V týdnu mezi druhým a třetím adventem se nás pár mihlo na Šumavě u Romana Szpuka. Sníh žádný, jen umělý na sjezdovkách, mimo ně po ránu a večer námraza, jinak nádherné inverzní počasí – dole bílé moře, na kopcích jasno a slunce. A kolem poledne teplo jak někde na pláži – hotová Riviéra. Už když nás autobus "vyhodil" dole v podhůří, tušili jsme, že těch několik dnů nahoře bude zcela výjimečných. A bylo! Průzračný, svěží vzduch, daleké rozhledy a nikde žádní lidé, neboť zimní sezóna se opozdila. Díky tomu bylo všude zavřeno, hotely bez hostů, v lesích tu a tam osamělý človíček na meditativní procházce. Opuštěnost lyžařských center před- a po sezóně mám moc ráda. Je tam už nebo ještě cítit lidskou energii, která buď přichází, anebo je na odchodu; oboje umožňuje vklouznout na chvíli do časové skuliny, kdy nové se ještě nezrodilo a staré už odchází. Český filosof Michael Hauser tu časovou skulinu nazývá (s odkazem na italského filosofa Antonia Gramsciho) "interregnum" - ovšem v jiných, politologicko-společenských souvislostech. O začátek či konec zimní sezóny mu nejde ani náhodou.
Den první:
Návštěvu u Romana jsme zahájili dva: Karel Beneš a moje maličkost. Kvečeru jsme se šli všichni tři projít ve snaze zjistit, jestli je aspoň někde otevřený nějaký lokál nebo cukrárna. Nicméně byli jsme velmi skeptičtí. Když jsme zvědavě obcházeli jeden nedaleký penzion, v jehož restauraci se svítilo, ale uvnitř bylo prázdno a ani na naše zvonění nikdo nepřicházel, přidal se k nám huňatý kocour. Pohladila jsem ho - a už se ode mne nehnul. Dělal nám při našem průzkumu doprovod a držel se mé nohy jako pes. V duchu jsem mu dala jméno Kocomour – pamětliva desetidílné filmové adaptace románu Michaila Bulgakova: Mistr a Markétka… Došli jsme ke vzdálené cukrárně. Měla také zavřeno, ale v pootevřených dveřích tam telefonoval nějaký maník, patrně majitel. Když odložil mobil, zeptali jsme se ho, jestli by nám mohl prodat tři lahvové plzně. Mohl - a prodal. A tak jsme se vydali nazpět, každý jednoho lahváče v kapse, Kocomour s námi. Kdykoliv jsme trochu přidali do kroku, dával nám mňoukáním najevo, abychom zpomalili. Cestou jsem si musela odskočit a tak jsem zašla do tmy mezi stromy. Když jsem pak vyšla, spatřila jsem Kocomoura, jak se pohodářsky rozvaluje uprostřed silnice a čeká na mě. Panečku, to je věrnost! Doprovázel nás až „domů“ a nedal se odbýt. Dokonce si vymňoukal, abychom ho pustili dovnitř. Roman by po něm nejradši něco mrštil, protože kočky z okolí mu tam chodí ke krmítku lovit ptáky, a tak na ně byl silně nabroušený. Nakonec jsem ho ale uprosila a Kocomour nám dělal společnost až dlouho do noci. V průběhu večera se objevil Jan Ziny Vávra. Ještě nikdy s námi nehrál básnické hry, a když se tentokrát přidal, docela se zadařilo. Nový člověk vždycky hru obohatí! Zde malá ukázka, leč nejprve malé vysvětlení: Karel nás mučil hudbou Mortona Feldmana, až to bylo k nevydržení, takže se jeho jméno samozřejmě promítlo do her – cituji: „Morton Feldman šílí shůry / lezou na mě divné můry / Andělům na nebi dochází náboje / archanděl Gabriel vyzývá do boje / Kúry na nebi kvílí / andělé z praku střílí / terčem je pražský Hrad / plný bujných ženských vnad / Dneska možná, zítra snad / ukončí to krve smrad / Oboustranně dýka broušená / žena je krajně vzrušená / a ten hlas, ten hlas / ten zní jako zemětřas / Radši půjdu na demošku / vykřičím se na ní trošku / a pak tichý kostelík / už je konec, Bože, dík!“
Trochu nám uniklo, že před měsícem zemřela ve věku 89 let „první dáma české poezie“, jak se jí často říkalo, básnířka, překladatelka a autorka knížek pro děti Jana Štroblová. Vydala dvacet básnických sbírek, jmenujme alespoň ty z nedávné doby: Odstíny světla (2018), Do nikam (2019), Děravý testament (2020) a Měsíc tak pošetile modrý (2021) a šest výborů z vlastní poezie, ten poslední vloni: Jméno boží nadarmo (2024) – vše v nakladatelství Theatrum mundi. Její básně jsou zastoupeny i v řadě antologií a byly přeloženy do mnoha jazyků. Její překladatelská činnost se zaměřovala zejména na poezii Mariny Cvětajevové.
S Janou Štroblovou jsem se znala od 90. let, potkávaly jsme se při různých příležitostech, vyměňovaly jsme si své sbírky a navzájem se coby autorky respektovaly. Velmi jsem si jí vážila i jako člověka. Měla široký rozhled, za sebou nejednoduché životní peripetie a k poezii hluboký vztah. Dost jí ale vadilo, jak se postupem času prozaizovala a přestávala poezií, tou poezií, kterou žila její generace, být. V lednu 2016 jsme se potkaly v Praze na FF UK, kde se konala akce na podporu palestinského básníka Ašrafa Fajjáda, jemuž v té době hrozil v Saúdské Arábii trest smrti jen za to, že chtěl svobodně psát básně. Paní Jana i já jsme na tom večeru četly. Krátce nato jsme s ní spolu s Mirkem Kováříkem dělali rozhovor pro literární obtýdeník Tvar. Nesl název „Pomalu jsem se sžívala se smutkem“ a hned v úvodu jsme se jí zeptali, co si během toho večera na Fajjádovu podporu uvnitř sebe říkala a co jí to připomenulo.
Když před dvěma lety skončily pravidelné srazy Skupiny XXVI v Příchovicích v Jizerských horách, dostalo několik z nás nápad využít ten první adventní víkend jinak – navštívit v Liberci Šárku Hromádkovou, která k příchovickým srazům neodmyslitelně patřila. Letos jsme se za ní vydali opět a založili tak novou adventní tradici, v které bychom rádi pokračovali i v dalších letech. Z Prahy jeli Lída Hlinková, Roman Szpuk a Karel Beneš, z Teplic moje maličkost a v průběhu dne se přidal i Liberečák Vojta Malý. Pár dní před tím napadlo všude dost sněhu, jak měla příroda v tu dobu po celých 40 let našich příchovických setkávání ve zvyku, takže vše bylo, jak má být.
V rychlíku z Ústí nad Labem do Liberce je plno rušivých zvuků. Lidé si teď zvykli, že jakmile nastoupí do vlaku, pustí si na chytrých mobilech nějaký pitomý film nebo seriál, kde dialogy nahrazují exaltované výkřiky a hysterické výlevy. A nepustí si to sobě do sluchátek, ale do okolního prostoru. Nemají to sice úplně nahlas, ale když se těch mobilů sejde víc a útočí na člověka ze všech stran, zvuk se slije v jakýsi jednolitý kvadrofonní pištivý blábol. Snažím se vyhlížet do krajiny a neminout siluetu zříceniny hradu Vrabinec, kam jsme asi před dvaceti lety vyšplhali s Pavlem Kukalem a Karlem Benešem v rámci našich putování po máchovských hradech; tehdy jsme ještě byli v plné síle, dnes je to už jen nostalgická vzpomínka. Vrabinec se mihne za oknem a já pochopím, že si před pištivými bláboly musím vystavět pevnější a trvalejší hradbu. A tak se začtu do knížky, kterou mám s sebou – Martin M. Šimečka: Výjimečný stav. Je o současné podobě fašismu, který se dere z příšeří, kde celá desetiletí vyčkával, znovu na světlo. A netýká se to jen Slovenska, ale i jiných zemí západní civilizace. Čtu si zrovna pasáž, kde Šimečka píše o krádeži jazyka, která je pro fašisty charakteristická – stejně jako byla charakteristická pro komunisty. Ta krádež spočívá v zrcadlení slov. Fašisté používají stejná slova jako my, ale v opačném významu -vykradou jejich původní obsah. Podobá se to hře na „opakovacího osla“: jeden něco řekne a druhý to po něm zopakuje a tak pořád dokola. Vyhrává ten, kdo začal opakovat jako první. V současné praxi to vypadá asi takhle - cituji: „My řekneme: ,Jste fašisté’, a oni opakují: ,Jste fašisté (liberální).‘ My řekneme: ,Ničíte demokracii’, a oni opakují: ,Ničíte demokracii’. A tak pořád dokola. Dokonce to zašlo tak daleko, že ministryně kultury (Martina Šimkovičová – pozn. S. A.), která je výkladní skříní fašismu, o sobě prohlásí: ,Já jsem ta skutečná liberálka’.“ Uvažování nad krádeží jazyka mě obrní před vpádem blábolů z chytrých mobilů do mé mysli. Nic veselejšího v dané chvíli k dispozici nemám. Ale to ještě nevím, co mě ohledně krádeže jazyka za pár hodin čeká...
Vlak přijíždí do Liberce už v půl desáté, tak se vydávám hned do Nových Vratislavic k Šárce. Připravujeme zatím malé pohoštění – respektive já, Šárka mě s přehledem diriguje. Asi v půl dvanácté se jako velká voda dovnitř vhrnou ostatní. Karel nám okamžitě, jakmile se usadí na židli, pustí ze svého chytrého mobilu (sic!) rozhovor, který vedou dva neidentifikovaní jedinci (on a ona) o Skupině XXVI. Od začátku to působí divně. Z úst se jim řine spousta nesmyslů, i název Skupiny mají špatně, komolí Romanovo příjmení… Ve chvíli, kdy si všimnu, že používají sesumírované věty, které jsme kdysi kdesi řekli nebo napsali my, a že je používají jako svá vlastní vyjádření čili že nám je ukradli, mám jasno: je to výplod umělé inteligence, kterou nazývám „umělá pizda“! Karlovi svítí oči nadšením a ani nezkusí zatloukat; vybalí, že je to opravdu ona – AI neboli Ája, jak ji nazývá filosof Václav Bělohradský. Roman se hurónsky směje, ale já jsem vytočená. Při představě, že tenhle canc někdo vezme jako bernou minci a bude z toho čerpat fakta pro jiný text či studentskou práci, mě jímá hrůza.
 |
Šárka nám rozdává dárky – pro každého sůl do koupele s jinou vůní, Roman ji obdarovává svou nejnovější sbírkou Sosny, já hand made mýdly a taky solí do koupele (vše v konvalinkové vůni). Co se té soli týče, zapomněla jsem, že nemá vanu, jen sprchový kout. Ach jo! Když se blíží třináctá hodina, zvedáme se a jdeme na tramvaj. Tři zastávky odtud nám Šárka zamluvila stůl ve vyhlášené restauraci Zámecká konírna. Vystupujeme u vratislavického kostela a jdeme kousek zpátky kolem úřadu zdejšího městského obvodu, před jehož budovou nás fascinuje ne jeden nazdobený vánoční strom, ale jejich hustý les – doslova. Pak vcházíme do Konírny, krátce po nás Vojta Malý, a číšník nás všechny usazuje ke kulatému stolu, pod jehož skleněnou deskou zeje hluboká, matně nasvícená studna.
Ukázky básní ze sbírky Vejdumky (básnické a prozaické dílo Věry Dumkové z posledních dvaceti let), kterou právě vydává Nakladatelství Petr Štengl. Křest se uskuteční na večeru nakladatelství 3. prosince v 19 hodin v dejvickém klubu Za školou.
Šedivá růže tohoto rána
I.
Nelítostní andělé se seskupili okolo býka spásajícího růže
Nasávám konečky prstů tvůj žal
Nezapomeň se podepsat na svoje parte
Uhranutí láskou se nepromíjí
Uloupená svatozář rozžíná nový den
Dáváš si naposled tři vejce do skla
Těkáním marníš poslední okamžiky
Mlaskavá chvíle nazrála do nicoty
Možná
V přepůvabné krajině znovu se narodíš
II.
Nesměj se třínohému koni
Tvoje slz skrápějí hladinu moře posetou hluchými chaluhami
Kolemjdoucí se diví
Máš na kahánku bratránku barde
Stařenka Noc ti podává slánku a mocně zívá
Nasládlé lejno tvých dní na hraně úsvitu páchne olejem
Nakonec ti zbude jen sníh v horkých dlaních
A sliz z únavy co nekonečně se line do dálav
Smrtící injekci ti dá sestřička z obludária
Nezoufej
Po tobě přijdou jiní
III.
Loďka tvých snů se položila na bok
Teď nemusíš nic
Upíjíš tajně víno mešní
Chipsy hostií chroupáš na černé párty
Oholená sláva se ti vryla pod čelisti
Čekáš na příští zánik domů spících v chmurném městě
Jak bohabojné
V těchto končinách už si nezahraješ
Dojímáš se nad šedivou růží tohoto rána
Už spi
Houslisto slintavých melodií
Mezi lety 2008-2023 natočil Český rozhlas-Vltava četbu povídek pěti autorů Skupiny XXVI a nyní ji nabízí k on-line poslechu po dobu osmi týdnů jako minisérii. Po rozkliknutí níže připojeného odkazu si můžete poslechnout povídku Romana Szpuka: Zvláštní kód 79, Petra Pazdery Payna: Noci, vsi, Patrika Linharta: Hraniční světla, Oscara Ryby: Severní hrdinství u Tábora a Svatavy Antošové: Neříkej to mámě!
Někdy začátkem podzimu jsem dostala e-mail s dotazem, zda bych byla ochotná zúčastnit se studentského projektu Literární toulky, který vznikl při Ústavu české literatury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jak jsem pochopila, jednalo by se o putování přírodou a v jeho průběhu by se četly básně. Původním záměrem „toulkařů“ bylo procházet se kolem jezera Milada, což je uměle zatopený důl u Ústí nad Labem. S tím u mě ovšem nepochodili. K tomu místu nemám žádný vztah – ani lidský, ani umělecký. Navrhla jsem tedy výlet do Krušných hor, na německou stranu.
Nachází se tam čtrnáct osmitisícovek (Achttausende) – stejně jako v Himálajích. Rozdíl je pouze v tom, že jejich výška přesahuje 8 000 decimetrů, nikoliv metrů. Na každém vrcholu je umístěna cedulka s názvem a údajem o nadmořské výšce krušnohorské „osmitisícovky“ a pro srovnání i té himálajské, jejíž výška v metrech je té „decimetrové“ nejblíže. A mě tahle hra, kterou si Němci vymysleli pro turisty, inspirovala natolik, že jsem každé té „osmitisícovce“ po jejím zdolání věnovala báseň. V roce 2022 tak vznikl cyklus čtrnácti básní nazvaný Smích kostí. Mým záměrem tedy bylo alespoň na pět z nich během jediného dne s „toulkaři“ vystoupit a na každém tom vrcholu přečíst báseň danému místu věnovanou. Nápad se líbil a byl přijat.
Máme sraz v sobotu 1. listopadu 2025 v 10 hodin před nádražím v Teplicích, přičemž dalším zaangažovaným literátem je Patrik Linhart. Už nás čeká pohodlně usazen na schodech před nádrem, blonďaté vlasy sepnuté do růžového culíku, v ruce nezbytné cigárko. Drážďanský autobus nás vyveze až k bývalé cínovecké celnici, obklíčené vietnamskými stánky se vším možným; Patrik už před časem vymyslel pro tato místa označení „vietnamsko-německá hranice“. Od celnice se kousek vracíme, zahýbáme doleva na silnici vedoucí do Fojtovic pod Komáří vížkou a asi po 150 metrech si to namíříme zkratkou přes louky k prvnímu hraničnímu patníku. Tady se poprvé, avšak nikoliv naposled čte z Emila Juliše; „toulkaři“ s sebou mají dvě jeho sbírky – Gordickou hlavu a Hru o smysl. Upozorňuji je na kopec s rozhlednou, který se tyčí na obzoru – Geisingberg 8.238 dm / Dhaulagiri 8.167 m. Tam sice nepůjdeme, neboť bychom si dost zašli, ale báseň jim přečtu.
Pod rozhlednou / Paměť
Zpod staré unavené rozhledny
zdá se i celý svět unavený
a starý
Nic už nezakryje jeho vrásky
lesy jsou plné shrbených stínů
tráva věčně šedá
Přestávají se střídat roční doby
i dějinné epochy
Čas stojí
Pár bláznů vyrývá do zdi
své monogramy
ale není si jisto letopočtem
Napovídám jim
že v štěrbinách mezi cihlami
právě metamorfují kukly
romantismu…
Zbytečně
Odvracejí se
jako bych jim foukala do očí
prach z rozemletých kostí
Usedám tedy stranou
na ohlazený kámen vzpomínek
v který se brzy proměním
A hlavou se nechtěně dotknu
oblohy
Čísi kostnatá ruka prorazí
její klenbu
a smýkne mnou o patu věže
Zaslzím bolestí
Nic už nezakryje mé vrásky
nikdo se nepozastaví
nad mým shrbeným stínem
nikomu nepřijde podivná má pleť
věčně šedá
To kdysi vzpřímené tělo
které si umělo říct slunci
o prsten
už nevyjde nahoru
Jen moje paměť ještě stoupá
po točitých schodech
a chce mít poslední slovo
Strana 7 z 45
