VÍT DAN KOLINGER
Domov
Možná, že my se nerodíme do krajiny,
abychom ji pojmenovali,
spolu definovali její limity
a brali při odchodu prsť do váčku.
To ona se možná rodí do nás,
napříč obzory,
abychom se konečně našli
a zvolili, čím jsme.
Řezáčovo náměstí
20. 5. 2021
Ve svém středu mají Holešovice
kamenné srdce.
Na náměstí, teprve hledajícím správné jméno,
sedí na lavičce starý pán,
František Hrubín.
Přisedá k němu Dorotka Žurková.
Mohu, mistře?
Oba mlčí.
Sedím naproti a jsem jediný,
kdo je vidí.
A nad námi je šedivé nebe a trochu prší.
A já, s hlavou v dlaních, nekřičím.
MILAN KOPULETÝ
Studánka
Až zase budu rozbitý
u studánky vodu pít
poprosím o uzdravení
skrze dlaně krásné paní
Studánko mezi lesy
až voda zapadá listím
tiše tě prosím
zůstaňme čistí
Bílí motýli
Kolem hlavy ti tančili
bílí motýli
do jejich křídel jsi zahalila
nahou krásu
svého těla
Kolem hlavy ti tančila
divoká včela
na jejích křídlech jsi odletěla
ROMAN SZPUK
Jsem
Jsem harcký kanár, denně v dole
před metanem varuju
svou malátností. Zhaste honem,
sic přikývnete k výbuchu.
Rozduň se, dělo, jsem utopenec.
Zda z hlubiny mrákot vyplavu?
Na hlavu hodí mi z plevele věnec
kdes na mělčině či u splavu?
V nemocnici ochrnulý
jak žumpa zrána zapáchám.
Jenom ve snu se k tobě tulím,
jsem ještě trochu za chlapa.
V cvičebně úchopů
Dřevěnou pinzetou chytám cetky,
do všech stran marně honím je,
s třesoucí rukou mám úchylné pletky,
oživlým stolem rozjíven.
Starý pán naproti trénuje podpis
bezvládnou rukou s ortézou,
jak šílený grafik zkoušel by otisk,
divoké znaky se rozlezou.
Terapeutka dnes nemá stání
a jako by hlásila: Ticho tam,
dvě stříbrné koule mne v něžné dlani,
přitom se vábivě chichotá.
VLADIMÍR STIBOR
Jedenácté přikázání
Jedenácté přikázání
- a teď mě Bože netrestej -
je pokračováním všech předchozích.
Topí se v době tání.
Pokrývá jizvami ruce malomocných.
Tváře sevře v dlaních, ach, jak sladké je přiznání.
A ještě navíc vědět, kdo přišel z ráje,
kdo otevřel tu tepnu všedních poznání.
Objevil se odjinud nebo z našeho kraje?
Řekněte sami: Miloval náletové stromy v nás,
dodnes tomu není jinak, ať je jak chce dlouhý poločas.
Prokládá klíny slova, co nás zpomalují.
Usměje se. Za mnou jste už jen vy a čas,
nepotřebuji svědky, nikomu nevydám druhý pas.
Velký i Malý vůz počet kol úspěšně tají.
Měsíční vzducholodě
Na měsíčních vzducholodích
mě fascinuje to,
že stojí v malém ušmudlaném přístavu
pod plnými plachtami.
Na molu mají své sestry čekající i v očekávání
tanečnice stejného vyznání.
A dokonce rybáře;
vytahují v sítích slunce a pomeranče;
vysypávají je na břeh,
skloní se k nim.
Pak vás napadne,
co kdyby vás vzali
také mezi sebe.
VRÁŤA NOHA
***
Říká se že mraky dělaj stín
a v řece teče kamení
Není to pravda jsou to ztvrdlá srdce
mlátí se o sebe
každý dotek je obnažen do světla
bolesti
a okenice žen
otevřena
***
Čtvereček se zeptal kolečka
budeme hrát na schovávanou
kolečko řeklo já nehraju
já nemám rohy
nemám kam bych samo sebe schovalo
snad si nemyslíš
řekl čtvereček
že tady budu běhat dokolečka
a tak jenom seděli
a kecali a byla půlnoc
a měli jeden druhého
PETR ŠULÁK
Free-form haiku
Mobil –
z její tváře na jeho
přeskakuje prasátko.
Táhne mne
přes kočičí hlavy
k zeleni.
Na jednom vlákně
visí
mrtvá moucha i pavouk.
Černé holínky
popoběhly
přes bílé pruhy.
Silvestr –
kotě i káva
letí ze stolu.
Z dlaní od pavučin
vylétá motýl.
Městské slavnosti
za žaluziemi pluje
stříbrný medvěd.
Už zdáli
třpytí se na dlažbě –
vážka na zádech.
Konec prázdnin –
seno už má
sbaleno.
Říjen v lese –
chvílí nemůžeme najít
žlutou značku.
Černá kočka
na bílém poli
číhá na snídani.
Na louce zatím
kvetou jen
červené kolíky.
Kroužek modrých motýlů,
přijdu blíž –
Ejhle, hovno.
Po kočičích hlavách
běží myška.
V čekárně u doktora,
máme všichni
ruce křížem.
Den poté –
oranžové vesty zametají
barevné skořápky.
Vodítkem mě táhne
od polibku.
