Domů

V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal jedinečné příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál. Výsledkem jejich návštěv je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly. Kniha Návrat do divočiny bude představena 7. listopadu v 19.00 v pražské Knihovně Václava Havla v Ostrovní ulici 13 spolu s pokračováním "samotářů" nazvaným Jako v nebi, jenže jinak - více o této knize zde: https://www.xxvi.cz/index.php/9-noviny/266-ales-palan-jako-v-nebi-jenze-jinak

(historický apokryf na téma „jak to asi skutečně bylo.“)

-“Ještě tam prší?“

-“Ne, teď tam sněží.“

-“To se dalo čekat, že se na noc ochladí. Bůh s těmi, kdo jsou dnes na cestě.“ Ruce některých z přítomných se vznesly k čelům a naznačily kříž. Ani válka, která trvala už osmý rok z vyměřených třiceti, nevymýtila u nich některé zvyky.

-“Tady máte zrovna jedny takové, veliteli,“ prohodil ten, který prve vyhlížel z okna.

-“Kdo by se sem vláčel v tomhle nečase?“ mínil další.“Snad jenom nějací pohanští-“

_“Ticho, ksakru! Jazyk za zuby! Co když rozumějí po našem?“ okřikl ho velitel. Třebaže ležel v posteli, zakryt beránčími kožešinami až po krk, vyzařovala z něj autorita, kterou nemohlo snížit ani to, že byl oslovován tak prostě namísto hraběcího titulu, který mu náležel.

Příchozí na Turky nevypadali. Když se vymotali z dlouhých plášťů a setřásli sníh z klobouků, první z nich přistoupil blíž. Vzápětí ležícího muže osvítil záblesk poznání:

-“Ty, Kristiáne? Kde se tu bereš?“

-“Ovšemže já, Arnošte.Už přes dva týdny jedeme ve tvých stopách a teprve teď se potkáváme. To jsem tedy opravdu rád.“

-“No ano, také jsem rád, že tě zase vidím. Sedni si přece a vypravuj, jak ses dostal až sem. Urakovice. Taková díra. V životě by se o ní člověk nedověděl, nebýt toho, že jsme se tu museli zastavit, šlakovitá věc.“

-“To nic, nenamáhej se, Arnošte, já jsem všechno slyšel. Rozpustil jsi vojsko, děla dal do zástavy Bethlenovi a cestuješ do Benátek.“

-“Tak to jsi slyšel správně. Jen to mi vadí, že už tam nedojedu. Umírám, chlapče, je to tak. Ale nic si z toho nedělej, my staří vojáci to tak nebereme a co se války týká-“

_“Válka může trvat ještě pořádně dlouho, Arnošte,“ přerušil ho Kristián Brunšvický, kníže z Halberstadtu.

Milan Šedivý přeložil z angličtiny básně Christophera Reida a vydal je ve svém nakladatelství! V případě zájmu si sbírku nazvanou Rozptylování můžete objednat na adrese: milansedivy(zavinac)post.cz

Christopher Reid (nar. 13. 5. 1949, Hongkong) studoval na univerzitě v Oxfordu, poté působil jako literární publicista, instruktor, editor a profesor tvůrčího psaní na univerzitě v Hullu. Pro nakladatelství Faber připravuje svazky poezie, uspořádal korespondenci Teda Hughese (2007), v současné době edičně zpracovává korespondenci Seamuse Heaneyho. Na začátku 70. let se podílel spolu s Craigem Rainem na formování tzv. " marťanské školy" v britské literatuře. Vydal 17 básnických sbírek či výborů, které získaly pozornost čtenářů i porot literárních cen. Je také autorem několika básnických pamfletů. Jako malou ukázku připojme jednu báseň:

Otázka k zamyšlení

Vysvětli slzy, prosím.

Musí mít nějaký důvod,

kterému by porozuměli

Darwin nebo Freud.

Ovdovělý, ten slyší

hudbu i bez rádia -

Händel - Cole Porter -

ti ji ostře volají zpět,

a znovu zavodňují.

Fakulta do toho vstupuje

pohledy a povídáním

a zanechává ho ještě slabšího:

co tím má asi tak získat?

Co tím získáváme -

slepí ve chvíli tygřího skoku,

bezhlesí pod lavinou?

Někdo to musí vědět.

Aleš Palán vydává 17. října v nakladatelství Prostor další pokračování svých rozhovorů se "samotáři"! Osobnosti, které v rozhovorech představuje kniha Jako v nebi, jenže jinak, žijí osaměle, často v těžkých, neútulných podmínkách, ale v sepětí s přírodou, se zvířaty, snaží se též něco pěstovat či sbírat pro obživu… Někdy je jim zima, někdy jim zatéká do chatrného obydlí, často bytují na pozemku, který není jejich, a mnohdy jsou taky osobami mimo evidenci, mimo systém, neboť nemají žádné platné doklady.

Jedná se jak o muže, tak o ženy. Ve většině případů se čtenáři zdá, že promlouvají moudře, s odstupem. V jiné odpovědi ale třeba zas říkají něco, z čehož vyplývá, že oním odstupem přece jen postrádají potřebné rozlišení a přímou zkušenost,
a jejich názory jsou očekávatelně obecné, naivní či poněkud zvláštní… Jsou to zkrátka jen lidé, někdy by se dokonce chtělo říct: plachá zvěř.

Každopádně, jak ukázal úspěch předchozího souboru Raději zešílet v divočině, je pro čtenáře zajímavé se s takovými jedinci setkat. Možná ono kouzlo spočívá i ve skutečnosti, že se tak děje skrze stránky knihy, že toto setkání Aleš Palán zprostředkoval, a tak není nutné za těmi podivíny jednak putovat, jednak s nimi mnohdy složitě navazovat hovor a přizpůsobovat se jejich svérázným povahám. Což je parketa, která autorovi Jako v nebi, jenže jinak zase sedí výborně. Právě v tomto detailu taky spočívá úspěch jeho „samotářských“ rozhovorů.

Dne 18. září by se dožil 95 let Ivan Diviš - pro mnohé největší český básník 20. století (zemřel 7. dubna 1999). Někteří z nás se s ním osobně potkali na onom památném, jelikož velmi bouřlivém setkání na Bítově v roce 1996 (viz přiložené foto ze setkání), kde kromě jiného přednesl referát na téma "Česká poezie dnes?" Říkal v něm: "Poezie je prakticky věčná, psala se a píše se dál, i když za úplně změněných podmínek, a bude se psát i v budoucnosti, nedojde-li k termonukleární globální válce, vníž všichni uhoříme."

Jiní z nás byli poctěni bohatou korespondencí s ním, v níž se s ničím a nikým nemazal. V jednom z oněch dopisů třeba napsal: "Poezie je patrně skutečně nezničitelná, a to i slovním, hudebním, jánevímjakým projevem, a to protože se člověk m u s í chtít přesáhnout (nemůže se chtít nepřesáhnout, to chce ovšem i honák dobytka z argentinských pamp – a i on si v sedle zazpívá, o to cennější). Největším jejím nepřítelem je vaše generace, nejodpornější ze všech, co před mýma očima kdy parádovaly, vy jste zmetci, kteří si vydupávají s a m o z ř e j m o s t věcí, které zdaleka samozřejmé nejsou, např. střechu nad hlavou, postel, jídlo – všechny tyto minimality pro vás musel udělat a zhotovit někdo jiný a druhý, a to za jistou svou námahu a odříkání, zatímco vy to máte a požadujete za samozřejmé. Stereo, takovou obludnost si necháte dát nějakým volem k svátku či narozeninám..." (psáno 15. července 1998)

Jiní byli "pouhými" čtenáři jeho básní, které je svou silou doslova drtily - především nádherná skladba Moje oči musely vidět (ČS, 1991), sbírka kratších básní Sursum (MF, 1991) nebo mocná freska Odchod z Čech (EKK, 1990). A jednou ze stěžejních básní z téhle fresky, v níž se vyrovnává se svou emigrací, si jej připomeňme.

Ivan Diviš

KONEC VIDIN

(část II.)

Syt doktorácké magie,

syt exilácké manie,

syt msty i sebemsty,

věšteb z rozervaných outrob, ničení přírody

i všeho, co psáno jest

v mojí mateřštině: co psáno jest -

ne řečeno!

Syt Dyka, presidenta Nadrobitele,

Rozdrobitele, Dovršitele,

syt Václaváku ohnípaného Domem potravin,

syt výhledu na Hrad, kde potmě mrdá Husák