Milan Kopuletý z Rapotic se v loňském roce léčil s Romanem Szpukem v Kladrubech, kde uspořádali autorské čtení a pak spolu ještě četli básně na Moravě. Nedávno vystavoval v Praze a jeho výstava měla docela úspěch. Nabídl nám k publikaci jak své dva texty o hledání volavky, tak své obrazy.
Hledání volavky 1
Sváteční odpoledne, den utrpení svatého Štěpána. Zase jsem se ocitl u své řeky.
Jdu po cestě kolem náhonu. Břehy lemuje bílá námraza, údolí je zahaleno do chladivého stínu. Mezi holými korunami stromů ostře prosvítají svahy sluncem zalité stepi, průzračná voda se valí korytem pod nohama a jako by ke mně mluvila.
Kolikrát už jsme takto rozmlouvali v poslední době? Povídal jsem jí o své volavce, kterou sem chodím hledat a na kterou zde čekávám.
Mé kroky vedou ke splavu. V létě zde proti jeho proudu skákaly mraky bílých rybek. Jako v omámení jsem je sledoval a znovu a znovu ti děkoval, má řeko. Ale nestačilo mi to, chtěl jsem víc, chtěl jsem být tvojí součástí. Nahý jsem plaval proti proudu a cítil sílu a cítil, že sem někam patřím. Uchvácen barvou řeky, v dravé vodě se přidržující padlého kmene, čekal jsem na svoji volavku. Tolik jsem ji chtěl spatřit. Nepřilétá sem každý den, vlastně ještě nikdy jsem ji tu nepotkal, ale přesto o ní vím. Navštěvuje mě každou noc, nikdy se mi však neukáže. Možná, až odhodím nejen oblečení ale i všechno špatné a zbytečné, čím se obklopuji a čím se ničím, možná pak si ji zasloužím spatřit.
Dnes tu opět stojím, opírám se o hůlky a jak rád bych znovu vlezl do té vody a stal se její součástí. Jenže na sobě mám čepici, teplé oblečení, pletené rukavice a také obavu, že by koupel v ledové řece mému netrénovanému tělu neprospěla. Toto všechno bych musel odhodit a připravit na to své tělo, abych mohl být znovu řekou, ke které by ona volavka mohla slétnout.
Opatrně stojím na břehu a náhle volavku vidím. Něco na mě volá, ale já nemám sílu ani vzlétnout ani se ponořit. Ale možná to není ona, protože já už také nejsem já.
Slunce začíná slábnout, pomalu odcházím od řeky s pocitem, že dnes byla blízko, že dnes jsem se jí téměř dotýkal.
A večer jsem znovu seděl u svého nedokončeného obrazu. A tu zase, jako by by tu se mnou byla. Najednou ze mě tryskala její křídla a já konečně věděl co mám malovat. Dokončil jsem ten obraz a byl rád, že jsem našel to, co jsem hledal. Jen mě trochu mrzí, že v těch křídlech jako bych viděl anděla. Já jsem přece myslel na tu volavku a na srdce, které přetéká a chtěl jí poskytnout svoji hladinu.
Infocentrum Prahy 3: Komponovaný program s básněmi, hudbou a písněmi je pravidelně věnován nositeli Nobelovy ceny za literaturu (1984) a signatáři Charty 77, básníku, spisovateli, novináři, překladateli JAROSLAVU SEIFERTOVI (23. září 1901, Žižkov–10. ledna 1986, Praha) - letos již ke 123. výročí jeho narození. I tento rok tomu tradičně předcházela vycházka pražským Žižkovem "Po stopách Jaroslava Seiferta", přesně na den výročí 23. září, která bývá zahájena položením věnce. Věnec tradičně uvila Míla Zárubová, slavnostní akt v podání R. Šatánkové se neobejde bez básníkova vyznání rodné Praze. Kde jinde, než před rodným domem na adrese Bořivojova 816/104, kde ona busta, zhotovena Stanislavem Hanzíkem, je od roku 2001 umístěna:
JAROSLAV SEIFERT:
Řeknu-li Praha, běda mi,
hned vaše oči zazáří mně;
jako bych shodil s ramen břímě
vždy pod těmito střechami.
A nestojím-li před vámi,
vše kolem zní tak neupřímně.
Řeknu-li Praha, běda mi,
hned vaše oči zazáří mně.
Budu se vracet neznámý
a chudý; třeba v dešti, v zimě,
a v koutku lůžko ze slámy
bych nezměnil za palác v Římě.
Řeknu-li Praha, běda mi!
Obě kulturní události se konaly ve spolupráci s MČ Praha 3 a spolky Klub přátel Žižkova a Krasomil. Připomínku díla připravuje každoročně Radana Šatánková. Cílem je uchovávat odkaz a ukazovat Seifertovy verše v nadčasové podobě. "Z obecenstva potěší ty dříve narozené, mladší diváky mnohdy překvapí," vyjádřila se o básních dramaturgyně a iniciátorka pořadů R. Šatánková.
Účinkovali (na snímku zleva): Marija Zigmundová, Ladislav Vrchota, Radana Šatánková
Foto: Oliver Malina M. a Filip Stome
Mluvíme-li dnes o vlastenectví, jen fanatik se obejde bez pocitu nejistoty - co je na tom pojmu ještě k něčemu v dravých proudech globalizace, co je skutečná přináležitost, proč a k čemu, co je alibistické, lehkomyslné všesvětectví, a co je naopak jen účelové fangličkářství, hokejářství, které se už v minulosti stalo ozdobným přílepkem ega těch, kteří chtěli být v té době in, jet na vlně davu, nebo hraním na emotivní strunku lásky k vlasti vyždímat nějaký ten mrzký peníz...
Ať už se naše úvahy na toto téma většinou osaměle ubírají jakýmkoliv směrem, jedna věc je jistá: jedním ze základních parametrů tohoto výpočtu se v této ekonomicky podvázané, avšak ne-společenské době stalo soukromé vlastnictví, a jak doba a rozchvacování země na všech rovinách soukromými subjekty všemožných typů a zájmů pokračuje a stále nabírá na intenzitě, stává se tento parametr stále více určujícím a ostatní složky tématu válcujícím. Jak se rozvírají nůžky mezi těmi, kdo se domnívají části země vlastnit a těmi, kdo stále očividněji nevlastní v této zemi vůbec nic, nabývá tvář vlastenectví, až na pár naivních čistých duší, značně pokřivené a zhrublé grimasy... Je to stále více vlaste-vlastnictví kontra vlaste-nevlastnictví, kategorie stále se vzdalující a stále antagonističtěji vůči sobě naladěné... Kategorie značně odlišné od toho, co jsme, jakkoliv iluzorně, zažívali minulých 40 let - jaksi podvědomý, přirozený pocit, že tohle je prostě naše země, země nás všech, pocit jakkoliv následně ideoligicky zrůdně pokorucený a jak už to u nás Čechů bývá, tak jako tak všemi možnými způsoby vykradený...
Což o to, člověk by pociťoval lásku k této zemi, k tomuto svému rodišti a utvářiteli vlastní povahy i za okolností, že mu ani kousek oné vlasti neříká „můj pane vlastníku“... To by ovšem ti, kdo, než za pár chvil „prdnou do země“, se za výhradní vlastníky považují, nesměli tak okázale všem ostatním demonstrovat onu svoji majitelkou nadřazenost...
Být chudým vlastencem je dnes těžké... Máš-li ještě na elektriku, zapneš Zprávy, a už se to na tebe valí... Jako žravý hmyz na mršině nenechá ani kousíček masa, ti „šikovní a prozíraví“ privatizují horečně jakýkoliv zbyteček toho, co ještě, ó hrůzo, zprivatizováno nebylo, tedy to, co by romantik mohl ještě s trochou poetické nadsázky nazývat „svou vlastí“...
Ti, kdo své vlasti-vlastněnectví umně zakotvili v katastru nemovitostí, nám dávají většinou velmi názorně najevo, co si o té jejich krajině pod našima nohama nemáme myslet... Jednou z nejvýraznějších pomůcek se stává PLOT...
Číst dál: Vlastenci bez vlasti aneb zadrátovaná (perma) kultura
Skupinu XXVI reprezentoval výbor z díla Pavla Kukala. Půřezová sbírka jeho básní je velkým zadostiučiněním poutnické povahy básníka, vinaře a historika v jedné osobě.
Nikoli náhodou korunuje Pavlův světaběh výbor z básníkovy poutnické lyriky. Název svazku Romantik zapomenutý v čase jej trefně vysihuje a taktéž romantická zřícenina hradu ve vyobrazení Luďka Marolda na obálce. Ilustraceni vypravil sbírku meteorolog a básník Roman Szpuk. Vázaný verš a archaický slovník k nám promlouvá nečekaně z pradávné zapomenuté formy poezie.
V suterénu kavárny Liberál současně proběhl večírek nakladatelství Petra Štengla a zároveň uvední několika auotrů a dalších knih z provenience jeho nakladatelství.
Na slavnostním uvedení si zarecitovali autoři rovnou každý ze svého titulu:
Pořadem provázel Jan Kubíček
Společné foto autorů s nakladatelem
Viki Shock je autorem desítky knih poezie a prózy, které si často sám ilustruje. V Půlnoční rapsódii přináší čtenářům literárně zpracovanou stovku snů za poslední čtvrtstoletí, obohacenou o několik koláží. Nočním sněním a jeho literárním zachycováním se intenzivně zabývali nejen surrealisté, ale též básníci jako třeba Ivan Diviš či Zbyněk Hejda, nebo Erben s Máchou.
V případě Vikiho Shocka se jeví sen jako nanejvýš vhodné médium pro jeho autorský naturel. Sny nejsou zatíženy žádnou morálkou, ani přírodními či fyzikálními zákony, natož estetikou. Při jejich rekonstrukci není třeba ani žádné literární či literátské stylizace. To vše pasuje do poetiky tvůrce oplývajícího volnomyšlenkářskou fantazií i nedůvěrou ve velké příběhy. A tak jako by se na rubu autorovy „bdělé“ tvorby zrodily za noci desítky fantastických anekdot, surreálných grotesek, kapesních hororů, novodobých morytátů, městských legend, erotických féerií či jurodivých básní v próze.
Autorovo alter ego v nich přebírá různé role, stává se bonvivánem, somnambulem, sprinterem, komikem němé éry, teroristou, sodomitou i prostomyslným bláznem. Čas se v těchto snových příbězích stává tekutým, prostor zaplňují nejrůznější představitelé fantastické fauny včetně kentauřice, mluvící kočky, ohnivzdorného kocourka Pětiočka či ptakopyska, kterého nosí Ivan Mládek jako čepici, atd., atp.
Text anotace je převzatý z webu kosmasu.
Další inspirativní odkazy.
Číst dál: Půlnoční Rapsódie: Noční můry a jiné živé sny z let 1995–2023
Strana 2 z 6
