Vánoce 2024

Milí přátelé,

zdravím Vás po delší době. Jelikož jsou před námi sváteční dny, ke kterým sice velká část lidí nemá úplně kladný vztah, avšak nakonec jsou z nich prakticky všichni tak nějak naměkko, obracím se k Vám.

Psát o Vánocích je obtížné proto, že je člověk na rozpacích, když neví, co má napsat, aby to nebyla jen samá už mnohokrát opakovaná klišé. Takže aby to znělo aspoň trochu originálně, zkusím to v oblasti, která mi není nijak blízká, totiž v říši hudby. Zde máme svátky Vánoční spojeny v lepším případě s koledami, v tom horším s písničkami jako Veselé vánoce (podle úvodních slov známější jako Vánoce, vánoce přicházejí), která vyhrála v anketě o nejhorší vánoční píseň. No, zpívali jsme ji ve škole a mně připadala zábavná... Ale o tom jsem psát nechtěl. Co mě zaujalo ma vánoční hudbě, jsou roráty.

Jsou to duchovní adventní zpěvy, zpívané v kostelích, nejčastěji brzy ráno. Proto se asi netěší velkému zájmu ani oblibě, nicméně mají tradici několika staletí, vlastně už od středověku (kam se hrabou koledy!) Pozoruhodné je i to, že roráty jsou českou specialitou, neboť sousední země nic takového neznají. No a tady bych mohl skončit- snad to někoho přivede k zájmu o tento druh hudebního odkazu našich předků a tím i k rozjímání o původně křesťanském původu Vánoc. A rozloučím se tradičním: Pokoj lidem dobré vůle.

Marie Dolistová: Ve znamení kříže kráčet

• Marie Dolistová

OPUŠTĚNÉ HNÍZDO

Stíny halí opuštěné hnízdo,
chladnou vejce, chybí teplo matky,
v rozcloumaném světě zmatky,
kde jsi, labutí spanilá jízdo?

Nechat se unášet letem mraků,
v tichu bezdětném temní hladina,
čeřením vlnek kývá se travina,
na dně života mnoho vraků.

Tesknota připlouvá z míst opuštění,
kapky deště s větrem hrají svou píseň,
v paprscích slunce mizí tíseň,

dálkou poznat cestu z okleštění,
hrdlem ptáka stoupá žal a stesk,
rodinná pouta přetíná zla blesk.

 

LETOKRUHY

Otevřeným oknem krajiny pábení,
stromem, oblohou, vůní trav života vábení,
z úzkosti, chladu, nicoty zmaru,
otevřít dlaně vzácnému daru.

Světla a stíny tajemných houštin,
třepetání běláska, vůně zahrad,
paví očko na listu místo sušin,
pasoucí se stáda v zajetí ohrad.

Déšť se blíží mílovými kroky,
tichým šumem v předvoji kapek,
vítr čeří vlnky, plynou jak roky,
cesty dlouhé, nesnadné, beze zkratek.

V kalužích, zrcadlech stromů,
modré průrvy oblaků, tající sníh,
burácí vichr přes střechy domů,
proč v lidském nitru svár, vina a hřích?

Mlha nevíry ze všech stran se točí,
stmívá, stmívá se, podzim krátí den,
zoufalství, marnost cení zuby vlčí,
ze tmy vyšlehne světlo lampy jen.
Přes trosky a mrtvé, kam lze dojít?
Cestou k neznámu nutno s Bohem jít.

 

TROJJEDINOST V TROJNÉM BODĚ VODY

Jedno, současně v trojím,
ve svých vlnách nesoucí bytí,
Jedno, současně v trojím,
svým dechem nesoucí žití,
Jedno, současně v trojím,
v tvé pevnosti touha jít dál,
po vodě kráčet k obzorům, kde jen oceán.

 

BLOUDĚNÍ

Jdu a nevím kam, země vysychá,
jdu a nevím kam, sil ubývá,
cesta je daleká, smysl všeho v dáli,
ztratil se nám pramen, z kterého jsme sáli?
Přichází noc, které jsme se báli,
kde jsou ti, kdo se pořád smáli?

Vlny zmaru a úzkosti ze všech stran,
sype se sůl, sype do všech ran,
cesta pustá za mnou, pustá přede mnou,
věrné slunce hřeje před mrazivou tmou.

Ve znamení kříže kráčet,
břemena svá těžce vláčet,
kříž se změní jasnou září,
úzkou bránou se zde vchází,
kdopak slyší, hledá, kdopak ví,
že slova Krista stále zní?

Svým řekl: „ I vy chcete odejít? “
Nikdo nad něj, ke komu jít,
nic není více pevného,
řekli: „ Ty máš slova života věčného.“

 

Pivo v poezii a poezie v pivu

O tom je objemná antologie s názvem Šnyt, která právě vyšla v nakladatelství Větrné mlýny. Jejím iniciátorem jakož i editorem je Ivan Motýl, kniha má víc jak tisíc stran a obsahuje téměř šest set básní od čtyř stovek autorů. Jak se tento nápad vůbec zrodil, vysvětluje v rozhovoru pro H7O sám editor: „Nápad je to starý, snil jsem o něm od devadesátých let, ale k realizaci se přiblížil až po vydání ostravské básnické antologie Briketa, což bylo v roce 2014. Větrné mlýny na to kývly asi dva roky poté, ať si ty ‚pivní texty‘ tedy pomalu sbírám. A tak jsem pomalu sbíral, napřed v domácí knihovně, která obsahuje asi 1200 básnických knih. […] Postupně přibyly knihovny a vynikajícím zdrojem je samozřejmě Národní digitální knihovna. Ale šel jsem i po rukopisech, mnohé z nich už se mezitím staly součástí sbírek.“

Antologie je tedy na světě a stihla už být představena v ostravské pivnici Forman (11. prosince), v brněnské pivnici U Poutníka (12. prosince) a v pražské hospodě U Rotundy (13. prosince). V rámci pražského setkání nad knihou se U Rotundy zaplnil podnik tento do té míry, že místo pro štamgasty zbylo pouze u výčepu. Akce, kterou Ivan Motýl moderoval, byla dána postupem od první do 31. tematické kapitoly. I když jsem přišla skoro o hodinu později, listovala se zrovna asi 10. kapitola. Mohla jsem tak brzy přečíst báseň jako ostatní přítomní autoři. A tak slyším verše od Vikiho Shocka, Patrika Linharta, Marka Tomana, Bogdana Trojaka, Michala Šandy a dalších.

Potěžkám si obdržený autorák a musím uznat, že jde o velký básnický výběr, ve kterém je zahrnuta jak minulost se svými klasiky (J. Vrchlický, S. K. Neumann, J. Seifert, V. Nezval, F. Šrámek, Fr. Gellner aj.), tak známá a zavedená jména literatury 20.-21. století z různých koutů naší země (Ivan Diviš, Jan Zábrana, J. H. Krchovský, Kamil Bednář , Martin Reiner, Jáchym Topol, I. M. Jirous, Milan Knížák, Igor Malijevský aj).

I autorky-ženy zde najdeme, pravda, jsou zastoupeny mnohem menší měrou. Snad že se toliko pivu nevěnují? Anebo se nevěnují pivu ve verších? To už je ovšem otázka, která se kruhem vrací k podtitulu sborníku ŠNYT: "pivo v poezii a poezie v pivu".

Foto: Radana Šatánková

 

 

Popisky k fotkám:
Titulní foto: Ivan Motýl
Foto 1-2: Ivan Motýl
Foto 3-5: Marek Toman
Foto 6-7: Patrik Linhart
Foto 8-10: Viki Shock

Já mám holku z Ještědu, ač ubývá sil, ještě du!

(30. 11. - 1. 12. 2024)

Místo pravidelného adventního setkávání Skupiny XXVI v Příchovicích, jejichž konání vyvrcholila loni čtyřicátým a posledním ročníkem, se nás několik domluvilo, že ten obvyklý víkend letos využijeme k návštěvě naší kamarádky Šárky Hromádkové. Šárka se účastnila téměř všech srazů na faře v Příchovicích v Jizerských horách – dokud jí to její zdravotní stav dovoloval. Teď žije ve Vratislavicích nad Nisou.

Vyjíždím krátce před osmou ráno z Děčína rychlíkem na Liberec. Celou cestu až do Jablonného v Podještědí se kolem trati válí mlha a nutí mě hledět spíš někam do sebe než z okna. A tam, někde v útrobách, narážím na léta „uskladněné“ básně Hany Fouskové – básnířky, která se jednou nebo dvakrát objevila na srazu v Příchovicích… Proč zrovna na její básně a ne na jiné, bude asi tím, že se vydávám do míst poblíž Světlé pod Ještědem, kde až do roku 2015 žila. Občas se mi stává, a většinou na cestách, že něco v hloubi zasutého, nějaká krása, která nezmizela po dočtení a vtiskla se mi do těla, se nečekaně zjeví. A tak si v sobě čtu a vytahuji jednotlivé verše, které si mé tělo zapamatovalo: „Jsem žhavý uhlík / na popelu světa / jsem spálená na troud / srším jiskrami / občas na mě šlápne tvoje bota / zahořím a propálím se hvězdami…“ Jsou z Hančiny básně „Blázen“ a kousek za Jablonným mi zázračně rozhrnují mlhu, projasňují oblohu a dovolují slunci naplno vysvitnout. Jeho paprsky jsou ostré a na to, že je konec listopadu, docela hřejí. Ale možná, že jen za oknem…

V půl desáté jsem v Liberci a spěchám na sraz s ostatními, kteří jeli z Prahy: s Lídou Hlinkovou, Radanou Šatánkovou a Karlem Benešem. Z Liberce se přesouváme tramvají do Vratislavic a hned u zastávky nacházíme dům, kde Šárka bydlí. Byt je upraven pro vozíčkáře, takže se v něm může snadno pohybovat, vše potřebné má při ruce a v té výšce, kam z vozíčku dosáhne. Zůstáváme u ní až do pěti hodin odpoledne a probíráme nejen minulé příchovické srazy a naše společné přátele, ale i Šárčino putování po různých ústavech, trápení, která tam musela prožít, a taky to, jak s jejím zdravím zamávalo prodělání covidu… Přes všechny útrapy a složité životní peripetie, které přestála, zůstává Šárka plná optimismu a elánu, chodí, resp. jezdí do práce a taky navštěvuje taneční. Když nám ukazuje video z tanečních, nestačíme zírat!

Po celou dobu naší návštěvy se nám za oknem otevírá úžasný výhled na Ještěd, kam máme v plánu vyrazit druhý den. Od Šárky odcházíme už za tmy. Podle Lídiny GPS jdeme pěšky zpátky do centra Liberce, abychom se po tom šestihodinovém sezení trochu rozhýbali, a tam ještě stíháme večeři. Karel odjíždí zpět do Prahy a nám začíná „dámská jízda“. Nejdřív se přesouváme městským autobusem do penzionu v Liberci-Rochlicích, kde máme zabukovaný nocleh. Překvapuje nás vstřícnost řidiče autobusu, která se jen tak nevidí: když si nedokážeme koupit jízdenku s pomocí přístroje, namontovaného v autobuse, vstane od volantu, vyběhne ven, protože autobus je plný lidí a on by se skrze ně neprotlačil, venkem pak doběhne k prostředním dveřím, nastoupí a ukáže nám, jak se jízdenka kupuje. Ochotně, s úsměvem, bez jakékoliv nervozity. Zmiňuji se o tom proto, že v Ústí nad Labem mě řidič vyhodil z autobusu po pouhém dotazu, zda si u něj mohu koupit jízdenku za hotové… Ubytujeme se v třílůžkovém pokoji se střešním oknem a před spaním jdeme ještě na chvíli dolů do pivnice „na jedno“. Lída nám vypráví o svých cestách Evropou, kterou projíždí na koloběžce a svoje povídání doprovází fotografiemi, nastřádanými v mobilu. Jejím nejčerstvějším dobrodružstvím je cesta podél pobřeží řecké části Kypru.

Číst dál: Já mám holku z Ještědu, ač ubývá sil, ještě du!

Petr Hruška: Výběr z básní

Básně ze sbírky Nikde není řečeno (Host, 2019):

UVIDÍŠ

Otoč se
kde jsi včera spal
a uvidíš naprostou dočasnost
tenkou mršinu deky
zmačkané působiště
vodu v hrnku zlověstně starou
uvidíš jak jsi se snažil
být
a přečkat
jak s tebou v jednu chvíli
hodil sen
jak se do všech stran
od tvého ležení
celou dobu rozbíhala pustina
jak jsi se vyhrabal
a znovu stanul
proti strašlivé rychlosti světla

 

 

POSLYŠ

Musíš něco jíst.
Aspoň sousto.
Tak si ruku chytni rukou.
Počkej, vylovím mrkev.
Kouřící mrkev úplně září v tomhle chlívu.
Tady to kolečko.
Tak zatáhneme závěs.
Tak ne.
Volají tam po spravedlivějším světě.
Lidstvo, přece.
Počkej, utřu to.
I nebe je špinavé jak voda z nádobí, prosim tě.
Trošičku se nadzvedni.
Počkej, budeš se divit.
Kolečko mrkve.

 

MARKET VE FRANKFURTU

Ataka beznaděje ji zkroutila v nákupním
centru.
Musela se celou vahou zapřít o regál,
ruce zabořit do špaget,
začaly se vějířovitě sypat do všech světových stran.
Setrvávala,
aniž to dávalo smysl.
Tělo přestalo zapírat
úplnou opuštěnost.
Náhrdelník se prověsil v prázdné nádheře.
Vylezly roky,
jako žebra,
v dokonalém obchodním nasvícení,
které nevrhá stín.
Zřízenec přicházel doplnit humry.
Stála
vysoká a nedobytná,
pod sebou divokou hvězdu
rozsypaných špaget.

 

KVĚTINÁŘSTVÍ V LIVORNU

Staneš před květinářstvím v Livornu
a vidíš –
je přesně nedůležité

Den se těžce svažuje k nákladnímu přístavu
obléhá vojenskou pevnost
vážně stoupá po schodech radnice
po schodech zvonice

Vstoupíš dovnitř
stíny listů kloužou po těle
uslyšíš svůj dech
myslíš na těch několik lidí
jejichž dech
jsi kdy slyšel

Vstoupíš dovnitř
do své přesné nedůležitosti

 

PALUBA V NORMANDII

Došel jsem k mizernému zábradlí,
u kterého jsi už stála.
Kov příčky
sevřeli jsme oba v rukou
jak překvapivý studený dar.

Pod námi z lodě vyjížděla auta.
Dlouhé nákladní vozy
po vrch naložené
právě vyrobenými automobily.
Nezastavovaly v přístavu a pokračovaly dál,
směrem k vítězným obloukům
dálničních nájezdů.

Nad námi havarovalo večerní nebe.
Stáli jsme
a nespouštěli oči z těch aut vezoucích auta,
z nových, úplně prázdných aut
nehybně svištících dálnicí.

 

KOČKA

Zvířata ovládají podstatu geometrie mnohem lépe.
Černá kočka záhy nachází
osu situace,
střed místa,
zlatý řez odpoledne a uléhá do něj.

Vprostřed noci se posadí,
našpicuje svůj obrys
a zjistí,
že nikam nepatří.

Číst dál: Petr Hruška: Výběr z básní