Editorskou péčí Milana Šedivého a v jeho nakladatelství vychází nově objevená, v pořadí již 86. básnická sbírka Jaroslava Vrchlického: Písně Viviany, jejíž básně naposílal soukromé osobě - Justýně Vondroušové. Jsou plné nejen milostného citu a erotického vzplanutí, ale i obav z rozchodu. Společně s touto sbírkou vydává Milan Šedivý formou dvojpublikace i Vrchlického korespondenci s názvem Své milence. Více zde: https://milan-sedivy.webnode.cz/
(malá ochutnávka několika básní ze zmíněné sbírky)
XVII.
Zas Tě očekávám...
po kolikrát již!
Jak se Tobě vzdávám,
prchá každá tíž...
V duši v krátké chvíli
drží radost vjezd,
co tu primul, aster,
fial, růží jest!
Ale nejvíc hvězd...
Kvítí zvadne, hvězdy
budou dále plát
v tiché naše sjezdy,
k nové lásce zvát.
Pojď, chci Tebe míti
opět jedenkrát!
XIX.
Již blíží se má královna a paní,
mé srdce zvony vyzvání jí všemi,
mé touhy prapor již se vstříc jí sklání,
hvozd dumy poezie polnicemi
se celý třese – Sladká chvíle ranní,
již blíží se – Ó lásko, kterak je mi?!
Kde písní květy na cestu jí stláti?
Kde nejsladší jsou vzněty, týden celý,
jež na dně duše musily sen spáti
a krotit bouř, by jí jen v cestu zněly?
Již blíží se – ach, co jí, co jí dáti?
Jen srdce ryzí – mohutný vzlet vřelý.
XXVII.
Ó kterak s erosním políbením
se k Tobě, drahá, přivinu
a zkolébám se sladkým sněním
Tvých ňader do stínu.
Svět slibuje moc – málo složí,
Ty kotvicí jsi jedinou
nad divokou tou jeho strží
a černou hlubinou!
Já držím se Tě jako dítě,
ó přijď již, chci se přitulit
a s retů Tvojich okamžitě
a provždy přitulit!
XXX.
Ty přijdeš jako Sněžka božské lásky,
již čekám blaha v předtuše,
a všecky světů starobylé zkazky
a všecky lásky obrysy a masky
mi vsypeš do duše!
Já čekám na Tě, přijď, já již se strojím
Tě uvítat, vše budiž Tvým!
Ty písně, rtům jež vytrysknuly mojím,
ty akcenty, jež v hrdý akord pojím,
zem, nebe, s všeho tajemstvím!
IV.
Nevím, proč se Merlinovi
roztruchlila Viviana,
snad ji zachvátila srdce
hrozná bolest rozloučení;
Moudrými kmet darmo slovy
(cítil, jak ta pálí rána)
chtěl jí zkonejšiti srdce
i zlé jeho burácení.
Kdo taj věčné lásky poví?
V bolu lásky pravá brána
z kořen létla a v jich srdce
padlo velké ozáření!
V.
Ó jak sivé byly lesy
rozšumělé, vlhké kolem,
když se Merlin vracel domů
s Viviany tváří v duši!
S tváří sladkou, zrytou bolem,
kterou znal jen ve úsměvu...
Jak ten smutný ševel stromů
v srdce lil mu žal a děsy!
Sám se třásl trávy stvolem,
až si ulevil zas v zpěvu
o naději, která tuší
šťastný obrat – věřil tomu.
VIII.
Ó nediv se, že pustá malomoc
můž rázem ducha mého zavaliti,
že zdá se mi v bezbřehou hledět noc,
když dvanáct dnů jsem bez Tebe měl žíti.
Ó tu se tratí síla vzpomínky,
tu vědomí „Jsi moje!“ slabší zdá se
a není chvíle, není hodinky,
kdy po Tobě tak plně nestýská se!
Již starý Dante velkou pravdu řek,
že láska též má hmatu zapotřebí,
že osvěžiti musí těla vděk,
co v srdci hne se a co víří v lebi.
Že třeba sladká ženy přítomnost,
by plamen lásky šleh až k nebi výši,
tož přijď, ó přijď! Skleň k duši mé si most
a každá tužba má se rázem ztiší!
X.
Já, jenž tu dlouho čekal na Tebe,
s tou lásky tužbou žárnou od včíra,
zřím v zrcadlo a vidím v něm svou tvář
jak cizího bych hosta překvapen
byl zjevem náhle o půlnoci. Hleď,
sám sebe ptám se: Jsem to vskutku já,
jenž tolik pro lásku juž vytrpěl
a zase chvátá trhat její plod
se stromu života? Ze zdroje pít
chci Krásy zas a z duše studnice
tu něhu, úkoj, slast a líbeznost,
jíž nedal svět mi posud před Tebou.
Zas jsem to já, já jenž se těšit smím
na Tvoje tílko, srdce, duši Tvou,
já všecko toto již zvát mohu svým?
A hrdě s hlavou bujně vztýčenou
zřím do zrcadla Tobě žehnaje...
XXII.
Kdy slétneš, holubice, k duši mojí,
bys podala mi klidu ratolest,
svět je tak zlý a duše má se bojí
a u Tebe tak sladko, ticho jest!
Tam jako v přístavu se duše stulí,
vln údery jak v snu jen vycítí,
ví jedno jen, žes duše mojí půlí,
a to když ví, víc neždá toužiti.
Co Tebe raní, stejně i mne bolí,
co Tebe blaží, je má radost též,
a jsem-li osamělá hruše v poli,
Ty jistě pod ní chládek nalezneš!
Ó sleť již na strom sivý mého žití,
tam spočiň před sluncem i v svitu hvězd,
mír dýchá z Tebe – jinde vlnobití...
ó přijď a snes mi klidu ratolest!
XXIII.
Lidský život dlouhý
a cesta daleká,
učiniti aspoň
šťastným člověka!
A mně splnilo se,
co jsem posud snil?
Jak to možné, chtěl jsem
cíl ten ze všech sil.
Vyběhl jsem stokrát,
stokrát dal se v let,
abych duším snesl
úsměv, klid a květ;
Jedni zašlapali
poskytnutý dar,
a já nesl zimu
a já nesl žár.
Jak to, dítě, možno,
u Tebe že jen
tak se cele splnil
mládí mého sen?
Tím, žes duše prostá,
plna skromnosti,
vítáš mne jak hosta
s celou vroucností.
Mlčím, jen se chvěji,
vyplněn můj sen,
jen když Ty jsi šťastná,
já jsem spokojen!
