1. část
BZUKOT ŠÁHEDŮ

Stojím s Jirkou a jeho ukrajinskou manželkou Vitou před Hlavním nádražím v Praze. Na lavičkách posedávají bezdomovci a jiní vyvrhelové této společnosti. Podél nich prochází pestrobarevně oblečená dvojice. Dva muži mají na sobě odění sešité z různých třásní, které se trochu třepotají, třetí muž je oblečen v ženských šatech a na hlavě má smotané tričko připomínající muslimský šál. Vyhrnuje si sukni a ukazuje černé kalhotky, kroutí zadkem, muže povalující se na lavičkách to nezajímá.
„Tohle by mu v Kyjevě neprošlo,“ říká Jirka. Čekáme, až přistaví vlak do Přemyšle. Odjíždíme před půl desátou. Průvodčí jen nahlédne do kupé: „Vita, Jiří, Roman?“ Lístky nekontroluje. Převlékáme si lůžkoviny a uléháme na lehátka. Vagón je pohodlný. Každý záchodek zdobí drobný živý květ člunatce, druhu orchideje. Klapot kolejí mě brzy uspává. A ráno už mě vítá plné ranní slunce opírající se do polských rovin. Koleje jsou rovné a paprsky jako by je odřezávaly. Trať je nudně rovná, nad poli a loukami leží nízká mlha.
V Přemyšli slyším jen klapot koleček, kolona pojízdných kufrů brzdí až před celnicí. Cestující se štosují, nedohlédnu na konec fronty. Holub se nebojí a šněruje si to mezi cestujícími. Čekáme dlouhé minuty, přemýšlím, jak se do vlaku do Kyjeva všichni nacpeme. Ale po Ukrajině se nedá cestovat jinak než s místenkami. Paní kousek před námi si stříká do obličeje sprejem, vidím v proti slunci obláček aerosolu. Vtom se rozezvoní věže chrámů v Přemyšli. Je neděle a Poláci jsou zbožní. Někdo ve frontě si krátí čas hrou na trubku.
Vyjíždíme s takřka hodinovým zpožděním. Vlakem procházejí ukrajinští celníci. Než dorazíme do Lvova, musí všechny zkontrolovat. U nás se spokojí s kontrolou pasu. Pak se objevuje psovod. Psík mně neznámé rasy očmuchává ležérně zavazadla. „Sabáčik oňuchájet,“ slyším, když vytahují na prohlídku nějakého Němce. Jeho ohromný batoh, ze kterého visí boty a rozdvojka na šňůře, uvedl zvíře do rozpaků. Mladý muž má na tričku nápis Ambasador for Jesus Christ. Modlím se za tebe. A zprostřed nápisu na mě míří natažený ukazováček, který vypadá jako zbraň. Musí vybalit všechny věci. Ukazuje se, že je vše v pořádku. Na obrazovce běžné reklamy střídají videa, která mobilizují Ukrajince v obraně vlasti.
Za Lvovem na hřišti s modro žlutými sedačkami převrací chlap ve slamáku seno. Ve vagonu u záchodků chodí žena v černém tričku s nápisem Puma stále sem a tam jako zvíře v kleci. Přes uličku se k sobě tisknou starší paní v béžovém kostýmku a mladá rusovláska přikrytá krajkovanými bílými šaty. Předávají si okrová malovátka, nanášejí si na tvář růž. Natírají si rty růžovým leskem. Předávají si zrcátko.

***

V Kyjevě je nádraží plné lidí. Halou prosvítá večerní slunce. Proplétáme se davem, z reproduktorů zní lidová písnička, kterou znám i ve slovenské verzi s názvem Hej Sokoly. Ihned mě to dostává do ráže, roztancoval bych se, cítím, že jsem mezi svými, mezi Slovany. Hudba tu hraje s každým odjezdem vlaku. McDonald, který prý vloni pobořila ruská raketa, je už opravený. Moji pozornost hned upoutá výškový dům s vyraženými tabulemi modro zeleného skleněného obložení. Sestupujeme do metra. I tady cestuje o mnoho více lidí než v Praze, zdá se, že si nebudu mít ani kam stoupnout. Jen tak tak, že dohmátnu na nějaké madlo. Vystupujeme na bulváru Chresčatyk, hraje tu nějaká kapela, je živo, na lavičkách sedí spousta omladiny. Prcháme ke korčmě Taras Bulba, chceme stihnout točený kvas. Ale už zavírají. Nalévají nám typický ukrajinský nápoj do petek. Sedíme venku na lavičce, nad námi vlají dvě ukrajinské vlajky, které pak obsluha sundává, jen ježek cupitá při zdi před vchodem. Míjí nás vychrtlá žebračka s kapucí. Zpomaluje, jistě vypadáme jako movití turisté. Zachází pod psí víno, schovává se mezi ně a zeď. Drží oběma rukama umělohmotnou láhev, rozmlouvá důrazně s kýmsi neviditelným.
Využíváme čas a jdeme se projít po bulváru. Jsou tu luxusní obchody, byznys centrum, pod kterým se shromažďují motorkáři, zřejmě zlatá kyjevská mládež, chlubící se svými stroji. Opodál se ozývají rány z boxovacího stroje měřícího sílu úderu, který se občas objevuje na našich poutích. Je to zvláštní měřit si v čase války sílu úderu pěsti na jakémsi automatu. Po bulváru zběsile ujíždějí vytuněná auta, mezi kterými poznávám i Porsche a Lamborghini. Motory řvou, rychlé silniční motorky kličkují. Padesátku tady policisté neřeší. Prý je to typické ukrajinské chlubení majetkem. Podobně si ti, kteří na to mají, postaví honosný rodinný dům s věžičkami. Bydlí někde v nájemním bytě, v tom novém domku ne, vlastní ho jen proto, aby měli kam uvést návštěvy a pochlubit se jim, že jsou bohatí.
Docházíme na slavný Majdan. Není to ani tak záhon, jako malé pole, do kterého je tu zapícháno na desetitisíce ukrajinských vlaječek za padlé vojáky. Mezi ukrajinskými barvami se tu a tam objevují vlajky jiných státních příslušníků, vidím i dosti velkou českou vlajku. Obcházím tu záplavu třepotání a cítím tíseň. Pokračujeme k veliké duze Arka. Je to symbol míru, na kterou někdo namaloval černou trhlinu. Stojíme na lávce přes Volodymyrský uzviz a díváme se na Dněpr a na světla nočního Kyjeva. Kyjev je veliké město, nedohlédneme jeho okrajů. Most pod námi se chvěje pod kroky chodců. Mladí tu jezdí na frístajlových kolech, milenci se objímají. I tady má většina v ruce chytrý mobil. Mezi mladými převažují dívky. Tak na deset dívek dva chlapci. Není divu, muži podléhají mobilizaci od 25 do 60 let.
Vcházíme do domu, kde máme pronajatý apartmán. Domovní chodba připomíná squat, je tu tma, staré schodiště a otlučené posprejované zdi. Výtah vrže a chvěje se do té míry, že Vita a Jirka jdou do čtvrtého patra raději pěšky. Já jím ovšem ve svých letech neopovrhnu, i když se děsím, že se někde zastaví a strávím noc v něm. Jakmile otevřeme dveře, dýchne na nás přepych. Jsou tu dvě dvoulůžkové postele, koupelna s vanou, pračka, sušička, lednička, televize, zdi čistě vybílené. Malý balkón mě ihned zláká k posezení.
Jedenáctá minula, když se ozvalo zlověstné houkání. Naskočila mi husí kůže, věděl jsem, že to není zkouška sirén jako v Čechách. Vita má aplikaci, na které se jí objeví síla ruského úderu. Nad ukrajinskou metropoli míří devatenáct íránských dronů Šáhed. Ozývá se exploze a dávky protivzdušné obrany. Pak vše utichá a já usínám.

***

Ráno jdeme do kavárny na náměstíčku pod naším apartmánem. Kolem nás proletují vrány šedivky, kterých je tu více než holubů. Náměstí je trochu z kopce, šálek s kávou mi vytrvale po stole ujíždí a hrozí mi vylít svůj obsah do klína. Vydáváme se ke kyjevským chrámům, ale dostanu se jen do kostela svatého Archanděla Michaela, patrona Kyjeva. Mnichové jsou vstřícní, mohu i fotit. Procházím pod zlatem zdobenými obrazy se zatajeným dechem. Na fresce Posledního soudu vylézají z očních důlků v lebkách hadi. Další tváře se vznášejí na vírech plamenů. Zbývající svatyně jsou zavřené nebo se do nich platí vysoký vstup. Přes Michajlovské náměstí, kde je vystavená rezavějící ukořistěná ruská vojenská technika, docházíme k chrámu svatého Ondřeje. I ten je zamčený, ale z boku vede úzký a temný vstup do kapličky, kde smíme zapálit svíčku a od jedné stařenky dostáváme obrázek Nejsvětější trojice. Poblíž stojí socha Tarase Ševčenka. Bard je na ní zasmušilý, zamyšlený, sedí opřený rukama. Není to socha geroje. Vita má na tričku verše Tarase Ševčenka: „Těšte se, černobrvé, ale ne s Moskvany.“ Černobrvé jsou zástupným slovem za Ukrajinky. Taras Ševčenko je na Ukrajině nejobdivovanějším básníkem. Jeho podobizny nacházíme všude možně, jsou po něm pojmenované i parky.

Popisky k fotkám:

1) Praporky za padlé ukrajinské vojáky na kyjevském Majdanu (titulní foto)
2) Arka, symbol duhy míru s domalovanou černou trhlinou
3) Pohled na Dněpr z lávky přes Volodymyrský uzviz
4) Pohled z balkónu našeho prvního apartmánu. Ovšem co je to za bizarní budovu, nemám tušení. Podle mapy to nejsem s to určit.
5) Opět pohled z balkonu našeho prvního apartmánu směrem k nejznámějšímu bulváru Chresčatyk.
6) Západní ráz kyjevského centra. Bulvár Lesi Ukrainky
7) Chrám svatého archanděla Michaela, jediný chrám, kam jsem se na Ukrajině dostal.
8) Socha svatého Michaela archanděla, patrona Kyjeva, patrně na Michajlovském náměstí (název té soše odpovídá, dívám se jen na mapu Kyjeva v počítači).
9) Graffiti v podchodu vedoucího od Majdanu k lávce přes Volodymyrský uzviz
10) Klavír pod mostem pozemní lanovky v Aleji umělců nad Dněprem.
11-18) Hrůzy války na obrazech v památníku Matka národa

Vycházíme na Vladimirskou hirku, pod altánkem stojí klavír, batole sedí tátovi na klíně a drnká. Kousek pod chrámem vcházíme na úzkou asfaltku. Vede nádherným parkem. Opět se nám otevírá pohled na Dněpr a rozestavěná sídliště sahající daleko k obzoru. Přichází sem hubená pestře oblečená žena s blond copem. Také ona, stejně jako včerejší žebračka u korčmy Taras Bulba, si pro sebe něco šeptá. Gestikuluje. Opírá se o zábradlí a upřeným pohledem zírá před sebe na město. Deklamuje zvláštní slova končící na as: Mias. Makarias. Gorgias. Zaříkává město jako šílená Sibyla. Má na sobě pestré oblečení, kolem pasu uvázané barevné tričko, u nohou jí postává černý psík.
Stromy nás halí příjemným stínem. Krmíme veverku. Každé krmítko tu má QR kód. Podcházíme pozemní lanovku, pod mostem je ukrytý další klavír s nápisem Ukrajina. Tři dámy odložily batohy a na hudbu z mobilu secvičují jihoamerické tance. Dostáváme se k lávce, odkud jsme včera po setmění pozorovali světla večerního města. Stříká tu fontána, nechám si padat vodu na rozpálenou hlavu. Na lávce kdosi v kostýmu zebry mluví s mužem, kterému sedí na paži párek hnědých holubů. Pokračujeme zpět na Majdan a na jídlo do gruzínské restaurace Mama mahaha. Číšník nás vede až do druhého patra. Jsem zničený městským sluncem, sotva se vleču. Ani hlad nemám, spíš žízeň, a tak ve mně zmizí litr a půl zelené estragonové limonády. Sním jen polévku charča a mrkvový salát, ve kterém je kuřecí maso, jsem tedy sytý, jakož i ostatní. Odcházíme na pokoj, který je odsud kousek, a upadáme do odpoledního spánku.
K večeru se vydáváme na další procházku a na večeři jdeme do už známé korčmy Taras Bulba. Stále mám hroznou žízeň. Piju uzvar, je to fantastický uzený nápoj ze sušených a pak uvařených hrušek, švestek a jablek. A pak do sebe klopím další sklenice kvasu, živého točeného nápoje, ve kterém to pění a bublá. Tak se děje i v mých střevech. Na záchodě zní jakási ukrajinská próza, patrně jde o nějaké drama, opakují se jména hovořících postav. Ozývají se sirény. A hlas z tlampačů varuje: Dodržujte bezpečností pravidla a zůstaňte v krytech. V ukrajinštině to zní jako útulky. Aplikace v mobilu ukazuje blížící se dron Šáhed a balistickou hrozbu ze severovýchodu. Číšnice nám nabízí kryt. Ale my odcházíme dolů na bulvár Chresčatyk k budově Azovstalu. Stále tu uhánějí vytuněná auta a motorky a před podniky majícími lákavý název Bělij náliv postává mládež. Mě prohánějí střeva. Místo ze sirén mám obavy z toho, že si nadělám do kalhot. Na klozet mě pustili v arabské kavárně Kafe daš.

Večer v jedenáct začíná ruský nálet. Kupodivu se neozývá siréna, jen jakési výbuchy z dálky. Následují dávky z protileteckých děl. Jejich staccato mi proráží tělem jak rytmus bubnu. Stojím na balkóně a s úžasem hledím na bílé body vybuchujících protileteckých granátů. Čekám jak u bouřky, kdy ke mně doletí hrom. Ozve se salva ran. A pak dva dunivé výbuchy rozdrnčí okenní tabule. Vita mě žene z balkónu, ale copak bych se spasil uvnitř bytu, kdybychom dostali zásah? Dívám se a nedochází mi, že to není zábavní pyrotechnika ani bouře, ale válka. Exploze nenásledují klasická echa jako hromy po blesku, jsou to jen rány, jakési o mnoho silnější dělobuchy, které slýcháme o Silvestra. A pak vše utichne. Vychází měsíc. Je narudlý, tichý, hrdý a vznešený. Vtom slyším zlověstné bzučení. Připomíná trochu skútr nebo velkého komára. To kamikadze Šáhed mi létají přímo nad hlavou a hledají si svůj cíl. Souzvuk dvou bzukotů vytváří akord. Raději si lehám do postele. Naskakuje z toho husí kůže. Pak v jakémsi legatu bzukot klesá a utichá. Co to znamená? Nový bzukot dotěrně doléhá k mému uchu. Komár? Po chvíli jsou slyšet další výbuchy a střelby protileteckých kanonů. Největší rána se ozve až po jedné v noci, málem vysklí okna. Ale to už ležím v posteli a odevzdávám se svému osudu. Budím se až za svítání a palba s výbuchy neustávají. Což to nikdy neskončí? Na východě stoupá dým. Později se dozvídáme, že během devítihodinového útoku jeden z Šáhedů zasáhl obytný dům v Solovinském rajonu, ve kterém zemřelo osmadvacet civilistů. Celkem bylo v noci vysláno na Kyjev z Černého moře čtrnáct balistických raket a odjinud zase 175 dronů Šáhed. Dobře koordinovaný útok měl za úkol zahltit nejdříve protivzdušnou obranu, aby mohly rakety dokončit dílo zkázy.
Myslím na ty mrtvé z dnešního rána. Vidím v duchu záběr, který se objevil na instagramových charkovských novinkách. Právě tam lze najít nejaktuálnější videa z kyjevského masakru. Na jednom z nich, které natočil kdosi z protilehlého stavení, je vidět panelák ozářený narůžovělým přísvitem vycházejícího slunce. Blíží se k němu černý okřídlený přízrak smrti. Míří neomylně, přímočaře. Doprovází jej strašidelný bzukot, až dojde ke střetu a následujícímu výbuchu. Plameny explodují do podoby ohnivého květu. Většina lidí tam tou dobou asi ještě spí. Možná je mezi nimi i někdo, kdo jako já pozoroval okolo půlnoci vycházející měsíc. Byl to poslední východ měsíce, který mohl spatřit. Jsou smrti plíživé, tahle přikvačila nečekaně a jediným zášlehem uhasila desítky životů.
Přišly mi zprávy od mých známých:
„Abys tam nepřišel k újmě, až zaútočí naši,“ píše mi proruský aktivista Karel Rada a pak připisuje: „Chcípni, nácku. Ať žije mírotvorce Putin, zachránce Slovanů!“
„Trochu adrenalinu, viď?“ píše mi Magdon. „Válečná turistika je tak trochu hyenismus. Doufám, že nezačneš hajlovat. Hm, ty studánko čistá. Už máš ten maličký knírek pod nosem?“
„Děláš výbornou práci pro Putina,“ píše mi Pošťák. „Posíláš fotky, jak si debužírujete v Kyjevě při slunečním svitu. Žádná válka, což? Co si řeknou ti dementi, co na to koukají a neslyší zvuk sirén? Jsi výjimečnej a užitečnej Putinův idiot. Prostě co tam máš co dělat v době války? Uvědomuješ si, že je to totálně sobecké? Stane se vám něco a oni se budou muset věnovat dvou blbcům z Čech místo toho, aby pomáhali svejm lidem. Jsi egoistickej narcis. Ano, je to šílenství jednoho pomateného ješity! Nic víc a plivanec Ukrajincům do ksichtu.“
Má cesta na Ukrajinu proletěla jak lavina za mými patami a zahladila stopy. Mám pocit, že jak proruský Karel Rada, tak proukrajinský Pošťák se tu nečekaně setkávají v touze, aby byl Kyjev v troskách. Jeden kvůli vítězství vraha Putina, druhý kvůli důkazu, že Putin je skutečný vrah. Když ty zprávy čtu prostým Ukrajincům, jen se zeptají: Něžalkujetě? Nelitujete, že jste jel na Ukrajinu? Nejsou pohoršeni, nevyjadřují zlobu, jen trochu odevzdaně posmutní. Jako by řekli: Tak to je. Nakonec si tenhle boj budeme muset vybojovat stejně sami. Necháte nás vykrvácet, jako vás nechali na holičkách západní mocnosti v roce 1938.

***

Odjíždíme metrem na stanici Arsenalnaja, je to prý nejhlubší stanice metra na světě. Pokračujeme k památníku druhé světové války. Plane tu věčný oheň. V dáli ještě stále stoupá dým ze zasažených domů z nočního náletu. Tři mladí Ukrajinci tu sedí na zídce, kouří a zamyšleně se tím směrem dívají, tiše hovoří, ale podle barvy hlasu o válce nemluví. Válka je v Kyjevě jakoby skrytá. Městem probublává nebezpečí, a jak se blíží večer, zvedá se příliv obav. Ptám se sám sebe: Kdybych na zídce seděl s těmi třemi a toto město by bylo mým domovem, mohl bych jej milovat? Neutekl bych? Ale asi pro to neustálé nebezpečí bych je miloval a zůstal bych tu.
Míjíme Kyjevskopečerskou lávru, místo s mnoha i podzemními kláštery. Ale nikam nás stejně nepustí. Pokračujeme k pomníku obětem ukrajinského hladomoru a pak k nejvyšší soše Evropy nazvané Matka národa. Vstupujeme do prostor památníků. Je to expozice hrůz války, nejprve té současné, kde jsou vidět záběry z počátku ruského útoku. Připomíná to vzdálenou blýskavici: Výboj za výbojem. A další expozice odhalují hrůzy války s Německem. Dívám se na nesčetné fotky mrtvol lidských obětí a cítím, jak na mě doléhá naprostá tíha marnosti lidské existence. Mám chuť zbaběle utéci a co nejrychleji být zase doma v Čechách. Záběry jako by mi nastražovaly ostny a hroty, rez trosek vojenské techniky se mi zadírá do duše. Je to nesnesitelné jako skřípot zubů, který na nás nachystal v pekle náš „dobrotivý“ nebeský Otec.
V dalších místnostech se objevují obrazy současných umělců, ale i kresby těch, kteří zažili druhou světovou válku. A pak se ocitám v bludišti visících telefonních sluchátek. Nikdy jsem neviděl působivější expozici strachu a úzkosti: Sluchátka visí na šňůře, jemně se pohupují na šňůře. Z každého z nich se ozývají vzdechy, hlasy, volání o pomoc, zvuky války. A vše jen šeptem. Nic ohlušujícího. Právě proto to člověka nutí se tam zastavit. Ten tichý lomoz zoufalství jej kolébá i burcuje. Chtěl by se tomu nějak vzepřít, ale nemůže, stojí na místě a nanejvýš se pohupuje, udělá bezradný krok na jednu, na druhou stranu. A dá mu nesmírnou námahu se osvobodit a vykročit dál, protože začne cítit, že právě v těchto tenatech je jeho domov, že toto utrpení je jeho úděl.
Vracíme se k Majdanu, který dál žije svým životem. Vita a Jirka mi vyprávějí o strach budící ukrajinské verbířské organizaci TCK. Dříve verbíři opili mládence v nějaké vsi a nechali je v podroušeném stavu upsat se vojenské službě. Zde chodí po ulicích dva vojáci s policistou. Seberou náhodné muže, strčí je do dodávky, nechají je doma zabalit to nejnutnější a hned je odvezou na vojenský výcvik. Mnohé z takových zátahů se neobejdou bez srdce rvoucích scén: Muži se brání, ženy i okolojdoucí se je snaží zachránit před nuceným odvodem a občas tahle operace skončí i smrtí. Říkáme si, že tady na bulváru Chresčatyk by verbíři měli žně, nakonec si své oběti vyhlédnou v chudších a menších městečkách a vsích. A bohaté centrum Kyjeva nechávají bez povšimnutí. Stejně jako v Čechách i zde mají Ukrajinci své konspirační teorie. Jak je možné, že většinu náletů na Kyjev odskáčou periférie města a čtvrti boháčů v centru zůstávají nedotčené? Není to snad tím, že boháči Rusům platí, aby jejich obydlí nechali na pokoji?
Večer na prosbu Jirky jdeme na večeři do Garnisonu, což je military pub, kde často hrají různé kapely a scházejí se tu veteráni z války. Dnes tu živá hudba nehraje. Pijeme nealkoholická piva Hoegaarden a Warsteiner, která by si běžný Ukrajinec asi těžko mohl dovolit. Z obrazovky zní gotický folk ukrajinské kapely Komu Vnyz. U vedlejšího stolu se sešla bezstarostná společnost. Jsou to opilí Angličané. Hulákají a mají na sobě bílá trička z nápisem Mista zdrovovogo žitja. Místo zdravého života? Probouzí se ve mně zlost. Jsem rád, když se opět vydáváme na bulvár, který je tu naším záchytným bodem. Před luxusními obchody s oblečením pózují mladí lidé, dívky i chlapci tu fotí módní návrhy. Na ulici stojí snad desetiletý trumpetista s copánkem a hraje jazz. Mnozí si ho natáčejí. Pět dívek tančí kolem šesté s balíčkem v náruči. Gratulují jí k narozeninám. Co chvíli nám Cikánky nabízejí květiny. Je tu tolik pouličních prodejců květin. Když rozpoznají, že jsme cizinci, pronásledují nás a nelze se jich zbavit. Někde se objevují masky. Motorkáři se večer co večer sjíždějí na stejném místě. Jsou tu i dnes. A po bulváru opět uhánějí káry boháčů. Na chvilku zaváhám, zda se takto chová národ, který bojuje o holé přežití. A vyvstává otázka, jestli nás na Západě nakonec touha po blahobytu nerozežere zevnitř hůř, než blesková válka, blokády, hlad a vyhlazování celých vesnic.
Třetí noc je v Kyjevě klid. Ráno odcházíme z našeho dočasného obydlí a vydáváme se na další cestu na ukrajinský venkov. Když vycházíme z domovních dveří, míjí nás těhotná žena v hnědých šatech s nádhernou sponkou v dlouhých vlasech. Je zavěšená do svého ochránce. Ach, miminko, do jakého světa se zrodíš? Poznáš ještě svého tatínka? Možná by ses polekalo, kdybys vědělo, co tě tu čeká. Ale maličcí se dívají do světa s čistou a nedotčenou důvěrou.

Poznámka autora: Uvědomuju si, že mé postřehy z cesty na Ukrajinu jsou povrchní. Omlouvám se též Ukrajincům za občasný chybný přepis jejich slov do latinky.

Další pokračování Zápisků z cesty na Ukrajinu naleznete zde:

https://www.sumava.eu/blog/2025/07/18/miniatury-velika-zahorivka/

https://www.sumava.eu/blog/2025/07/28/miniatury-charkovske-pokani/