(ukázka z nové sbírky Svatavy Antošové, která vychází v těchto dnech v nakladatelství Paper Jam Milana Hodka)

U ZPOVĚDI

(věnováno Skupině XXVI)

Řekněte, Otče

až na sebe všechno řekneme

bude nebe blíž?

Protahujeme se mřížkou ve zpovědnici

k pravdě o sobě samých

kolem krku ztrouchnivělý provaz konce

druhého desetiletí třetího milénia

Ani oběsit se na něm nedá

Kněz na druhé straně nekonečna

počítá nenápadně minuty

a hříchy vyletující nám z úst

Okřídlenost slaví svátek

ale plsť pod koleny pálí

přízemním studem

Těch far

co jsme zprznili

už jen svou pošetilou existencí!

Fary katolické evangelické

a někdy taky husitské…

Přijížděli jsme z dalekých

neznámých diecézí

vytyčených pouze poezií

Nikdo tam nebyl biskupem

a křehcí andělé do nich zalétali s úctou

Kdykoliv jsme se s nimi srazili

hrnuly se nám ven z otevřených ran

místo krve

básně

Člověče dočetl jsem Ženu na Měsíci, úplně to ve mě přebilo Houellebecqův Serotonin. Vedle toho zcvrkého a vyžilého frantíka seš plnokrevnej autor s elánem Kundery, klobouk dolů! Interpretuji knihu jako doplňující četbu k Jungovu Mysterium coniunctionis. Velký zážitek a čtivé! Amygdala s Tebou

SMS autorovi BVU kterou střelně v noci recenzoval Karel J. Beneš jako okamžitou reakci na dojem, který vzbudila.

"...Celé to byla Hlava XXII: Zlá holka z Měsíce, která nenáviděla lásku a mě se zbavovala, potřebovala ke zkrocení můj brutální tlak. Hodnou holku ze Zeměkoule, která mě milovala, můj tlak děsil a zbavovala se mě. Byl jsem v mlýnici mezi dvěma ženami. Byla to stejná krávovina jako boj za mír...".

Kniha je k mání na stránkách autora https://www.vanek-uvalsky.cz/

Editorskou péčí Milana Šedivého a v jeho nakladatelství vychází nově objevená, v pořadí již 86. básnická sbírka Jaroslava Vrchlického: Písně Viviany, jejíž básně naposílal soukromé osobě - Justýně Vondroušové. Jsou plné nejen milostného citu a erotického vzplanutí, ale i obav z rozchodu. Společně s touto sbírkou vydává Milan Šedivý formou dvojpublikace i Vrchlického korespondenci s názvem Své milence. Více zde: https://milan-sedivy.webnode.cz/

(malá ochutnávka několika básní ze zmíněné sbírky)

XVII.

Zas Tě očekávám...

po kolikrát již!

Jak se Tobě vzdávám,

prchá každá tíž...

V duši v krátké chvíli

drží radost vjezd,

co tu primul, aster,

fial, růží jest!

Ale nejvíc hvězd...

Kvítí zvadne, hvězdy

budou dále plát

v tiché naše sjezdy,

k nové lásce zvát.

Pojď, chci Tebe míti

opět jedenkrát!

Aleš Palán vydává 17. října v nakladatelství Prostor další pokračování svých rozhovorů se "samotáři"! Osobnosti, které v rozhovorech představuje kniha Jako v nebi, jenže jinak, žijí osaměle, často v těžkých, neútulných podmínkách, ale v sepětí s přírodou, se zvířaty, snaží se též něco pěstovat či sbírat pro obživu… Někdy je jim zima, někdy jim zatéká do chatrného obydlí, často bytují na pozemku, který není jejich, a mnohdy jsou taky osobami mimo evidenci, mimo systém, neboť nemají žádné platné doklady.

Jedná se jak o muže, tak o ženy. Ve většině případů se čtenáři zdá, že promlouvají moudře, s odstupem. V jiné odpovědi ale třeba zas říkají něco, z čehož vyplývá, že oním odstupem přece jen postrádají potřebné rozlišení a přímou zkušenost,
a jejich názory jsou očekávatelně obecné, naivní či poněkud zvláštní… Jsou to zkrátka jen lidé, někdy by se dokonce chtělo říct: plachá zvěř.

Každopádně, jak ukázal úspěch předchozího souboru Raději zešílet v divočině, je pro čtenáře zajímavé se s takovými jedinci setkat. Možná ono kouzlo spočívá i ve skutečnosti, že se tak děje skrze stránky knihy, že toto setkání Aleš Palán zprostředkoval, a tak není nutné za těmi podivíny jednak putovat, jednak s nimi mnohdy složitě navazovat hovor a přizpůsobovat se jejich svérázným povahám. Což je parketa, která autorovi Jako v nebi, jenže jinak zase sedí výborně. Právě v tomto detailu taky spočívá úspěch jeho „samotářských“ rozhovorů.