Ja mam holku z Elby i jeji partner sel by
Stroj na poezii
V době Alfréda Jarryho již bylo jasné, že lidská práce patří do rukou strojů. Pásová výroba a automatizace se stala tématem číslo jedna na počátku 20. století a na konci téhož století jsme začali strojům odevzdávat do péče i naše mentální úkony. Ano, i poezii! Marně tedy pláčou básníci, že nejsou vyslyšeni, neboť se i od nich očekává, aby urychleně vystřízlivěli z pocitu božství, nechali své představy mediálním institucím a v případě nějakého problému se odebrali k psychologovi. Namítá se, že přece i za tou nejobyčejnější telenovelou stojí člověčí nápad, tvořivé úsilí, múza. Takovým tazatelům je však potřeba poopravit pojetí stroje, pojetí, jehož kořeny sahají až do 17. století. Žijí v archaické představě, že lidé se můžou strojům bránit tím, že je rozbijí. Naše století však vidí otázku ve zcela jiném světle. Co se stroji, jejichž součástí jsme my samotní? Vždyť hlavním tématem moderních technologií je organizace lidské práce. Musíme strojům sloužit, aby nám pomáhali. Úspěch dnes zakládá takzvaná práce s lidskými zdroji, které propletené s technologickými protézami (např. mobily nebo automobily) prudce akcelerují úspěch v tržním prostředí. To se samozřejmě týká i literárních aktivit, knižního, ale ještě více mediálního průmyslu. Není však třeba obsáhle ilustrovat tuto situaci příklady, stačí, když zmíníme jednoaktovku Jarryho současníka Pierra Henri Camiho. V ní jsou zajatí spisovatelé upoutáni v kádi s inkoustem. Inkoust trvale přitéká čůrkem, takže pokud spisovatel nebude psát dostatečně rychle utopí se. To jej samozřejmě motivuje k psaní tlustospisů kterými obratem jejich věznitelé zaplavují trh. Geniálně jednoduché, že. Podobnost s naší zkušeností není náhodná.
Na počátku roku 2005 jsme se rozhodli pro laboratorní experiment namodelovat literární stroj, který by využil sítě mobilních operátorů a motivoval jednotlivé spisovatele (nadále uzly angl. nodes) k posílání SMS s jednoduchým dvojverším. Nazvali jsme vzniklou literární formu redukovaným sonetem. Ten má vlastní vnitřní pravidla, pevně svazující mentální pochody uzlů. Ukázalo se, že tvořivá snaha splnit nároky formy mnohdy zcela eliminovala pocit finanční zátěže, takže vbrzku některé uzly přestaly korespondovat, neboť jim došel kredit. Jako výhoda literárního stroje se zároveň projevila nezávislost na odpadnutí dílčích uzlů, neboť vždy existoval dostatek aktivních uzlů, takže výpadek takřka neohrozil jeho plynulý chod. Jedním z výsledků experimentu bylo zjištění, že není třeba týrat jednotlivé aktéry stroje po vzoru Camiho hry, v nichž naopak zabral jistý druh závislosti a to i přes to, že svůj tvořivý potenciál vkládali do anonymizujícího prostředí. Při koncipování stroje jsme předpokládali, že jednou z hlavních motivací literární práce a zároveň brzdou stroje, je uspokojení osobních ambicí. Ukázalo se, že tomu tak není, a tudíž jako jedním z vedlejších efektů experimentu je zjištění, že uzly a potažmo člověk samotný, má sklon ztotožnit se s idejemi a principy i když jsou zhoubné či nesmyslné. Stejně tak nám experiment odpověděl na otázku, zda se lze psaním uživit. Odpověď zní ano, avšak výhradně uvnitř podobného literárního stroje. Příkladem budiž průmysl telenovel.
Dalším zjištěním, a to velmi pozitivním, je naprostá nezávislost stroje na čtenářích. Přesto, že nikdo z uzlů neměl dopředu žádný příslib vydání, jak jsme diskutovali výše v otázce osobních ambicí, přesto se všichni svorně rozhodli korumpovat čtenáře obscénností. Tento fakt se stal zároveň důkazem, že ke každému literárnímu stroji nutně patří setření hranic mezi individuálním a kolektivním. Otázka vztahu autora a čtenáře, tato noční můra literární teorie, prakticky přestala existovat. Nejenže se stali uzly i potencionální čtenáři, ale i každý uzel posílal SMS nezávisle na tom, zda čtenáři, či autorovi. Nakonec se díky sugestivnímu obsahu stali všichni autory ať čtenáři, či nikoli. Tím se podařilo zároveň vyřešit palčivý problém spisovatelské obce, která stále častěji volá po výchově vlastního publika.
Pro literární stroj mají tyto otázky stěží svojí váhu, neboť experiment vychází z konceptu dělení společnosti na platiče a neplatiče, a tudíž je vnímání literárního textu čtenářem stejně jako mobilním operátorem zcela vedlejší. Z téhož důvodu jsme se rozhodli uvést výsledky práce stroje v intencích současné doby jako dílčí zprávu výzkumného projektu. Moderní společnost je totiž jen hra.
Pro PAKO č. 14/2007 napsal: Cryspeen Starkocz, koordinátor projektu
Texty redigoval Jan Nejedlý.
