Louis-Armand de Lom d'Arce de Lahontan, Baron de Lahontan

psáno pro českou Wikipedii, autor Pavel Kukal, neboli Fra Fraxinus

 

Narozen 9. června 1666. Francouzský šlechtic, důstojník, cestovatel a spisovatel. Přispěl k poznání území severně od francouzské Kanady, zejména v oblasti Velkých jezer a horního povodí Missouri. Autor několika cestopisů, ale nejvíce pronikl do obecného povědomí spisem, v němž formou dialogu autora s huronským náčelníkem Adariem (toto jméno se nejčastěji překládá jako Krysa, ale možná, že správnější překlad je Ondatra.) Zde staví do protikladu indiánské pojetí rovnosti a spravedlnosti s životem Evropanů. Obviňuje institucionalizované křesťanství z podpory nesvobody a nespravedlnosti. Tento spis ovlivnil později i myslitele J. J. Rousseaua a přispěl k vybudování mýtu o „ušlechtilém divochovi.“ Volání po rovnosti se později, za Velké francouzské revoluce promítlo do ústředního hesla Volnost, rovnost, bratrství. Je zvláštní, že francouzský historik Jules Michelet, vrstevník našeho Františka Palackého, liberál a první historik, který sepsal kompletní dějiny Francie, uvádí o kmeni Huronů, že přijetí křesťanství jej tak oslabilo po mravní stránce, že je přivedlo během padesáti let k vyhlazení okolními kmeny.

Lahontanovy cestopisy nevynikají přesností, americký autor Ramsay v knize K vybájeným pevninám ho přímo označuje za báchorkáře. Pravda je, že některé indiánské kmeny, které jmenovitě popisuje, se už nikdy nikomu najít nepodařilo.

Úlohu barona de Lahontana v dějinách objevitelských cest v Severní Americe je nutno chápat především v kontextu hledání Severozápadního průjezdu, tedy spojení mezi Evropou a Asií, dosažitelného obeplutím amerického kontinentu ze severu. Ten Francouzi hledali tvrdošíjně, leč neúspěšně na pevnině.

 

Vydal tyto knihy, které uvádím pod zkrácenými názvy, jak je vžité je uvádět. (V té době bylo zvykem dávat knihám dlouhé názvy, které informovaly všechny zájemce on tom, co kupují.)

Memoires de l´Amerique Septentrionale – vzpomínky ze Severní Ameriky

Supplement aux Voyages- shrnutí cest po Severní Americe

Dialogues avec le sauvage Adario- Rozhovory s divochem Adariem (Kondiaronk)

Číst dál: Louis-Armand de Lom d'Arce de Lahontan, Baron de Lahontan

Příběh, kde se kočka objeví až nakonec

(další z pohádek pro Jasmínku a Doronka)

 V jedné městské zahrádce, kam se vešel jen kousek trávníku a jeden mohutný keř magnólie, se stalo toto: Chlapec, který zde bydlel, dostal k desátým narozeninám zlatého křečka. Když bylo hezky, dával ho i s klecí ven, do stínu magnólie. A jednoho dne na něho keř promluvil:

-“Ale ty chudáčku, proč tě pořád drží v kleci? Asi by ses také někdy rád proběhl.“ Křeček se podivil, protože dosud slyšel mluvit pouze lidi a jeho údiv ještě vzrostl, když zjistil, kdo k němu hovoří.

-“Že to říkáš zrovna ty. Máš kořeny v zemi, tak se také nemůžeš proběhnout.“

-“Já už jsem si zvykl, ale co ty? To běháš pořád jenom v tom legračním kolečku, co máš v kleci?“

-“Párkrát mě lidé nechali proběhnout uvnitř v domě, ale báli se, aby mě nezašlápli, nebo abych nezačal kousat kabely. Prý je v nich elektřina a ta je moc nebezpečná. Kdybych se k ní prokousal, nic by ze mě nezůstalo.“

-“A proč tě z té klece nepustí tady?“

-“To teprve ne,“ vyděsil se křeček. „Mohla by mě chytit kočka a ta by mě snědla jako nic.“

Keř neodpovídal. Kočky znal, občas se sem nějaká zatoulala ze sousedství, ale jestli jsou opravdu tak nebezpečné, nedovedl posoudit. Nakonec si řekl, že křeček je maličký a tak se bojí, protože se mu každé nebezpečí zdá větší.

-“Já sice běhat nemohu,“ připustil,“ ale mám tady své jisté. Slunce na mě svítí, déšť mi dá napít a co potřebuji, to si načerpám ze země.“

-“Ano, ale co je tohle?“ zeptal se křeček a ukázal na pár rezivějících zbytků dosti velkých, původně růžových květů na zemi.

-“To je ode mne,“ přiznal keř. „Každý rok rozkvetu, ale žádné plody na mně nikdy neuzrají. Buď přijde mrazík, nebo mi chybí opylovač.“

-“No vidíš, také nemáš tak šťastný život, jak ti to připadá.“

-“Asi máš pravdu,“ přiznával keř. „Ale když už jsme se seznámili, můžeme si spolu povídat, když budeš tady.“ Křeček přisvědčil a oba najednou cítili, že je zaplavuje dosud nepoznaný pocit důvěry, ba skoro přátelství.

Přešlo několik let a magnóliový keř každé jaro kvetl, ale přinést plody se mu nedařilo. Jelikož si ale nedokázal představit, že by to mohlo být jinak, neustával ve svých pokusech.

Křeček zase viditelně stárl, až přišel jeho čas. Chlapec, který o něj celý jeho život svědomitě pečoval, ho uložil právě pod keř, na jeho oblíbené místo. Ten jenom smutně zaševelil větvemi, protože to bylo zkraje roku a tím byl pohřební obřad u konce.

V noci přišla k čerstvému rovu kočka a snad by křečka vyhrabala, ale keř ji od toho odradil.

-“Nedotýkej se ho,“ řekl. „Byl to můj přítel. Dokonce jediný na světě.“

-“Kdo že byl tvůj přítel?“

-“Křeček.“

-“Křeček?“ podivila se kočka. „To jsou u vás divné pořádky.“ Přeskočila plot a vydala se jinam, aby si ulovila k snědku něco jiného. Ale po čase jí to nedalo a do zahrady se vrátila.

-“Poslyš,“ zeptala se keře. „Opravdu se může zvíře spřátelit s rostlinou?“

Tak se keř začal přátelit s kočkou a kdo ví, čím to bylo, ale toho jara poprvé odkvetl a zdárně přinesl plody…

 

(dokončeno v listopadu 2022, nepatrně upraveno v červnu 2024)

Vzhůru, bratři, na Sión, aneb Co na to řeknou Norové?

• Hrady

Vzhůru, bratři, na Sión

Když jsme se sešli v březnu v Domě čtení ve Vršovicích, za což patří dodatečné poděkování Pepovi Strakovi, který nám zde uspořádal čtení, celkem jsme se shodli na tom, že by bylo fajn zase někam vyrazit. Návrhů bylo více, ale nakonec napadlo Vandu, že jsme vlastně ještě nikdy nebyli na Siónu, třebaže ho často a s gustem vzpomínáme, zvláště při připíjení. No a jelikož bydlí nedaleko v Lošanech, bylo rozhodnuto. Takže když nadešla sobota 18. května, sešli jsme se s Karlem Benešem a Romanem Szpukem v Praze u metra Anděl, odkud jsme vyrazili autem do Jesenice, kde jsme na parkovišti u Lídlu přibrali Lídu Hlinkovou. O hodinu později jsme zahájili pěší pochod z obce Týniště, kde nás už očekávala Vanda Skálová se Svatkou Antošovou. Po cestě jsme narazili na ceduli Pozor, bahno, která nás přiměla začít zaznamenávat fotografickou technikou. Vzpomněli jsme si totiž na Bohouše Vaňka- Úvalského, který se omluvil či vymluvil na to, že se mu nechce do bahna. Počasí vypadá všelijak, ale je to docela příjemné, lepší, než pochodovat ve vedru. Začíná krápat a ze silnice odbočujeme na červenou turistickou stezku s honosným názvem Stezka husitských hejtmanů. V souvislosti s počasím párkrát padla hláška co na to Norové, jejich předpovědi mají být to nejpřesnější, co lze na internetu najít. Nevím, zdali je to taktní, když jsme měli jednoho meteorologa s sebou, ale Roman nemá v povaze brát si takovéto věci osobně. Pravda je, že po chvíli, právě když jsme přicházeli ke hradu, tedy spíše k jeho zbytkům, pršelo už dost vydatně.

 

Číst dál: Vzhůru, bratři, na Sión, aneb Co na to řeknou Norové?

Básník Petr Hruška křtil v Teplicích

Ahojky, zveme tě na příkladný večer poesie v teplickém zámku ve středu 29. května od 17.30. Vystoupí ostravský bard Petr Hruška, děčínský Radek Fridrich, Zbyněk Mrvík z Českých Budějovic a Patrik Linhart. Bude tradičně víno, chlast, povznesení nad marast. Jen klidně přijď!

Tak zněla esemesková pozvánka od Patrika Linharta na křest nejnovější básnické sbírky Petra Hrušky Minout se přesně (Host, 2024), která vyšla krátce předtím. Nakladatelství Host ji na svých stránkách představuje těmito slovy: "Žánrově záměrně 'rozcuchaná' kniha. Drobné i delší celky, které nápadně i nenápadně, svou vážností i groteskností, smyslem pro drama i meditativní klid sdělují: Poezie není uhlazená a vyšlechtěná disciplína. Naopak je zneklidňujícím vzrušením, vrženým do života, jenž není nikdy hotový. Minout se přesně… Jak trefná, vtipná i drásající definice básnické práce! Nalézáme zde básně ve verších, básně v prózách, mikropříběhy i jednověté postřehy. To vše je na stránkách komponováno tak, aby texty bylo možné číst jako soubor samostatných miniatur i jako jednotný vícevrstevnatý celek. Básník je v přítomném díle fascinován fenomény míjení a setkávání, ale především tajemnými vztahy mezi obojím, neboť lidé jsou těmto neutuchajícím tendencím vystavováni stejně jako slova při tvorbě uměleckého textu. Po nedávné koncepčně velmi sevřené sbírce Spatřil jsem svou tvář přichází oceňovaný autor – básník a esejista – s knihou nekonvenčně a volně pojatou. Letos jubilující Petr Hruška tak pokračuje v literárních překvapeních. Těšme se na jeho míjení! Jsou přesná." Dopřejme si dvě malé ukázky:

 

Okradená

Přišla jsi okradená.

Dříve než zazněla očekávaná věta

Ti hajzli mi vzali všechno,

stačil jsem si všimnout,

že tvá ramena

vůbec nedokázala zestárnout —

ani mým dlouholetým přičiněním.

Stále se zdvihají v té pomalé křivce

a za klenbou

se pak hladce stáčejí ke krku,

tam, kde stojíš,

bezezbytku okradená těmi hajzly.

 

Vůně jilmového listí

Místo kabátu si vzal sirky.

Našli ho za rybárnou v jilmovém listí.

Předkloněný, zdálo se, že spěchá.

Marto!

Když ho předávali,

podchlazeného a od sraček,

rozpačitě krčili rameny,

jako ti, kdo všechno jenom komplikují.

Opakoval ženské jméno,

odmítal se hnout z místa

a velmi spěchal.

 

A co říká nejen o své poezii, ale o Poezii jako takové a o svém vztahu k ní sám autor? V rozhovoru pro seznamzpravy.cz, který s ním vedl Jonáš Zbořil, toto: „Všichni bychom si na jednu stranu přáli, abychom konečně přišli na pravdu světa, na jeho smysl, abychom konečně dosáhli nějakého středu. Nic takového se nám, zdá se, zatím nenabízí. Může se ale stát, že se v jistou chvíli mineme přesně, což znamená, že zůstaneme s tajemstvím ve velmi energickém vztahu. A tohle dělá poezie.“ A když pak ze své sbírky četl, naplnil svá slova beze zbytku. Celý večer prokládal zhudebněnými básněmi např. Jana Skácela či Jiřího Ortena kytarista Martin David. Po čtení se většina z nás vydala do přilehlého letního kina na teplickou premiéru filmu Rozsviť světlo, ať je vidět (dokumentární dvojportrét hudebníka Miroslava Waneka a výtvarníka Martina Velíška). A první, co nás po příchodu fascinovalo, byly nedaleké věžičky, odrážející nádherný západ slunce...

Popisky:
Foto 1 - Věžičky v letním kině
Foto 2 - Petr Hruška a Patrik Linhart
Foto 3 - Petr Hruška, Patrik Linhart a Radek Fridrich
Foto 4 - Petr Hruška
Foto 5 - Petr Hruška
Foto 6 - Martin David a Zbyněk Mrvík
Foto 7 - Radek Fridrich
Foto 8 - Tomáš Řezníček
Foto 9 - pohled do publika
Foto 10 - Martin David a Tomáš Řezníček
Foto 11 - Ludmila Petříková a Patrik Linhart
Foto 12 - Eva Klášterková a Patrik Linhart

Omyl, který nevadil...

Ta vesnice Skalsko se mi líbí......na prudké stráni nad zeleným, skalnatým údolím s potůčkem mi připadá jak česká verze francouzských kamenných městeček, trčících věkovitě na kopcích v krajině... Jsem tu, abych účastí podpořil již zaniklé mše... Dva dominikánští mniši se odhodlali s nadšeným odhodláním  vzkřísit v mšenském kraji odumřelý duchovní život.......Skalský kostel, přes nějž se vlna obecně společensky přijímané víry přelila už hodně dávno, je sice velký a pěkný, ale odraný jak oběšenec, visící pro výstrahu už hodně dlouho na slunci, větru, dešti...

Do mše, provoněné hojným kadidlem, se setměním a hartusením přihlásila bouře... nedá se odejít, železnými dveřmi protéká voda a za nimi leží hustý koberec stále drnčících krup... Když se bouře vyhalasila, otevřelo se nad širokou náhorní rovinou mnohatvaré, mnohabarevné oblačné představení... Stromy, požehnané vodou, se třpytí ve slunci... do dálky odchází nafialovělá temnota, nad níž se tyčí majestátní horstvo zářících kumulonimbů......ani se mi nechce do údolí na nádraží......

 

Sedám si na lavici pod nádražní střechou, hledíc na odpařující se koleje... „A ejhle, ty jsi mi ale pěkný pan domácí !“ ......na kolejích se objevil krásně vybarvený rehek... Jako obvykle při setkání se zvířetem na něj žvatlám, dětinsky nepřemýšleje, že mi nerozumí... Hlas přece nemá jen hranatý obsah slov, ale též melodiii... a o té ptáci něco vědí...

 

Dívá se na mě z očka do očka a přelétává sem a tam, stále blíž a blíž ke mě... O to víc žvatlám, radostně povzbuzen jeho zájmem... No vida, jakého nového kamaráda jsem potkal! Rehek už sedí na lavici kus ode mě, pokukuje, začíná mě napadat, že trochu nervózně přešlapuje... A v tom mi to začíná docházet... Houby zájem, houby kamarád! On tady někde má hnízdo s mladými a já jsem ve skutečnosti jen překážka, které se bojí a která mu brání zafrčet se zobáčkem plným hmyzu do svého domova! Zvedám se, abych vyklidil místo, a rozhlížím se po trámech, kde že ten střapatý domov bude? Ale ouha - hnízd je tam několik po celé délce přístřešku - a venku prší... No tak nic, kamaráde, budeš mě muset chvíli snést, říkám mu, když usedám znovu na lavici obžalovaných... Díváme se sobě do očí... Tedy on jedním zkoumavým a já svým nadšeným jedním a půl, následkem to bitky v mládí…

 

Nakonec se přece odvažuje, zvažuje tlaky potravní situace a vyhodnocuje zevrubně mou osobu, a zalétá do hnízda nade mnou, které tak ztrácí svou anonymitu... Kolikrát jsem už zažil ty zvířecí oči, ať už ptačí korálky či bezedné studny srn, nehybné hadí čočky či pronikavé lasery divočáků... Vždycky, vždycky se ty oči zavrtaly až do největší hloubi mého já, kam ani sám nedosahuju...do hlubiny blízkosti, jednoty... Na tu němou otázku, to hluboké zkoumání možnosti důvěry, nikdy nezapomenu ve všech jejích podobách...

 

Ošuntělý vagonek přijíždí s houkáním... Tak už budeš mít pokoj, tatínku... Nebylo to sice tvým zájmem, ale přece jsme se setkali....přece jsme se do sebe zapsali....přece jsi mi nakonec tu důvěru dal....a snad i ten Pták na nebi absolutna v tom velkém kamenném hnízdě se svíčkami na kopci... Odjíždím poctěn ve směru temných oblaků...

 

Karel z lesa

 

 

PS: ...ale ještě si neodpustím zcela praktický dovětek, který to vše rozbije... taková je realita... To nádraží bylo, stejně jako nádraží v Katusicích a ve Mšeně, za nevím kolik milionů plně a krásně zrekonstruováno. Stejně tak vlastní těleso trati mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví. Práce na trati trvaly více než rok a stály stovky milionů. Následně potom, po dokončení všech těchto prací, byl provoz na této trati víceméně zrušen - současný stav je takový, že ve všední dny už nejezdí vůbec žádné vlaky a několik jich jede pouze o víkendu, a to pouze v letních měsících... jeví se to jako praktický poslední předstupeň pro následné definitivní zrušení trati... Tak takhle nádherně smysluplně se to u nás v tomto státě dělá, víte? Na nic nejsou peníze, že? Z jakýchže to peněz, než ovcí daňových poplatníků, že? Ano, tak zase utíkejme k volebním urnám zvolit lidi, kteří se nám vysmějí jako naivním hlupákům, spotřebnímu materiálu... Kdo kdy psal své protesty na různé úřady, ví, o čem mluvím... Občane, jako svobodný idiot vol, my si stejně uděláme neodvratně to, co chceme my... Proti tomuhle výrazně českému brutálu byla bouře nad Skalskem neškodným mňoukáním...