Skupina XXVI Skupina XXVI
Skupina XXVI Skupina XXVI
  • Home
  • Autoři
  • Novinky
  • Dějiny
  • Pozvánky

Home

Svatava Antošová: Okno zranitelnosti

Podrobnosti
By Svatava Antošová
Svatava Antošová
Kategorie: Svatava Antošová
1. únor 2022
Zobrazení: 378

(text byl publikován v časopise Tvar 18/2021)

ZAKARIA obalkaMetafora v názvu se vztahuje k jevu, kdy jeden světový hegemon ztrácí svou dominantní pozici, o kterou jej postupně připravuje druhý, deroucí se na vrchol. Označuje bod či linii, za níž už nelze stav věcí zvrátit. Aby k tomu nedošlo, začne hegemon, jemuž hrozí sestup, koketovat s myšlenkou na kroky, které mu umožní jeho postavení zachovat – bez ohledu na důsledky. Řeč je o USA a Číně. Právě na tyto dvě velmoci se soustředí Fareed Zakaria ve své nejnovější knize Deset lekcí pro postpandemický svět (Prostor, 2021) a pokouší se nasvítit jejich vzájemný vztah v budoucnosti, kterou bezpochyby ovlivní nejen to, jak se vyrovnáme s pandemií covidu-19, ale i to, jak budeme schopni poučit se z historie. Do češtiny přeložili Veronika Maxová a Jaroslav Veis.

V podobné situaci jsme se ocitli již na začátku 20. století a ony „kroky“ nás vehnaly do první světové války. I tehdy existovala rivalita mezi dvěma velmocemi – etablovanou Velkou Británií a stále více se vzmáhajícím Německem. Americký prezident Woodrow Wilson (1856-1924) tento stav charakterizoval slovy: „Británie už zeměkouli vlastní, Německo ji vlastnit chce.“ Dosadíme-li si do jeho bonmotu USA a Čínu, mohou nás zachvátit obavy, že se historie bude opakovat. Tyto obavy přepadly i Zakariu, když Donald Trump vztahy s Čínou nezodpovědně vyhrotil – kniha vznikala v roce 2020, tedy ještě v době jeho vládnutí. Trumpův tvrdý přístup sice způsobil, že se Čína chová na mezinárodní scéně mnohem agresivněji než dřív a že napětí mezi oběma velmocemi zesílilo, ale přece jen žijeme v jiném světě; ve světě určovaném jedním společným globálním systémem, v němž se jeden bez druhého neobejdeme. Jsme tak úzce propojeni, že i Čína coby hegemon, jehož hvězda stoupá, si dobře rozmyslí, zda by se jí válčení vyplatilo. A ačkoliv se na první pohled zdá, že jsme se znovu ocitli na prahu bipolárního světa, jaký jsme znali za dob studené války, nemusí to znamenat, že je-li „horká“ válka passé, pak na spadnutí je aspoň ta studená. Proč? Protože Čína není mezinárodně izolovaná, jako byl kdysi Sovětský svaz, naopak se ve velkém účastní světové výměny zboží, což motivuje spíše k pokračování ve spolupráci než k jejímu ukončení. A pak - nějaký „tržní leninismus“, jak Zakaria vtipně nazývá ekonomickou doktrínu Pekingu, nemůže obstát coby životaschopná alternativa západního pojetí ekonomiky.

Chvála globalizaci

Ano, žijeme v propojeném světě, ale covid-19 vyvolal zprvu obrannou reakci v podobě uzavírání se do sebe. Trump apeloval na americký nacionalismus, obviňoval Čínu z vypuštění viru do světa a neomaleně útočil na Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Čína odpověděla tzv. vakcínovým nacionalismem – ve vývoji vakcíny odmítla být závislá na USA či Evropě. Zakaria nad tím, obrazně řečeno, kroutí hlavou a znovu si bere na pomoc historii: V letech 1914-1945 prodělal svět sérii strašlivějších událostí než je dnešní pandemie a přesto se tehdejší lídři dokázali dívat s nadějí do budoucnosti a sjednotit se na potřebě větší mezinárodní spolupráce. „Vojáci i státníci poznali,“ píše Zakaria, „jakou cenu je někdy nutné zaplatit za nacionalismus a prosazování vlastních omezených zájmů. Ti, kdo přežili, usoudili, že je jejich povinností stvořit svět, který už do bahna nihilistického soupeření neklesne.“ O tom, že úkolu, který si předsevzali, dostáli, svědčí 75 let míru. Zmínění lídři (Roosevelt, Eisenhower, Churchill, později Monnet, Schuman, Adenauer) se od těch současných lišili svým idealismem, za který se nestyděli, ale pevně si za ním stáli. Dnes se nad idealismem ušklíbáme a volíme si lídry, kteří žádné vize nemají a prosazují jen své vlastní zájmy, v lepším případě jen zájmy zemí, v jejichž čele stojí – bez ohledu na celek, jehož jsou součástí. Leč: Může za to pouze covid-19? Zakaria tvrdí, že pandemie probudila návrat k nacionalismu i tam, kde by se to dalo čekat nejméně – v Evropě. Ale nebyl tady už dávno předtím? Možná jej pandemie přiostřila a zvýraznila, ale určitě nezrodila Orbána, Kaczyńského, Le Penovou, Wilderse, Hofera aj. Těmto nacionalistům, z nichž někteří se rádi titulují eufemistickým souslovím „neliberální demokraté“, jen dal covid-19 do ruky mocnou zbraň. V centru jejich kritiky (stejně jako té Trumpovy) se ocitla WHO – globální instituce, která svou roli údajně nezvládla. To vedlo nejen tyto politiky, ale i mnoho jejich voličů k přesvědčení, „že situaci by měly dostat pod kontrolu jednotlivé země a měly by se jí samy snažit co nejlépe čelit.“ Odtud byl už jen krůček k pranýřování spolupráce na globální úrovni jako takové.

Číst dál: Svatava Antošová: Okno zranitelnosti

Radana Šatánková: Léčivý účinek odpuštění

Podrobnosti
By Mour de Zencle
Mour de Zencle
Kategorie: Radana Šatánková
28. leden 2022
Zobrazení: 338

(rozhovor vyšel ve sborníku Malá kniha o odpuštění, který sestavil a vydal Vladimír Stibor a kol. v roce 2021)

Kde pramení? Nebo bychom si ho museli vymyslet, kdyby neexistovalo?

Uvědomuji si, věřím a vyznávám, že odpuštění pramení od Boha, kterému na člověku záleží, vede ho, také mu odpouští – a to tehdy, když se s Bohem chce setkat, uzná svou vinu a lítost. Kdo s Bohem zakouší rodičovský vztah (Abba - aramejsky otec, tatínek; vždyť se modlíme „Otče náš...“), je jeho dítě, součást rodiny. Odpuštění jako vzor nahlížení na druhého člověka v dané situaci vidíme tedy nejprve u Boha. Jelikož každý krok v životě křesťanském má svůj důvod, není náhodné, co se má člověk naučit a domnívám se, že zde nastupuje pedagogika Boží. Záleží na každé lidské mysli a srdci každého člověka, odkud bude čerpat sílu k odpuštění. Někdo se inspiruje Bohem, jiný zase lidmi, kteří dokázali odpustit „neodpustitelné“ – ale k tomu jim dal sílu právě třeba Bůh.
Odpuštění je velmi vzácná schopnost, dar s citem, akt, kterého je člověk schopen, podobně jako je schopen lásky. Odpuštění je vlastně projevem lásky k člověku (té takzvané „protistraně“, která ublížila, zradila apod.) a také projevem lásky k sobě - nenechat se dále ublížením týrat. I když máme schopnost odpustit, každý člověk je v téhle neměřitelné disciplině různě úspěšný. Uvědomuji si, že se budu muset učit odpouštět po celý život. Upřímně řečeno - v této škole života jsem žákem nižší třídy. Abych téma trochu odlehčila - připomenu poslední slova básníka a mého oblíbence Heinricha Heineho (†1856). Ta údajně před skonem zněla patrně takto: „Věřím, že Bůh mi odpustí. Ostatně – je to jeho řemeslo.“ Oceňuji u německého romantika jasnost, nadhled, stručnost, humor.


Když nastane odpuštění, objeví se v duši klid a hřejivý pocit tepla?

Dostaví se úleva. Ty nekonečné otázky „proč“ totiž nikam nevedou. Věci pozemské hned v pořádku nebudou. Mezi lidmi je velmi snadné k porozumění nedojít. Úmyslné křivdy různým způsobem vykonané berou víru v dobro mezi lidmi. Dlouho jak beran tluču do zdi, až si říkám, že mám roky na to, abych pochopila, že odpustit není prohra. Odpustit je postoj, při němž si člověk minimálně zachová zdraví a šetří čas pro něco krásnějšího a smysluplnějšího. Tak postupně lze dojít též k tomu, že odpustit je dokonce rozumné.


Nosí odpuštění na svém těle tajná tetování?Nebo to jsou jen jizvy, které si neseme po celý život?

O tom jsem kdysi uvažovala básnickým jazykem. Zatímco jsem napsala, že smím „ranami růst“ (a růst opravdu bolí), odpuštění jizvy zaceluje. Ne vždy úplně, jako kdyby se nic nestalo. Ale je možné chodit bez jizev - se zahojeným tělem, se zhojenou duší. Přikláním se k odpuštění i proto, že má léčivý účinek.


V mnoha lidech přebývá trpkost, hořkost, nevrlost - určitě k tomu mají objektivní důvod. Mým cílem je takhle nedopadnout. Lze odpuštění někdy vzít zpět?

Nevím, jestli druhá strana chce slyšet: „Tak já ti tedy odpouštím.“ Třeba o to ani nestojí, lidé jsou různí... V duchu se o odpuštění usilovně snažím a je pravda, že proces bývá velmi složitý. Jedno ráno si řeknu, že už na to kašlu, druhý den popřu vše, k čemu jsem došla. Ocitám se v tanci, při kterém v nepravidelném rytmu přešlapuji tam a zpět. Odůvodnění je nasnadě - velkou práci musí vykonat právě ten, komu bylo ublíženo. Jinak člověk nosí neviditelná závaží, těžký batoh, který nejde sundat. S tím batohem chodíte mezi lidi, trávíte svůj život, usínáte, probouzíte se s ním. Zátěž, od které je třeba den po dni, krok po kroku, si pomoci. Chtít si pomoci, nikdo za mě nikomu neodpustí.

Číst dál: Radana Šatánková: Léčivý účinek odpuštění

Marie Dolistová: V tichu dálek hvězdy jasný svit

Podrobnosti
By Mour de Zencle
Mour de Zencle
Kategorie: Marie Dolistová
22. leden 2022
Zobrazení: 377

Na soutoku řek

Kroky dál nevedou, čas vypršel,

země meziříčí v jednom bodě,

kotevní lano nepoutá lodě,

na cestě, kterou každý v dál vyšel.

Čas se zužuje, břeh rychle mizí,

na hraně života propastné nic,

ty sám, Bože, přicházíš, co chtít víc,

v Kristu jsi se nestal pouhou vizí.

Kroky dál končí, čas stopy smývá,

kde smysl zdá se, bez tebe není,

bez tebe, Pane, úsvite noci,

světlo v tmách, pro nás, bludiček v moci,

stále jen časno ve věčno vplývá,

v bodu soutoku náhled se mění.

Síla živlů

Přichází s bouří soumraku, život i smrt,

líbezné zahrady třeste se, vichr rýč,

co pevné víří, točí se na vlnách míč,

anděl smrti v tanci se zmarem nese rmut.

Proč bolest, smrt a zmar, zahrady tajemné,

za vrátky obrostlých břečťanem v mlčení,

vzdálené hřmění bouří, temné tušení,

sloupoví mračnové, pletivo přejemné.

Neznámou cestou dál k prameni poznání,

mocná skrytá síla všechno zas promění,

člověk temnotu s jasem často zamění,

sbor cvrčků s červánky tesknotu zahání,

ta moc ve všem ukrytá kámen rozlomí,

jen ten, jen Který je, nicotu odlomí.

Nigerijští křesťané

Z temného oceánu zla

vystupuje hostie Ježíšovy přítomnosti.

Z černé pláně mračen se vynořuje úplněk Měsíce,

z noci kotouč východu Slunce.

Počkali si, až bude před sklizní.

Počkali si na noc.

Potom hoří vše, úroda a domy.

Křesťané jsou otepi slámy, hodné plamenů.

Střely zasahují děti, muže i ženy.

Střílejí i děti ve spánku,

za pokřiku Allahu akbar.

Záchrana jen v útěku třeba s kulkou v těle,

kdo má to štěstí.

Dobytek útočících šlape po polích, spásá vše.

Tak útočí islámští pastevci Fulbové –

moderní zbraně proti neozbrojeným.

A mračna dále letí,

stébla trav se chvějí ve větru.

A den střídá noc,

noc den v netečnosti mocných.

Opět kus půdy vyrván vlastníkům

vyznávajícím znamení kříže,

opět kus půdy vyrván z okruhu tohoto znamení.

A čelisti rudé hlíny hrobů pohlcují další sousta.

Často zde vzduch prokmitáván rýči a lopatami

a spršky rudé země padají zpět

na zakrvácená mrtvá těla v bílých rubáších.

Kdy už hrobů, smrti dost?

Kdy už přijdeš, Pane, jako vzácný host?

Číst dál: Marie Dolistová: V tichu dálek hvězdy jasný svit

Martin David: Za obloukem řeky Ogh

Podrobnosti
By Mour de Zencle
Mour de Zencle
Kategorie: Martin David
30. listopad 2021
Zobrazení: 337

Novou sbírku teplického básníka právě vydalo nakladatelství Paper Jam Milana Hodka.

DAVID obalka 

* * *

Zapomenutá úvozová cesta

lemovaná stařičkými hrušněmi

vybíhající z kraje vsi

směrem

k nedalekému městu

Jenže po čtvrthodině chůze

náhle uťatá

končící uprostřed louky

divoké lučiny sloužící

co pastvina kravám

Cesta „odnikud nikam”?

Cesta „odtud nevímkam”

Hle

moje cesta

* * *

Odlehlá úvozová cesta

lemovaná přestárlými hrušněmi

s konturami

temných křivolakých korun

jak barokní sochy

na stařičkém mostě...

Zas a zas se sem vracím

Zažívám tu cosi

(víc neprozradím)

Je to můj

prastarý most...

Číst dál: Martin David: Za obloukem řeky Ogh

Pavel Kukal: Intermezzo

Podrobnosti
By Pavel Kukal
Pavel Kukal
Kategorie: Pavel Kukal
11. listopad 2021
Zobrazení: 358

_"Když házíš tak vysoko a daleko, tak si pro ten míč můžeš jít sama!" Rozčilený chlapecký hlas za plotem přiměl kolemjdoucího, aby se za ním otočil. Do té doby šel ponořen do svých myšlenek a nevelký zámek, zjevně přestavěný ze starší tvrze, by nejspíš minul bez povšimnutí. Teď se však ze vrat vykutálel míč a zastavil se pár kroků před procházejícím mladíkem. Zvedl ho a čekal, kdo si pro něj přijde.

Ve vratech se objevila tmavovlasá dívka s modrýma očima. Mohlo jí být nanejvýš patnáct, ale ustrojena byla jako dospělá. Její rozpaky nad nenadálou situací trvaly jen chvíli, ale stačila si příchozího dobře prohlédnout. Šedý plášť sice připomínal uniformu, ale vojáky znala a myslivce rovněž. Na úředníka byl šat zase příliš zaprášený a někdo takový by sotva přicházel pěšky. Asi student na cestách, řekla si nakonec. A přichází od Krkonošských hor, o nichž mnohé slyšela, ale dosud je nikdy nenavštívila. Ach, takhle si cestovat po světě!

-"Dobrý den přeji," řekl jí a spokojeně se usmál, když mu odpověděla rovněž česky.

-"Vraťte mi ten míč, prosím, musím se vrátit k dětem." Raději chtěla setkání ukončit dřív, než si někdo z domácích lidí všimne, že rozmlouvá s neznámým člověkem.

-"Dohlížíš na děti?"

-"Jen někdy, ale chůva nejsem."

-"Aha," řekl mladík, jako by tomu rozuměl, i když moc jasné mu to nebylo. "Řekneš mi, jak se jmenuješ?"

-"Barunka," řekla ještě s trochou dětské ostýchavosti.

-"A tenhle zámek?"

-"Chvalkovice, mladý pane. Tak s Pánem Bohem, já už musím jít." Vzala si míč a prosmykla se branou jako ještěrka. Student za ní ještě chvíli hleděl a pak vykročil dále, krajinou pomalu končícího léta za svým cílem. Rád bych tě potkal ještě jednou, říkal si. Tak za pět let, to by bylo akorát. Sám se při té představě usmál, protože nemohl vědět, že mu zbývá jen o málo více než dva roky života.

A Barunka se také nedověděla, s kým se to tehdy setkala. Později, když se z ní stala spisovatelka Božena Němcová, seznámila se s jeho poezií a shledala ji krásnou, ale málo radostnou.

 

Toto setkání se možná nikdy neudálo, ale mohlo se to stát. A ví nakonec někdo, proč se dva ze synů Boženy Němcové jmenovali zrovna Hynek a Karel?

Roman Szpuk: Básně a grafiky

Podrobnosti
By Roman Szpuk
Roman Szpuk
Kategorie: Roman Szpuk
4. říjen 2021
Zobrazení: 339

Mars ve větru

Otvírám okno. Ať šumí vítr,

tiskne se ke mně milá noc.

Povstává Mars, jímž do oka smýkl

mi černý les, Mars, němý host.

Chci ti být pobřežím, noci, věř mi,

vaneš teď ke mně či ode mě?

Průvan v srdci tříská dveřmi.

Kéž v šumu tvém, větře, zmlkne vše.

Hbitov

 (Hřbitov)

Adorace: Van po bouři

Na lodi všichni mlčky bdí,

pozdními výboji východ plane,

Bůh mlčí, zní tlumené výdechy

v kostelních lavicích zhroucených stařen,

roleta mračen se odchlípla,

odplouvá bouře, už slunce zhaslo,

jen tmavnoucí blankyt uvadá

a nachových mračen nízké pásmo.

Choroš

(Choroš)

Adorace: Rozvíjení

Na suchém úhoru uvázlo poupě

vlčího máku, jediné,

krůpěj krve, než do tůně spadne,

v oltářní světlo se rozvine,

ve věčné světlo, tu raněnou hvězdu,

svůdný cíl příštího vtělení,

když ze stříšky nad bočním vchodem chrámu

zní rytmus nočních krůpějí.

Slábne šum deště, než na jeho místě

zpěv cikánských dívek vykvete,

zvenčí zdí k oltáři projde tak jistě

Pán věčného světla poupěte.

Kamenna Hlava

(Kamenná hlava)

Číst dál: Roman Szpuk: Básně a grafiky

Další články …

  1. Věra Dumková - Básník 007 - kostra scénáře
  2. S. Antošová a I. Malijevský - autorské čtení
  3. Pindíci : Dokumentární mystérium
  4. Roman Szpuk: Kresby a básně
  5. Svatava Antošová: Sami
  6. Víra u Vikingů
  7. Roman Szpuk: Report z Krušných hor
  8. Roman Szpuk: Hvězdy jedna po druhé hasnou
  9. Ďáblova symfonie
  10. Marie Dolistová: Tři nové básně
  • 11
  • 12
  • 13
  • 14
  • 15
  • 16
  • 17
  • 18
  • 19
  • 20

Strana 16 z 34

Kdož mají login

Zobrazit
  • Zapomenuté jméno?
  • Zapomenuté heslo?

Hledání

Novinky

  • PhDr. Jiří Tyl
  • Opakování loňské Milešovky
  • Zora Šimůnková: Dvě povídky
  • Nevíte, jak se jmenuje ten hrad na obzoru?
  • Marie Dolistová: Jít proti vichru, času navzdory

Nejčtenější

  • Pavel Řezníček - 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty
  • Almanach Šlauch 2000 aneb spodní proudy existence
  • Hrabě Špork - divadelní hra
  • Lašská čítanka
  • Skupina XXVI na Milešovce aneb: Ty píčo třetihorní!!!
  • Sraz na Krušci po 100 letech aneb deadmani opět v akci
  • Radana Šatánková moderovala 8. 5. v Kině AERO premiéru filmu Olivera Maliny Morgensterna o Květnovém povstání
  • Roman Szpuk: Mentolové meditace
  • Petr Hrbáč: Pažitkový oheň
  • Albert Marenčin: O elitách a pseudoelitách

Podpořme jednotně Ukrajinu!

https://www.web4ukraine.org

STOP Russian military aggression against Ukraine!

Nesouhlasíme s agresí Ruské federace vůči Ukrajině

Šlápoty a výstřiky na startovači Karla Rady

V září mi bylo 60 let. Ochladilo se a začalo pršet. Servírka v chomutovský Kulisárně byla připravená, že přijde hafo lidí, ale chodili jen samí mlaďasové.

Cejtil jsem, že od tý mojí loňský mozkový příhody jsem dost zestárnul. Že nestačím s dechem, že jsem celkově zpomalenej, ale že jsem rád, že žiju.

Hráli jsme stále ještě v pětici s Olivií, naší transbasistkou, Karlosem na bicí, pokerovaným Chálím na kytaru, Magdou a mou vystrašenou maličkostí. Já békám. Haj hou jede.

Ale oslava mojí šedesátky se mění v prochcaný fiasko. Skoro nikdo z mých přátel nedorazil, a to akci avízuju na sociálních sítích už od jara. V „Kulisárně“ od dveří protahuje, občas sem zavane pleskanec deště.

Je to všechno jen kvůli tý změně počasí, že nikdo nedorazil? ...

 

https://www.startovac.cz/projekty/slapoty-a-vystriky?ref=PROJECT_DASHBOARD

Text pro okamžik

Viki Shock Plijeme na zlaté tele zlatého věku!

3. manifest irracionalismu

 

protestujeme proti odporným buřinkám
a nevkusným deštníkům
a horujeme za práva nešťastných cylindrů
a osamělých hůlek!
sabotujeme veškeré úsilí intelektuálů
a moderní vědy
již prohlašujeme za vypečený spektákl!
vypískáváme kavárenské kavalíry polykající lorňony
políčkujeme nepraktického kamila parníka
a plijeme na zlaté tele zlatého věku!
 
klaníme se člověku irracionálnímu!
klaníme se muži ženě pralince
i kočce jež se jí prochází v hlavě!
tleskáme slavnému staviteli pomníčků sebevrahů
ctihodnému jezevci v cylindru
s hůlkou v pacičce
s babočkou admirálem u krku!
tleskáme vorvanímu mláděti močícímu na měsíc!
tleskáme společnosti přátel alternativních letů do vesmíru s r. o.!
tleskáme věku zrnka písku ve větru!
tleskáme moderním inkvisitorům přísných hlemýžďů!
tleskáme salvadoru dalímu!
tleskáme irracionálnu
jejž nikdy nepřestaneme dobývat!
 
ze sbírky V předsíni dýchal idiot
(Větrné mlýny, 2020)
 
  1. Jste zde:  
  2. Titulní stránka