Svatava Antošová: Hrajeme ruskou ruletu?

Co v minulosti způsobovalo vymírání různých živočišných druhů a proč k němu došlo už pětkrát – ordovik, devon, perm (prvohory), trias a křída (druhohory)? A lze dnes tvrdit, že jsme se ocitli na prahu vymírání šestého, které se připisuje činnosti člověka? Po odpovědích na tyto otázky pátrá ve své knize Šesté vymírání (Barristel&Principal, 2018) s podtitulem Nepřirozený příběh americká novinářka Elizabeth Kolbertová. Knihu přeložil Jiří Ogrocký a předmluvu napsal Marek Orko Vácha.

 Žijeme v antropocénu – tedy v období, pro něž vynalezl název holandský chemik Paul Crutzen, mj. spoludržitel Nobelovy ceny (1995) za objev účinků složek, které ničí ozónovou vrstvu. Antropocénem se myslí nový věk, na jehož počátku stanuli lidé, kteří postupně svými aktivitami proměnili téměř polovinu suchozemského povrchu planety Země. A nejen to. Změnili i složení atmosféry, na kterém mělo a dodnes má lví podíl spalování fosilních paliv a odlesňování.

To je základní rámec, v němž se Kolbertová pohybuje. Musí ovšem brát zřetel i na historii vědy o vymírání, jejíž paradigma se měnilo či přesněji posouvalo v závislosti na vykopávkách kostí, které byly tak podivné, že vědci nevěděli, k jakým zvířatům je přiřadit. Velký kus práce udělal v tomto směru francouzský přírodovědec Georges Cuvier (1769-1832). Byl to totiž on, kdo jako první přišel s teorií „hrozných událostí“, které způsobily ztrátu některých druhů. V opozici vůči němu byli nejen britský geolog Charles Leyll (1797 - 1875), ale později i mnohem věhlasnější Charles Darwin (1809 – 1882). Oba odmítali katastrofy coby příčinu vymírání - považovali je pouze za ojedinělý jev. „Každý druh, který zmizel, odešel ze scény jen díky sobě samému, stal se obětí ‚boje o život‘ v důsledku svých vlastních nedostatků jakožto ‚méně dokonalé formy‘,“ vysvětluje jejich pohled Kolbertová. Přibližně jedno století byla tato teze přijímána, dokud nepřišel americký vědec Walter Alvarez (nar. 1940) s objevem tzv. iridiové vrstvy. Oč šlo? O vrstvu usazenin, která obsahovala vysokou koncentraci prvku iridia a datovala se do období konce křídy (nejmladší a nejdelší útvar druhohor, který trval přibližně od 145 do 66 milionů let před současností – pozn. red.). A protože iridium je na Zemi vzácné, ale běžně je přítomno v meteoritech, vyvodil z toho Alvarez a jeho tým, že muselo dojít ke srážce Země s kosmickým tělesem. Této teorii se začalo říkat „hypotéza impaktu“ a naprosto rozbila vše, co tvrdili Leyll i Darwin. Ovšem ani iridiová teorie nevydržela dlouho. Jakmile iridium nebylo nalezeno na dalších místech, kde mělo logicky být, nezbylo než přisoudit jeho zvýšený výskyt vrtochům sedimentace.

Číst dál: Svatava Antošová: Hrajeme ruskou ruletu?

Marie Dolistová: Kladivem úžasu

Asia Bibi

Kroky do polí

s ochotou dát žíznivým vodu

Odpovědí tvrdá zeď s vyšplíchnutím

praménky stékají ve špinavých čůrkách

potřísňují

Ježíš uzdravuje duši

pozvedá z bláta k nekonečným obzorům

Je cestou poznání

Je pravdou ne lží

Je životem ve stálém nyní

Přivádí k nejvyšším metám lásky

To jsi chtěla říci

a zacpali si uši

Z plamene nenávisti

rozsudek smrti

roky vězení

i přes volání tolika spravedlivých

kde čekáš na spuštění ortelu

v bolestném svém exodu

Zeď odporu chrlí střely a oheň

zeď ve středověku stavěná

A kdo útočník?

Chtěla jsi říci:

Je někdo koho neznají

komu není nikdo hoden

rozvázat řemínek u opánků

Chtěla jsi říci:

Jeho jméno

nade všechna jména

(Asia Bibi nyní osvobozena, rozsudek smrti zrušen pakistánským soudem,

ale musí se skrývat před fanatiky, žádajícími stále její smrt.)

Hradby v nás

Ulice chodníky auta

lesk barvy a světla výloh

Nepřítomné pohledy uštvaných matek kamsi do dálek

Uši mladých chodců – hracích skříněk –

zdobí náušnice sluchátek s decibelovou hudbou

Oči všech upřeny do displejů mobilů

Očekává se důležitá zpráva?

Proč nezvedne někdo hlavu?

Obkružující hradby starostí hradby zájmů

na vlastním dvorku

Proč nezakloní někdo hlavu?

Tam, tam jsou hvězdy

tam hlubiny vesmíru

odkud vše

Číst dál: Marie Dolistová: Kladivem úžasu

Pavel Kukal: Kolik bylo Čechů na konci 16. století?

(poznámka)

Jaký byl počet obyvatel Čech v jednotlivých historických obdobích před zavedením matrik, je otázkou pro historiky. Jakkoli jím nejsem, rozhodl jsem se zkusit k tématu něco poznamenat.

Roku 1583 sdělil císař Rudolf II. českým stavům, že přenese své sídlo do Prahy. Vídeňský hrad byl v té době již nevyhovující jak po stavební stránce, tak i pro tureckou válečnou hrozbu. Stavové pak odhlasovali mimořádnou daň, neboli berni, jak se v té době říkalo, aby byl Pražský hrad proměněn v sídlo důstojné císařského majestátu. Ochota k podobné finanční oběti pramenila nejen z oddanosti vladaři, ale i z očekávání ekonomického vzestupu Prahy i celé země, neboť v době jagellonské i za prvních habsburských panovníků byly Čechy jaksi stranou všeho dění.

Mimořádná berně se měla vybírat ve výši 5 grošů z každé selské (poddanské) usedlosti. Její výnos stavové sami odhadli na 15 000 – 16 000 kop českých grošů. Města měla celkem zaplatit 3 120 kop. Potud fakta. Při jejich správném zařazení do historického kontextu by bylo možno odvodit, kolik obyvatel v té době mohlo v Čechách žít - čerpáno z knihy Josefa Janáčka: Rudolf II. a jeho doba (Svoboda, 1987).

Přepočet 1 kopy českých grošů jako 60 dává odhad 180 000 – 200 000 usedlostí, přičemž míšeňská kopa, někdy také užívaná jednotka, znamenala polovinu, tedy 30 grošů. Jestliže by jedna usedlost měla v průměru 10 obyvatel, znamenalo by to úhrn venkovského obyvatelstva někde mezi 1,8 a 2 miliony. Možná bude pravdě blíž o něco méně, 7 obyvatel na jednu usedlost, pak bychom museli úhrnné číslo snížit na 1 260 000 – 1 400 000 lidí.

Číst dál: Pavel Kukal: Kolik bylo Čechů na konci 16. století?