Tvárnici 2018 - cenu literárního obtýdeníku Tvar, kterou uděluje kritik vybraný internetovým hlasováním (za rok 2018 jmenovitě Olga Stehlíková), získal básník Pavel Kolmačka, jeden z původních členů Skupiny XXVI. Cena mu byla udělena za jeho nejnovější sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda, 2018). Blahopřejeme!
Když ji loni 30. října v Olomouci křtil, zašla na jeho čtení i pravidelná čtenářka těchto stránek Petra Kožušníková, která je i autorkou fotografie, a napsala následující reportáž:
Se zvědavostí jsem vyrazila na autorské čtení Pavla Kolmačky do olomoucké čajovny Kratochvíle. Jeho předchozí návštěva mi unikla a tak jsem se těšila na první poslech jeho básní. Četl z nové sbírky Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda, 2018) - a byl to můj nejhlubší zážitek z autorského čtení za dlouhou dobu.
Obavy čajmistra Viléma Ďoubala, že tam budeme sami, se ukázaly zbytečné. Když jsem přišla na místo, židle se plnily a Pavel Kolmačka už seděl připravený u stolku. Vilém Ďoubal uvedl autora krátce, ale poučeně, a pak už si vzal slovo sám básník. Do první části jeho čtení jsem se zaposlouchala s nadšením, které však postupně zamrzalo. Když došlo na výkřiky novinových titulků a paradoxů civilizace, které jako rap v jedné tónině bral z jednoho džberu: celebrity, zvrácenost hodnot, absurdita bonmotů, odosobněnost myšlení, cítění či života ve městě. A navíc tolamentatio nebralo konce, v hlavě mi znělo čím dál víc nedočkavě: Dobře, a dál? Co bude dál? Tohle přece skládá každý začínající básník, chce-li být pokládán za angažovaného… Změna přišla až s přechodem k druhému cyklu, v němž se básník vrátil do vesnického prostředí. Četl báseň-příběh, která mě i se zbytkem publika nepozorovaně vtáhla do sebe a zcela nás pohltila. Pamatuji si konkrétní obrazy, např. otevřený včelín, který v zimě básník přikrývá vlastní košilí, setí rajčat Tornádo a řepy Nostalgie, i příběhy lidí – bolavých, pokorných i šílících... Byla to poezie celku, která plynula a byly jsme v ní celí – a také bolaví, pokorní i šílící.
Když jsem se na konci čtení rozhlédla po čajovně, všude bylo ticho, všech patnáct posluchačů bylo stejně chycených v básníkově světě, nikdo se nenapil ze sklenice, nezaskřípala židle. Pavel Kolmačka zaklapl knihu a poděkoval všem za koncentraci. Bylo to jako společná modlitba, kterou člověk nevědomky podstoupil. Sílu té hypnózy prozrazoval chaos a zmatek, který jsem v sobě na konci čtení pocítila: Co dál, co bude dál? To teď půjdeme jen tak domů?
Jak autor podotkl, byla to spíše novela ve verších, která otevírala dveře k příběhu vlastnímu. Jeho čtení mi připomnělo, jak intenzivně lze vnímat svět skrze literaturu a příběhy, a přiválo mi to zpět cítění literatury staré patnáct i více let. Za ten zážitek děkuji. Zpětně si uvědomuji, že tu intenzitu prožitku patrně podpořila také nepřítomnost hudebních intermezz, bez nichž se už autorská čtení snad ani nepořádají.
(Text byl publikován ve Tvaru 21/2018)
Ostravské nakladatelství Protimluv srdečně zve na autorské čtení a besedu se spisovatelem Petrem Pazderou Paynem ve čtvrtek 24. ledna 2019 od 19 hodin v Domě umění v Ostravě, kde bude uvedena autorova knižní novinka s názvem Děravým dnem do noci (Protimluv, 2018). Akce je pořádána v rámci pravidelného cyklu Literární čtvrtky.
O knize:
Povídky z knihy Děravým dnem do noci patří do proudu české literatury, kde je popisován „ztišený obraz světa, který je vzdálen své podstatě“. Sám autor navazuje novým dílem na předešlý povídkový soubor Předběžná ohlédání (2014), za nějž byl nominován na cenu Magnesia Litera. V příbězích odehrávajících se na různých místech, nejen v Čechách, ale také třeba
v Chorvatsku, Itálii a jinde, ale i v různých dobách, kdy se ocitáme nejen v současnosti, ale také například ve druhé světové válce, nalézáme všechny podstatné znaky Paynovy tvorby: zvažování vztahu slova a obrazu, téma svobody člověka a umění, jeho vztah k Bohu. Spolu s autorem ale víme, že „literatura ovšem není prohlášení, traktát, úvaha… V literatuře je povoleno vyjádřit nevěru i hřích i beznaděj – bez moralismu“.
Poněkud zapadla zpráva o tom, že letos v květnu zemřel v Kanadě japanolog, překladatel a pedagog českého původu Antonín Václav Líman, velký znalec haiku. Narodil se 7. dubna 1932 ve Staré Boleslavi, po studiích na UK v Praze a na Univerzitě Waseda v Tokiu (1966) odešel do Kanady, kde dosáhl statutu emeritního profesora torontské univerzity. Přednášel i na japonské Univerzitě Otemae a na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. V Čechách knižně vydal: Pár much a já (DharmaGaia, 1996), Krajiny japonské duše (Mladá fronta, 2001), Mezi nebem a zemí (Academia, 2001), Manjóšú – Deset tisíc listů ze starého Japonska (Brody, 2001), Ibuse Masudži: Paměť staletí (Academia, 2004), Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí (DharmaGaia, 2006), Kouzlo šerosvitu (DharmaGaia, 2008), Písně z ostrova vážek (Vyšehrad, 2011), Chrám plný květů (DharmaGaia, 2011), Mistři japonského filmu (Paseka, 2012) a paměti Věčný polštář z trávy (Radioservis, 2012). A protože haiku má na stránkách Skupiny XXVI své stálé místo, připomeňme si Antonína V. Límana rozhovorem a esejem - oba texty vyšly v literárním obtýdeníku Tvar 11/2013, který byl celý věnován právě haiku - zde: http://old.itvar.cz/prilohy/644/Tvar11-2013.pdf
HŘMĚNÍ TICHA
(rozhovor s A. V. Límanem o japonském haiku)
Jste velmi uznávaným překladatelem japonské poezie do češtiny. Kdy a proč se stalo součástí vašich překladů haiku? A co vás na něm nejvíce oslovovalo?
Velký japonský spisovatel Ibuse Masudži mi jednou řekl: „Haiku je bezesporu největší japonský dar světové literatuře.“ Já si také myslím, že je to nesmírně originální forma básnického vyjádření. Imponuje mi její formální sevřenost a stručnost, jadrné obrazové zhuštění složitých věcí. Evropská báseň je podle mého často delší, než by musela být. Vezměte si například slavnou Halasovu báseň Podzim. Je v ní obsaženo nádherné haiku, které říká všechno: Jak peníz tiše položený slepci, jsi tu, můj podzime. Japonci mají rádi jistou otevřenost a náznakovost, něco, čemu se říká „prázdný bílý prostor“ (kúhaku), do kterého si čtenář musí ze své imaginace dost „dopsat“. Kawabata tomu výstižně říká „hřmění ticha“. Můj první výběr haiku od básníků jako Bašó, Buson, Issa a Santóka (Pár much a já) má zajímavou historii: koncem osmdesátých let jsem pro ženu Evu přeložil a sám si laicky svázal sbírečku haiku, kterou jsem ukázal Arnoštu Lustigovi. Tomu se překlady haiku moc líbily, a povzbuzoval mne, abych je vydal, takže jsem doplněnou sbírku haiku při první návštěvě Prahy po sametové revoluci nabídl panu Lumíru Kolíbalovi a ten ji v nakladatelství DharmaGaia v roce 1996 vydal s nádhernými kaligrafiemi Petra Geislera.
V čem se práce na těchto překladech lišila od práce na překladu obsáhlé básnické antologie Manjóšú, za který jste byl v roce 2009 oceněn Japonskou společností překladatelů v Tokiu?
Práce na haiku se od překladu sbírky Manjóšú liší hlavně tím, že tato poezie je přece jen jazykově bližší současné době a současnému jazyku. V Chrámu plném květů mám několik mladších básníků, kteří píší velice moderním stylem. Manjóšú je svou formou o něco delší, na rozdíl od slabičného rytmu haiku 5–7–5 má 31 slabik: 5-7-5-7-7. Haiku je srozumitelnější, protože city člověka, který žil před tři sta lety, jsou nám přece jen bližší, než city dvořanů, kteří žili před dvanácti či třinácti sty lety.
Jak moc jste se při tom musel „potýkat“ s češtinou a s její, alespoň jak předpokládám, nedostatečností?
Neřekl bych, že čeština je „nedostatečná“, je to nádherný, bohatý jazyk, ale má poněkud jiné zákonitosti než japonština. Mnozí překladatelé například použili při překladu haiku rým (Miroslav Novák a Jan Vladislav) a přiblížili tak jeho tvar české poetice, ale zároveň je tím příliš oddělili či vzdálili od originálu. Japonština rým nezná, pracuje pouze se slabičným rytmem. Možná, že nerýmovaný překlad je méně atraktivní než rýmované převody Mathesiovy či Vladislavovy, ale je rozhodně bližší originálu.
Strana 5 z 5
