Trochu nám uniklo, že před měsícem zemřela ve věku 89 let „první dáma české poezie“, jak se jí často říkalo, básnířka, překladatelka a autorka knížek pro děti Jana Štroblová. Vydala dvacet básnických sbírek, jmenujme alespoň ty z nedávné doby: Odstíny světla (2018), Do nikam (2019), Děravý testament (2020) a Měsíc tak pošetile modrý (2021) a šest výborů z vlastní poezie, ten poslední vloni: Jméno boží nadarmo (2024) – vše v nakladatelství Theatrum mundi. Její básně jsou zastoupeny i v řadě antologií a byly přeloženy do mnoha jazyků. Její překladatelská činnost se zaměřovala zejména na poezii Mariny Cvětajevové.
S Janou Štroblovou jsem se znala od 90. let, potkávaly jsme se při různých příležitostech, vyměňovaly jsme si své sbírky a navzájem se coby autorky respektovaly. Velmi jsem si jí vážila i jako člověka. Měla široký rozhled, za sebou nejednoduché životní peripetie a k poezii hluboký vztah. Dost jí ale vadilo, jak se postupem času prozaizovala a přestávala poezií, tou poezií, kterou žila její generace, být. V lednu 2016 jsme se potkaly v Praze na FF UK, kde se konala akce na podporu palestinského básníka Ašrafa Fajjáda, jemuž v té době hrozil v Saúdské Arábii trest smrti jen za to, že chtěl svobodně psát básně. Paní Jana i já jsme na tom večeru četly. Krátce nato jsme s ní spolu s Mirkem Kováříkem dělali rozhovor pro literární obtýdeník Tvar. Nesl název „Pomalu jsem se sžívala se smutkem“ a hned v úvodu jsme se jí zeptali, co si během toho večera na Fajjádovu podporu uvnitř sebe říkala a co jí to připomenulo.
Přátelé, dívky a kluci,
v úterý 16. prosince, od 19.00 v klubu Liberál v Holešovicích
zvu vás premiéru knih o poesii, malířství a horroru
a nemohu uvést Patrika Linharta, jsou to knihy mnoha, jako oběť, legrace a griotka...
Uvítám tvoji účast, první knihu jsem přeložil v euforii nad tím, že žiju, druhou jsem napsal díky krásně vysokému stipendiu ministerstva kultury. Vždy je zajímavé vidět a slyšet, jak taková soutěž smrti a života dopadne.
HOSTY VÍTEJTE V NOCI (ANTOLOGIE HORRORŮ - Patrik Linhart editor)
nakladatelství Lubor Maťa
VETRUGINOVA ZEMĚ: OBRAZY SPATŘENÉ
nakladatelství Malvern
hudba Petr Čichoň
průvodní slovo Bohuslav Vaněk-Úvalský a Josef Straka
kmotři Radim Neuvirt a Jiří David
Když před dvěma lety skončily pravidelné srazy Skupiny XXVI v Příchovicích v Jizerských horách, dostalo několik z nás nápad využít ten první adventní víkend jinak – navštívit v Liberci Šárku Hromádkovou, která k příchovickým srazům neodmyslitelně patřila. Letos jsme se za ní vydali opět a založili tak novou adventní tradici, v které bychom rádi pokračovali i v dalších letech. Z Prahy jeli Lída Hlinková, Roman Szpuk a Karel Beneš, z Teplic moje maličkost a v průběhu dne se přidal i Liberečák Vojta Malý. Pár dní před tím napadlo všude dost sněhu, jak měla příroda v tu dobu po celých 40 let našich příchovických setkávání ve zvyku, takže vše bylo, jak má být.
V rychlíku z Ústí nad Labem do Liberce je plno rušivých zvuků. Lidé si teď zvykli, že jakmile nastoupí do vlaku, pustí si na chytrých mobilech nějaký pitomý film nebo seriál, kde dialogy nahrazují exaltované výkřiky a hysterické výlevy. A nepustí si to sobě do sluchátek, ale do okolního prostoru. Nemají to sice úplně nahlas, ale když se těch mobilů sejde víc a útočí na člověka ze všech stran, zvuk se slije v jakýsi jednolitý kvadrofonní pištivý blábol. Snažím se vyhlížet do krajiny a neminout siluetu zříceniny hradu Vrabinec, kam jsme asi před dvaceti lety vyšplhali s Pavlem Kukalem a Karlem Benešem v rámci našich putování po máchovských hradech; tehdy jsme ještě byli v plné síle, dnes je to už jen nostalgická vzpomínka. Vrabinec se mihne za oknem a já pochopím, že si před pištivými bláboly musím vystavět pevnější a trvalejší hradbu. A tak se začtu do knížky, kterou mám s sebou – Martin M. Šimečka: Výjimečný stav. Je o současné podobě fašismu, který se dere z příšeří, kde celá desetiletí vyčkával, znovu na světlo. A netýká se to jen Slovenska, ale i jiných zemí západní civilizace. Čtu si zrovna pasáž, kde Šimečka píše o krádeži jazyka, která je pro fašisty charakteristická – stejně jako byla charakteristická pro komunisty. Ta krádež spočívá v zrcadlení slov. Fašisté používají stejná slova jako my, ale v opačném významu -vykradou jejich původní obsah. Podobá se to hře na „opakovacího osla“: jeden něco řekne a druhý to po něm zopakuje a tak pořád dokola. Vyhrává ten, kdo začal opakovat jako první. V současné praxi to vypadá asi takhle - cituji: „My řekneme: ,Jste fašisté’, a oni opakují: ,Jste fašisté (liberální).‘ My řekneme: ,Ničíte demokracii’, a oni opakují: ,Ničíte demokracii’. A tak pořád dokola. Dokonce to zašlo tak daleko, že ministryně kultury (Martina Šimkovičová – pozn. S. A.), která je výkladní skříní fašismu, o sobě prohlásí: ,Já jsem ta skutečná liberálka’.“ Uvažování nad krádeží jazyka mě obrní před vpádem blábolů z chytrých mobilů do mé mysli. Nic veselejšího v dané chvíli k dispozici nemám. Ale to ještě nevím, co mě ohledně krádeže jazyka za pár hodin čeká...
Vlak přijíždí do Liberce už v půl desáté, tak se vydávám hned do Nových Vratislavic k Šárce. Připravujeme zatím malé pohoštění – respektive já, Šárka mě s přehledem diriguje. Asi v půl dvanácté se jako velká voda dovnitř vhrnou ostatní. Karel nám okamžitě, jakmile se usadí na židli, pustí ze svého chytrého mobilu (sic!) rozhovor, který vedou dva neidentifikovaní jedinci (on a ona) o Skupině XXVI. Od začátku to působí divně. Z úst se jim řine spousta nesmyslů, i název Skupiny mají špatně, komolí Romanovo příjmení… Ve chvíli, kdy si všimnu, že používají sesumírované věty, které jsme kdysi kdesi řekli nebo napsali my, a že je používají jako svá vlastní vyjádření čili že nám je ukradli, mám jasno: je to výplod umělé inteligence, kterou nazývám „umělá pizda“! Karlovi svítí oči nadšením a ani nezkusí zatloukat; vybalí, že je to opravdu ona – AI neboli Ája, jak ji nazývá filosof Václav Bělohradský. Roman se hurónsky směje, ale já jsem vytočená. Při představě, že tenhle canc někdo vezme jako bernou minci a bude z toho čerpat fakta pro jiný text či studentskou práci, mě jímá hrůza.
 |
Šárka nám rozdává dárky – pro každého sůl do koupele s jinou vůní, Roman ji obdarovává svou nejnovější sbírkou Sosny, já hand made mýdly a taky solí do koupele (vše v konvalinkové vůni). Co se té soli týče, zapomněla jsem, že nemá vanu, jen sprchový kout. Ach jo! Když se blíží třináctá hodina, zvedáme se a jdeme na tramvaj. Tři zastávky odtud nám Šárka zamluvila stůl ve vyhlášené restauraci Zámecká konírna. Vystupujeme u vratislavického kostela a jdeme kousek zpátky kolem úřadu zdejšího městského obvodu, před jehož budovou nás fascinuje ne jeden nazdobený vánoční strom, ale jejich hustý les – doslova. Pak vcházíme do Konírny, krátce po nás Vojta Malý, a číšník nás všechny usazuje ke kulatému stolu, pod jehož skleněnou deskou zeje hluboká, matně nasvícená studna.
Ukázky básní ze sbírky Vejdumky (básnické a prozaické dílo Věry Dumkové z posledních dvaceti let), kterou právě vydává Nakladatelství Petr Štengl. Křest se uskuteční na večeru nakladatelství 3. prosince v 19 hodin v dejvickém klubu Za školou.
Šedivá růže tohoto rána
I.
Nelítostní andělé se seskupili okolo býka spásajícího růže
Nasávám konečky prstů tvůj žal
Nezapomeň se podepsat na svoje parte
Uhranutí láskou se nepromíjí
Uloupená svatozář rozžíná nový den
Dáváš si naposled tři vejce do skla
Těkáním marníš poslední okamžiky
Mlaskavá chvíle nazrála do nicoty
Možná
V přepůvabné krajině znovu se narodíš
II.
Nesměj se třínohému koni
Tvoje slz skrápějí hladinu moře posetou hluchými chaluhami
Kolemjdoucí se diví
Máš na kahánku bratránku barde
Stařenka Noc ti podává slánku a mocně zívá
Nasládlé lejno tvých dní na hraně úsvitu páchne olejem
Nakonec ti zbude jen sníh v horkých dlaních
A sliz z únavy co nekonečně se line do dálav
Smrtící injekci ti dá sestřička z obludária
Nezoufej
Po tobě přijdou jiní
III.
Loďka tvých snů se položila na bok
Teď nemusíš nic
Upíjíš tajně víno mešní
Chipsy hostií chroupáš na černé párty
Oholená sláva se ti vryla pod čelisti
Čekáš na příští zánik domů spících v chmurném městě
Jak bohabojné
V těchto končinách už si nezahraješ
Dojímáš se nad šedivou růží tohoto rána
Už spi
Houslisto slintavých melodií
Turnaj královny poesie (Praha 1, Týnská literární kavárna), potřebujeme jak diváky, tak soutěžící.
Odkaz přikládám, pro soutěžící to má jistý požadavek - složit konkrétní útvary (viz odkaz), které tam přednesou.
TURNAJ KRÁLOVNY POESIE, LP 2025
TERMÍN: Čtvrtek 4. prosince 2025 od 18:30
MÍSTO KONÁNÍ: Týnská literární kavárna, Týnská 6, Praha 1 - Staré Město
VYZYVATELKA - vítězka loňského turnaje: Alena Laufrová
KRÁLOVNA: Radovana von Friedeck, laskavá a šumná
DVORNÍ DÁMA: Blažena Umná
MUZIKUS: Vlastislav Matoušek a Kateřina Vožická
Soutěžící si s sebou přinesou tyto básnické útvary,
které během klání postupně přednesou:
1. Báseň v próze
2. Kuplet
3. Říkadlo
4. Bezrozměrný verš
5. Zvláštní samostatná kategorie královny Radovany
"Slovo jako meč" (dialogické básnění)
Upláceti královnu a dvorní dámu jest povoleno,
doporučují se však mravné a originální způsoby!
Ať zvítězí nejlepší!
Vivat regina! Vivat poetica!
Přihlášky přes formulář: https://forms.gle/p9CmeiUNZYsgtZm2A,
anebo emailem na adresu:
Mezi lety 2008-2023 natočil Český rozhlas-Vltava četbu povídek pěti autorů Skupiny XXVI a nyní ji nabízí k on-line poslechu po dobu osmi týdnů jako minisérii. Po rozkliknutí níže připojeného odkazu si můžete poslechnout povídku Romana Szpuka: Zvláštní kód 79, Petra Pazdery Payna: Noci, vsi, Patrika Linharta: Hraniční světla, Oscara Ryby: Severní hrdinství u Tábora a Svatavy Antošové: Neříkej to mámě!
Strana 4 z 43
