Home
Pavel Kukal: Intermezzo
- Podrobnosti
- By Pavel Kukal
- Kategorie: Pavel Kukal
- Zobrazení: 106
_"Když házíš tak vysoko a daleko, tak si pro ten míč můžeš jít sama!" Rozčilený chlapecký hlas za plotem přiměl kolemjdoucího, aby se za ním otočil. Do té doby šel ponořen do svých myšlenek a nevelký zámek, zjevně přestavěný ze starší tvrze, by nejspíš minul bez povšimnutí. Teď se však ze vrat vykutálel míč a zastavil se pár kroků před procházejícím mladíkem. Zvedl ho a čekal, kdo si pro něj přijde.
Ve vratech se objevila tmavovlasá dívka s modrýma očima. Mohlo jí být nanejvýš patnáct, ale ustrojena byla jako dospělá. Její rozpaky nad nenadálou situací trvaly jen chvíli, ale stačila si příchozího dobře prohlédnout. Šedý plášť sice připomínal uniformu, ale vojáky znala a myslivce rovněž. Na úředníka byl šat zase příliš zaprášený a někdo takový by sotva přicházel pěšky. Asi student na cestách, řekla si nakonec. A přichází od Krkonošských hor, o nichž mnohé slyšela, ale dosud je nikdy nenavštívila. Ach, takhle si cestovat po světě!
-"Dobrý den přeji," řekl jí a spokojeně se usmál, když mu odpověděla rovněž česky.
-"Vraťte mi ten míč, prosím, musím se vrátit k dětem." Raději chtěla setkání ukončit dřív, než si někdo z domácích lidí všimne, že rozmlouvá s neznámým člověkem.
-"Dohlížíš na děti?"
-"Jen někdy, ale chůva nejsem."
-"Aha," řekl mladík, jako by tomu rozuměl, i když moc jasné mu to nebylo. "Řekneš mi, jak se jmenuješ?"
-"Barunka," řekla ještě s trochou dětské ostýchavosti.
-"A tenhle zámek?"
-"Chvalkovice, mladý pane. Tak s Pánem Bohem, já už musím jít." Vzala si míč a prosmykla se branou jako ještěrka. Student za ní ještě chvíli hleděl a pak vykročil dále, krajinou pomalu končícího léta za svým cílem. Rád bych tě potkal ještě jednou, říkal si. Tak za pět let, to by bylo akorát. Sám se při té představě usmál, protože nemohl vědět, že mu zbývá jen o málo více než dva roky života.
A Barunka se také nedověděla, s kým se to tehdy setkala. Později, když se z ní stala spisovatelka Božena Němcová, seznámila se s jeho poezií a shledala ji krásnou, ale málo radostnou.
Toto setkání se možná nikdy neudálo, ale mohlo se to stát. A ví nakonec někdo, proč se dva ze synů Boženy Němcové jmenovali zrovna Hynek a Karel?
Roman Szpuk: Básně a grafiky
- Podrobnosti
- By Roman Szpuk
- Kategorie: Roman Szpuk
- Zobrazení: 91
Mars ve větru
Otvírám okno. Ať šumí vítr,
tiskne se ke mně milá noc.
Povstává Mars, jímž do oka smýkl
mi černý les, Mars, němý host.
Chci ti být pobřežím, noci, věř mi,
vaneš teď ke mně či ode mě?
Průvan v srdci tříská dveřmi.
Kéž v šumu tvém, větře, zmlkne vše.
(Hřbitov)
Adorace: Van po bouři
Na lodi všichni mlčky bdí,
pozdními výboji východ plane,
Bůh mlčí, zní tlumené výdechy
v kostelních lavicích zhroucených stařen,
roleta mračen se odchlípla,
odplouvá bouře, už slunce zhaslo,
jen tmavnoucí blankyt uvadá
a nachových mračen nízké pásmo.
(Choroš)
Adorace: Rozvíjení
Na suchém úhoru uvázlo poupě
vlčího máku, jediné,
krůpěj krve, než do tůně spadne,
v oltářní světlo se rozvine,
ve věčné světlo, tu raněnou hvězdu,
svůdný cíl příštího vtělení,
když ze stříšky nad bočním vchodem chrámu
zní rytmus nočních krůpějí.
Slábne šum deště, než na jeho místě
zpěv cikánských dívek vykvete,
zvenčí zdí k oltáři projde tak jistě
Pán věčného světla poupěte.
(Kamenná hlava)
S. Antošová a I. Malijevský - autorské čtení
- Podrobnosti
- By Svatava Antošová
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 128
Literatura a sociální realita
V poslední době se v české literatuře objevilo několik děl, které se dotýkají každodenní sociální reality, popisují sociální problémy a snaží se na ně v rámci své poetiky poukázat. Na tento večer jsme pozvali dva autory, kteří v nedávné době vydali nové knižní tituly. Svatava Antošová v polovině července 2021 básnickou knihu Diktátor píše báseň, kde se zabývá prekarizací- prizmatem vlastní zkušenosti, a Igor Malijevský, který na konci roku 2019 publikoval prózu Otevřený prostor, zobrazující svět korporací a práci v nich.
15. září od 18 hodin, Dům čtení Městské knihovny v Praze, Ruská 192/1455, Praha 10
Roman Szpuk: Kresby a básně
- Podrobnosti
- By Roman Szpuk
- Kategorie: Roman Szpuk
- Zobrazení: 94
(kresby lze pokliknutím na pravý dolní roh zvětšit)
jako když šílenec
uléhá vedle mrtvé své,
než ven vyběhne
vstříc novým bolestem,
jako když milá usedne
do krystalů sněhu,
jen aby během dne
zmizela s hvězdami při obzoru.
Svatava Antošová: Sami
- Podrobnosti
- By Svatava Antošová
- Kategorie: Svatava Antošová
- Zobrazení: 154
Viděn skrz igelit a odspodu
viděn srdcem
do kterého otiskla svůj chrup marnost
sotva poprvé uhodilo do žeber
srdcem bijícím jak o závod a na přeskáčku
- ach jak ty pauzy bolely!
To už nebyla arytmie
to se schylovalo k puklině...
Viděn okem toho puklého srdce
jeví se svět jako nepřetržitý sled sledování
Skrze poslouchanou symfonii
čteny skryté úmysly
Skrze verš přesouvaný na hrbu básně
přes poušť sypanou místo pískem
montovnami
obstaveno bankovní konto
Skrze graffiti stříkané co dvě vteřiny
na chytrou zeď
určeny dědičné genetické predispozice
in vitro i per rectum
To už není anomálie
to je jaksi setrvalý stav
Zde jako jinde
po nástupu každé nové generace s jásotem
vyvařené z agónie války
nebo z krevních tučnic revoluce
prošlého data
Tam jako tady
po každém jejím neodvratném sestupu
do mezigenerační pustiny
kterou se prohnal bělovlasý meteorit
s kosou
Všude a napořád porodnice rozťaté
duněním uren
V životě kladeném na misky slunečních vah
krátce vychýleni na stranu světla
V smrti dětinsky brané na lehkou váhu
jednou provždy smýknuti do tmy
cípem půlměsíce
A všude a napořád od prvního
výkřiku hrůzy až k poslednímu střeženi
kamerami se záznamem…
Víra u Vikingů
- Podrobnosti
- By Pavel Kukal
- Kategorie: Pavel Kukal
- Zobrazení: 117
K napsání tohoto článku mě přivedl můj dlouhotrvající zájem o svět Vikingů. Ze všeho, co jsem o nich četl, mi asi nejvíc utkvěla v paměti kniha Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků, v níž dal autor těmto mořeplavcům a válečníkům vzlétnout až do kosmu a osídlit planetu Mars. Myslím, že více už pro ně udělat snad ani nemohl...
Vikingové sice nebyli příliš zbožní, ale zato dost tolerantní. (V tom se od dnešních Skandinávců moc nelišili). V pohanských dobách neměli zvláštní kněžskou třídu jako byli u Keltů druidové či žrecové u starých Slovanů. Zjednodušeně řečeno, otec rodiny byl zároveň obětníkem, ať byl bohatý nebo chudý, ale každý člověk, včetně otroků, mohl vztah k bohům projevovat soukromě.
Kromě již zmíněných obětí se nosily amulety, (nejčastěji miniatura Thorova kladiva), v určitých situacích přišlo na řadu vzývání či modlitby. Za posledních pohanských králů byla obětiště odpovídající jejich moci a bohatství: největší bylo v Uppsale. Byly přinášeny i oběti lidské -těmi se stávali většinou zajatci, někdy i křesťanští misionáři. Přesto však pokřesťanštění severských zemí proběhlo poměrně klidně a bez velkých společenských otřesů - jako podobně později vystřídala katolickou víru luteránská. Trvalo to dlouho a pohanská víra u některých lidi přetrvávala. Nezavrhli staré bohy zcela, jen je považovali za méně mocné než křesťanského Boha.
Nelze popřít, že mezi Vikingy bylo mnoho těch, co se nejvíc spoléhali sami na sebe a na své zbraně. K bohům se obraceli způsobem, který nejvíc připomínal starořímské: Dávám, abys dal, dělám, abys udělal. Jinou podobnost se světem antiky lze najít i v tom, že u Vikingů lidé i bohové jednají pod tlakem Osudu - na toto téma mají taky mnoho přísloví. Báli se urazit Osud, ale pojem bázně Boží jim byl neznám. To ovšem neznamená, že by člověk za nevhodný výrok nemohl být potrestán. O jednom z takových případů se zmiňuje Kniha o Islanďanech. Několik let před pokřesťanštěním Islandu byl Hjalti Skeggjason prohlášen psancem, když pronesl ze skály zákona urážlivé dvojverší proti bohyni Freye, (O tom blíže v Knize Hranice smíchu, kapitola Nerad bych vyl na bohy..., kde autor Jiří Starý rozebírá dvě staroseverské komické mytologické písně).
Další články …
Strana 6 z 20