápadně připomíná samotného Trumpa,“ vysvětluje Kleinová svou výše zmíněnou metaforu.

Hamižný Trump a jeho neméně hamižná korporátní squadra také velmi dobře vědí, že je potřeba postupovat na všech frontách (zjednávání pořádku v ulicích, útoky proti právu žen rozhodovat o početí, očerňování přistěhovalců, regulace ekonomiky v zájmu superbohatých, eskalace zahraničních konfliktů) současně.

Stojí-li však proti sobě dvě skupiny, které používají stejný způsob boje, leč odlišně motivovaný, obávám se, že konflikt mezi nimi nemůže nikdy skončit bez zásadního střetu, natož aby skončil dohodou. Mám na mysli občanskou válku. Toho si je vědoma i Kleinová, když na několika místech upozorňuje, že vždycky je tu ještě válka… Ačkoliv má na mysli spíše válku vedenou v zahraničí, i taková válka může vést k normalizaci poměrů doma – o tom vědí své především Rusové (viz jejich války v Čečensku). A apeluje na nás, abychom nikdy nepouštěli ze zřetele pohyb cen ropy, který je jakýmsi lakmusovým papírkem toho, co se chystá v nejvyšších patrech politiky.

Sami vlastnit a demokraticky spravovat

Nebyla by to však neúnavná aktivistka Naomi Kleinová, aby se nepokusila postavit proti beznaději naději. Možná vám to bude znít neuskutečnitelně až naivně, ale její odpovědí na neoliberalismus coby absenci lásky, který se opírá o ekonomiku vybudovanou na destrukci, je ekonomika vybudovaná na lásce. To je taková ekonomika, jíž dominují péče a starostlivost – o půdu, planetu či o sebe navzájem – , které jsou založené „na samozřejmém principu, že když si něco vezmeme, musíme se také postarat a něco hodnotného poskytnout. Na pochopení, že každý člověk a vůbec všechno má svou jedinečnou hodnotu a že s nikým a s ničím nelze zacházet, jako by byli nahraditelní a na jedno použití.“ Vidíte, a přesto to děláme. Ušlechtilých myšlenek v tomto duchu jsme už vyslechli bezpočet, ale sotva kdy jsme je byli schopni a ochotni dlouhodobě realizovat. Možná proto, že jsme neměli odvahu udělat ten skutečně razantní skok, kterým Kleinová svou vizi „světa, jaký potřebujeme“ podmiňuje a se společně smýšlejícími souputníky, sdruženými v aktivistické komunitě mu dala i písemnou podobu nazvanou Manifest skoku. A protože nejpalčivější hrozbou s nedozírnými důsledky je v této chvíli klimatická změna, která se odvíjí od energetiky založené na neobnovitelných zdrojích, nabízí Kleinová jako alternativu nejen nutnost soustředit se na obnovitelné zdroje, ale především převést správu energetiky z rukou korporací do rukou obyčejných lidí. „Usoudili jsme, že i kdyby společnosti jako ExxonMobil nebo Shell obnovitelnou energii nabízely, my ji od nich kupovat nechceme. Místo toho chceme, aby byla výroba energie v rukou veřejnosti, komunit či energetických družstev. Budeme-li energetické systémy sami vlastnit a demokraticky spravovat, budeme moci z utržených peněz budovat sociální služby potřebné v zemědělských oblastech, jakož i v malých a velkých městech: denní stacionáře, domovy pro seniory, komunitní centra a dopravní systémy (protože odpadne plýtvání na položkách, jako jsou třeba 180 milionové zlaté padáky pro lidi Rexe Tillersona),“ vysvětluje Kleinová. O participativní ekonomice se mluví už delší dobu a na všech možných úrovních (u nás je asi její nejviditelnější zastánkyní ekonomka Ilona Švihlíková), ale co to ve skutečnosti znamená? Vydrápnout korporacím to, o čem si ony myslí, že jim právem patří, a připravit je tím o zisk. Ovšem leckterým uším právě tohle může znít jako znárodnění... Znárodnění, s nímž máme zejména ve střední a východní Evropě poněkud neblahou zkušenost, která nám brání uvěřit, že peníze sebrané bohatým budou skutečně přerozděleny mezi ty nejpotřebnější. A ještě něco: zřeknou se bohatí (zde korporace) svých peněz dobrovolně? To sotva. Nevrací se tak tedy na scénu opět možnost války? Mluvíme tu přece o hloubkové strukturální změně - je vůbec uskutečnitelná mírovou cestou?

Nemohu si pomoci, ale poslední část knihy vyvolává více zneklidňujících otázek než uklidňujících odpovědí – byť otištění výše zmíněného Manifestu skoku v samotném jejím závěru má zřejmě působit jako pozvánka ke skutečnému skoku, jenž nás katapultuje z temného tunelu na prosluněnou, rozkvetlou louku. Inu, kéž by… Jen tak mimochodem – víte, co to znamená, když se v drážní hantýrce řekne: Máme tady skokana? Že pod vlak skočil sebevrah…

Ale navzdory těmto pochybnostem, kterým jsem se při četbě nedokázala ubránit, jsem s nadšením přivítala ty pasáže, v nichž Kleinová píše o vzmachu občanské společnosti – tedy té části americké veřejnosti, která se vymanila z povolebního šoku a stmelila se v mocný proud s jediným cílem: demokratickou cestou zabránit Trumpovu znovuzvolení v příštích prezidentských volbách. To by byl první úspěch, bez něhož by další změny nebyly možné. Takže: říci ďáblovi ne, jak zpíval kdysi Sváťa Karásek, stačí – alespoň pro začátek.

 (článek byl publikován ve Tvaru 9/2019)