Specílání vydání "depek", které měla původně moderovat Zora Šimůnková - nyní tedy na její památku!

jak jsem starej, zjevují se mi všelijaké další způsoby žití a nežití a tak jsem se dostal až k tomu, že asi lze, abych Ti napsal, co jsem nestihnul před 12. dubnem, kdy jsi změnila působiště.

Měl jsem, a mám Tě spojenou zejména s Literární vysočinou. Zejména s tou v Heřmanově Městci, kterou jste připravovali s Petrem Musílkem, tím kuřáckým rekordmanem, a dalšími přáteli. Tady vybavuje se mi, jak jsi pozvala svou maminku, paní profesorku Janáčkovou, aby vyprávěla o Boženě Němcové, zejména skrze její dopisy. Paní profesorka přetahovala vymezený čas a Tys jen tiše říkala: „Mami, prosím Tě … “. Ale my poslouchali rádi. A pak jsme večer, to už byla hodně tma, zpívali před hospodou Ódu na radost. A vysvětlovali policajtovi, že tahle píseň se smí i po závěrečné hodině.

Vzpomínám na setkávání skupiny XXVI v Příchovicích, na autorské čtení i dlouhé diskuse. Tak jsme spolu tancovali na nějakém vyhodnocení nějaké soutěže v Plzni. Však víš, jak jsme hnali na vlak, a já porovnával, kdo víc funíme. Stihli jsme. Tenkrát stihli.

Máme, Zoro, na co vzpomínat. Na napsané, na prožité.

proChor

Vážení přátelé,

dozvěděl jsem se náhodou z facebooku, že naše skvělá kamarádka, spisovatelka a organizátorka, milovaná Zorka Šimůnková zemřela. Bohužel, náš neméně milovaný, její muž Pavel Kukal mi tuhle těžko uvěřitelnou zprávu nemohl vyvrátit... Zoru jsem poznal v Poetické kavárně Obratník v Praze na Smíchově. Dnes, kdy se nesmíme scházet, zní následující čísla jako fantasmagorie. Obratník jsme otevřeli s manželi Polákovými 28. ledna 2002 a 7. listopadu proběhl pilotní program s názvem Večer přiměřených depresí jako naše 126. akce toho roku! Za tím zvláštním názvem stál barman Láďa Jirotka, který přiléhavě označil naše počínání s dívkou, která si říkala "moue", což znamená přeloženo z francouzštiny úšklebek, když shlédl přípravu nového programu. Já jsem tehdy hledal osobnosti, se kterými bych vybudoval pravidelné pořady pro skupiny lidí, které by se okolo těchto osobností nabalovaly. Zorka myslím na prvním večeru nebyla, ale už 16. listopadu 2002 je uvedena v Poetickém maratónu, který jsme v Obratníku uspořádali. Takže už jsme se znali. Zorce bylo tehdy 37 let.

Večer přiměřených depresí byl plánován jako pravidelný měsíční program a jako takový se odehrál za porodních bolestí v lednu, únoru i březnu 2003. Proč porodních bolestí? Protože zmíněná moue se projevila jako krajně nespolehlivá, vypařila se jak pára nad hrncem a pak ji snad dokonce hledal i Interpol. Z její pohledné tváře zůstal jen úšklebek nad programem, se kterým jsem si nevěděl rady. Tehdy se mi Zorka nabídla, že by tento pořad pod již existujícím názvem ráda uváděla. Původně jsem o jejích organizačních schopnostech pochyboval, ale projevit se člověk může jen, když mu dáte šanci a Zorka se nejenom osvědčila, ale dokázala tento pořad proměnit ve svůj charismatický konceptuální životní program. Párkrát si to vyzkoušela a od 4. dubna 2003 se prakticky měsíc co měsíc konal Večer přiměřených depresí už pod jejím vedením, a to i poté, co jsem skončil v Obratníku já, i poté, co ho Polákovi prodali a stala se z něj Symbiosa, a zůstal na této adrese celých devět let. Mělo to ovšem trvat ještě mnohem déle... Zora se mezitím stala uznávanou autorkou i nepostradatelnou osobností na pražské literární scéně. Vydala tři knihy, pořádala nebo se podílela na velkém množství akcí jako Literární vysočina, každoroční Den poezie, tvorbě literárních webů Totem, Písmák atd., účastnila se literárních soutěží, aby posléze zasedla i v jejich komisích, stala se členkou Obce spisovatelů... Ten výčet by byl tak veliký, že odkazuji zájemce na její stránky a stránky Večera přiměřených depresí, které jsou na internetu.