na noční obloze
kejhají husy
vidím jen hvězdy
---
vyhozená pračka
u popelnice
ještě voní aviváží
---
objímám strom
stávám se stromem
sakra smůla na triku
---
v parku leží
tlustý kaštan
břichem nahoru
---
prázdné nádraží
na druhou kolej
přiletěl kos
Hlídka v zimě –
ke kapličce vedou
zaječí stopy
---
Na cestě –
s útočnou puškou
můj stín
---
Zní výbuchy –
za bunkrem stojí dvě
suché divizny
---
Zapadá slunce –
vypaluje díru do ubrusu
cigareta
---
Zazpíval pták –
sníh zůstává už jen
na vrcholu hory
V úterý 3. března představil v pražské Božské lahvici svou novou sbírku básník Radek Štěpánek. Ale nechtěl číst sám a tak přemluvil svého vydavatele, básníka a grafika v jedné osobě Aleše Kauera, aby na úvod přečetl něco i on ze své nedávno vydané sbírky Lebka hoří neonovým snem (Adolescent, 2025) A myslím, že udělal dobře – obě sbírky spolu ladily. Čišel z nich smutek z proměn světa, které nelze zastavit, a zároveň empatie s těmi, kdo se o to i za cenu vlastního života pokoušejí. A ladilo to i s mým rozpoložením, které jsem si v sobě na křest přinesla po zhlédnutí filmu Čaroděj z Kremlu. Viděla jsem ho týden předtím coby jediná divačka v kině pro 500 lidí a stále ve mně rezonoval; natolik, že jakmile jsem cestou do Božské lahvice spatřila za výlohou knihkupectví jeho knižní vydání, neváhala jsem a knihu si koupila. Nyní, kdy píšu tyto řádky, ji už mám přečtenou a troufnu si tvrdit, že její autor, Giuliano da Empoli, je provazochodcem po stejném laně jako Aleš s Radkem. To lano se klene nad propastí, na jejímž dně se mele naše budoucnost… A protože novou sbírku musí někdo pokřtít, zvedl se z publika básník Jiří Staněk, jenž sem byl za tímto účelem pozván. V krátkém proslovu vzpomenul Alfreda Jarryho a jeho slabost pro čistý líh – a čistým lihem ze své nerezové placatky Pluk Azov pokropil. Možná mi nebudete věřit, ale když se pak četlo (s plakátem RUSSKIJ VOJENNYJ KORABL, IDI NACHUJ! za zády) Radek Štěpánek přečetl nahlas svou sbírku CELOU a publikum to vydrželo! A jak jeho sbírku, tak tu Kauerovu si můžete zakoupit v Božské lahvici nebo přímo v e-shopu na stránkách vydavatelství Adolescent: https://www.adolescent.cz/
Radek Štěpánek
PLUK AZOV: POZDRAV SLUNCI
Dnes ráno jsem se opřel o východ Slunce,
který mi znovu připomněl, o kolik světla přicházím
každý den,
viděl jsem Slunce šplhat z rudých ostřic a rákosí
po kmenech borovic a do stráně zarostlé bezem,
zdravil jsem Slunce bosý
na hrázi rybníka:
hluboký předklon s dlaněmi na zem,
každý sval zaťatý i uvolněný,
s bradou přitaženou k hrudníku.
Postavil jsem střechu, pod kterou se vždycky běží
schovat Julie:
s patami na zemi a šlachami napjatými,
záda jsem prohnul jako kobra,
dech ladně spojil s pohybem i myšlenkou:
lezly po mně krvelačné muchnice,
do nohou studila rosa
a mezi prsty se lepily listy trávy a opadané okvětní
plátky všech rostlin kolem,
které už stihly odkvést.
Po silnici jen tu a tam projelo auto, ale lidi připomínala
i diskotéka
dunící kdesi v dálce –
nedokázal jsem určit směr, odkud to dunění přichází –
to tupé tuc-tuc-tuc, kterému se hudba kdesi
po cestě vytratila
a zůstal jen kopák, hluboký buben,
šílený metronom posledního rána, kdy světla letos
ještě přibývá;
lidsky přesné dunění strojové hudby,
nebo strojově přesné dunění hudby lidské,
odtikávání času, který jsem chtěl dnes nechat mezi zdmi,
abych se projednou díval
a zapomněl a připomínal si –
i sem se ten dunivý cvrkot dostal,
do zpěvu ptáků, který je stejně dnešní:
stojím tady, zdravím Slunce a rozhoduju se:
dnes nebudu svět rozdělovat na horší a lepší,
cosi si musím připomenout
a mnohé zapomínat.
Říjnové ráno –
po noci na rybách
jdu dobů s rýbou
~ ~ ~
S detektorem v polích –
za celodenní dřinu
jediný měďák
~ ~ ~
Silvestrovská noc –
kočka se vrátila
až v poledne
~ ~ ~
Srpnový večer –
na nebi začíná
noční život
Podle slovníku Čeština 2.0, který má i svou knižní podobu nazvanou Hacknutá čeština (Jan Melvil Publishing, 2018) s podtitulem Neortodoxní slovník dnešní mateřštiny, znamená „šlauch“ hadici nebo výplach žaludku. V Teplicích se ale říká Šlauch takové útulné „nudli“, jež je součástí divadelní kavárny Maskaron. Nevím sice, že by odtud byli odváženi strávníci k výplachům žaludku, nicméně vím, že od té „nudle“ má odvozený svůj název volná výtvarná a literárně-estetická společnost Teplický Šlauch 2000. Právě tady totiž byla před čtvrt stoletím založena. Umělci v ní sdružení se scházejí jednou za měsíc v hospodě U černé kočky a jednou za rok v divadelní kavárně Maskaron, kde svou tvorbu zúročí křtem společného almanachu. A po celou tu dobu ji drží při životě teplický výtvarník, grafik, malíř a hudebník Martin Tomášek.
Nazvučené pódium, na stole ve světle reflektoru úhledně vyrovnané štůčky almanachu s grafikou výtvarníka a sochaře Karla Gyurjana ze skupiny mosteckých umělců Kontakt a připraveného k předávání. Sál je nabitý k prasknutí. Martin Tomášek oficiálně zahajuje a čte nekonečnou řadu jmen umělců, kteří sdružením za těch 25 let prošli. Pak přizve k mikrofonu děčínského básníka a výtvarníka Radka Fridricha a bilancují spolu své spanilé jízdy do Německa, kde pořádají výstavy. A poté už před publikem defilují nejen autoři, kteří se na jubilejním dvacátém pátém almanachu podíleli, ale i ti, kteří se podíleli na těch předchozích. Jako obvykle zahajuje sérii autorských čtení APV alias „Á-Pé-Véčko“, civilním jménem Miroslav Krupa, jinak už (snad se neurazí) nestor Šlauchů – ovšem nikoli věkem, ale účastí. Nikdy nechybí, nikdy nezklame. Průnik té nejmladší generace mezi „nestory“ obstarávají nadějní básníci ze zdejšího gymnázia – v úvodu večera Štěpán Bína, v jeho závěru Igor Hroza. Kytara, dobré texty i vystupování naprosto postrádající trému patří neodmyslitelně k Honzovi Waldovi Valíkovi. Nechci prudit, ale díky jeho suverénnosti se sál konečně ztiší. Martin Tomášek uvádí Marii Dolistovou a než dá slovo jí a její poezii, zabloudí očima do publika a prozradí nám, že mezi námi sedí první žena Karla Kryla, který v Teplicích v 60. letech žil. A přidá jeden bonmot: „Říká se, že první žena je od boha, druhá od lidí a třetí od ďábla.“ Zatleskáme a upřeme oči k místu, kde ona dáma sedí. Neví, co dělat, a tak ukrývá své rozpaky do číše s vínem. Mezitím na pódiu prezentuje svou tvorbu Rudolf Velvarský. A pak, protože jde o jubileum, si pozve Martin Tomášek bluegrassovou severočeskou kapelu Průdušky (v alternativním obsazení), v níž on sám zpívá a hraje na foukací harmoniku. Btw, kapela vznikla v Ústí nad Labem v roce 1974, takže se na hudební scéně pohybuje už víc než padesát let! Inu, komu čest, tomu čest! Po jejich výrazném entrée musí přijít přestávka. Obléháme bar, kuřáci prchají ven na cígo, k mému stolu přichází výtvarník Pavel Kreml... Probíráme spolu okolnosti nedávné tragické smrti Iva Medka Kopaninského (podrobněji zde: https://www.xxvi.cz/index.php/novinky/za-ivem-medkem-kopaninskym) Jiná výtvarnice, Markéta Pragerová, je po přestávce vyvolána na pódium a je tak překvapena a zaskočena, že neví, co říkat. To však ví velmi dobře Patrik Linhart, který následně čte. S černými linkami pod očima připomíná Celin Dion v dobách její největší slávy. Čte ze své nejnovější knihy Vetruginova země (Malvern, 2025) s podtitulem Obrazy spatřené - stejně jako před měsícem v Děčíně na Sudetské noci (podrobněji zde: https://www.xxvi.cz/index.php/novinky/sudetennacht-v-decine ). A o čem kniha je? O malířích, jejich obrazech a Patrikových úvahách jimi inspirovaných.
* * *
Pokud se vyskytuju na „mém venkově“
je jen otázkou času
kdy dám tzv. okružní jízdu
na bicyklu
S první zastávkou na hřbitově –
kde je třeba zalít růže
růžové s trnama
(leží tu o jedenáct let mladší sestra
která ve svých šestadvaceti letech...)
Pak šlápnu do pedálů
směr Klapý Hanžburek
Pod úpatím zříceniny
se odkloním úzkou silnicí
směr Křesín
V těchto místech
jako obvykle sesednu z kola
abych se – opěšalý – rozhlížel
tam... a támhle... po Středohoří
Nabažit se těch pohledů!
Opíjet se jimi!!
(Nic se nedivím Emilu Fillovi
že měl tak dlouhé období
kdy maloval „jako vzteklý“ tyto scenérie)
Po záludných serpentinách
a rovném dojezdu
přejedu železniční koleje
a jsem v Křesíně
Zastavím se na mostě přes řeku
kde čučím dolů
zdali zahlédnu nějaké ryby
Ó posvátné čučení na plynoucí vodu!
Potom samosebou
zajedu polňačkou k hučícímu jezu
Zde se dlouze zaposlouchám
a znovu zjišťuju:
ten hukot mne uklidňuje!...
Na konci štace sedím na dvoře
hospody U Šimonů v Levousích
Dřepím u kulatého stolku
naproti staré opukové zdi
na kterou čučím a rozjímám
Jsem na celém dvoře hospody sám
(Miluju poloprázdnou
ba prázdnou hospodu
bez hlučných štamgastů)
Sedím naproti
hodně staré opukové zdi
popíjím pivo a rozjímám
* * *
A najednou uviděls
napříč řekou brodícího rybáře
tak jak jsi ho předtím
nikdy neviděl(!)
Proti proudu nahazoval splávek
coby oranžový bod
který nechal unášet proudem –
pomocí jednoduchého navijáku
jako z pásma metru
Jako by přeměřoval
vzdálenosti úseky vlastního života
na různě proudící vodě...
Tajuplný zeměměřič!
Vodoměřič...
Strana 6 z 48
