V nakladatelství dybbuk právě vychází výbor z básnického díla Rogera Gilberta-Lecomta: Syn kosti mluví. Vznik knihy inicioval básník Robert Janda, který k tomu v rozhovoru pro H7O říká: "Výbor připravil Petr Zavadil, protože měl jasný koncept v rámci vlastního překladatelského záměru. Já jsem pouze dlouho usiloval o jeho vznik a spolupracoval na jeho přípravě. Můj obsáhlý doslov je proložený značným množstvím citací z Gilbert-Lecomtových esejistických prací a myšlenkových pochodů. To vnímám jako velice důležité především z hlediska uchopení poměrně náročného metaforického sdělení. Čtenář tak má k dispozici v jednom svazku vedle básnického výboru i jeho myšlenkový aparát, který je nedílnou součástí této literární tvorby. Což mu může být nápomocné i při hledání vlastního klíče k jeho poezii. V této souvislosti jsem strávil několik velmi intenzivních měsíců práce na tomto textu, které pro mě byly zároveň i jakousi osobní iniciací při konfrontaci a sdílení takto nastoleného univerza." Celý rozhovor najdete zde: https://www.h7o.cz/clanky/13729-mezni-basnik-gilbert-lecomte-syn-kosti

Horace Walpole a gotický pohled na svět (výňatek)

Thomas Berry v knize Velké dílo předkládá jeden z možných důvodů, a nikoli nevěrohodný, proč člověk 18. a 19. století, člověk osvícený, člověk vědec, člověk inženýr, člověk mystik a poslední zneuznaný templář, uvažuje o přírodě (možno napsat i Přírodě) jako potomek světa moru. Moru, který je znám jako černá smrt a který zasáhl Evropu v letech 1347-1349. Není to svět pro člověka přátelský, není to příroda pro člověka přátelská. Berry píše, že „pro západní svět to byla traumatická chvíle". Jejím výsledkem byl hluboký odpor vůči přírodnímu světu, který od té doby hluboce ovlivňoval a dodnes ovlivňuje západní kulturní tradici. Nejvyššího stupně dosáhla tato averze na začátku 17. století s Reném Descartem. Descartes ve velmi reálném smyslu Zemi zbavil duše tím, že realitu rozdělil na sféru mysli (res cogitans) a svět těles (res extensa). V rámci této perspektivy byl mimolidský svět chápán jednoduše jako mechanismus. Byl to však mechanismus, který mohl být, a dokonce musí být využit ve prospěch člověka. Šest století od onoho velkého moru a víc než tři století od Descartovy doby vzrostla v západní společnosti nechuť k jakémukoli důvěrnému vztahu s p světem. A tato nedůvěra a nevíra ve svět stojí v gotickém postoji, v postoji, který vnímá poprvé svět jinak. Chce jej popsat, pochopit, ale dědictví morových ran, všech možných epidemií a válek je však takové, že ho nenávidí. máme počátek víry ve vědu a právě zrod nedůvěry v přírodu; představa, To je tedy obnovení víry v jiné síly? Možná. Podle Thomase Berryho tu máme počátek víry ve vědu a právě zrod nedůvěry v přírodu; představa že člověka čeká ráj mimo tento svět, se otočila ve víru, že tento svět musí být pokořen. Tehdy se mohlo zrodit ekologické vědomí, ale naštěstí pro umění se stalo něco jiného.

Na scéně Jatka 78 v Pražské tržnici vdechly život knize nakladatelství Slovart s názvem Příšerná hostina s podtitulem strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století. Knihu doprovodil ilustracemi František Štorm. Na vernisáži knihy účastníci popíjeli stylový koktejl bloody Mary a někteří autoři sborníku uváděli nebo četli své příspěvky. Setkání Mikuláše Dačického z Heslova, Karla Hynka Máchy, Jana Nerudy i Bohuslava Balbína nebo Egona Bondyho (etc etc) na jednom pitevním stole. Editorsky spáchal Radim Kopáč. Jako Cháron sborníku textů vlastnoústně požehal četbou svého textu Eugen Brikcius. Počin je vyvážen i řadou anonymních textů vedle téměř vyšumělého autorství. V knize jsou zastoupeni i současní písmáci Jan Nejedlý, Viki Shock, Petr Stančík, Bohuslav Vaněk-Úvalský (pod pseudonymem Otto Traven). K počinu se přihlásil svým neposedným stylem Patrik Linhart i vlastní povídkou s názvem Území nikoho. Jedna ukázka za všechny:

anonym
Ještě k tragické dopravní nehodě (1973)

K úterní vážné dopravní nehodě v Praze, o níž jsme vydali předběžnou zprávu, uvádíme:
Dvaadvacetiletá řidička z povolání projížděla krátce před 14. hodinou s nákladním vozem značky Praga RN třídu Obránců míru směrem ke Strossmayerovu náměstí v Praze 7. V úseku u hotelu Belveder a Veverkovy ulice vybočila z dosud neobjas něných příčin z vozovky a projela asi 20 metrů po hustě frekventovaném chodníku, kde je zároveň stanice elektrické dráhy. Protože se tento úsek poměrně prudce svažuje, byly následky tragické: na místě byli zabiti 3 chodci, po převozu do nemocnice zemřeli další tři, a dále bylo 7 těžce a 7 lehce zraněno.
Řidička byla předběžně zadržena. První expertiza vyloučila požití alkoholu či drog, vozidlo projde detailním technickým rozborem. Po skončení vyšetřování, jež si vyžádá určitý čas, vydají orgány MV VB závěrečnou zprávu.

(Rudé právo, 1975, 1- 53,464)

Příšerná hostina s podtitulem strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století. Radim Kopáč (editor), nakladatel  Slovart 2023

Dne 24. února 2023 proběhl v prostorách Galerie 1 a půl Haštalská 28

slavnostní křest almanachu českých básníků s názvem Poslední místo u ohně. Ještě ani ne rok fungující prostor v Haštalské ulici na Starém městě pražském se tak stal svědkem setkání editora Vladimíra Stibora s jeho přispěvateli a dalšími zájemci o poezii.

Sešlo se jich tolik, že místa bylo skoro málo, ale nálada byla přesto znamenitá. Složení účastníků také stojí za zmínku, protože jádro tvoří lidé, kteří píší už léta a mají za sebou i několik vydaných knih, ale najdeme zde i mladé a začínající, pro které je sborník jedním z vhodných způsobů, jak se veřejně prezentovat. Tito lidé, třebaže nevytvářejí nějakou formální skupinu, jsou spojeni zájmem o poezii a leckdy i osobním přátelstvím.

   Název sborníku je zvláštní a může odkazovat ke starému zvyku: Kdo si v divočině přisedne k ohni, je jaksi osobně nedotknutelný v tom smyslu, že nemusí říkat, kdo je a odkud přichází. Tak nějak bych to cítil i mezi námi, protože se domnívám, že člověk nemá moc mluvit o sobě a když je člověkem tvůrčím, má za sebe nechat mluvit svoje dílo.

   V průběhu večera jsme takto vyslechli recitaci Vítězslavy Felcmanové, Aleny Klímové Brejchové, Marie Kofroňové, Romana Szpuka a Víta Dana Kolingera. Pro poslech a dobrou náladu přišel i harmonikář Pepíček Čečil, jehož úsměv spolu s e staropražskými písničkami prozářil celou místnost.

   Největší poděkování platí ovšem pořadateli almanachu, který vychází už od roku 2000 a prozatím zahrnuje 16 dílů s neméně poetickými názvy Cesta k hoře úsvitu, Noc plná žen nebo Ohlédni se, nezkameníš. Spíš nežli ohlížení se věnuje pohybu vpřed, protože už sice pár let říká, že je to naposledy, ale nakonec zase dá dohromady další sborník. Přes nelehkou ekonomickou situaci/kdy je kultura první na ráně, když je třeba šetřit/ i po zlých letech covidové nákazy jeho dílo stále pokračuje. Přejeme tedy Vláďovi Stiborovi do dalších let pevné zdraví, pevné nervy a chuť do další práce.