Domů

Co v minulosti způsobovalo vymírání různých živočišných druhů a proč k němu došlo už pětkrát – ordovik, devon, perm (prvohory), trias a křída (druhohory)? A lze dnes tvrdit, že jsme se ocitli na prahu vymírání šestého, které se připisuje činnosti člověka? Po odpovědích na tyto otázky pátrá ve své knize Šesté vymírání (Barristel&Principal, 2018) s podtitulem Nepřirozený příběh americká novinářka Elizabeth Kolbertová. Knihu přeložil Jiří Ogrocký a předmluvu napsal Marek Orko Vácha.

 Žijeme v antropocénu – tedy v období, pro něž vynalezl název holandský chemik Paul Crutzen, mj. spoludržitel Nobelovy ceny (1995) za objev účinků složek, které ničí ozónovou vrstvu. Antropocénem se myslí nový věk, na jehož počátku stanuli lidé, kteří postupně svými aktivitami proměnili téměř polovinu suchozemského povrchu planety Země. A nejen to. Změnili i složení atmosféry, na kterém mělo a dodnes má lví podíl spalování fosilních paliv a odlesňování.

To je základní rámec, v němž se Kolbertová pohybuje. Musí ovšem brát zřetel i na historii vědy o vymírání, jejíž paradigma se měnilo či přesněji posouvalo v závislosti na vykopávkách kostí, které byly tak podivné, že vědci nevěděli, k jakým zvířatům je přiřadit. Velký kus práce udělal v tomto směru francouzský přírodovědec Georges Cuvier (1769-1832). Byl to totiž on, kdo jako první přišel s teorií „hrozných událostí“, které způsobily ztrátu některých druhů. V opozici vůči němu byli nejen britský geolog Charles Leyll (1797 - 1875), ale později i mnohem věhlasnější Charles Darwin (1809 – 1882). Oba odmítali katastrofy coby příčinu vymírání - považovali je pouze za ojedinělý jev. „Každý druh, který zmizel, odešel ze scény jen díky sobě samému, stal se obětí ‚boje o život‘ v důsledku svých vlastních nedostatků jakožto ‚méně dokonalé formy‘,“ vysvětluje jejich pohled Kolbertová. Přibližně jedno století byla tato teze přijímána, dokud nepřišel americký vědec Walter Alvarez (nar. 1940) s objevem tzv. iridiové vrstvy. Oč šlo? O vrstvu usazenin, která obsahovala vysokou koncentraci prvku iridia a datovala se do období konce křídy (nejmladší a nejdelší útvar druhohor, který trval přibližně od 145 do 66 milionů let před současností – pozn. red.). A protože iridium je na Zemi vzácné, ale běžně je přítomno v meteoritech, vyvodil z toho Alvarez a jeho tým, že muselo dojít ke srážce Země s kosmickým tělesem. Této teorii se začalo říkat „hypotéza impaktu“ a naprosto rozbila vše, co tvrdili Leyll i Darwin. Ovšem ani iridiová teorie nevydržela dlouho. Jakmile iridium nebylo nalezeno na dalších místech, kde mělo logicky být, nezbylo než přisoudit jeho zvýšený výskyt vrtochům sedimentace.

Asia Bibi

Kroky do polí

s ochotou dát žíznivým vodu

Odpovědí tvrdá zeď s vyšplíchnutím

praménky stékají ve špinavých čůrkách

potřísňují

Ježíš uzdravuje duši

pozvedá z bláta k nekonečným obzorům

Je cestou poznání

Je pravdou ne lží

Je životem ve stálém nyní

Přivádí k nejvyšším metám lásky

To jsi chtěla říci

a zacpali si uši

Z plamene nenávisti

rozsudek smrti

roky vězení

i přes volání tolika spravedlivých

kde čekáš na spuštění ortelu

v bolestném svém exodu

Zeď odporu chrlí střely a oheň

zeď ve středověku stavěná

A kdo útočník?

Chtěla jsi říci:

Je někdo koho neznají

komu není nikdo hoden

rozvázat řemínek u opánků

Chtěla jsi říci:

Jeho jméno

nade všechna jména

(Asia Bibi nyní osvobozena, rozsudek smrti zrušen pakistánským soudem,

ale musí se skrývat před fanatiky, žádajícími stále její smrt.)

Hradby v nás

Ulice chodníky auta

lesk barvy a světla výloh

Nepřítomné pohledy uštvaných matek kamsi do dálek

Uši mladých chodců – hracích skříněk –

zdobí náušnice sluchátek s decibelovou hudbou

Oči všech upřeny do displejů mobilů

Očekává se důležitá zpráva?

Proč nezvedne někdo hlavu?

Obkružující hradby starostí hradby zájmů

na vlastním dvorku

Proč nezakloní někdo hlavu?

Tam, tam jsou hvězdy

tam hlubiny vesmíru

odkud vše

(nejen pro Jacka Kerouaca)

* * *

Proč pořád musíme nazouvat každý den nové adidasky z vagabundského pekla na vyzáblé nohy nenávisti?
Proč pořád musíme chodit v zablácených holínkách do galerie lásky a tam špinit a špinit vše, co nás přesahuje?
Proč pořád musíme hloupě pomlouvat to čisté a krásné ústy, kterými jinak běžně líbáme právě to čisté a krásné?
Proč pořád musíme vidět za každým rohem vraha, když za ním klidně mohou stát malé děti s paní učitelkou?
Proč? Snad proto, že jsme poztráceli víru? Snad proto, že jsme uvnitř černí a tak to umanutě chceme mít i zvenčí?

(Text pro Milka Havlíka, 3. 2. 2019, Vysoké Mýto, 3:55)

* * *

Nejsem bůh u chladícího boxu s placentami
Jsem uřícený chodec uprostřed kalamitní křižovatky
Nejsem socha ve stánku s berličkami
Jsem zákazník s pořád prázdnou nákupní taškou
Nejsem mladík vystřižený z časopisu Bravo
Jsem muž s šesti vyraženými zuby a strachem o ty další
Nejsem labužník nad trakařem s krevetami
Jsem přízrak který se zásadně vyhýbá opulentním hostinám
Nejsem kurevník příležitostně ani z podstaty
Jsem chlap co často a rád bděl vedle spících žen

(Text pro Lubora Kasala, 2. 2. 2019, Vysoké Mýto, 6:38)

* * *

Ještě nikdy jsem nesestřelil lehkým kulometem ani jednu třepetalku
Ještě nikdy jsem nejedl slizké šneky a nikdy to už žrát nebudu
Ještě nikdy jsem nerozkvetl ve válce - vůl jsem ale ne debil
Ještě nikdy jsem nebyl v lázni s Fondovou a už zřejmě nikdy nebudu
Ještě nikdy jsem nepodpálil stoh ačkoli v mém životě bylo sirek ažaž
Ještě nikdy jsem prakem nezabil vrabce a na stará kolena už vraždit nebudu
Ještě nikdy jsem nevstoupil do kolejiště za Pannou Orleánskou
Ještě nikdy jsem neholil mladé slečně podbřišek a už nebudu
Ještě nikdy jsem nepřísahal na Bibli - nejsem vyčůraný křivopřísežník
Ještě nikdy jsem nedal sám sobě políček a teď už se fackovat nebudu

(Text pro Boženu Správcovou, 1. 2. 2019, Vysoké Mýto, 5:00)

(z nových básní)

Tančící textař

Jsem jen textař - pomůžu se slogany

Rád přiložím ruku

Velmi se na tu jízdu těším

V současné chvíli analyzuji motivátory

Piráti jsou skvělí

Svět není černobílý

Nezklamali mě v jediném bodě a držím jim palce

Mám rád lidi když maj šťávu

Všecko co tě vcucne

Tančící muzikant

Byv přesvědčen

Nejlepší a nejpravdivější

By bylo

Vyrábět hudební nástroje z klacíčků a bedýnek

Do hlubokého hvozdu vstoupit

Notně od okraje

Na instrument zahrát

Po doznění posledního tónu

Vše na padrť spálit

Dlouhý plášť nosit

Městem kráčet

Voni koukat

Hle –

Ulice před křižovatkou

Vrchovatá lžíce liter

Muž v kabátě

Kouká do nebe

Kouřem voní

Vzezření osleplého otálelce

Copato?

Strne

(poznámka)

Jaký byl počet obyvatel Čech v jednotlivých historických obdobích před zavedením matrik, je otázkou pro historiky. Jakkoli jím nejsem, rozhodl jsem se zkusit k tématu něco poznamenat.

Roku 1583 sdělil císař Rudolf II. českým stavům, že přenese své sídlo do Prahy. Vídeňský hrad byl v té době již nevyhovující jak po stavební stránce, tak i pro tureckou válečnou hrozbu. Stavové pak odhlasovali mimořádnou daň, neboli berni, jak se v té době říkalo, aby byl Pražský hrad proměněn v sídlo důstojné císařského majestátu. Ochota k podobné finanční oběti pramenila nejen z oddanosti vladaři, ale i z očekávání ekonomického vzestupu Prahy i celé země, neboť v době jagellonské i za prvních habsburských panovníků byly Čechy jaksi stranou všeho dění.

Mimořádná berně se měla vybírat ve výši 5 grošů z každé selské (poddanské) usedlosti. Její výnos stavové sami odhadli na 15 000 – 16 000 kop českých grošů. Města měla celkem zaplatit 3 120 kop. Potud fakta. Při jejich správném zařazení do historického kontextu by bylo možno odvodit, kolik obyvatel v té době mohlo v Čechách žít - čerpáno z knihy Josefa Janáčka: Rudolf II. a jeho doba (Svoboda, 1987).

Přepočet 1 kopy českých grošů jako 60 dává odhad 180 000 – 200 000 usedlostí, přičemž míšeňská kopa, někdy také užívaná jednotka, znamenala polovinu, tedy 30 grošů. Jestliže by jedna usedlost měla v průměru 10 obyvatel, znamenalo by to úhrn venkovského obyvatelstva někde mezi 1,8 a 2 miliony. Možná bude pravdě blíž o něco méně, 7 obyvatel na jednu usedlost, pak bychom museli úhrnné číslo snížit na 1 260 000 – 1 400 000 lidí.