Pak přišlo utišení. Náhle jsem objevil cosi jako perlu samoty. Ano, tak by se to dalo nazvat. Skláním se nad ní a udivuje mě, jak je krásná, jak se uvelebila v důlku mé dlaně. Cítím její milou tíhu jako druh objetí s velmi drobnou a jemnou ženou. Vzpomněl jsem si na Ježíšova slova: Mé jho netlačí a břemeno netíží. Co to znamená? Je-li to břemeno, mělo by přece tížit... A čím jsou kopce, které se chystám přejít na sólo vandru přes České středohoří? Ve dvou dnech se budu škrábat na Lovoš, Kletečnou, Milešovku, Zvon a Lipskou horu. Mohl jsem si vybrat jiné hory, ale tyhle jsou ostré a v mém věku s plnou polní na zádech mi dají zabrat. Čekají mě stoupání, během kterých skoro vypustím duši. Ale pod jejich ochranou budu se vzpírat rychlým dechem o svah a každý další krok mi požehná k budoucímu rozhledu.
Lovoš připomíná velkou pyramidu. Dlouho se člověk vleče mezi domky a zahrádkami, než se přes louky dostane do lesa. Slunce svítí. Stíny oblaků jak šedé laviny stékají po svahu dolů, podemílají mi nohy. Doprovází mě čmelák a fandí mi svalnatá třešeň s vykrouceným kmenem. Červeň plodů jí naskákala jak krvavý pot. Pod nohama mi roznášejí jiné kapky krve ruměnice pospolné. Supím vzhůru ohnutý jako stařec a potím se. Svah je stále příkřejší a po hlíně na cestě, která začíná traverzovat, to klouže. Na vrcholu ze mě čerstvý vítr a daleký rozhled smývají únavu. Vzpomínám na mládí, kdy jsem přecházel deset hlavních vrcholů během jediné noční tmy, vždy okolo zimního slunovratu.
Už je to více, než čtyřicet let, kdy jsem tuhle trasu zdolával poprvé. Pršelo. Dorazil jsem k chatě na Lovoši. Probíhal tam nějaký mejdan. To nebývalo zvykem, za komunistů byla chata přístupná jen výjimečně. Myslím, že tenkrát patřila nějaké tělovýchovné jednotě, patrně Secheze Lovosice. Otevřely se dveře, za nimiž duněla divoká hudba. Dýchalo odtamtud živočišné teplo tanečníků a popíjející mládeže. Vyšel ven mladík a díval se na mě jako na zjevení.
„Kam jdeš?“ zeptal se udiveně.
„Přecházím České středohoří. Chci do rána dojít až do Bíliny.“
„Teď v noci a v dešti? Co blázníš? Pojď dál. Je tu pití, jsou tu i holky.“
Nešel jsem. Noční cesta lákala, volala tajemněji než objetí dívek. A já se tenkrát ještě dívek bál. Vlastně se jich bojím doteď. Ale to není důležité.
Nějak hůř a hůře se mi stoupá do Pravětína. Už dvakrát jsem si vypomohl stopem a vždy mi zastavilo první auto. Dnes jsem venku pod stříškou zastihl jednu starou paní. Zapálil jsem si cigaretu, řekla mi, že jí to nevadí.
„Měla jsem pejska,“ začala mi vyprávět bez přípravy, jako bychom před chvíli přerušili hovor na tohle téma. „Vždycky, když jsem ho chtěla doma koupat, tak se schovával, ale jakmile jsme šli ven, skočil do nejbližší vody. V potoku sbíral ze dna kamínky. Plaval a potápěl se i v rybníku, bublinky mu šly od huby. Kluci tam měli prkno, skákali z něj, on se jim motal pod nohama. My vám ho tam shodíme, říkali mi. No co, nemá se tam motat. Tak mu postavili malé prkénko a on s něj skákal taky. Pak jsme si pořídili pudlinku, byla z útulku, asi na ni byli zlí, protože se všeho bála. Znala jen panelák. V lese se dívala ustrašeně i na stromy. Nakonec se naučila plavat i ona. Pak jsme měli vlčáka. Ten nechtěl děti za nic pustit do vody, tahal je ven, málem by je utopil. Muž skočil do vody a on za ním, záda mu podrápal. Jednou jsme s ním byli v Prachaticích. Spustila se bouřka, padaly malé kroupy, ale mezi nimi takhle velké,“ ukazuje paní jejich objem. „On ty kroupy honil, myslel, že mu někdo hází míček. Pak jednu dostal do zad, bolelo ho to, hned prchal schovat se pod střechu.“
Na invalidním vozíku přijela druhá paní. Prý slavila narozeniny. Udělali jí ozdobu z balónků. V pátek přišli dva hudebníci, harmonikáři, ti to rozjeli, jak v hospodě, jen půllitr piva prý chyběl na stole.
„Taky jsem kdysi kouřila,“ říká mi ta první žena. „Jednou jsem si na zábavě dala pivo, čtyři fernety, pak cigáro a chytila mě taková závrať, že mě jakákoliv chuť na kouření přešla. Pak jsem se opila Becherovkou, pět let jsem nemohla vidět alkohol. Ale mámě Becherovka zachutnala, to už byla hodně stará. Doktor jí to schválil, prý je to zdravé, podporuje to chuť k jídlu. Pila a ještě mi nabízela. A v osmnácti mi pití zakazovala.“
Jdu navštívit jáhna Jaroslava. Minule tu nebyl, odvezli ho do nemocnice s krvácením z nosu. Ptá se na Ríšu, jak snáší důchod.
„Inu, neví co s časem,“ odpovídám. „Mě to čeká také. Už se toho děsím. Cítím před sebou prázdno, i když vím, co bych chtěl dělat, fotit, kreslit, ale budu mít dostatek energie? Ať to člověk vezme z jakékoliv strany, vždy potřebuje tvořit pro někoho. Tvořit jen tak do prázdna, k čemu je to dobré? Malovat svůj obraz v místě, kde ho nespatří člověk, tam, kde ho může objevit jen Bůh? Jenže Bůh mlčí a teplé náruče se u něj nikdo nedočká.“
„Ve Strážném žil jeden člověk, uměl chytat zmije a pěkně si tím přivydělával,“ vypravuje Jaroslav. „Tenkrát těch zmijí bylo, lovil je pod hradem. Potom mu dali vědět, že už jeho službu nepotřebují, že mají z dovozu jiné cizokrajné zmije, které mají účinnější jed a více se hodí k léčebným účelům. A to byl jeho konec.“
„Někdy ani naše celoživotní zkušenosti nejsou k ničemu,“ říkám. „Důležité jsou výsledky, úspory, data, na člověka se nemyslí, ten je vždy až na posledním místě. Pomalu odchází na svoji poslední pouť. A tak to bude i se mnou. Nechám v bytě vše, co už nebudu potřebovat. Položím na věčně neuklizený stůl mobil, občanku, platební kartu a k ní pin, i když mi na ní zůstane v nejlepším případě nula. A pak tam položím prstýnek, že jsem ho donosil až do nejdelší smrti. Ještě by mi ho někdo stáhl z prstu, až mě najdou někde u cesty bez života.“
***
Les je po dvou přívalových lijácích celý pomuchlaný. Cesty poranil příval vody, který strhal kameny i jehličí, aby je jinde navršil v podobě valů a dun. Využil přitom vystouplých kořenů a vzpříčených klacíků, které vytvořily provizorní hráz. Odbočuju k jezírku Mengezín. Chci tu nafotit nějaké záběry Flexaretou. Je zataženo, vzduch se nehýbe a je tak vlhký, že jen se skloním nad hledáčkem, hned se zamlží. Obcházím rybník, na jehož břehu už kvete pstroček dvoulistý. Z hladiny vyčuhují štíhlé přesličky, je jich tu celý miniaturní lužní les. Sedím na břehu a dívám se na hladinu, která je hladká a klidná. A přece se na ní stále něco děje. Tu a tam se hladiny dotkne ryba, šplouchne to, vytvoří se kruhy. Pod hustými větvemi smrků jako by mrholilo. Kruhy jsou sotva znatelné. Ale tam, kde je jezírko volné, se nic takového netvoří. Kdyby mrholilo, tvořily by se přece kruhy tam a ne pod větvemi. Co to padá z větví? Nebo praskají miniaturní bublinky? Někdy se jich pár uvolní ze dna a stoupají vzhůru. Hle prstoklad na zrcadle i pod ním. Jen se, Bože, dotkneš – zda tě potkám? Sotva.
Druhý den se vydávám proti proudu Volyňky. Přelézám padlé kmeny, brodím se ze břehu na břeh a vyhledávám místo vhodné k umístění stativu. Mám závratě, pomáhám si klacky a někdy i stativem nahrazujícím mi hůlku. Místy lezu po čtyřech, abych našel vhodný úhel záběru. Čtu světlo. Tahle četba je na fotografování nejzajímavější. A oblaky se starají o momenty překvapení. Protože fotím samospouští, stane se, že v těch několika vteřinách, než cvakne spoušť, sluneční paprsky pohasnou. Expozici nastavuju ručně, o zábavu je tedy postaráno. Jít lesem v předklonu obohacuje i mě samotného, stávám se blízkým přítelem květin i hub a také brouků a mravenců, ke kterým si jdu pro trochu té kyseliny mravenčí v bláhové naději, že trochu vyčistí a prohloubí můj namáhavý dech. A hele, v skoro nejtmavším místě, tam, kde se koryto Volyňky větví ve dvě, z nichž jedno je vyschlé, na mě vyhlédne růžička šípkového keře. Je orosená a trochu pomuchlaná. Nedostatek světla jí nedovolí rozvinout se do plné krásy. O to je mi milejší. Mám pocit, že jsem navštívil v zastíněném pokoji nemocnou dívku. Ale ta nemoc nemůže nikterak zakrýt její půvab, naopak, dává vyniknout jedinečnosti prosté krásy. Otisk takové růže bych si mohl odnést v srdci navždy.
Jen o kousek dál objevuju oranžové slunce chorošovité houby outkovky rumělkové. Pak pohlédnu pod cylindr štítovky, snad jelení. Obdivuju prostý přeslen modrých květů zběhovce i originální chomáčky tyčinek žluťuchy orlíčkolisté. Nakonec se přede mnou otevře louka plná rdesna. Na jednom z květů sedí malý motýlek soumračník jitrocelový. Dlouho neposedí, tihle motýlci. A já ležím na slunci a zpod stébel husté trávy mě osahávají studená chapadla vlhkosti.
Viděl nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, v kalifornské samoobsluze nakupoval s Waltem Whitmanem, kráčel po nábřežích doků s konzervovanými banány a usedl v obrovském stínu jihopacifické lokomotivy, aby se podíval na západ slunce nad škatulemi vršků a plakal, zažil osvícení u Satherovy brány, v Paříži navštívil Père Lachaise, aby vyhledal Apollinairovy pozůstatky, o každém, kdo ho neznal, prohlašoval, že je ignu, za realitou seřazovacího nádraží v San José se bezútěšně toulal před továrnou na tanky, potichu vcházel do ložnic a lehal si mezi ženicha a nevěstu, básník byl pro něj kněz...
Tolik letmé připomenutí amerického beatnika Allena Ginsberga, jehož 100. výročí narození si svět připomněl 3. června 2026. Magazín UNI mu věnoval celé číslo, v Božské lahvici v Praze se 8. června sešla hrstka těch, pro něž něco znamenal. Byla jsem mezi nimi. Už na samém začátku večera však leckoho z přítomných dokázaly rozladit řeči Petra Onufera z nakladatelství Argo o tom, jak mizerně uměl překladatel Jan Zábrana anglicky a jaké lapsy v překladu Ginsbergova "Kvílení" nasekal - včetně samotného názvu, neboť anglické "howl" není kvílení, ale vytí, a to je sakra rozdíl. Překladatel a osobní přítel Allena Ginsberga Josef Rauvolf a spisovatel Jáchym Topol sice přikyvovali, ale ve mně sílil pocit, že tohle by bylo spíš na odbornou debatu mezi překladateli, a ne téma pro vzpomínkový večer ke 100. výročí. (Znám podobné situace, kdy se po mrtvém autorovi či překladateli vozí nějaký kritik nebo editor, ale za jeho života na to neměl koule, a nemám takové chvíle ráda.)
Číst dál: Básník je kněz - ke 100. výročí narození Allena Ginsberga
Slunce pomalu stoupá nad obzor a zalévá svým teplem ranní paseku. Stojím na ochozu a pozoruju keříky jalovce. Tu z jednoho z nich odletěl k našemu krmítku hýl. Jak se od větve odrazil, zaprášilo se za ním pylem. Ve stejné chvíli se zvedl vánek. A jako na povel se i z ostatních jalovců začalo prášit. Obláčky pylu připomínaly chuchvalce řídké mlhy. Milující se rostliny jako by se účastnily hieros gamos, posvátného sňatku Země a Slunce. Země se otáčí kolem své osy. Ukazuje se před slunečním bohem jako tančící nevěsta. A slunce ji zalévá paprsky své lásky. Jalovce vše cítí, prožívají. Jsou to družičky oddávající se milostným hrám s družby.
Mám po směně a odjíždím s Olívií a Ríšou ke Křišťanovickému rybníku. Na písčité mělčině si v teplé vodě hrají malí kapříci. Ríša je krmí chlebem. Stojí ve vodě a ryby mu takřka žerou z ruky. Je tak snadné chytit je do dlaní. Pak pokračujeme k hradu Hus. Na louce se modrá rozrazil rezekvítek, bělobou září ptačinec velkokvětý a žlutí přetékají pryskyřníky. Modrá, bílá a žlutá. Jakou vlajku mi to evokuje? Přece prapor Bosny a Hercegoviny s bílými hvězdičkami. Paseky začínají horce dýchat, zatímco ve stínu je ještě příjemně chladno. Stoupáme na skalní ostroh, odkud se otevírá pohled dolů na kroutící se tok Blanice. A pak sestupujeme dolů k říčce. Ríša se svléká do naha a noří se do tůňky, Olívie stojí na mostku a fotí ho. Sedím na kameni, ráchám si v potoku nohy a vychutnávám si cigaretu. V uších mi zní píseň Vladimíra Mišíka Ráno bouchly dveře: Domů se ploužím a cigárko kouřím. Já už ale do školy nechodím a domů se nevracím.
Na balvanu vedle mě se zachytila larva pošvatky. Je to jen prázdná schránka, exuvie, svlečka, ze které už se dospělý jedinec vylíhl a odletěl. Bylo by zajímavé přiložit k ní ucho. Třeba by zněla proudem vody, jako se to říká o mušlích a šumu moře. Opodál roste keřík řeřišnice hořké. Přes kamenité koryto leží kmeny padlých stromů. Shůry nad ně třepotavě slétají sluncem rozzáření bělásci. Klesají a zase stoupají mezi větvemi smrků.
***
Ráno jsem přijel na Churáňov na kole. Na parkovišti čeká na autobus žena s holčičkou. Využily chvíle a kopou si s míčem. Mám z toho radost, konečně se někdo baví přirozeným způsobem. Když jsem na Churáňově před více než osmadvaceti lety začínal, ta maminka byla holčičkou v první třídě. Bydlela v chalupě u Pešlů. Šel jsem k nim pro poštu. Seděla za oknem a psala úkoly prvňačky, ty stejné jako moje nejstarší dcera Barča. A dnes má děvče, které už nejspíš chodí do vyšší třídy, než tenkrát chodila ona. Tak plyne čas.
TAK ČASTO / báseň v próze, 2. 4. 2026
Tak často jsem se v dětství zadívala do noční oblohy,
až jsem se ocitla za černou tapetou s mrtvýma očima hvězd.
Štěrbiny byly různě vzdálené. Těkavě jsem hleděla,
která z nich stříbrně svítí právě na mě.
Tehdy jsem se začala bát velkého konce. Smrt je tajemná.
Hledět na hvězdy je otisk věčnosti a nepředstavitelné dálky –
dálavy, kam odešli všichni mí předkové, jejichž jména
zůstala vyzlacena v kameni na hřbitově za městem.
Neznám je. Nikdy jsem si s nimi nepodala ruku.
Skutečnost, že žili, dokazují zašlé fotografie.
Noc co noc na mne svítily oči hvězd, uskupené v různých obrazcích,
jejichž názvy jsem ještě neznala. Pošeptal mi je vnitřní hlas –
tak jako šeptá vítr, starý strom nebo člověk,
který padá za černou oponu vozatajstva hvězd.
Už vím: I Slunce je hvězda.
Ta kysličníkem odbarvená blonďatá hlava
ďábelsky pálí,
ale zároveň dává světlo
a vyrovnává chlad stříbrných hvězd.
Očista
báseň v próze, 02-2026
V polospánku, před svítáním, v mlžné mysli příběh bez obrysu.
Ještě neoblékla svoje tělo, snáší se duchem, ještě letí vzduchem,
hluboce dýchá.
Řasami odhrne závoj a vstoupí do dne. Bytí stvrzuje prvním slovem – vyslechnou ho stěny pokoje – první slovo tvoří den jako Slovo stvořilo svět. Otevírá okno.
Ze dvora se line známá vůně prádla od sousedů. Už není sama. Pouští si gramofonovou desku, Jacqueline du Pré vášnivě tahá smyčcem. Jde se sprchovat. Stojí rozkročená mezi životem a smrtí, uprostřed odtéká proud vody odpadem kamsi do kanálu, něco
ji nutí přešlapovat a zpívat a narušit polarizované možnosti bytí a nebytí. Pohybuje se
v prostoru důvěrných stěn. Ranní káva, obvyklé prášky, stejné rekvizity, stejné kulisy.
Je pátek nebo úterý? Nejspíše středa.
Ulice hraje obrázky. Pes táhnoucí starého pána. Figuríny za výkladní skříní, jejichž pohled leda tak studí. Závoz do potravin. Popeláři naskakující na stupínek oranžového auta. Nespočítá, kolik tváří potkala, kolik obličejů pod make-upem, kolik úsměvů s neviditelnými rovnátky. Desítky, stovky míjejících očí. Nárožní hodiny a sloupy. Poutače. Reklamy. Zvonivá tramvaj. Uhekaný autobus. Klaksony aut. Letadla čmárají po nebi dlouhé čáry, vzdušné pozdravy beze slov. Neposedný vítr víří prach…
Kdysi se zahlédla v kaluži. Kdyby našla odvahu, neodvrátila by se od odrazu, který ji zval.
Marně hledala tu kaluž, která by ji vtáhla pod hladinu za tichým dvojníkem.
Strana 4 z 50
