Literatura a sociální realita

V poslední době se v české literatuře objevilo několik děl, které se dotýkají každodenní sociální reality, popisují sociální problémy a snaží se na ně v rámci své poetiky poukázat. Na tento večer jsme pozvali dva autory, kteří v nedávné době vydali nové knižní tituly. Svatava Antošová v polovině července 2021 básnickou knihu Diktátor píše báseň, kde se zabývá prekarizací- prizmatem vlastní zkušenosti, a Igor Malijevský, který na konci roku 2019 publikoval prózu Otevřený prostor, zobrazující svět korporací a práci v nich.

15. září od 18 hodin, Dům čtení Městské knihovny v Praze, Ruská 192/1455, Praha 10

Básnické hry jsme na srazech Skupiny XXVI hráli vždy v pokročilých nočních hodinách, kdy se naše mozky vlivem únavy z několikahodinového autorského čtení a popíjení dobrého moku překlápěly do jiné dimenze, která v nás vyvolávala jakousi infantilní nostalgii - po bezstarostném dětství, zběsilé pubertě a krvavém dospívání... Už tehdy leckteří z nás totiž "hravě básnili" adekvátně věku, sečtělosti a rozvíjejícímu se IQ, takže "návrat" do těch dob prostě musel někoho z nás dříve či později napadnout...

Ideálním časem pro nastartování "infantilní", ničím a nikým nekontrolované imaginace, bývala druhá hodina po půlnoci. To se nastříhaly úzké a dlouhé papírky, rozdaly se všem přítomným a začalo se: každý napsal na začátek papírku jeden verš a poslal dál; ten, ke komu papírek doputoval, "zveršoval" napsané, papírek přehnul, aby nebylo vidět, co je tam napsáno, přidal další verš (teď už viditelný) a opět poslal dál... Každý tedy dílem "veršoval", dílem "inspiroval" alias nahrával tomu, ke komu putoval papírek, na "básnickou smeč". Hrálo se, dokud nebyly papírky popsané, pak se rozdaly tak, aby každý ze zúčastněných měl jeden, a začalo se postupně nahlas číst - čtoucí vždy majestátně povstal a odrecitoval rozvinutý papírek... Nezřídka se stávalo, že pro hurónský smích ostatních dočetl jen stěží, nebo se smíchem odrovnal sám - to když narazil na šokantní a zároveň primitivní rýmovačku ze světa politiky nebo erotiky. Hrálo se vždy více kol (nejčastěji tři), přičemž se obrátilo pořadí posílaných papírků, nebo se promíchali účastníci a přesedli si. Naše zkušenost byla tato: první kolo bylo zahřívací, druhé bylo nejlepší, neboť nejnápaditější, třetí už neslo znaky únavy a vyčerpání, takže mnozí odpadli... Když zbylo posledních pár matadorů, obvykle od dalšího kola upustili, dopili, co kde zbylo a venku pod blednoucími hvězdami se probděli k ránu.

Zde několik oskenovaných ukázek - pokliknutím na pravý dolní roh lze zvětšit:

29. července 2021 / 19:30 / Atrium Jezuitského Konviktu v Olomouci / Vstupné 200,- / 100,-

Tomáš Hanzlík: Piráti
(Ensemble Damian, Tomáš Hanzlík)

Světová premiéra neobarokní opery na text Milana Šedivého. Dobrodružná komedie se odehrává v Neapolském zálivu, kde ve Schrattenbachových křesťanských vodách přepadá lodě islámský diverzant.

Opera ve třech dějstvích čerpá v obecném rámci z historie barokní Itálie. Dcera Viola s otcem Bertoccim, velmi bohatým obchodníkem z Benátek, se vydává na moře ke zchudlému šlechtici, aby se za něj v Neapoli provdala, získala tak šlechtický titul a na druhé straně přinesla pozvolna potápějícímu se rodu nový finanční impuls. Stane se však náhle něco nečekaného, co zvrtne děj v jakousi dramaticky ironickou grotesku...

Premiéra se uskuteční v rámci 24. ročníku olomouckého festivalu Baroko 2021. Více zde:

https://operaplus.cz/festival-baroko-2021-nabidne-novodobe-svetove-premiery-na-koncertech-i-trojici-oper/?fbclid=IwAR13i_oPN8JccQ1oyHsopB9KFcrUzGwrvgORZpWr2blp90KGsJCxFBUwSzo

Režisér k tomu podotýká: Dokument Pindíci je především velikým monologem Patrika Linharta o jeho sbírce pindíků, tedy figurek ze známé hry Člověče, nezlob se!, kolem které vytváří celý mytologický svět. Sám jsem tomu dal nějaký filmově výtvarný rámec. Prožíval jsem doslova rozkoš při stříhání filmu, když svět pindíků například ilustrují záběry na duchcovskou lagunu doprovázené hudbou Michaela Nymana, jeho předělávkami barokních mistrů. Svět Williama Hudsona, Jönse Regise nebo Rhina de Marigni, což jsou elity pindického světa, se tak prolnul s realitou, nebylo rozhodující, jestli žijeme ve světě pindíků nebo tady. Vyhrál jsem si s pindickým barokním divadlem, hudba Henry Purcell, pindickou kinematografií, remake Hitchcockových Ptáků, hudba Laibach s citací sprchové scény z Psycha… Původně jsem film plánoval celý animovaný. Takže tady je moje inspirace spíš švankmajerovská, než buňuelovská.

(kresby lze pokliknutím na pravý dolní roh zvětšit)

Noc končí

jako když šílenec

uléhá vedle mrtvé své,

než ven vyběhne

vstříc novým bolestem,

jako když milá usedne

do krystalů sněhu,

jen aby během dne

zmizela s hvězdami při obzoru.