Domů

(básně z nové sbírky)

K vyjasnění

V šedivém ránu

vábí mě

bezelstný úsměv

Buddhy

rozkročený vesmírem

nespočetné

množství rukou

podpírajících

nebe

jednu

cítím pokojně

na rameni

přes vzývané i prokleté

chrámy

staletí

Opilý básník

To když

slova klouzají

po vlně

přelévají se

rozplynou

znovu vzedmou

do výšky

měsíc

na skluzavce

opilý

básník v tříšti

vlnobití

Slabá chvilka

Duše

bezedné moře záchvěvů

úskalí

příbojů peřejí

vlna za vlnou

v každé

kapka pro štěstí

stín stínů

světlo světel

V rozsáhlé autobiografické próze Klika byla vysoko, kterou právě vydává nakladatelství 65. pole, popisuje básník, meteorolog a tulák Roman Szpuk část svého života, strávenou zejména v lesích Šumavy. Představuje se jako vnímavý pozorovatel obyčejných, a přitom fascinujících detailů, které zůstávají ostatními neobjevené. Bohatým a hutným jazykem přibližuje svět mezi rostlinami a zvířaty, který je většině lidí vzdálený. Zároveň však žije ve všední realitě, otevřeně popisuje návštěvy nemocné matky a starých lidí upoutaných na lůžka. Setkává se s tuláky, samotáři a blázny, modlí se, spí venku, prochází lesem za každého počasí. V jeho autentických deníkových záznamech znovu ožívá tradice romantiků, poutníků, hledačů a rozervanců. Text plyne svobodně jako Szpukova milovaná oblaka a je prokládán krátkými básněmi haiku. Knihu doplňují autorovy fotografie, pořízené vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou.

(ukázka z knihy, str. 112)

Na vrcholku Boubína poletují dvě babočky admirálové. V jednu chvíli s nimi tancuje i třetí. Občas usednou na kámen a ukazují barvy svých křídel. Pomalu, pomalinku je rozevírají, až je mají dokořán. Zachytávají poslední, už měděné paprsky. A pak křidélka srazí v mžiku k sobě. Připadám si jako čtenář, kterému před nosem sklapnou knihu. „Tak, a končíme,“ říká neslyšně babočka. „Už ses nakoukal dost.“ A směje se mému překvapenému civění na rub její barevné chlouby.

Na věži sedí rehek. Kouká na mě a rozčiluje se. Dělá podřepy a pak odlétá. Slunce se potápí níž a níž. Vzduchová hmota z vnitrozemí Alžíru, kde je 45 °C i více, se pomalu obloukem před západní Evropu přesouvá do Čech. Obzor je oranžový. Čekám, kdy mi mezi zuby začne skřípat pouštní písek.

(ukázka z povídek DĚRAVÝM DNEM DO NOCI vydaných v nakl. Protimluv)

Muž na terase hotýlku oslovil ženu u vedlejšího stolku:

„Jezero je ostrov naruby, nezdá se vám?“

„Vidíte, to mě nikdy nenapadlo,“ řekla dáma a navázala: „A tohle lago je tak krásně kulaté… jako tenhle stolek.“

„Kulaté, poněvadž to kdysi byla sopka,“ doplnil náhodný návštěvník; zjevně nepatřil mezi hotelové klienty, nikdy ho neviděla a taky byl poměrně chudě oblečen. Nicméně asi si chtěl popovídat, a tak se zase zeptal:

„Znáte Civitu di Bagnioregio?“

„Myslíte to bizarní, někdejší etruské městečko na skále uprostřed kráteru? Proč o něm mluvíte?

„Mluvili jsme o sopkách.“

„Ta skála se oddroluje a oddroluje, domy na krajích útesu berou za své jeden za druhým. Odumírající město. Stárnu jako ono,“ posteskla si.

„Netušil jsem, jaké asociace to ve vás vyvolá.“

„Jedna lokalita v okolí se taky jmenuje: Hora Fiasko.“

„Myslíte Montefiascone. Jezdíte na výlety?“

„Všechno mi něco připomíná. Každý nápis, anebo i čísla aut, názvy ulic…“

„Proč trávíte svou dovolenou v tomhle letovisku? Proč jste si nevybrala pro odpočinek třeba právě nějaký ostrov?“

„Nevím. Asi proto, že bych byla závislá na trajektech. Na ostrově se po několika dnech cítím jako uvězněná. Co si dáte, nic nepijete?“

„Ne, děkuju. Už jsem pil dost. Nevydržíte na ostrovech?“

„Nejprve si zamiluju to ostrovní ticho, za pár dní se mi ale promění v ostrovní šílenství.“

„Taky mám rád ticho. Hrobové ticho.“

„Hrobové ticho?“

„Znáte italské hřbitovy?“

„Znám, ráda tam chodím.“

„Na nádvoří uvnitř nekropolí je opravdové ticho. Zdi a bloky s mrtvými v několika patrech nad sebou oddělují vnitřní prostor hřbitova od vnějšího světa.“

Tento měsíc, 24. března oslaví své 100. narozeniny americký beatnický básník Lawrence Ferlinghetti, kterého většina z nás v nějakém období svého života četla. Připomeňme si tu dobu jeho básní „Přelidnění“ v překladu Jana Zábrany ze sbírky Startuji ze San Francisca – ač vyšla v roce 1961, má obrovský přesah do současnosti.

PŘELIDNĚNÍ

No se puede vivir sin amar?

Asi jsem v té zprávě

něčemu špatně rozuměl

V těch novinách musí být

tisková chyba

Smekněte! Stojí tu

že poslední válka opět

skončila

A tady už znovu přicházejí

defilují

kolem kavárny na terase

Stojím na židli abych viděl

Ale pořád nevidím

tvář chrabrého osmahlého hrdiny

Stojím na stole

mávám svým jediným kloboukem

mávám i dírou v něm

Házím tu díru

do ulice

za černou limuzínou

Noviny si ale nechávám

Sedám si znovu k novinám

v kterých je vysvětleno všecko

až na to že je v nich díra

Ve zprávě něco chybí

tam co je ta díra

Nebo jsem asi něčemu špatně rozuměl

Stojí tu

že se národy rozhodly

zrušit nakonec samy sebe

Dohodly se na nejvyšší úrovni

i na nejnižší úrovni

že se vrátíme k prvobytné společnosti

Protože věda zvítězila nad přírodou

ale příroda nesmí být poražena

A tak musíme zrušit vědu

a poslat k čertu stroje

napracovaly se už pro nás dost

Automobil je koneckonců

přechodný jev

Kůň je jednou tady a už tu zůstane

Populace dosáhla horních hranic

Už je jen místo k stání

Lehnout si není kam

už ne

Musíme zrušit medicínu

aby lidé mohli umírat

když je na nich řada

Ještě je pořád místo

pod povrchem země

Aspoň doufám

Co v minulosti způsobovalo vymírání různých živočišných druhů a proč k němu došlo už pětkrát – ordovik, devon, perm (prvohory), trias a křída (druhohory)? A lze dnes tvrdit, že jsme se ocitli na prahu vymírání šestého, které se připisuje činnosti člověka? Po odpovědích na tyto otázky pátrá ve své knize Šesté vymírání (Barristel&Principal, 2018) s podtitulem Nepřirozený příběh americká novinářka Elizabeth Kolbertová. Knihu přeložil Jiří Ogrocký a předmluvu napsal Marek Orko Vácha.

 Žijeme v antropocénu – tedy v období, pro něž vynalezl název holandský chemik Paul Crutzen, mj. spoludržitel Nobelovy ceny (1995) za objev účinků složek, které ničí ozónovou vrstvu. Antropocénem se myslí nový věk, na jehož počátku stanuli lidé, kteří postupně svými aktivitami proměnili téměř polovinu suchozemského povrchu planety Země. A nejen to. Změnili i složení atmosféry, na kterém mělo a dodnes má lví podíl spalování fosilních paliv a odlesňování.

To je základní rámec, v němž se Kolbertová pohybuje. Musí ovšem brát zřetel i na historii vědy o vymírání, jejíž paradigma se měnilo či přesněji posouvalo v závislosti na vykopávkách kostí, které byly tak podivné, že vědci nevěděli, k jakým zvířatům je přiřadit. Velký kus práce udělal v tomto směru francouzský přírodovědec Georges Cuvier (1769-1832). Byl to totiž on, kdo jako první přišel s teorií „hrozných událostí“, které způsobily ztrátu některých druhů. V opozici vůči němu byli nejen britský geolog Charles Leyll (1797 - 1875), ale později i mnohem věhlasnější Charles Darwin (1809 – 1882). Oba odmítali katastrofy coby příčinu vymírání - považovali je pouze za ojedinělý jev. „Každý druh, který zmizel, odešel ze scény jen díky sobě samému, stal se obětí ‚boje o život‘ v důsledku svých vlastních nedostatků jakožto ‚méně dokonalé formy‘,“ vysvětluje jejich pohled Kolbertová. Přibližně jedno století byla tato teze přijímána, dokud nepřišel americký vědec Walter Alvarez (nar. 1940) s objevem tzv. iridiové vrstvy. Oč šlo? O vrstvu usazenin, která obsahovala vysokou koncentraci prvku iridia a datovala se do období konce křídy (nejmladší a nejdelší útvar druhohor, který trval přibližně od 145 do 66 milionů let před současností – pozn. red.). A protože iridium je na Zemi vzácné, ale běžně je přítomno v meteoritech, vyvodil z toho Alvarez a jeho tým, že muselo dojít ke srážce Země s kosmickým tělesem. Této teorii se začalo říkat „hypotéza impaktu“ a naprosto rozbila vše, co tvrdili Leyll i Darwin. Ovšem ani iridiová teorie nevydržela dlouho. Jakmile iridium nebylo nalezeno na dalších místech, kde mělo logicky být, nezbylo než přisoudit jeho zvýšený výskyt vrtochům sedimentace.