Domů

Vladimír Stibor a kolektiv přicházejí s dalším, v pořadí již třináctým almanachem české poezie nazvaným Cesta k hoře úsvitu (Paper Jam, 2020), do kterého svými básněmi přispělo 68 autorů - např. Věra Bartošková, Marie Dolistová, Katka Soustružníková, Radana Šatánková, Bronislava Volková, Roman Szpuk, Pavel Kukal, Lubor Vyskoč a mnozí další. Jak lze vyrozumět z editorialu Vladimíra Stibora, je to almanach poslední: "Komu se poštěstí být obohacen tolika básníky, z nichž se tu a tam stanou přátelé? To je zcela jistě v dnešní době k nezaplacení. Ale rok 2020 přinesl i velmi smutnou zprávu. Ve středu 4. března odešel do básnického nebe největší guru české poezie Mirek Kovářík z Prahy, jenž mnoho křtů těchto almanachů uváděl a verše autorů přednášel svým nezaměnitelným i nezapomenutelným způsobem. Věřím, že ještě dlouho tu nad námi i s námi kdesi uvnitř bude žít. Tuším již od dětství, že třináctka je dobré a vzácné číslo, a ne nešťastné. Není žádnou hanbou vnejlepším skončit. Na světě to zpravidla bývá zařízeno tak, že nikdy neminete ty, s nimiž se máte potkat. I kdyby to bylo jen na chvíli a na Cestě k hoře úsvitu. Bylo mi velikou ctí být s Vámi."

Vladimír Stibor

Mirku Kováříkovi

Jde krajinou

mrtvou a tekoucí;

nad hlavou mřížoví,

chrám,

co znachoví

a vynese ptáčata v zubech.

Okna,

co milují dům,

hladoví.

II.

Jde krajinou

mlčící a prorostlou

žilkami náhorní planiny;

rostou tam limby,

drsně dohořívá requiem.

Co mělo zůstat,

sestoupí do krve.

Slova i tma nakonec.

III.

Jde krajinou

a já bych si přál,

aby se vezl na lafetách děl,

aby alespoň jeden z archandělů

mu podržel křídla,

až bude mezi námi procházet.

Jednou mi řekl,

když jsem jej vyhledal,

kolik smrteníků smí číst

z malostranských střech?

Pod kopulí věže Svatého Mikuláše

sídlí a hřadují

havrani, bardi a básníci.

 (básně z autorovy nové sbírky, kterou vydává nakladatelství Malvern a lze si ji objednat zde: https://malvern.cz/kniha/lubor-vyskoc-splavny-jez/ )

Volnost ptáků

šumění mávajících křídel

letka míjí jez

****

Draci améby

vše v kotli krajiny

a chrpy modré

Jáma

Ochranný anděl

tu se mnou byl

v jámě nemoci

teď rozepjal křídla

a odletěl - pomáhá

někomu jinému

klubu se z kukly ven

Jsem svoboden

Naděje

Kam padají

zklamané naděje

o jasné orientaci?

Umírají skoro

poslední

pak už jen beznaděj

Je v podzemí

jímka pro

Alzheimera

kde se zmatek

porušené paměti

přetavuje ve zlato?

To ví jen Alchymista

(ukázka z nové sbírky Svatavy Antošové, která vychází v těchto dnech v nakladatelství Paper Jam Milana Hodka)

U ZPOVĚDI

(věnováno Skupině XXVI)

Řekněte, Otče

až na sebe všechno řekneme

bude nebe blíž?

Protahujeme se mřížkou ve zpovědnici

k pravdě o sobě samých

kolem krku ztrouchnivělý provaz konce

druhého desetiletí třetího milénia

Ani oběsit se na něm nedá

Kněz na druhé straně nekonečna

počítá nenápadně minuty

a hříchy vyletující nám z úst

Okřídlenost slaví svátek

ale plsť pod koleny pálí

přízemním studem

Těch far

co jsme zprznili

už jen svou pošetilou existencí!

Fary katolické evangelické

a někdy taky husitské…

Přijížděli jsme z dalekých

neznámých diecézí

vytyčených pouze poezií

Nikdo tam nebyl biskupem

a křehcí andělé do nich zalétali s úctou

Kdykoliv jsme se s nimi srazili

hrnuly se nám ven z otevřených ran

místo krve

básně

Nakladatel Michal Štěpánek dal dohromady s ilustrátorkou Nikolou Logosovou a Zuzanou Lednickou ilustrovanou knihu, v níž po nasvícení baterkou či lampičkou budou svítit ilustrace. Vybírají prostředky na část nákladů na tisk formou kampaně, v níž si zájemci mohou knihu předkoupit:

 https://www.hithit.com/cs/project/8776/detska-kniha-ktera-sviti-ve-tme-nad-vecerni-cerni

Část textu z kampaně:

"Naším cílem je vydat knihu ještě před Vánoci. Knížkou chceme ukázat, že tma v dětském pokoji nemusí být nepřátelská a strašidelná. Není potřeba si schovat nohy pod peřinu. Naše kniha umožní dětem vcítit se do života malé tmy, která má své trápení, setká se s posměchem, ale nakonec nalezne ztracenou sebedůvěru a bude šťastná. Řada ilustrací včetně mnoha skrytých budou po nasvícení ve tmě svítit. Zážitek pro děti a rodiče je při čtení na dobrou noc tedy zaručený."

(příspěvek k chudobě ducha a těla)

Nesu si druhou dvoulitrovou petku. Jednu jsem do sebe obrátil cestou vlakem. Teď se opírám o nějaký sloupek poblíž nádraží. Jasně, mám špinavé džíny, nohavice roztřepené a boty rozvázané. To ke mně v poslední době patří, procházet ulicemi s rozvázanými tkaničkami. Ale není to žádná rebelie, jen lenost. Pro koho bych se měl upravovat? Není tu nikdo. A pro sebe to dělat nebudu.

Na náměstí ještě svítí slunce. Pár lidí kolem projde. Dívka se fotí před chrámem s nejvyšší věží v Čechách.

„Chceš tam vidět i špičku?“ volá na ni ta, co se dívá do mobilu.

Chci do chrámu, ale je zamčeno. Zase lomcuju klikou. Jako všude po Čechách. Ani do předsíňky mě nepustí. Pro mě je církev mrtvá, to ona zemřela, protože zamyká své chrámy jako hroby, zamyká je jako poklady tohoto světa, kde zloději kradou, tak si zamkněte své kulturní dědictví, vy ubožáci, já žiju, jdu kolem lavičky, sedí tam dva bezdomovci, ale možná někde mají domov, jen tak vypadají, protože jsou špinaví. Nabízím jim petkové pivo, co jsem to vůbec u Vietnamců koupil, aha, to je Bráník. Nechtějí. Tak se ptám, jestli si mohu přisednout. Souhlasí, ostatně podobám se jim nadmíru přesně.

Žena vypadá poměrně mladě a ozvláštňuje ji živý pohled, už prošedivělé, ale bohaté vlasy si svázala do drdůlku. Na sobě má špinavý bílý kabátek, teplé a dlouhé punčochy, nohy v prasklých umělohmotných střevících, zpod černé sukně – ale mohla by to být i deka, která je místy propálena patrně cigárem, vykukuje ještě jedna sukně s velikými a pestrými květy. Dostala ji od Cikánů? Chlap sedí ve špinavých montérkách. Na to, že by šel z práce, nevypadá. Žena mi nabízí jakýsi nápoj rudé barvy.

„Bacha, pálí to,“ varuje mě.

„Alkohol?“

„Ne. Zkus a uvidíš.“

Brr! Jen si trochu nahnu, cítím na jazyku jakýsi kokteil s chilli. To je palba. Chlap mi zase nabízí nápoj High Prothein. Pak si přihnu piva. U sta hromů, to zase bude sračka, to se poseru u odpovědného redaktora mé nové knížky veršů A touto nocí nevidím ani jednu hvězdu.

Chlap krvácí z kolena. Mám obě kovový,“ pleská se do kolen. „To bude praskat v pekáči, až mě budou spalovat.“

„Máš chlupatý tělo, co?“ ptá se mě žena živě.

„Určitě má šedivý chlupy,“ namítá chlap.

„Nemá“, oponuje žena se zájmem. „Kouknu na obočí a vidím.“

Rozpínám si košili a odhaluju hruď. Jo, chlupatý jsem. Kdyby tu místo té ženské seděla Sylvia Plathová, zeptala by se: „Máte pár štychů na důkaz, že něco chybí?“

„Chybí,“ přiznal bych. „Chybí mi vše.“

„Kolik ti je?“ ptá se žena a její pohled mě neuvěřitelně hřeje. Představuju si, že spolu jdeme do nějakého bytu, ano, i domov by se tomu dalo říkat, dlouho bychom se však před milováním museli koupat a odírat z těla špínu a z duše smutek a z mysli vzpomínky na časy naděje, jakékoliv. Má oči teplejší, než krásné, ach ano, jsou i krásnější oči, oči uhrančivé, ale studené, mrazivě, průsvitně úchvatné jak ledovcová propast. Uklouznu a nahoru se už nevyškrábu. Z těch očí zní: Chtěl bys šukat, co? Chce se ti píchat, viď? A zní to jako výsměch, protože tyhle tvrdé oči nyní vládnou a mají vše pod kontrolou. A bolí to jak šlehnutí bičem. Jak plivanec do tváře kyselinou. A pak při konečném odchodu, když se v křeči v duchu i v srdci svíjím, ty oči mě vítězně a zároveň shovívavě pozorují, jsou spokojené a samy v sobě si hoví spolu s úsměvem, ne nenávistným, jen pobývají ve svém chladu a jistotě, že z tohoto utrpení už mě nevysvobodí nic.

„Pětašedesát,“ přidávám si nějaký ten rok.

Obcházejí nás holubi. Celé hejno. Čekají nějaké drobečky. Chlap se k jednomu naklání: „Normálně, kdyby přišel blíž, vezmu si ho na pekáč, vezmu ho domů, stáhnu ho z kůže.“

Přichází další bezdomovec. Je pocákaný barvou. Nebo mastnotou? Nese dvě tašky. Mlčky vytahuje rohlíky a dělí se o ně. Podívá se na mě a podává mi rybičky, plechovku olejovek. To tedy musím vypadat, říkám si v duchu zkroušeně, už mi dávají najíst i bezdomovci.

Koukni na ten smrček,“ ukazuje mi chlap stromek u kostela. „Letos je bez špičky. Aby se lidi neshromažďovali.“ Pak se znechuceně podívá na okolojdoucí mládež. „Žáci,“ dodá pohrdavě. „Fláká se to, to je konečná, mladý pipiny, zaplať pámbu, že to mám za sebou, ale pro stát jsem nepoužitelnej, a to jsem dělal rekonstrukce, kolik baráků je jen tady, co jsem na nich dělal, měl jsem našetřený tři melouny, oškubala mě žena, Světlana, z Ukrajiny, ze Lvova, krásná, mladá, ale svině.“

„Byls tam někdy?“ ožiju hned, když slyším o Lvovu.

„Ne.“

Běží okolo dvě děti. První holčičce něco chrastí v kapse.

„Osm dětí jsem měla,“ říká najednou žena. „Pět je jich nezvěstnejch. Tři jsou v kýblu. Dvě ve vysavači.“