Viděl nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, v kalifornské samoobsluze nakupoval s Waltem Whitmanem, kráčel po nábřežích doků s konzervovanými banány a usedl v obrovském stínu jihopacifické lokomotivy, aby se podíval na západ slunce nad škatulemi vršků a plakal, zažil osvícení u Satherovy brány, v Paříži navštívil Père Lachaise, aby vyhledal Apollinairovy pozůstatky, o každém, kdo ho neznal, prohlašoval, že je ignu, za realitou seřazovacího nádraží v San José se bezútěšně toulal před továrnou na tanky, potichu vcházel do ložnic a lehal si mezi ženicha a nevěstu, básník byl pro něj kněz...
Tolik letmé připomenutí amerického beatnika Allena Ginsberga, jehož 100. výročí narození si svět připomněl 3. června 2026. Magazín UNI mu věnoval celé číslo, v Božské lahvici v Praze se 8. června sešla hrstka těch, pro něž něco znamenal. Byla jsem mezi nimi. Už na samém začátku večera však leckoho z přítomných dokázaly rozladit řeči Petra Onufera z nakladatelství Argo o tom, jak mizerně uměl překladatel Jan Zábrana anglicky a jaké lapsy v překladu Ginsbergova "Kvílení" nasekal - včetně samotného názvu, neboť anglické "howl" není kvílení, ale vytí, a to je sakra rozdíl. Překladatel a osobní přítel Allena Ginsberga Josef Rauvolf a spisovatel Jáchym Topol sice přikyvovali, ale ve mně sílil pocit, že tohle by bylo spíš na odbornou debatu mezi překladateli, a ne téma pro vzpomínkový večer ke 100. výročí. (Znám podobné situace, kdy se po mrtvém autorovi či překladateli vozí nějaký kritik nebo editor, ale za jeho života na to neměl koule, a nemám takové chvíle ráda.)
Číst dál: Básník je kněz - ke 100. výročí narození Allena Ginsberga
Slunce pomalu stoupá nad obzor a zalévá svým teplem ranní paseku. Stojím na ochozu a pozoruju keříky jalovce. Tu z jednoho z nich odletěl k našemu krmítku hýl. Jak se od větve odrazil, zaprášilo se za ním pylem. Ve stejné chvíli se zvedl vánek. A jako na povel se i z ostatních jalovců začalo prášit. Obláčky pylu připomínaly chuchvalce řídké mlhy. Milující se rostliny jako by se účastnily hieros gamos, posvátného sňatku Země a Slunce. Země se otáčí kolem své osy. Ukazuje se před slunečním bohem jako tančící nevěsta. A slunce ji zalévá paprsky své lásky. Jalovce vše cítí, prožívají. Jsou to družičky oddávající se milostným hrám s družby.
Mám po směně a odjíždím s Olívií a Ríšou ke Křišťanovickému rybníku. Na písčité mělčině si v teplé vodě hrají malí kapříci. Ríša je krmí chlebem. Stojí ve vodě a ryby mu takřka žerou z ruky. Je tak snadné chytit je do dlaní. Pak pokračujeme k hradu Hus. Na louce se modrá rozrazil rezekvítek, bělobou září ptačinec velkokvětý a žlutí přetékají pryskyřníky. Modrá, bílá a žlutá. Jakou vlajku mi to evokuje? Přece prapor Bosny a Hercegoviny s bílými hvězdičkami. Paseky začínají horce dýchat, zatímco ve stínu je ještě příjemně chladno. Stoupáme na skalní ostroh, odkud se otevírá pohled dolů na kroutící se tok Blanice. A pak sestupujeme dolů k říčce. Ríša se svléká do naha a noří se do tůňky, Olívie stojí na mostku a fotí ho. Sedím na kameni, ráchám si v potoku nohy a vychutnávám si cigaretu. V uších mi zní píseň Vladimíra Mišíka Ráno bouchly dveře: Domů se ploužím a cigárko kouřím. Já už ale do školy nechodím a domů se nevracím.
Na balvanu vedle mě se zachytila larva pošvatky. Je to jen prázdná schránka, exuvie, svlečka, ze které už se dospělý jedinec vylíhl a odletěl. Bylo by zajímavé přiložit k ní ucho. Třeba by zněla proudem vody, jako se to říká o mušlích a šumu moře. Opodál roste keřík řeřišnice hořké. Přes kamenité koryto leží kmeny padlých stromů. Shůry nad ně třepotavě slétají sluncem rozzáření bělásci. Klesají a zase stoupají mezi větvemi smrků.
***
Ráno jsem přijel na Churáňov na kole. Na parkovišti čeká na autobus žena s holčičkou. Využily chvíle a kopou si s míčem. Mám z toho radost, konečně se někdo baví přirozeným způsobem. Když jsem na Churáňově před více než osmadvaceti lety začínal, ta maminka byla holčičkou v první třídě. Bydlela v chalupě u Pešlů. Šel jsem k nim pro poštu. Seděla za oknem a psala úkoly prvňačky, ty stejné jako moje nejstarší dcera Barča. A dnes má děvče, které už nejspíš chodí do vyšší třídy, než tenkrát chodila ona. Tak plyne čas.
TAK ČASTO / báseň v próze, 2. 4. 2026
Tak často jsem se v dětství zadívala do noční oblohy,
až jsem se ocitla za černou tapetou s mrtvýma očima hvězd.
Štěrbiny byly různě vzdálené. Těkavě jsem hleděla,
která z nich stříbrně svítí právě na mě.
Tehdy jsem se začala bát velkého konce. Smrt je tajemná.
Hledět na hvězdy je otisk věčnosti a nepředstavitelné dálky –
dálavy, kam odešli všichni mí předkové, jejichž jména
zůstala vyzlacena v kameni na hřbitově za městem.
Neznám je. Nikdy jsem si s nimi nepodala ruku.
Skutečnost, že žili, dokazují zašlé fotografie.
Noc co noc na mne svítily oči hvězd, uskupené v různých obrazcích,
jejichž názvy jsem ještě neznala. Pošeptal mi je vnitřní hlas –
tak jako šeptá vítr, starý strom nebo člověk,
který padá za černou oponu vozatajstva hvězd.
Už vím: I Slunce je hvězda.
Ta kysličníkem odbarvená blonďatá hlava
ďábelsky pálí,
ale zároveň dává světlo
a vyrovnává chlad stříbrných hvězd.
Očista
báseň v próze, 02-2026
V polospánku, před svítáním, v mlžné mysli příběh bez obrysu.
Ještě neoblékla svoje tělo, snáší se duchem, ještě letí vzduchem,
hluboce dýchá.
Řasami odhrne závoj a vstoupí do dne. Bytí stvrzuje prvním slovem – vyslechnou ho stěny pokoje – první slovo tvoří den jako Slovo stvořilo svět. Otevírá okno.
Ze dvora se line známá vůně prádla od sousedů. Už není sama. Pouští si gramofonovou desku, Jacqueline du Pré vášnivě tahá smyčcem. Jde se sprchovat. Stojí rozkročená mezi životem a smrtí, uprostřed odtéká proud vody odpadem kamsi do kanálu, něco
ji nutí přešlapovat a zpívat a narušit polarizované možnosti bytí a nebytí. Pohybuje se
v prostoru důvěrných stěn. Ranní káva, obvyklé prášky, stejné rekvizity, stejné kulisy.
Je pátek nebo úterý? Nejspíše středa.
Ulice hraje obrázky. Pes táhnoucí starého pána. Figuríny za výkladní skříní, jejichž pohled leda tak studí. Závoz do potravin. Popeláři naskakující na stupínek oranžového auta. Nespočítá, kolik tváří potkala, kolik obličejů pod make-upem, kolik úsměvů s neviditelnými rovnátky. Desítky, stovky míjejících očí. Nárožní hodiny a sloupy. Poutače. Reklamy. Zvonivá tramvaj. Uhekaný autobus. Klaksony aut. Letadla čmárají po nebi dlouhé čáry, vzdušné pozdravy beze slov. Neposedný vítr víří prach…
Kdysi se zahlédla v kaluži. Kdyby našla odvahu, neodvrátila by se od odrazu, který ji zval.
Marně hledala tu kaluž, která by ji vtáhla pod hladinu za tichým dvojníkem.
(Od)stíny I.
18.5. 2023
Bez sebe sám
jdeš -
všichni někam patří…
Krok kroku sčítá dech.
Dvě moučné stopy
- zelená rýha uprostřed -
ostrůvek,
bíloboká cesta.
Střeží...
Na jeden pohled
od němé zahrady.
Šli spát...
tam, co děti mají,
i za starým plotem,
co dávno
uschla pomněnka
a sousedi se ptají,
kdo bude louku séct.
Žila zde dlouho
pro starodávnou růži.
Postává -
loktuškou kvítkem
stokrát zaháněný mrak.
Hůl o holi:
smutek
s podřeknutou třešní…
Ruměnec, křížek,
pod stolem
s díží zastrčený vál.
Jak baštýř ticha
s mírkou bázně bdící
v dlaň domku
Jméno uschované:
mech kroků,
vzkaz na záhony
píše -
,Dobro, dobro samé’
Růžencová stařenka...
- - -
Jdeš o jednu smrt dál.
Dnes prší do polí
a odkvétá.
Dnes kvete bílý mramor
cest.
(Od) stíny II
Prašť nebo uhoď?
Ustup a nereptej.
Neboť málokdo ví,
že kameny
vhozené do moře
míjí se těžce
s balvanem valeným
do srdce zahrad.
(dvě básně z vydané sbírky Pevnost kořenů a link na rozhovor s autorkou)
Sbírka Pevnost kořenů přináší básně prostoupené tichem krajiny, hloubkou víry i naléhavostí současného světa. Autorka Marie Dolistová ve verších citlivě zachycuje proměny přírody, lidského nitra i času, který plyne mezi zrozením a odchodem. Motivy lesa, putování a světla se zde prolínají s otázkami smyslu, utrpení i naděje. Vedle meditativních a duchovně laděných básní se ve sbírce objevují i silné reflexe aktuálních událostí a bolestí světa, které kontrastují s tichou krásou haiku a obrazností přírodních scenérií. Pevnost kořenů je knihou o hledání pevného bodu v nejistém světě – o návratu k podstatě, k víře, k tichu, které dokáže nést i v časech zkoušek.
https://www.dauphin.cz/novinky.html
• 110 x 200 mm, V2, 126 stran
• ISBN: 978-80-7645-719-5, 978-80-7645-720-1 (pdf), 978-80-7645-721-8 (ePub)
• Cena: 268 Kč
KVĚTNÁ NEDĚLE
Už je tu, už je tu,
ten, který přichází ve jménu Pána!
Za palmovými ratolestmi a jásavým Hosana
hrůzy Velkého pátku.
Všechno bude jinak, než se očekává.
Ten, který přijíždí, zlomí smrt,
ve svých dlaních nese věčnost jako dar,
dar nejvzácnější.
Kopýtka oslíka krájí čas.
Za palmovými ratolestmi temnějí obzory,
skály budou pukat,
země se zachvěje,
opona chrámová se roztrhne.
ČEKÁNÍ NA MILOSRDNÉ SAMARITÁNY
Za hezkými slovy, slovy jako med,
skrytý ziskuchtivosti lep,
bezmocných úzkost, bolest a hněv,
těch, co mají ztratit život, krev.
V záři stmívání jde o čas,
jen rychlost může zlomit smrti vaz,
ta svými spáry oběti unáší,
ti co s ní bojují, výkupné roznáší.
Nezaplatíš, nemáš šanci,
miliony přivleč v sbírkách ranci,
do medicíny vlezl zisk,
z etiky se stává risk,
v medicíně potřísněné ziskem,¨
etika se stává riskem.
Kapitál žere a nemá dost,
hltá svá sousta, nebere na milost,
drtí svá sousta, žebráky o život,
máš platit, nemáš, jen na půlku ceny,
jde Kristus s křížem a plačící ženy.
Kde jste Šimonové z Kyrény?
Tiká čas, nehoukají sirény,
kroky v opomíjení jdou tíž a tíž,
k vrcholu osamění, kde už jen kříž, kříž!
Důvodem je kombinace nákladné inovativní technologie a systému financování zdravotní péče, kde se moderní, i když ověřené metody, ne vždy dostanou do standardního hrazení pojišťoven, což vytváří finanční zátěž pro pacienty bojující s rakovinou. Doporučená délka léčby je aspoň rok, cena 7,5 milionů Kč. Monopolní postavení společnosti Novocure jí umožňuje diktovat ceny bez přímé konkurence. Je v současnosti jediným výrobcem této schválené technologie Optune TTF: Naděje na léčbu mozkových nádorů – sbírková platforma Donio.
Strana 6 z 51
