Ewald Murrer : Kurdut

Šestisetstránkovou sbírku básní a básnických povídek Kurdut s podtitulem „333 básní o povaze světa a tvorů ho obývajících“ vydalo v roce 2025 nakladatelství Aula. Ilustrovala Erea Křížová.

JEVY

Duchové s modrými zářícími hlavami svítí jako lampiony.
Z balkonů padá papírový déšť.
Syčí ucházející balón, nebem se pomalu sune vzducholoď.

BUDE-LI TŘEBA

Rovina září spoustami květů jako láva, vůz tažený zebrami si proráží cestu vůní.
Za slunečnicovým polem stojí bílý zikkurat s malovanými hrnky na plaňkách dřevěného
plůtku.
Na hřbetě hada jedu,
mlázím zajíce honím,
sám sobě do očí se dívám a vidím,
jak se řadí vojska,
jak se první bojovníci probíjejí Eustachovou trubicí
blíž k mému mozku.
Bude-li třeba, abych kýchnul, pak kýchnu.
Bude-li třeba, abych dupnul, pak dupnu.

TI NEPOCHOPENÍ

Nábožné ženy jdou k hrobu, bezbožné ženy usedají ke stolu.
Nábožní muži volají na mne: Ty drzý kluku!
Bezbožní muži plivou do tmy.
Žíznivá ústa lačně pijí dešťovou vodu.
Déšť bubnuje na víka pestrých krabic, déšť smáčí zdobné mašle,
déšť vpíjí se do ubrusů, po stolech stéká.
Dívkám voní mokré vlasy.
Páni srdce natahují modrými klíčky, páni vstupují do tmy.
Stranou všeho v tichém hloučku stojí ti nepochopení.
Svítí slunce, voskové postavy dětí měknou vystaveny žáru.
Mírné ženy hladí zvrásněná srdce, divoké ženy čtou slova z plakátů a smějí se.
Vyprahlé tlamy chtivě chlemtají ze žlabů. Žár otevírá truhly, otevírá skříně,
Mírní muži rozsvěcí svíce, divocí muži plivou do kouta. žár zapaluje keře, žár z korun žene papoušky, myši z polí. Dívkám voní suché vlasy. Páni ruce natahují k modrým klíčkům, páni se dívají do kouta.
Stranou všeho v tichém hloučku stojí ti nepochopení.
Střídá se tma se světlem, teplo se zimou, den za dnem, rok za rokem.
Až se jako opona rozhrne obzor a k nám přijde pochodový proud vojska. Vojáci zazvoní zlatými zvonky na čepicích, z bot jim poteče malinový sirup.
Moudrá sova bude nespokojena s rozestupy a zvolá: Vv v tom máte mezeru, dy patříte do sběru.
Ostatní ptactvo se bude věnovat komíhání
ve visech prostých i smíšených,
metům, přeletům, převratům, obratům, náskokům a seskokům.
Já, věrný svým kompromisům, budu mlčet.
Věří armádě.
Páni natáhnou srdce modrými klíčky, páni se podívají do kouta.
Stranou všeho v tichém hloučku budou stát ti nepochopení.

AŤ JDE TO TAK CELÝ ROK

Vezměte nůž, uřízněte palmový list, uvažte k listu provázek, zavěste list do otevřeného okna tak, aby se houpal v průvanu.
Otevřete noviny, zavřete oči, dotkněte se prstem náhodného článku.
Vysypejte na zem brambory, zavřete oči, dotkněte se prstem náhodného bramboru. Vpusťte herce na jeviště, zavřete oči, dotkněte se prstem náhodného herce.
Zpívejte pochodovou píseň, ať články, ať brambory, ať herci drží krok, ať jde to tak celý rok:

Jelen - úmor - hřeben
buben - hněten - čeřen
červivec - sršeň – stáří – řemen - prstoklad prašivec...

Karel Dachovský: Jak jsou zanedbané lidské duše

Básně ze sbírky Karla Dachovského († 2015) Cestou z Betléma, která vyšla v roce 1990, vybrala Marie Dolistová.

KATEŘINKY
(nejstarší psychiatrická léčebna v českých zemích)

Za mříží kdysi bloumal šílený Smetana,
o patro výš stíny:
dílem posedlí, dílem zoufalci,
dílem výstředníci.

V nemocniční zahradě se skrývá
pod rododendrony šílené inferno,
beton a železo, samota krápníků.
K zmapování situace je nutno podotknout,
že regionu kraluje kříž
na vysoké štíhlé věži.
Kdysi tu byl klášter,
nyní ticho pronikavější než komorní c.

Zatímco hnijí štětiny prasat,
chórové modlitby vibrují a nesou se
až k hranicím vesmíru,
aby naplnily Newtonův zákon
a zákon Boží.
Ano, jsou bystřejší než vesmírné sondy
a ostřejší než odštěpky slídy.
V Knize života naskakují smysluplná písmena.

KÁZÁNÍ RYBÁM

Člověk dosud nevytvořil
nic krásnějšího než je chorál.
Neznám nic útěšnějšího
než je benediktinská zahrádka.
Jak jsou zanedbané lidské duše,
kolik atavismu v ulicích
a divošství na fotbalových stadionech!
S jakou elegancí se vraždí duše!

Svatý Antonín odešel jednou
od lidí, aby kázal rybám.
Co by dělal teď v dobách,
kdy má pravda tenký hlásek?

V DIVADLE

 Proč se ptát na zaměstnání,
všichni jsme herci na prknech světa.

Chladná hvězda mlčí
a zdá se, že lze
rozhazovat květy zla
po cizích zahrádkách.

Zapomínáme,
že jsme herci na prknech světa.
Zapomínáme na anděly
sedící v hledišti.
Zapomínáme,
jinak bychom se třásli
a přestali hrát komedii.

SILIKA

Břeh Vltavy, divoká tráva.
To místo se dřív nazývalo Silika.
Opodál na skále měla
mezi trsy tařic svou chýši
stará herečka.
Znali jsme ji,
jak kráčela k železniční stanici.
Vrásčitá tvář, těžký černý cop
se jí pohupoval na zádech
a v ruce nesla hůl,
jakou používali pastýři,
nebo snad patriarchové.
Večer ozařovala její příbytek svíce,
zatímco ona recitovala Shakespeara v originále.
Zima a samota. Každý trpí jinak.

Dnes je v Silice reaktor
a udupaná tráva.
Čas se odvíjí šíleně
a civilizace zakopává pod práh domů
kostřičky nenarozených dětí.

Cizí bolest se zabodává
do mého vědomí.
Nad skálou krouží holubi,
kdesi se ozývají skřeky harmoniky.

Roman Szpuk: Vodní hodiny

Jedeme s kamarádem Markem z Kvildy na Bučinu. Slunce kdesi skrytě zapadá a ztemnělý smrkový les jako by před námi tajil překvapení, snad nějaký skrytý poklad. Pak se opona větví roztáhne a před námi se zjevuje krajina v pravý čas. Hluboko pod námi leží inverzní oblačnost, ze které problikávají světla Finsterau. A až kdesi v dálce ukončují ten obraz hřebeny Alp, zuby gigantické pily, která se prořízla vrstvou oblačné svaloviny odpočívající v údolích po celodenním zápasu se slunečními paprsky. Obloha v pozadí oranžově žhne. Vítr ulehl ve slehlých stéblech louky. Vzduch voní, je vlahý a suchý. Vlevo se na vrcholku Plechého rozzáří bílý bod čelovky, někdo je s námi účasten stejné podívané. Chystá se tam nocovat, nebo se ještě vydá v hasnoucím světle k sestupu? Máme namířeno na Knížecí Pláně, do Hájenky, kde se sejde pár přátel, jimž se stala Šumava osudem.

Sjíždíme k Furíku, kde se ve světlometech auta třpytí jíní. Hájenka nás vítá rozsvíceným vánočním stromkem. V oknech se svítí, a když vejdeme dovnitř, ovane nás teplo. Standa Schneedorf nám promítá videa o obnovených křížcích v okolí. Je dojemné pozorovat trpělivé dílo muže takřka devadesátiletého. Nové krucifixy se stříbrně třpytí, ten v pořadí stý je vyveden ve zlatě. Často zbyly jen kamenné sokly, některé z nich zarůstají kmeny mohutných stromů. Jeden z nich, který nachýlil mohutný listnáč, nechal Standa tak, jak byl, ale křížek na něj přidělal ve svislé poloze. Jinak by musel strom porazit, a to nechtěl. A tak chodí po horách stařec, za kterým povstává paměť těchto zdivočelých hor. Cesty náhle vedou odněkud někam a rozcestí nás učí novému a novému rozhodování se, kudy jít životem dál.

Poté čte starosta Kvildy Radek Thér povídku Johanna Petera, básníka, který se narodil na Bučině. Když jsme dnes s Markem mlčky obdivovali velebnost dalekých alpských velikánů, stáli jsme kousek od pamětní desky, která je umístěna poblíž místa, kde stál jeho rodný domek. Povídka se jmenuje "Můj první triumf". Vypravuje prostě o velkém úspěchu malého flétnisty, který hrál během bohoslužby své první sólo. A že to byla slavná mše, na kterou přišli lidé z daleka včetně knížepána. Uvědomil jsem si, jakou tíhu někdy nakládáme na své děti, když je nutíme k bezchybným výkonům jen proto, aby nám neudělaly ostudu. Jen, probůh, to ne. Jen ne ponížení. A přitom potřebuje objetí více ten, který neuspěl, který to všechno nějak popletl, než ten, který vítězně předvedl své nejlepší představení. Johann Peter i v povídce a nejvíce v popisech prokázal, že měl oči básníka. Nakonec přišla řada i na mě. A tak jsem přečetl čtyři básně ze sbírky Hvězdy jedna po druhé hasnou. Nejvíce asi zarezonovala ta o návštěvě u Klišíků z doby, kdy Ferry ještě žil.

Číst dál: Roman Szpuk: Vodní hodiny

P. F. 2026 od XXVI

Jmelí

    Jelikož jsem byl požádán Svatkou Antošovou a Karlem Benešem, abych napsal něco, co by se dalo dát na stránky Skupiny XXVI před Vánoci, rozhodl jsem se pro toto téma.

     Jmelí je rostlina zvláštní, nejen krásná, ale i tajemná. Její život se odehrává víceméně ve skrytosti, pouze když opadá listí ze stromů, které jsou jejími hostiteli, je najednou vidět. Pozoruhodné je, že jako by čerpá od hostitelské rostliny část jejích vlastností. Vyrostlé na borovici je slabší, často s nádechem do rezava, kdežto třeba na osice naroste tmavě zelené a mohutnější.

       Ale kde se vzal zvyk zdobit jím ve vánočním čase obydlí, nevím. Odhlédnu tedy od jmelí zlatého, stříbrného nebo i fialového (nesmějte se, prosím, už jsem letos viděl prodávat i takové) a budu se věnovat pouze jmelí přírodnímu. V našich končinách velký význam nemělo, ledaže ho vyhledávali ptáčníci, kteří z jeho bobulí vařili lepidlo. Tím natírali větvičky, aby pochytali drobné ptactvo, které pak bylo možno chovat v klecích. Od toho pochází dodnes známé rčení: Sedl mu na lep. Jelikož v přírodě má vše svůj význam, v přírodě slouží lepivý obal plodů k tomu, aby se semena jmelí mohla uchytit i na dalších vhodných místech. Růst jmelí je pomalý, každý rok se objeví jen jeden pár nových listů na konci každé větvičky.

   Zdobení bytů jmelím je považováno za staročeský zvyk, ale je dost možné, že vede až k době předkřesťanské, totiž k národům, které označujeme souhrnným názvem Keltové. S romantickou představou bíle oděných druidů, osekávajících ze stromů jmelí zlatými srpy, je asi třeba se rozloučit, protože jde nejspíš jen o smyšlenku z 18. století, kdy v západní Evropě propukla skutečná keltománie. Z jiných pramenů pochází informace, že Keltové pomocí této rostliny léčili nemoci včetně rakoviny a hle, nedávno se potvrdilo, že jmelí skutečně obsahuje některé látky s cytostatickými účinky, tedy brzdící růst některých nádorů.

      K vánoční symbolice patří i další rostliny, např. vánoční hvězda, pocházející z Mexika, kterou rozšířil už v 19. století v USA jeden diplomat, nebo cesmína, původem z Jižní Ameriky. Tady bych mohl text začít zahrocovat proti těm, kdo sem importují cizí zvyky a skončit u toho, že se k nám vkrádá Santa Klaus podobně, jako se nám v 50. letech vládnoucí strana snažila podstrčit Dědu Mráze místo Ježíška, ale neučiním tak.  Místo toho uvedu ještě jednu věc, která sice nesouvisí s Vánocemi, se jmelím však ano.

     Vikingové si v příbězích o životě svých bohů vyprávěli, že Baldr, nejlaskavější z bohů, podle věštby měl být v mladém věku zabit. Aby tomu jeho matka předešla, zavázala si slibem všechny zvířata, věci i rostliny, že Baldrovi neublíží, ale intrikou zloducha Lokiho opomněla jmelí. Jednou se bohové bavili tím, ža na Baldra vrhali různé věci, ale zranit ho nedokázali. Až když po něm Loki hodil větvičku jmelí, Baldr se musel odebrat do podsvětí. Zůstal jen příslib, že po konci světa, který se ovšem zázračně obnoví a povstane i nové lidstvo (z jediného páru!), Baldr se vrátí na Zemi...

       Někteří badatelé tvrdí, že Baldr má jisté rysy z Ježíše a že se jedná o pozdější, dodatečné zapracování křesťanského tématu do starých příběhů o pohanských bozích, nebo že motiv nezranitelnosti pochází z řecké báje o Achillovi, ale to už do předvánoční úvahy opravdu nepatří. Přeji krásné svátky a těším se zase někdy na viděnou!