Roman Szpuk: Básně a grafiky

Mars ve větru

Otvírám okno. Ať šumí vítr,

tiskne se ke mně milá noc.

Povstává Mars, jímž do oka smýkl

mi černý les, Mars, němý host.

Chci ti být pobřežím, noci, věř mi,

vaneš teď ke mně či ode mě?

Průvan v srdci tříská dveřmi.

Kéž v šumu tvém, větře, zmlkne vše.

 (Hřbitov)

Adorace: Van po bouři

Na lodi všichni mlčky bdí,

pozdními výboji východ plane,

Bůh mlčí, zní tlumené výdechy

v kostelních lavicích zhroucených stařen,

roleta mračen se odchlípla,

odplouvá bouře, už slunce zhaslo,

jen tmavnoucí blankyt uvadá

a nachových mračen nízké pásmo.

(Choroš)

Adorace: Rozvíjení

Na suchém úhoru uvázlo poupě

vlčího máku, jediné,

krůpěj krve, než do tůně spadne,

v oltářní světlo se rozvine,

ve věčné světlo, tu raněnou hvězdu,

svůdný cíl příštího vtělení,

když ze stříšky nad bočním vchodem chrámu

zní rytmus nočních krůpějí.

Slábne šum deště, než na jeho místě

zpěv cikánských dívek vykvete,

zvenčí zdí k oltáři projde tak jistě

Pán věčného světla poupěte.

(Kamenná hlava)

Číst dál: Roman Szpuk: Básně a grafiky

S. Antošová a I. Malijevský - autorské čtení

Literatura a sociální realita

V poslední době se v české literatuře objevilo několik děl, které se dotýkají každodenní sociální reality, popisují sociální problémy a snaží se na ně v rámci své poetiky poukázat. Na tento večer jsme pozvali dva autory, kteří v nedávné době vydali nové knižní tituly. Svatava Antošová v polovině července 2021 básnickou knihu Diktátor píše báseň, kde se zabývá prekarizací- prizmatem vlastní zkušenosti, a Igor Malijevský, který na konci roku 2019 publikoval prózu Otevřený prostor, zobrazující svět korporací a práci v nich.

15. září od 18 hodin, Dům čtení Městské knihovny v Praze, Ruská 192/1455, Praha 10

Roman Szpuk: Kresby a básně

(kresby lze pokliknutím na pravý dolní roh zvětšit)

Noc končí

jako když šílenec

uléhá vedle mrtvé své,

než ven vyběhne

vstříc novým bolestem,

jako když milá usedne

do krystalů sněhu,

jen aby během dne

zmizela s hvězdami při obzoru.

Číst dál: Roman Szpuk: Kresby a básně

Svatava Antošová: Sami

Viděn skrz igelit a odspodu

viděn srdcem

do kterého otiskla svůj chrup marnost

sotva poprvé uhodilo do žeber

srdcem bijícím jak o závod a na přeskáčku

- ach jak ty pauzy bolely!

To už nebyla arytmie

to se schylovalo k puklině...

Viděn okem toho puklého srdce

jeví se svět jako nepřetržitý sled sledování

Skrze poslouchanou symfonii

čteny skryté úmysly

Skrze verš přesouvaný na hrbu básně

přes poušť sypanou místo pískem

montovnami

obstaveno bankovní konto

Skrze graffiti stříkané co dvě vteřiny

na chytrou zeď

určeny dědičné genetické predispozice

in vitro i per rectum

To už není anomálie

to je jaksi setrvalý stav

Zde jako jinde

po nástupu každé nové generace s jásotem

vyvařené z agónie války

nebo z krevních tučnic revoluce

prošlého data

Tam jako tady

po každém jejím neodvratném sestupu

do mezigenerační pustiny

kterou se prohnal bělovlasý meteorit

s kosou

Všude a napořád porodnice rozťaté

duněním uren

V životě kladeném na misky slunečních vah

krátce vychýleni na stranu světla

V smrti dětinsky brané na lehkou váhu

jednou provždy smýknuti do tmy

cípem půlměsíce

A všude a napořád od prvního

výkřiku hrůzy až k poslednímu střeženi

kamerami se záznamem…

Číst dál: Svatava Antošová: Sami

Víra u Vikingů

K napsání tohoto článku mě přivedl můj dlouhotrvající zájem o svět Vikingů. Ze všeho, co jsem o nich četl, mi asi nejvíc utkvěla v paměti kniha Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků, v níž dal autor těmto mořeplavcům a válečníkům vzlétnout až do kosmu a osídlit planetu Mars. Myslím, že více už pro ně udělat snad ani nemohl...

Vikingové sice nebyli příliš zbožní, ale zato dost tolerantní. (V tom se od dnešních Skandinávců moc nelišili). V pohanských dobách neměli zvláštní kněžskou třídu jako byli u Keltů druidové či žrecové u starých Slovanů. Zjednodušeně řečeno, otec rodiny byl zároveň obětníkem, ať byl bohatý nebo chudý, ale každý člověk, včetně otroků, mohl vztah k bohům projevovat soukromě.

Kromě již zmíněných obětí se nosily amulety, (nejčastěji miniatura Thorova kladiva), v určitých situacích přišlo na řadu vzývání či modlitby. Za posledních pohanských králů byla obětiště odpovídající jejich moci a bohatství: největší bylo v Uppsale. Byly přinášeny i oběti lidské -těmi se stávali většinou zajatci, někdy i křesťanští misionáři. Přesto však pokřesťanštění severských zemí proběhlo poměrně klidně a bez velkých společenských otřesů - jako podobně později vystřídala katolickou víru luteránská. Trvalo to dlouho a pohanská víra u některých lidi přetrvávala. Nezavrhli staré bohy zcela, jen je považovali za méně mocné než křesťanského Boha.

Nelze popřít, že mezi Vikingy bylo mnoho těch, co se nejvíc spoléhali sami na sebe a na své zbraně. K bohům se obraceli způsobem, který nejvíc připomínal starořímské: Dávám, abys dal, dělám, abys udělal. Jinou podobnost se světem antiky lze najít i v tom, že u Vikingů lidé i bohové jednají pod tlakem Osudu - na toto téma mají taky mnoho přísloví. Báli se urazit Osud, ale pojem bázně Boží jim byl neznám. To ovšem neznamená, že by člověk za nevhodný výrok nemohl být potrestán. O jednom z takových případů se zmiňuje Kniha o Islanďanech. Několik let před pokřesťanštěním Islandu byl Hjalti Skeggjason prohlášen psancem, když pronesl ze skály zákona urážlivé dvojverší proti bohyni Freye, (O tom blíže v Knize Hranice smíchu, kapitola Nerad bych vyl na bohy..., kde autor Jiří Starý rozebírá dvě staroseverské komické mytologické písně).

Číst dál: Víra u Vikingů