Pokud jste ještě neviděli film Karla Strachoty "1989: Chceme dýchat" a jste z Prahy a okolí, máte možnost v pondělí 4. března v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1. Promítání začíná v 19 hodin. Více zde: https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/kalendar/2387/film-karla-strachoty-1989-chceme-dychat
A o čem film je? O tom mluví sám jeho režisér Karel Strachota v rozhovoru pro medium.seznam.cz (8. 11. 2023), kde na otázku "proč právě Teplice" odpovídá: "Film se odehrává v osmdesátých letech a věnuje se hlavně dvěma tématům: nezávislé kultuře a stavu životního prostředí. Obě jsem nosil už delší dobu v hlavě a hledal, jak je uchopit. Severní Čechy byly nakonec logickou volbou. Na severu se lidé dusili, smog a inverze je doslova zabíjely. A teplický specifický punk a místní alternativní kultura jsou legendární. Velkou inspirací pro film byl příběh mého dlouholetého přítele, jehož osud tvoří osnovu filmového vyprávění. Hodně jsem promítl i svoje vlastní zážitky. Dalším důvodem pro výběr Teplic byly represe namířené proti mladým lidem, kteří ve městě žili. Pro normalizační režim představovali „závadovou mládež“, a to kvůli tomu, že chtěli žít svobodně a v souladu se svými ideály. Proto byli různou formou šikanováni, pronásledováni a někteří také drakonicky potrestáni." Nezbývá než dodat, že oním jeho dlouholetým přítelem je Pavel Rajčan, kurátor sbírky autorských, výtvarných filmových plakátů Terryho ponožky, spoluzakladatel a provozovatel kina Aero, Světozor a filmové distribuční společnosti Aerofilms, autor básnických sbírek.
Večer poezie v kinosále Rehabilitačního ústavu v Kladrubech 22. 1. 2024
Už uplynuly více než tři měsíce od chvíle, kdy mě postihl Guillainův – Barrého syndrom. Přestal jsem se hýbat, tělo mi postihly nesnesitelné bolesti, probděl jsem snad osm nocí v halucinacích a delirantním stavu. Kvůli psychotickému třeštění mě museli odvézt i z českobudějovické JIPky. Dva měsíce mi podávali opiáty.
Ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř, přijel za mnou do strakonické nemocnice nejmladší syn Dominik. Přivezl mi knížku. Podíval jsem se na text a dal jsem se do pláče. Zapomněl jsem číst. Věty byly sešroubované z výrazů, které mi snad zdánlivě něco říkaly, ale sémanticky nic nedávalo smysl. Dnes bych to nazval sesuv vět. Ale poezie se ve mně držela drápkem dál.
Svět se mi smrsknul do jediného okna, které mi poskytovalo výhled do koruny javoru. S úžasem jsem zjistil, že v něm nic nechybí. Listí žloutlo, občas přeletěla z větve na větev sýkorka. Déšť se stal nejdramatičtějším jevem, byl-li spojen s větrem, nemohl jsem si víc přát. Za jedné z nocí jsem se díval z okna a nadiktoval jsem básnickému příteli Zinymu první haiku:
Nemocniční park –
luna upouští
černé listy.
Po nějaké době jsem diktoval manželce Heleně útržky veršů, ona se však bála, že jimi chci poškodit pověst strakonické nemocnice, kde mimo jiné o mě pečoval doktor Václav Boček z písecké rodiny jejích známých. Sám zapsat jsem nic nesvedl. I když se ruka začala hýbat, ztratil jsem v ní cit, propisku jsem neudržel a třes se natolik zhoršil, že jsem místo písma svedl jen abstraktní čmáranice. Schopnost číst se mi pak vrátila, ale nebylo nikoho, kdo by mi v knize obracel listy. Vymýšleli jsme s kamarády možnosti, jak verše diktovat, případně jak mi dopravit nějaké audioknihy. V mobilu se mi štosovaly stovky esemesek, které jsem nebyl schopen číst.
Po měsíci a půl mě převezli na píseckou rehabilitaci. Intenzivním cvičením se můj stav začal zlepšovat. Poprvé jsem se postavil na nohy. To byla velká událost, které předcházely snad měsíční marné pokusy. Ale větší událostí pro mě byla chvíle, kdy jsem se poprvé přesunul z invalidního vozíku na záchodovou mísu. Od té chvíle už mi sestřičky nemusely utírat zadek. Tou dobou jsem se pokoušel sestavovat první verše. Upravoval jsem takřka nečitelné zápisky. Bylo to tajuplné, jako bych vstupoval do světa někoho cizího. Zároveň jsem četl jak o překot knihu za knihou. Možná proto, aby mě tahle schopnost zase neopustila. Vzpomínám si na jednu knihu, která mě ohromila. Byla to jediná kniha, na kterou jsem dosáhl z invalidního vozíku na poličku. Doslova mi spadla na hlavu. Byl to Nikolaj Sladkov: O samotě s řekou. Jeho přírodní lyrická próza překonávala ve své obraznosti vše, co jsem v tomto oboru dosud četl.
V písecké nemocnici působí jako nemocniční kaplan adventista Radim Homola, charismatická osoba, která sama píše knihy působivých duchovních úvah. Od něj jsem slyšel poprvé o herci Alfrédu Strejčkovi, kterého postihl stejný syndrom jako mě. On už tolik štěstí neměl a zůstal na elektrickém vozíku. Chuť do života však neztratil a načetl pro adventisty jejich kultovní knihu od prorokyně Ellen Gould Whiteové: Myšlenky z hory blahoslavenství. Radim mi navrhl, abych v jídelně písecké rehabilitace uspořádal autorské čtení ze svých veršů. Nejdřív jsem souhlasil, ale pak jsem se polekal, spíš svých starých veršů než obecenstva, a akci jsem odpískal. Neměl jsem ještě odvahu číst nové básně a ty staré už jsem četl tolikrát, že bych si připadal sám před sebou trapně.
Po dvou měsících mě převezli do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde jsem brzy vystoupil z invalidního vozíku, začal jsem chodit s chodítkem, pak s francouzskými holemi a nyní mi stačí už jen trekové hůlky. Obcházím tu lesní pěšinky, Brodský rybník na opačné straně vrchu Kostelík, který se zvedá přímo nad léčebnou, i polní cesty s úžasným výhledem na Velký Blaník, Mezivrata a Vlašim v údolí. A poezie se opět ozvala. Zapisuju další a další básně. A pak se jednoho dne u mě u automatu na kávu zastavil spolupacient a básník Milan Kopuletý z Rapotic. Doslechl se, že se v rehabilitačním ústavu objevil jeden ze samotářů Palánovy knihy Raději zešílet v divočině. Shodou okolností za mnou ve stejný čas dorazil na návštěvu Vláďa Stibor z Nechvalic u Sedlčan. Zeptal se mě, zda bych měl chuť uspořádat přímo v ústavu večer poezie. Vzpomněl jsem si na ztrátu odvahy v písecké nemocnici, ale nakonec jsem souhlasil. Řekl jsem Milanovi o chystané akci a on se rozhodl k nám připojit. Pozval jsem také Víta Dana Kolingera z Příbrami, protože vím, že často a rád s Vláďou vystupuje. Jako poslední se pro tuto akci nadchl můj šumavský kolega, haikuista Petr Šulák z Volar.
Teprve když se už chystala výroba plakátů, zjistil jsem, že se v rehabilitačním ústavu léčí další básník a profesionální fotograf Vráťa Noha z Benešova. Jeho verše recituje herec Miroslav Dvořák, zhudebňuje je Tomy Kryl. Sám natáčí i videa, zde je ukázka: https://www.youtube.com/watch?v=4m5J1IUdju0. Je škoda, že už byl program přichystán, plakáty byly v tisku a na obrazovkách v ústavu běžela na naši akci reklama. Vráťa nám tak jen pořídil videa a leccos zajímavého nafotil. I tak vznikla v Kladrubech zajímavá básnicko-bohémská skupinka tří básníků, se kterou sedávala po večerech v hospodě U Piškota vedle recepce ještě naše múza Adélka, která nás dokonce donutila hrát básnické hry, ve Skupině XXVI kdysi tak populární. A tak jsme před zavíračkou vyfasovali papírky, Adélka nám nadiktovala pět různých slov a my psali ostošest.
A nyní předávám slovo jednomu ze zúčastněných básníků, Vítu Danovi Kolingerovi.
VÍT DAN KOLINGER
Domov
Možná, že my se nerodíme do krajiny,
abychom ji pojmenovali,
spolu definovali její limity
a brali při odchodu prsť do váčku.
To ona se možná rodí do nás,
napříč obzory,
abychom se konečně našli
a zvolili, čím jsme.
Řezáčovo náměstí
20. 5. 2021
Ve svém středu mají Holešovice
kamenné srdce.
Na náměstí, teprve hledajícím správné jméno,
sedí na lavičce starý pán,
František Hrubín.
Přisedá k němu Dorotka Žurková.
Mohu, mistře?
Oba mlčí.
Sedím naproti a jsem jediný,
kdo je vidí.
A nad námi je šedivé nebe a trochu prší.
A já, s hlavou v dlaních, nekřičím.
MILAN KOPULETÝ
Studánka
Až zase budu rozbitý
u studánky vodu pít
poprosím o uzdravení
skrze dlaně krásné paní
Studánko mezi lesy
až voda zapadá listím
tiše tě prosím
zůstaňme čistí
Bílí motýli
Kolem hlavy ti tančili
bílí motýli
do jejich křídel jsi zahalila
nahou krásu
svého těla
Kolem hlavy ti tančila
divoká včela
na jejích křídlech jsi odletěla
ROMAN SZPUK
Jsem
Jsem harcký kanár, denně v dole
před metanem varuju
svou malátností. Zhaste honem,
sic přikývnete k výbuchu.
Rozduň se, dělo, jsem utopenec.
Zda z hlubiny mrákot vyplavu?
Na hlavu hodí mi z plevele věnec
kdes na mělčině či u splavu?
V nemocnici ochrnulý
jak žumpa zrána zapáchám.
Jenom ve snu se k tobě tulím,
jsem ještě trochu za chlapa.
V cvičebně úchopů
Dřevěnou pinzetou chytám cetky,
do všech stran marně honím je,
s třesoucí rukou mám úchylné pletky,
oživlým stolem rozjíven.
Starý pán naproti trénuje podpis
bezvládnou rukou s ortézou,
jak šílený grafik zkoušel by otisk,
divoké znaky se rozlezou.
Terapeutka dnes nemá stání
a jako by hlásila: Ticho tam,
dvě stříbrné koule mne v něžné dlani,
přitom se vábivě chichotá.
Součástí srazů Skupiny XXVI v dřevních dobách, kdy jsme na sebe byli napojeni nějakým neviditelným vodivým drátkem, díky kterému co říkal jeden, to zároveň druhý myslel - a naopak, bývaly básnické hry. Hrávali jsme je často až po půlnoci, ideálně kolem druhé hodiny ranní. Nastříhaly se papírky, každý napsal první verš a poslal to dál, další na něj zareagoval, pak papírek zahnul, napsal druhý verš a zase to poslal dál. Další reagovali stejným způsobem, aniž věděli, co tam kdo napsal před nimi, na co vlastně navazují. Když byly papírky popsány, rozbalily se a četly. Výsledkem byly někdy infantilní bláboly, ale jindy zas skvostné perly. To můžete posoudit sami - papírky, které se dochovaly, jsme přepsali do wordu a jejich první část vám nabízíme k přečtení.
1.
Na stole leží lihová dobrůtka
alkoholu pohůdka
co ti chutná po nebi
tisknu víno k půnebí
jako Bušek z Velhartic
a nikdo z toho nemá nic
Ani ten nejtlustší slon
nezná můj orchestrion
a moh by chobotem otáčet kličku
postavit v noci svíčku
Mezi mrouskající se kočky
vlezly moudra Patočky
Patočka vzal otočku
hodinář dal příručku
a maminka závin
už se z něho dávim
Záchod je blízko
mlha je nízko
jdu ale rychle
zeměkoule není koule
ale asi krychle
jdu až do Michle
tvář mám do krychle
a su šťastný
2.
Bušek s Karlem veselí se
réva zatím spinká v hlíze
než se křoví probudí
nevnímá co úsvit dí
Krajem letí hudba deště
dej sem jedno pivo ještě
dříve než-li odjedem
zmažeme si huby medem
oblepíme líce peřím
poletíme směrem na Řím
tam kde věčný duch ten dřímá
zazdil ho tam Láďa Klíma?
Na hřbitově v Malvazinkách
Klíma lahváčema cinká
Buď zdráv literární pardále
piš své superhity nadále
vždyť do svítání času dosti
třesou se nám z toho kosti
chtělo by to frťana!
Korbeláře Plachtu Marvana!
Rozezvuč se hudbo z Marsu
obejmi mě ať jsem v transu
transvestita ještě nejsem
máš-li co tak honem dej sem
já jsem první milovník
z poledníku na rovník
3.
Adam hledá v lese listí
bere lupeny a kryje moudí
naslouchá jak luh se čistí
zatímco Temelín temně čmoudí
Co se honí v hlavách našich
když mozek zvoní na poplach?
Na věži nám nejspíš straší
a do duše sedá strach
Clinton v domě běli poharaší
Bush na Zeď nářků vrhá hrách
Putin hýčká v krytu čudlík
Saddám vrká s nádorem
splašil se mu bílý pudlík
pancéřovým traktorem
Brání svoji pozici
s fanatickou vírou
protože je vyškolen
příchovickým Mírou
Vidí svůj hrob vyzdoben
skřípěním zubů a sírou
ale pryč chmury a depiny
odstupte drobní satánkové
to radši mladé pipiny
a vybudujeme zítřky nové
4.
Ten náš mladý Mičurinec
nese jablek plný hrnec
bum bác zakop o hrušku
a dal si přitom na držku
Svým nosem ryje do země
a poldům říká: Nechte mě!
Já jsem totiž z Karlína
tam je krásná krajina
Praha je pozlacená ponorka
jelínků je plná oborka
záchodů jsou plné květy
nasraly se všechny světy
za Křemílka – velitele
místo Vacka hele hele
hlásí se nám Vochomůrka
od chleba je tvrdá kůrka
Ta co drží v pazouře
volá: Vari kocouře!
Odtáhni už za kočkama
ať nevznikne ještě fáma
Prý znáš partu dobrých kluků
tolik z hladu smutných krků
5.
Salám sytí zuby
málo je na světě duhy
Květiny svítí na cestu
já za knoflík růži zaklesnu
a tudy na ježka – blůzičkou!
Shrnout žalud kůžičkou
se svatební družičkou
ožením se i s myčkou
Umyji se v Myjavě
to je blbost
Chrastava se zarděla
půl kroku od těla
Střílet se musí
divoké husy
Kam chceš pochodovat?
máš bílý neb černý šat
šátek na krku snad rudý
Mít v pátek sudý
to vám pane nepomůže
ani krompáč ani plůžek
ani malá korouhvička
Skupinu XXVI reprezentoval výbor z díla Pavla Kukala. Půřezová sbírka jeho básní je velkým zadostiučiněním poutnické povahy básníka, vinaře a historika v jedné osobě.
Nikoli náhodou korunuje Pavlův světaběh výbor z básníkovy poutnické lyriky. Název svazku Romantik zapomenutý v čase jej trefně vysihuje a taktéž romantická zřícenina hradu ve vyobrazení Luďka Marolda na obálce. Ilustraceni vypravil sbírku meteorolog a básník Roman Szpuk. Vázaný verš a archaický slovník k nám promlouvá nečekaně z pradávné zapomenuté formy poezie.
V suterénu kavárny Liberál současně proběhl večírek nakladatelství Petra Štengla a zároveň uvední několika auotrů a dalších knih z provenience jeho nakladatelství.
Na slavnostním uvedení si zarecitovali autoři rovnou každý ze svého titulu:
Pořadem provázel Jan Kubíček
Společné foto autorů s nakladatelem
Strana 9 z 34
