(příspěvek k chudobě ducha a těla)

Nesu si druhou dvoulitrovou petku. Jednu jsem do sebe obrátil cestou vlakem. Teď se opírám o nějaký sloupek poblíž nádraží. Jasně, mám špinavé džíny, nohavice roztřepené a boty rozvázané. To ke mně v poslední době patří, procházet ulicemi s rozvázanými tkaničkami. Ale není to žádná rebelie, jen lenost. Pro koho bych se měl upravovat? Není tu nikdo. A pro sebe to dělat nebudu.

Na náměstí ještě svítí slunce. Pár lidí kolem projde. Dívka se fotí před chrámem s nejvyšší věží v Čechách.

„Chceš tam vidět i špičku?“ volá na ni ta, co se dívá do mobilu.

Chci do chrámu, ale je zamčeno. Zase lomcuju klikou. Jako všude po Čechách. Ani do předsíňky mě nepustí. Pro mě je církev mrtvá, to ona zemřela, protože zamyká své chrámy jako hroby, zamyká je jako poklady tohoto světa, kde zloději kradou, tak si zamkněte své kulturní dědictví, vy ubožáci, já žiju, jdu kolem lavičky, sedí tam dva bezdomovci, ale možná někde mají domov, jen tak vypadají, protože jsou špinaví. Nabízím jim petkové pivo, co jsem to vůbec u Vietnamců koupil, aha, to je Bráník. Nechtějí. Tak se ptám, jestli si mohu přisednout. Souhlasí, ostatně podobám se jim nadmíru přesně.

Žena vypadá poměrně mladě a ozvláštňuje ji živý pohled, už prošedivělé, ale bohaté vlasy si svázala do drdůlku. Na sobě má špinavý bílý kabátek, teplé a dlouhé punčochy, nohy v prasklých umělohmotných střevících, zpod černé sukně – ale mohla by to být i deka, která je místy propálena patrně cigárem, vykukuje ještě jedna sukně s velikými a pestrými květy. Dostala ji od Cikánů? Chlap sedí ve špinavých montérkách. Na to, že by šel z práce, nevypadá. Žena mi nabízí jakýsi nápoj rudé barvy.

„Bacha, pálí to,“ varuje mě.

„Alkohol?“

„Ne. Zkus a uvidíš.“

Brr! Jen si trochu nahnu, cítím na jazyku jakýsi kokteil s chilli. To je palba. Chlap mi zase nabízí nápoj High Prothein. Pak si přihnu piva. U sta hromů, to zase bude sračka, to se poseru u odpovědného redaktora mé nové knížky veršů A touto nocí nevidím ani jednu hvězdu.

Chlap krvácí z kolena. Mám obě kovový,“ pleská se do kolen. „To bude praskat v pekáči, až mě budou spalovat.“

„Máš chlupatý tělo, co?“ ptá se mě žena živě.

„Určitě má šedivý chlupy,“ namítá chlap.

„Nemá“, oponuje žena se zájmem. „Kouknu na obočí a vidím.“

Rozpínám si košili a odhaluju hruď. Jo, chlupatý jsem. Kdyby tu místo té ženské seděla Sylvia Plathová, zeptala by se: „Máte pár štychů na důkaz, že něco chybí?“

„Chybí,“ přiznal bych. „Chybí mi vše.“

„Kolik ti je?“ ptá se žena a její pohled mě neuvěřitelně hřeje. Představuju si, že spolu jdeme do nějakého bytu, ano, i domov by se tomu dalo říkat, dlouho bychom se však před milováním museli koupat a odírat z těla špínu a z duše smutek a z mysli vzpomínky na časy naděje, jakékoliv. Má oči teplejší, než krásné, ach ano, jsou i krásnější oči, oči uhrančivé, ale studené, mrazivě, průsvitně úchvatné jak ledovcová propast. Uklouznu a nahoru se už nevyškrábu. Z těch očí zní: Chtěl bys šukat, co? Chce se ti píchat, viď? A zní to jako výsměch, protože tyhle tvrdé oči nyní vládnou a mají vše pod kontrolou. A bolí to jak šlehnutí bičem. Jak plivanec do tváře kyselinou. A pak při konečném odchodu, když se v křeči v duchu i v srdci svíjím, ty oči mě vítězně a zároveň shovívavě pozorují, jsou spokojené a samy v sobě si hoví spolu s úsměvem, ne nenávistným, jen pobývají ve svém chladu a jistotě, že z tohoto utrpení už mě nevysvobodí nic.

„Pětašedesát,“ přidávám si nějaký ten rok.

Obcházejí nás holubi. Celé hejno. Čekají nějaké drobečky. Chlap se k jednomu naklání: „Normálně, kdyby přišel blíž, vezmu si ho na pekáč, vezmu ho domů, stáhnu ho z kůže.“

Přichází další bezdomovec. Je pocákaný barvou. Nebo mastnotou? Nese dvě tašky. Mlčky vytahuje rohlíky a dělí se o ně. Podívá se na mě a podává mi rybičky, plechovku olejovek. To tedy musím vypadat, říkám si v duchu zkroušeně, už mi dávají najíst i bezdomovci.

Koukni na ten smrček,“ ukazuje mi chlap stromek u kostela. „Letos je bez špičky. Aby se lidi neshromažďovali.“ Pak se znechuceně podívá na okolojdoucí mládež. „Žáci,“ dodá pohrdavě. „Fláká se to, to je konečná, mladý pipiny, zaplať pámbu, že to mám za sebou, ale pro stát jsem nepoužitelnej, a to jsem dělal rekonstrukce, kolik baráků je jen tady, co jsem na nich dělal, měl jsem našetřený tři melouny, oškubala mě žena, Světlana, z Ukrajiny, ze Lvova, krásná, mladá, ale svině.“

„Byls tam někdy?“ ožiju hned, když slyším o Lvovu.

„Ne.“

Běží okolo dvě děti. První holčičce něco chrastí v kapse.

„Osm dětí jsem měla,“ říká najednou žena. „Pět je jich nezvěstnejch. Tři jsou v kýblu. Dvě ve vysavači.“

***

Slunce zapadlo za střechy domů. Dává se do mě zima. Bezdomovci postupně opouštějí lavičku. Nejdřív ten, co mi nabídl rybičky. Pak žena. Nakonec chlap s kovovými koleny. Nechává mi dvě cigarety. A já, ač nekuřák, jednu po druhé vykouřím a dopiju tu druhou petku. A vracím se na nádraží.

Přímo před budovou postává pár opilců, někteří jsou opravdu na mol. Jeden sedí na lavičce, sotva vnímá. Pak se pokouší vstát, udělá dva kroky a padá bezvládně na zem, hlavou bouchne o asfalt. Pokouším se ho s jiným opilcem zvednout. Pokládáme ho na lavičku. Krvácí z hlavy. Je asi v bezdomoví. Pod ním teče moč, rozlévá se okolo lavičky mezi dlaždicemi.

„Počůral se,“ říká ten, co mi ho pomáhal zvednout. „Třeba se mu něco stalo.“

„Mrtvice?“

„Nevím. Tady mu teče krev z palice.“

„Zavoláme záchranku?“

Dlouho váhám. Mám strašlivé zkušenosti s voláním lékařů k opilým lidem. Nakonec, snad proto, že ani já nejsem tak zcela střízliv, volám sto padesát pětku.

„Zkuste s ním zalomcovat,“ ozývá se hlas ze záchranky. „Reaguje?“

„Něco mumlá. Nerozumím mu.“

„A kolik mu je?“

„Tak padesát.“

„Dvaapadesát, třiapadesát,“ skáče mi do řeči ten druhý.

„A jak vypadá?“

„Má na sobě starou bundu, tepláky.“

„Vypadá jak bezdomovec?“

„No tak nějak.“

„Tak zavolejte policii.“

Policii pochopitelně nevoláme. „Lež tady,“ radí mu můj pomocník. „Nikam se nehni. Lež a spi.“

***

Ano, pijeme, chlastáme, jsme v kanceláři svého vlastního podniku, který krachuje a ne a ne zkrachovat definitivně. Máme k dispozici špehující kamery, vidíme se v tolika ponižujících polohách a situacích, na desítkách obrazovek své paměti, kolikrát jsme se znemožnili před ženami, jak jsme se snažili se jim zalíbit a zasloužit si soulož. Snažíme se uchovat v čistotě alespoň stůl, na kterém máme nějaké notesy na básně nebo na hlubokomyslné kecy mystiků, nakonec to všechno polijeme krví a pomažeme hovny.

Usedám vedle na lavičku. Tu kolem mě prosviští plechovka piva. Rozplácne se o asfalt těsně u mé nohy. Ale myslím, že se někdo jen chtěl trefit do koše a minul. Nechtěl zasáhnout mě.

Přichází štíhlý holohlavec. Nezdá se, že je opilý, spíš zfetovaný. Vede s sebou docela mladou a pohlednou ženu. Žena je bez vůle, holohlavec má na čele štych, který připomíná čelenku. Přichází k nim jiný mužík a holohlavec na něj volá na celé kolo: „Zdeňku! Máš tady práci! Chce mrdat. Já to všechno zaplatím,“ ukazuje na dívku, která reaguje pokorným úsměvem. Odhaluje bezzubé dásně.

A támhle u zdi vleče jiný opilec neduživého človíčka k zaprášenému oknu při zemi, připomíná okno do hladomorny, chrchle kolem, hustá mříž.

„Já tě seznámím s kamarádem,“ hučí do něj.

„A nedostanu do držky?“ bojí se neduživec.

Opilci sedící na lavičce u toho okna uhýbají stranou. Průvodce toho neduživého se chová rozmáchle a agresivně, ale u okna obřadně utichá.

„Láďo Heřmánku, tohle je Pavel,“ klaní se oknu. O něco později přicházím k tomu výklenku i já. Z vybledlé kopie fotky se na mě dívá strhaná a unavená tvář bezdomovce. Asi tu často pobýval. Teď už zemřel. Měli ho rádi, vzpomínají na něj. Někdo mu sem položil karafiáty a kytici polních květin. Všechno už uschlo.

„Viděl jsi někdy hladový ptáky?“ slyším najednou vedle sebe holohlavcův křik. „Kšáá, kšáá! Máš doma. Takhle na mě nebudeš koukat!“ kope do hejna holubů.

***

Odcházím nahoru do haly. U zdi stojí žena, která mezi bezdomovce zdánlivě nepatří. A přesto se k ní všichni mají. Má přes rameno přehozenou tašku se stříbrnou hvězdou, rozmáchle si přehodí přes tvář široký bílý šál. To dělá stále dokola, zatímco se tiskne k mladému hezounovi, který se zájmem něco sleduje na smartphounu.

Jsou tu lavičky. Na podlaze chodí kolem sebe dva holoubci. Občas se jeden u druhého zastaví, čistí si navzájem peří na hlavičkách a okolo zobáků. Oba jsou načepýření. Jak jsou asi staří? V lásce není nepřístojné nic, co přibližuje dva k sobě. Nic není nevhodné kromě toho, co sám za nevhodné označím. Mám snad měřit množství něhy? Zda jsem se nepředal příliš? Mám hrát silného, tvářit se, že jsem vše přestál? Nepřestál jsem nic.

Rozbalil jsem chleba. A už opeřenci pochodují ke mně. Jeden má trochu víc odvahy. Blíží se a blíží a tak pokládám drobky na prsty a natahuju k němu ruku, jako bych chtěl, aby mi z dlaně četl osud. Ale holub se bojí. Jen po mně loupe očkama.

Tak je to s dary, které nemám odvahu vzít si přímo z dlaně Nejvyššího. Musí mi je házet jako já drobek holubovi.

Je už večer, redaktor pro mě přijede za dvacet minut. Tak ještě jedno pivo. Jdu k perónům. Je to jediné místo, kde má bufet otevřeno.

„Prodáte mi pivo?“ ptám se opatrně.

„Lahvový?“ přimhouří oči žena.

„A otevřete mi ho?“

„Musíte si ho odnýst,“ říká mi žena a se strachem se ohlíží vpravo, vlevo

„Vypiju ho rychle tady. V kolik zavíráte? V sedm? To stihnu.“

„To je horší, než povstání,“ říká jakýsi tlouštík malého vzrůstu, který vedle mě u stolku pořádá nějaký řízek se salátem.

„Pozor. Jsou tu policisti,“ upozorňuje mě prodavačka.

„Potřebujou obětní beránky,“ komentuje to tlouštík. „Raděj to nechají zkazit a vyhoděj to. Ale důchod vám přidají,“ ukazuje na mě. Jasně, moje šedivé vousy, neupravené, dlouhé, pivní pěna se na nich usazuje a holičství jsou z vládního nařízení zavřená.

„Tak jste to stihl,“ říká žena ve stánku úlevně, když jí odevzdávám prázdnou láhev. „Jste statečnej.“

***

Vracím se vlakem na Šumavu. Dvě noci jsem spal u redaktora, tahle noc je opět otevřená. Ve Strakonicích potkávám po mnoha letech Láďu Wurma, který celý život věnoval starým a nemohoucím lidem. Pracoval v nejhorších odděleních starobinců, v hospicích. Zůstal sám. Kdykoliv ho potkám, má na sobě krátké kalhoty. Vypadá jako sportovec, ale není jím. Je křesťanem, aniž by se nechal svázat jakoukoliv církví. Vypravuju mu o bezdomovcích v Plzni.

„Šel jsem v noci po Praze,“ vypravuje Láďa. „Vstupuju do tramvaje a takhle přímo proti mně, ve výši mých očí roztažené nohy s pinďourem, vlastně jedna noha, mrzák jen v mikině – pomozte mi, prosil. A tak jsem ho vyvedl ven a chtěl jsem ho dovést někam do azyláku, ale měl jsem naspěch, dal jsem mu pár blbejch rad a vešel zpět do tramvaje. A lidi se mě štítili, chápeš, že jsem se dotkl toho chudáka.“