„Máme svobodnou vůli a měli bysme měnit věci, pokud je potřeba. Já chci bejt plně svobodnej a dobře vím, že svobodu brzdí strach. Umírat bez výčitek svědomí a zbytečných věcí, to je zásadní…“ To jsou slova Františka Klišíka z rozhovoru, který s ním vedl Aleš Palán v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018). Když jsem si v pondělí 14. července ráno pustila jako obvykle stanici Český rozhlas-Vltava a zaslechla, jak recenzují film, který získal na 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech křišťálový glóbus, projel mnou hřejivý pocit radosti. Film totiž nesl také název Raději zešílet v divočině a na motivy stejnojmenné knihy rozhovorů jej volně natočil slovenský režisér Miro Remo. Jenže vzápětí vystřídal mou radost hluboký smutek. To když zmínili, že v neděli 13. července bylo v obci Ohrobec nedaleko Prahy nalezeno v rybníku utonulé tělo, které patřilo právě Frantovi Klišíkovi. Jeho smrt mi přišla neuvěřitelná, ale zároveň logická; jako by ten šumavský samotář neměl ustát srážku s naším světem výkonu a úspěchu…
Poprvé jsem o něm a jeho bratrovi Ondřejovi, kteří žili na samotě ve Stögrově Huti u Volar, slyšela před lety od Romana Szpuka. Když o nich tehdy vyprávěl, uhnízdila se ve mně představa, že jsou to dva nezvladatelní bouřliváci a drsňáci, z nichž musí jít trochu strach. Ale pak jsem se s jedním z nich, shodou okolností s Frantou řečeným Ferry, osobně setkala na Churáňově u Romana a dokonce dvakrát. Nejdřív to bylo v roce 2019, kdy jsme za Romanem přijeli s Karlem Benešem, Petrem Šístkem, Milanem Šedivým a mou kamarádkou z dob studií na knihovnické škole v Praze Adélou. Věděla jsem ovšem, že když se po Šumavě rozkřikne, že Roman bude mít návštěvu, sjedou se k němu Šumaváci s širokého okolí. Tak se také stalo – a jedním z nich byl i Ferry. Nepůsobil na mě jako bouřlivák a jako drsňák už teprve ne. Hned jsem si všimla jeho plachého světýlka v očích, které napovídalo, že jeho „majitel“ oplývá hlubokou duší a jemným intelektem. Četli jsme si tenkrát kromě jiného nahlas z knížky nových národních 5G pohádek Bobana Vaňka Úvalského, které si vydal ve svém Krásném nakladatelství (2019) pod názvem Princ Gayaya, a váleli se smíchy. Ferry nejvíc. Už dlouho jsem neslyšela tak zurčivý a upřímný smích, doprovázený ještě tím zářivým světýlkem v očích… Podruhé to bylo uprostřed léta 2023 na srazu haikuistů a opět na Churáňově. Jeho přítomnost vnesla do našeho společenství klid a vyrovnanost, ale také nekompromisnost – to když se bral za svou pravdu.
Víckrát už se s ním nesetkám. Zůstane mi ale na blízku díky Palánově knize rozhovorů, v níž si teď znovu listuji, i onoho vítězného filmu ve Varech, který se mi, jak doufám, podaří v nějakém kině brzy shlédnout. A určitě ve vyprávění, kterým mě bude příležitostně naplňovat Roman Szpuk, a taky díky básním z Ferryho pozůstalosti, k nimž se Roman nedávno dostal a slíbil je všechny opsat. Tak Romanovi a básním Ferryho, který snad umíral bez výčitek svědomí a zbytečných věcí, teď předávám slovo...

***

Ta zpráva přišla jak rána z čistého nebe. Vím, že Ferry byl básník tělem i duší a několikrát jen tak tak utekl smrti. Nejprve si na pile uřízl ruku. Zamiloval se, nebyl dostatečně soustředěný, stačil jediný chybný pohyb a bylo to. Potom se málem utopil v jakémsi ledovcovém jezírku na posvátném místě v Indii. Jak by se vyškrábal s jednou rukou přes kluzký ledový okraj? Prostě zázrak. Zběsilá vůle k životu se spojila s neviditelnou silou, která ho vynesla do bezpečí. V tomtéž státě, kam se rád vracel, onemocněl šílenou úplavicí. V Indii je třeba si dávat velký pozor na to, co člověk jí. Ferry celé dny zvracel a nakonec se slabostí ani nemohl postavit na nohy. A ještě po něm z koruny stromů nějaké zlomyslné opice házely klacky. Tenkrát v předtuše smrti zahrabal doklady vedle sebe do hlíny, aby nikdo z blízkých nemusel platit náklady na jeho pohřeb. A přece přežil. Za jugoslávské války se vypravil na bojiště. Chtěl se dostat co nejblíže válečné vřavě. Vyprávěl, jak v jakémsi kostele u Mostaru sáhl do lavice a nahmátl hrst ostrých nábojů. Téma pro haiku jak vyšité. Pak jej málem ubili Romové v Brně, kam si s sebou přivezl grafikem Tomášem Hauserem vyrobenou bibliofilii svých básní. Popíjel s Romy a nedržel jazyk za zuby. Prozradil její cenu, která činila dvacet šest tisíc, tak našli ho v bezvědomí s proraženou lebkou na chodníku. Pak se rozhodl, že se sveze na býkovi. Zvíře ho zřídilo natolik, že pro něj letěl vrtulník. Vzpomínám, jak za pomocí jediné ruky vylezl až na samotnou špičku stožáru na Churáňově, tam, kde já jsem dostal infarkt. „Proč stále lezeš na Boubín?“ ptal se mě v ležérním posezení mezi čtyřmi hromosvody. „Vždyť tady máš úžasný rozhled.“
Když jsem ho viděl naposledy, měl jsem před cestou na Ukrajinu. Prosil mě, abych ho vzal s sebou. Ferry měl svoji hranici strachu posunutou dál, než jiní lidé. Život bral jako výzvu. A jak jinak vyzývat život, než tváří v tvář smrti?

***

Jedeme s Olívií na Stőgerovu Huť. Cestou z Borové Lady na Horní Vltavici míjíme několik kravských stád. Olívie je jak u vytržení. Zastavujeme u pasoucího se dobytka, mezi dospělci pobíhá i několik telátek. Skotačí rozverně jako všechna mláďata. Sedám si do příkopu a recituju báseň Ferryho Klišíka. Olívie mě natáčí na mobil. Ani jsem si nevšiml, že se krávy během mé produkce přibližují. Scházejí se za mými zády a střídavě v mnoha hlasových polohách bučí. Jejich doprovod mi ladí, jako souzní s recitátorem souhlasně mručící obecenstvo. Najednou mám pocit, že se do krav nějak vtělil Ferry. Vidím jeho kravku u něj doma a také jeho tvář, když mu bylo něco k smíchu. Myslím si, že by se k tomu všeobecnému bučení rozverně přidal. Nakonec jeho báseň recituju hned dvakrát za sebou:

Jako obvykle koukám po holkách
je to však stále těžší
spíše než úspěch je tu krach
úměrný moji pleši.

Všichni mí přátelé jak jsou sečtělí
a kolik mají pěkných holek
já zatím hlupák nesmělý
vesmírné krásy jsem se zalek.

A moje literární úsilí
je úměrné mým duševním mukám
chci říct, že častěji píšu básně
než-li šukám.

Olívie mě dovezla až k Ondrovi. Vstupuju do místnosti, která pro mě byla vždy neodmyslitelně spojená s Ferrym. Už tu sedí dva další muži. Objímám Ondru. Zdá se klidným. Je vlastně klidnější, než my tři zbývající, jeho synovec a starší muž s pláčem na krajíčku. „Já to tu nevydržím“, vzlyká. „Musím odejít někam do lesa.“ A tu ten úlevný pláč navštěvuje i mě. Slzy mi volně stékají po tváři, nač se za to stydět. Najednou mi chybí Ferryho hláška: „Bez nás to není ono.“ Někdy, když se opil, opakoval ji stále dokola. Byl na zabití. Jak rád bych ji teď zaslechl. Nebo když jsem mu odhalil něco ze svých duševních temnot, vždy pozvedl obočí a tázavě pronesl: „Fakt? Až tak?“ Ano, Ferry. Až tak. Bez tebe to tu už nikdy nebude ono.
Ondra nás uklidňuje, že Ferry je v pořádku, že ho navštívil ve snu. Ondra první tři dny proplakal. Aby vůbec mohl na chvíli usnout, polykal spoustu prášků, ale co je to pak za spánek? Je to jako když tě do hlavy praští, napůl mdloba. Tak prášky vynechal. A tu se mu zdál krásný sen o Ferrym, jak spolu sbírají temně zelené pýchavky a hned je jedí a jsou moc dobré. Ferry byl v tom snu krásný. Mohutný cop měl spletený do dvou copánků přehozených přes rameno a tam spojených mohutným dredem. V místě, kde měl na filmovém festivalu ukrajinskou vlaječku, se mu nyní houpala horolezecká karabina. Ondra říká, že ty karabiny často potřebovali, když upoutávali někde u stromu býka nebo krávu.
„Kam jsi jel ty, když Ferry frčel k té Praze?“ ptám se Ondry.
„Já se hned vrátil sem. Ke kravám. Měl jsem zaplacený čtyřhvězdičkový hotel, vysral jsem se na to.“
Myslím, že z obou dvojčat Ondra více zůstal nad věcí. Původně chtěl režisér Miro natáčet dokument se všemi samotáři z Palánovy knihy. Odmítli jsme to vyjma Klišíkovců. Ondra zpočátku souhlasil s výhradami. Ferryho natáčení pohltilo. Do Karlových Varů Ondra jet nechtěl, Miro mu volal: „To mi nemôžeš urobiť.“ Tak nakonec jeli oba.

***

Po několika dnech znovu navštěvuju Ondru. Sedíme sami u stolu, popíjíme Braník. Ondra mi prozrazuje, že teď kolem něj krouží jakási žena. Snad by s ním ráda navázala vztah. Možná má o něj strach, jak zvládne náhlou samotu. Je jí čtyřicet, mohla by s ním ještě počít dítě. „To by bylo, kdyby se Ferry znovu vtělil jako můj syn,“ směje se Ondra.
Pohřeb se konat nebude. Jen rozloučení. A pak se popel vysype patrně do Vltavy. O místě a času budou vědět na poslední chvíli jen přátelé, aby se tam neobjevili novináři. Ondra mi vypravuje, jak kdysi ještě jako chlapec doprovázel průvod na hřbitov. Nevím, zda pochovávali některého z jeho příbuzných nebo jen s něčím pomáhal. Stál na okraji hrobu, a když nebožtíka spustili do hrobu, udělalo se mu zle. Skoro omdlel a spadl do jámy za rakví. Někdo za ním musel slézt a vytáhnout ho odtamtud. Pak se dá Ondra do zpěvu. Říká mi, že tím popěvkem někde v lese celý film začíná. Po nějaké době jej zmůže spíš smutek než alkohol. Nechávám ho spát a v batohu si odnáším Ferryho básnickou pozůstalost, o kterou náhle projevují zájem nakladatelé. Také Palán se ozývá, rád by básně vydal co nejrychleji, dokud se o Ferrym mluví. Ale Ferry by se zahleděl do dálky a pronesl by: „Nad lesy mraky plují líně. Všechno chce svůj čas.

***

Co se přesně v Ohrobci událo, se už asi nikdo nedoví. Ale to není důležité. Ferry byl svérázný šivaista. Jako takový věřil v reinkarnaci. Sestupuju od churáňovské stanice vlnícím se mořem psinečku a třtiny, dívám se k obloze, kde průsekem přechází větrem hnaný bílý kumulus. Jako by to byla jeho duše. Vyjde zpoza jednoho lesa a zmizí ve druhém. Kde se znovu narodíš, Ferry? Bude to zase na Šumavě? Možná poběžíš po nějaké cestě jako malý chlapec a se smíchem mineš starce o holi. To budu já. Poznáme se?

Křižácká tažení

Bohům jsem dalek
Sokratu blíže
bojím se pravdy
jako čert kříže.

Děsí mě jistota
pravdy smělé
bojím se bojím
kazatele.

Neomylnosti pravověrných
obávám se vždy
vídám-li zástup vyvolených
táhnout proti lži.

Dualita

Co by si počala radost bez žalu
komu by tančil smích
kdyby i smutek pomalu
zapadal kdesi v závějích?

Ubohá krása, kam by se poděla
nemajíc zastání v ošklivosti?
Snad by to pěkné docela
zaniklo kdesi ve všednosti.

Co by si počaly květiny
kdo by se těšil z nich
kdyby protiklad jediný
na věky zavál sníh.

Jantar

Hlučným smíchem
modrou a bílou
jdeme tichem
zlatou žílou.

S tichým souhlasem
snem a hrou
jdeme za jasem
s pokorou.

Uvízneme bez roucha
nově nebo postaru
jako moucha
v jantaru.

Zvon

Jako mušky poletuje sníh
křídla andělů padají z nebe
léto už přešlo pryč je smích
zbyla jen krása, která zebe.

Z údolí vítr zvonu hlasem
mrazivým dechem naléhal
duši mi oslnil čirým jasem
kolébku citu rozhoupal.

Sluníčko na zvonu houpalo se
poslední zkřehlé chvilky věčné
stejně jako děti po čase
umírá sluníčko sedmitečné.

Schoulení

Večera schoulení konejšivé
marně zas bloudím alejí
hledaje ve své samotě
schoulený život v naději.

Domovy schoulené v cizí zemi
vzdálená světla v údolích
cesty jsou někdy galejemi
ztracených tuláků schoulených.

Schoulený v šelestu nostalgie
potulný virtuóz, mistr svět
poslední tóny elegie
hraje mi tiše na spinet.

Hymnus

Potichu potichu jen
v skrytu a bez rizika
potichu potichu jen
naplnit kapsy a nacpat břicha

Toto je hymnus maloměsta
vysraných tatíků ideový most
toto je zlatá střední cesta
hlupákům óda na radost.

Područí modrých světel
televizní masy ratolest
toto je symbol čalouněných křesel
reptavým tichem politický křest.

Splín

Poledne letí noci stín
křídel svist kosí stébla trav
květů je stále míň a míň
to je mi hostem černý páv.

Stává se pánem zahrad mých
tiše se vznáší nad pustinou.
Slyšíš ten tajuplný smích?
To letí smutek duší mou.

V zahradách kolem už jen blín
hořce se vzdouvá hrdostí
to ponurý spěchá posel splín
ohlásit příchod radosti.

Smutek

Kde se tu vzal ten smutek
za kým se mi stýská
odkud asi utek
zdaleka či zblízka?

Vždyť nebe je bez mráčku
všude třpyt a lesk
kde se tu vzal miláčku
hrom a blesk?

Kde se tu vzala bolest
uprostřed rajské zahrady?
Vykvetla jako šafrán
z dobré nálady.

Stín

Mraky jakoby byly zlem
které slunci cloní
a zatím je to jen bílý lem
modravého šatu světa

Křivka labutích perutí
na zemi skvrna plavá
je to jen let labutí
křídla popelavá

Mršiny pohyb hemživý
spěch našeho spřežení
je to jen přízrak běsivý
stín v našem ležení

Doteky

Jsem temnou skvrnou na stěně
z těla mi četné skoby čnějí
má zeď je studená, z kamene
v ploše mé díry zejí.

Jinovatkou bývám orosena
a tak kolem jdou celé věky
v průhledném vlhku zahalena
vyčkávám teplé ruky.

V nehybné křeči zpola stojím
pokorná zpola v pokleku
v samotě lačná dychtím
něžných doteků.

Zkratky

Jenom se toulám po městě
jiného nemám na práci
a koukám přitom po cestě
jací jsou lidi hlupáci.

Dávno už Vám nestačím
jiné mám touhy a ideje
všichni se ženou za něčím
a já ani nevím co to je.

Jenom se toulám po světě
nikdo však nezná moje zkratky
jenom jsem básník dekadentní
vy jdete tam, a já zpátky.

Předtucha

Ráno, když proti větru močím
cloumá mnou zvláštní předtucha
bude-li třeba že neuskočím
a skočím-li pak né do sucha.

V poledne do spánku upadám
děsí mě přitom podivné snění
podlehnu někdy obavám
Kalibos že jsem zohavený.

S Charonem že se bratřím
nocí že je mi den
otázkou: Kam patřím?
trápí mě tento sen.

Večer když do větru chčiju
jímá mě zase tušení
rána že asi nedožiju
když mám tak jasné vidění.

Loučení

Člověku málem by bylo líto
že už nemůže být sám
že je bdělý
a nemůže být osamělý

Člověk by málem byl nostalgický
že našel domov ve světě
a poučení
život je báseň o loučení

Člověku málem bylo by smutno
že je pořád veselý jako ptáče
slzy smíchu jsou stejné
jako když člověk pláče

Prapoctata

My jsme děti od přírody
máme rádi její plody

Hledáme oblázky v řece
jinak to nejde přece

Jinak to nemůže být
za každou cenu musíme žít

Lhostejno co z toho vzejde
musíme žít! Jinak to nejde

Musíme v toku času
hledat krásu

Prapoctatu lidskou
duši poetickou

Kolik je nás

Kolik je nás ve všech zemích
šťastných lidí probuzených
nás jež jasnozříme jasně
jak je na tom světě krásně?

Kolik je nás ve vesmíru
bohémů již neznaj míru
kteří s příštím večerem
svoje hříchy vodserem?

Kolik je nás v celém světě
ubožáků na planetě
nás jež ničí vědomí
špinavého svědomí?

Věnce

Na hladině světa vír času splétá věnce
nemám nic co bych postrádal
snad jen tu báseň o slaměnce
ale tu jsem nikdy nenapsal.

Jak vlnky času věnce unášejí
do dálky za obzor
nejčastěji pampeliškové
v mých horách běhají baziliškové

Jak vlnky potůčku břehy melou
děti na louce dovádějí
květiny pestré po hladině
pomalu věky unášejí

Pokud ve vlnách neutonou
doplují až do moře
jestli je břehy nezachytí
jestli je mládenci nenajdou

Štěstí

Život je prostě krásný
město je jako les
býval jsem tady vždycky šťastný
ale nikdy jako dnes

Jsem podezřelý cizinec
ve světě lidí
v přítomnosti se nalézám
co je to štěstí? To už znám

Jdu tam a zase se vracím zpátky
rajskou zemí na pohled
a pokaždé je to poprvé
a pokaždé je to naposled

Jsem podezřelý cizinec
ve světě lidí
uprostřed světa sám
žiju tak že umírám

Polibek smrti sládne na jazyku
jak jsem tomu kdesi čet
a pokaždé je to poprvé
a pokaždé je to naposled

Den březnový

Je zářivý den březnový
taje příkrov ledový
cítí kterak praskaj ledy
dnes šel jsem tudy naposledy

Je jaro ač ještě sníh
na úbočích severních
válí se na jižních svazích
už páry milenců nahých

Když v horách tají sněhy
jaro je plné něhy
děti staví sněhuláky
mladý holky klukům ptáky

Povězte mi pane Freude
jak člověk poznání dojde
že je život pouhou
sexuální touhou

Vánek

Jednou snad, až se rozplynu
patrně z pouhé dívčí krásy
stanu se vánkem podzimu
budu vám holky cuchat vlasy.

Že jsem žil špatně na zemi
namísto do nebe poletím asi
zase jen zpátky za těmi
kteří mě hladili svými hlasy.

U studánek

Na kraji lesa u lomu
kdesi poblíž řeky
píšu báseň někomu
bezděky

K nebesům zdvíhám svoje zraky
neboť je mi milé
jak jdou mraky
ledabyle

Jen tak tu stojím a čas běží
na pasece u studánek
ovívá mě
svěží vánek

Tulák

Vysoko v horách nad mraky
pramení řeka poznání
ve výšinách nad oblaky
piju a činím pokání.

Jsem tulák a podobám se mnichu
procházím se každého jitra
nehybnou myslí v tichu
v dalekých krajinách svého nitra

Jsem tulák, podezřelý katecheta
jenž hledí do kraje
a vidí, že je středem světa
u jeho okraje.

Poezie

Poezie je pokušení
více či méně
neúspěch
nikoli však marnost.

Být básníkem
to je privilegium
nenalézat slova
stále častěji mlčet
ne-li především mlčet.

Jako mlčí věky
na Lukénské cestě
zaklety v alejích
staletých stromů.

* https://www.youtube.com/watch?v=jdRaLSJnyeo
* https://www.youtube.com/watch?v=bEguzLIRQFo
* https://www.youtube.com/watch?v=KWuIOkTQ61g
* https://www.youtube.com/watch?v=rimL0nSLYis
* https://www.youtube.com/watch?v=5gIyD63lsbE&t=412s
* https://www.youtube.com/watch?v=bN9cCLp-wPA