Marie Dolistová: Čtyři nové básně

OUMUAMUA – POSEL

(rondel)

Vesmír září tajemstvím, plný hvězd,

nekonečnem prostorů věčnem plout,

cíle námah, rozbití těžkých pout,

ticho, křiklouni, zde klubko všech cest.

Posle z hlubin, v kameni jaká zvěst?

Kde tě mohly úžasné síly kout?

Vesmír září tajemstvím, plný hvězd,

nekonečnem prostorů, věčnem plout.

Prosekává temnotu boží nůž,

vržen silou odjinud míří v dál,

dávných divů znamení, věčnost sál,

rychlý let je vzpomínkou, ťatá skruž.

Vesmír září tajemstvím, plný hvězd,

nekonečnem prostorů, věčnem plout.

ZA BABÍHO LÉTA

(rondel)

Ještě je světlo, ještě je teplo,

ve stínech večera však dýchá chlad,

plody stromů v trávě probouzí hlad,

proč někde jen klid, proč někde peklo.

Z hnilobných bažin zlo se uchechtlo,

v křovinách se proplétá lstivý had,

ještě je světlo, ještě je teplo,

ve stínech večera však dýchá chlad.

Přilétá vítr z vymknutí času,

touží dohonit odlétlé ptáky,

příslib naděje, když kvetou máky,

nejsi-li, Pane, jak svíce zhasnu.

Ještě je světlo, ještě je teplo,

ve stínech večera však dýchá chlad.

Číst dál: Marie Dolistová: Čtyři nové básně

Roman Szpuk: Princip propasti aneb noc na Plačlivém

Slunce klesá a hory se pozvolna vylidňují. Většina už schází do dolin. Ti, kteří ještě vycházejí nahoru, si chtějí vychutnat delší stíny, které – jak se Země pomalu otáčí – prokreslují srázy okolo nás, nejvíce jihozápadní stěnu Ostrého Roháče (2 088 m. n. m.), který je o něco nižší, než Plačlivé (2 125 m. n. m.). Vypadá to, jako by neviditelná ruka obracela zpět karty, se kterými se přes den hrálo, rub těch karet je černý a zubatý a kdo ví, co falešná hráčka Štěstěna učiní s hodnotami, které přiklápí. Jistě hra zítřejšího rána nepočne tam, kde večer ustává. Vášně se uklidňují a také mraky se zplošťují a získávají fialově růžový nádech.

Nad Žiarským sedlem se objevuje rohatá hlava kamzíka. Procházejí se tu pod námi dva a jsou tak klidní, ani se o překot nekrmí, občas postojí. Hejno jiřiček, které se nad vrcholkem nečekaně zjevilo, je podobně klidné. Loví tu vůbec ptáčci hmyz k večeři nebo se jen tak prohánějí mezi skalnatými zuby a balvany? Slyšíme jejich frkot, když nás těsně míjejí. Jejich bílá bříška se jak rybky míhají různosměrně na černém pozadí již ve stínu se topících dolin. Nakonec se objevuje i poštolka. Letí až k nám a na poslední chvíli v úleku uhne. Na co se soustředila, že nás zprvu přehlédla? Nakonec se třepetá na místě dole nad sedlem.

Tu se ozve výkřik krkavce, jenž takto jednoslabičně vyjadřuje radost z volnosti. Černý pták oblétá naši horu dokola, tu a tam přitáhne křídla k sobě, změní se v kámen, naznačí vývrtku a zase let srovná. Tohle nejsou lovecké manévry ani zásnubní léty. Je to krkavčí hra. Ukazuje nám, jak máme prožívat hlubinu. Reinhold Messner to vyjádřil slovy za něj: „Být odkázán sám na sebe, daleko ode všech a ve velké výšce je absolutní expozice.“ Messner tomu říká princip propasti, bez níž je horolezectví nemyslitelné. Krkavci však s propastí komunikují ještě jinak – bez doteku skály, jen rozprostřenými křídly. Teď jeden obkroužil vrchol Plačlivô, jako by nám ho chtěl podvázat pod našima znavenýma nohama. Na chvíli zmizel, jen výkřik ho prozradil. A objevil se na druhé straně hory.

***

Vetché plátno suknice nesešívané, té Ježíšovy, o kterou losovali setníci pod křížem, se trhá o hřeben Jakubiny (2 193 m. n. m.) a Hrubého vrchu (2 137 m. n. m.). Přes Velkou Kamenistou (2 127 m. n. m.) a Červené vrchy přetéká oblačný vodopád spletený do podoby tekuté vánočky. Stíny mračen kreslí své siluety po kamenných polích hor daleko až k tatranskému Kriváni. Přeskupují se mapy západních svahů. Kterak asi drží pohromadě ty miliony balvanů a kamenů? Horolezkyně Dina Štěrbová napsala po své cestě na Čo Oju: „A opět ticho, to klamné tichoneexistujícího klidu, ve kterém se stále hemží tisíce vznikajících a zanikajících vratkých rovnováh.“

Kominiarski Wierch mezi Ostrým Roháčem a Volovcem

Číst dál: Roman Szpuk: Princip propasti aneb noc na Plačlivém

Kateřina Bolechová: Sádrová hlava jiné Marie

Marie

– Postarejte se o Marii –

říkával

Sedím na koberci

modlím se k vysavači

nechce žrát

brzy mu zakroutím

umělohmotným krkem

Marie srká polévku v kuchyni

ze zdi ložnice vystupuje

sádrová hlava jiné Marie

té co prý byla pannou

dívám se na ni

a neslyšně křičím

– Marie! Postarej se o Marii –

* * *

Řežu krabice

na stropě stojí zářivky

má dětská velkohubost

být astronautkou

dávno v červí díře vesmíru

jenom se zachechtala

Víc nepotřebuji

nůž proniká do papírových žil

kosti a sny

se až neskonale snadno lámou

Číst dál: Kateřina Bolechová: Sádrová hlava jiné Marie