K Velikonocům

Izajáš 52. a 53. kapitola:

13 Vida, jak zdárný bude můj služebník, povstane, vzchopí se a povznese,
14 mnozí se ho zhrozili, jak byl znetvořen, až nepodoben člověku, jaký to
nelidský zjev,
15 zděsí se ho mnohé národy a králové úlekem umlknou, neboť to, o čem nebyli
zpraveni, uviděli, a o čem neslyšeli, to naznali.
1 Ten, který spolehl na jeho poselství a jemuž se stal posilou Nejvyšší,
2 vyrašil na povrch jako výhonek, jako ratolest ze suché země, byl nevzhledný a
šeredný, když jsme na něj popatřili, vypadal divně a vůbec se nám nelíbil,
3 vyvrhel, potupa lidí, muž bolestí, snášející nemoci, jen od něj odvrátit tvář,
vůbec jsme si ho, vyvrhele, nevšímali.
4 Jenže on nesl naše nemoci, za nás trpěl bolestmi, my měli za to, že Bohem je
stíhán, ztlučen a ztýrán,
5 a on, zneuctěný pro naše zlotřilosti, zdeptaný našimi hříchy, ztrestaný pro naši
spásu, skrze svou zraněnost nás uzdravuje,
6 my všichni jsme zbloudili jako ovce, jeden každý jsme sešli z cesty a Nejvyšší
v něm zasáhl náš společný hřích.
7 Sevřen a zkroušen neotevřel ústa, jako když berana na jatky vedou, jako když
při stříži ovce oněmí, neotevřel ústa,
8 byl podroben násilí a soudu, v budoucnu sotvakdo na něj pomyslí, vyvržen ze
země živých, utracen pro zlotřilost svého lidu,
9 připadl mu hrob se zločinci a děsuplnost smrti, ač nikomu neublížil a jeho ústa
byla prosta klamu.
10 Jestliže ho Nejvyšší nechal zdeptat a umořit, pak jeho duše přinesla oběť
smíření, uvidí setbu, dojde plných dnů a záměr Nejvyššího přivede k cíli,
11 spatří, jak vynaložení jeho duše přináší užitek, mnozí budou ospravedlněni
poznáním mého spravedlivého služebníka, jenž na sebe bere jejich hříchy,
12 mnohé skrze něj obdaruji, s četnými bude sdílet odměnu, protože obnažil svou
duši až k smrti, mezi lotry se počítal, sňal z mnohých zlo, lotrům se vydává.
.

přeložil Petr Pazdera Payne

Mimořádná zpráva Vědeckého studia Stará milenka k 30. výročí psaní a kreslení

• Patrik Linhart

Patrik Linhart – Albert Krásno – Pavel Jazyk – Patrik Vetrugin – Lux von Dux

Přátelé, i vy zcela mně dosud neznámí fanfaróni a běďaři, musím vám oznámit, že dnešním dnem počínaje píšu a zjevně vás i občas psaním obtěžuju, seru, mrdám, těším, laskám, poučuju, hladím, konejším, rozbíjím, těším, rozesmávám, prudím, rozkládám, nudím, vitalisuju a definitivně rozňuchávám váš smysl pro jazyk, čest a fantasii třicet let. Ano, prosím, smažím měsíční povídky, třicet let kreslím a třicet let píšu romány o pěti a více stránkách.
Požádal jsem kolegy a jednoho malíře, aby vyjádřili své zhodnocení nad naším výročím. Vetrugin dal svou „Suchou lípu“ z února roku 1994. Považte však ten smutek nad uběhlým časem, nad tím, že jsme svět nezměnili, neprobudili jitro kouzelníků – je to snad tím, že každý z nás je tak trochu…

Patrik Linhart

I.
V lednu 1994 jsem ležel na faulenci v činžovním domě v ulici Jiřího Wolkera, v bytě svých milých rodičů, v Teplicích a přemýšlel o životě, někteří již vědí, že jsem to moc chytře nevymyslel. Tak či onak jsem 30. ledna dospěl k závěru, že chci být básníkem a malířem, ačkoli k tomu nemám žádné předpoklady a nic v mém životě dosud takové naděje neslibovalo.

II.
V únoru 1994 jsem si zadal úkol každý měsíc psát „měsíční povídky“ a podle povídky Agathy Christie „Mrtvý harlekýn“ jsem namaloval první obraz. Na povídky a essaye jsem si vytvořil jména, přátele. I když nikdy jsem neměl nouzi o přátele, je příjemné mít v hlavě čtyři pět hlasů.

III.
Člověk, který má rád hlasy, velmi rychle pozná povedený čtyřlístek Charms-Klíma-Deml a Váchal. A Romana Szpuka. Nejlepší člověk z těch nejhorších, magických rádců – neradil, ale já věděl, že mě vede určitým způsobem někdo konečně živý.

Pavel Jazyk, spoluzakladatel Staré milenky v únoru 1994

Jako… že jsme svět nezměnili, neprobudili jitro kouzelníků?! To je slušnej blábol! Kdy nějaký básník probudil jitro? Já jsem úplný lúzr, ale nemám s tím nejmenší problém, protože slunce vstává jen kvůli budižkničemům. Já píšu povídky, jsem nočňátko, slunce nebudím, nikdy! Třicet let píšu povídky, vůbec mi to nejde, ale strašně mě to baví. Patrik si to vydá, i na moje jméno, ale v rozhlase to jsem prostě já, a nejde o to Pája, o ego-dokumenty, mně jde o příběh. To Bohouš Vaněk volá mě – koho co? Szpuk mluví ke komu čemu? K moulovi!

Albert Krásno, spoluzakladatel Staré milenky v únoru 1994
Třicet let a nic nedokázat, to je myslím, umění – a já jsem na to hrdý. Kdybych se ptal nakladatelů, z nichž je několik na útěku před spravedlností a ti ostatní, ti co to s námi mysleli vážně, si raději ukousli jazyk. To si pište, že nás vydávali, protože věřili té naší visi světa, dějiny horroru skrze Teplice a díru Duchcova! Vrstevníky to nikdy nezajímalo, nikdy to nebyla generační zpověď, mladší to bavilo, ty se asi ufetovali, a starší, to ty holt měli rádi, ale už taky nejsou.

Lux von Dux, člen Staré milenky od zimy 1999
Nazval bych to, co máme, sbírání – vědomostí, zkušeností, snad i ta znalost písmen a obrazů. Já to celé zastřešuju, dělám redakce, píšu žádosti, prosby, protože za těch třicet let jsme každý den znovu na začátku. A znovu práce, vyjednávání. Někdy se to posere. A někdy dobrý, já už na to nemám. Vítězství, chlast, porážka, chlast.

Na rovinu hnus… vychloubásníme se? Žijeme a nepadneme?!
30 LET PRÁCE NA ROLI KULTURNÍ a PSANÍ BÁSNÍ, ESSAYÍ, ČTENÍ, PITEK, RVAČEK.
A je zkrátka prostě možné, že to někdo sám u sebe neoslaví, tu první báseň, ten první text. Vím. Takže i za jiné A RÁDI. Ale NECHCEME stavět památeční pomníčky sami sobě, ale my to tak máme, my opravdu slavíme!

STARÁ MILENKA ještě připomene velké přátele, co se nedožili naší Třicítky:
Radim Husák, Zdenek Plachý, Petr Hrbáč, Jaromír Urban, Petr Král, Václav Kahuda, chlapi z Věšáku v Duchcově Jarda Vrkoslav a Jirka Venclák, a můj táta Petr Linhart. Ahoj a ahojky všem!

Chceme dýchat

Pokud jste ještě neviděli film Karla Strachoty "1989: Chceme dýchat" a jste z Prahy a okolí, máte možnost v pondělí 4. března v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1. Promítání začíná v 19 hodin. Více zde: https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/kalendar/2387/film-karla-strachoty-1989-chceme-dychat

A o čem film je? O tom mluví sám jeho režisér Karel Strachota v rozhovoru pro medium.seznam.cz (8. 11. 2023), kde na otázku "proč právě Teplice" odpovídá: "Film se odehrává v osmdesátých letech a věnuje se hlavně dvěma tématům: nezávislé kultuře a stavu životního prostředí. Obě jsem nosil už delší dobu v hlavě a hledal, jak je uchopit. Severní Čechy byly nakonec logickou volbou. Na severu se lidé dusili, smog a inverze je doslova zabíjely. A teplický specifický punk a místní alternativní kultura jsou legendární. Velkou inspirací pro film byl příběh mého dlouholetého přítele, jehož osud tvoří osnovu filmového vyprávění. Hodně jsem promítl i svoje vlastní zážitky. Dalším důvodem pro výběr Teplic byly represe namířené proti mladým lidem, kteří ve městě žili. Pro normalizační režim představovali „závadovou mládež“, a to kvůli tomu, že chtěli žít svobodně a v souladu se svými ideály. Proto byli různou formou šikanováni, pronásledováni a někteří také drakonicky potrestáni."  Nezbývá než dodat, že oním jeho dlouholetým přítelem je Pavel Rajčan, kurátor sbírky autorských, výtvarných filmových plakátů Terryho ponožky, spoluzakladatel a provozovatel kina Aero, Světozor a filmové distribuční společnosti Aerofilms, autor básnických sbírek.

 

Roman Szpuk: Večer poezie v Kladrubech

Večer poezie v kinosále Rehabilitačního ústavu v Kladrubech 22. 1. 2024

Už uplynuly více než tři měsíce od chvíle, kdy mě postihl Guillainův – Barrého syndrom. Přestal jsem se hýbat, tělo mi postihly nesnesitelné bolesti, probděl jsem snad osm nocí v halucinacích a delirantním stavu. Kvůli psychotickému třeštění mě museli odvézt i z českobudějovické JIPky. Dva měsíce mi podávali opiáty.

Ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř, přijel za mnou do strakonické nemocnice nejmladší syn Dominik. Přivezl mi knížku. Podíval jsem se na text a dal jsem se do pláče. Zapomněl jsem číst. Věty byly sešroubované z výrazů, které mi snad zdánlivě něco říkaly, ale sémanticky nic nedávalo smysl. Dnes bych to nazval sesuv vět. Ale poezie se ve mně držela drápkem dál.

Svět se mi smrsknul do jediného okna, které mi poskytovalo výhled do koruny javoru. S úžasem jsem zjistil, že v něm nic nechybí. Listí žloutlo, občas přeletěla z větve na větev sýkorka. Déšť se stal nejdramatičtějším jevem, byl-li spojen s větrem, nemohl jsem si víc přát. Za jedné z nocí jsem se díval z okna a nadiktoval jsem básnickému příteli Zinymu první haiku:

Nemocniční park –

luna upouští

černé listy.

Po nějaké době jsem diktoval manželce Heleně útržky veršů, ona se však bála, že jimi chci poškodit pověst strakonické nemocnice, kde mimo jiné o mě pečoval doktor Václav Boček z písecké rodiny jejích známých. Sám zapsat jsem nic nesvedl. I když se ruka začala hýbat, ztratil jsem v ní cit, propisku jsem neudržel a třes se natolik zhoršil, že jsem místo písma svedl jen abstraktní čmáranice. Schopnost číst se mi pak vrátila, ale nebylo nikoho, kdo by mi v knize obracel listy. Vymýšleli jsme s kamarády možnosti, jak verše diktovat, případně jak mi dopravit nějaké audioknihy. V mobilu se mi štosovaly stovky esemesek, které jsem nebyl schopen číst.

Po měsíci a půl mě převezli na píseckou rehabilitaci. Intenzivním cvičením se můj stav začal zlepšovat. Poprvé jsem se postavil na nohy. To byla velká událost, které předcházely snad měsíční marné pokusy. Ale větší událostí pro mě byla chvíle, kdy jsem se poprvé přesunul z invalidního vozíku na záchodovou mísu. Od té chvíle už mi sestřičky nemusely utírat zadek. Tou dobou jsem se pokoušel sestavovat první verše. Upravoval jsem takřka nečitelné zápisky. Bylo to tajuplné, jako bych vstupoval do světa někoho cizího. Zároveň jsem četl jak o překot knihu za knihou. Možná proto, aby mě tahle schopnost zase neopustila. Vzpomínám si na jednu knihu, která mě ohromila. Byla to jediná kniha, na kterou jsem dosáhl z invalidního vozíku na poličku. Doslova mi spadla na hlavu. Byl to Nikolaj Sladkov: O samotě s řekou. Jeho přírodní lyrická próza překonávala ve své obraznosti vše, co jsem v tomto oboru dosud četl.

V písecké nemocnici působí jako nemocniční kaplan adventista Radim Homola, charismatická osoba, která sama píše knihy působivých duchovních úvah. Od něj jsem slyšel poprvé o herci Alfrédu Strejčkovi, kterého postihl stejný syndrom jako mě. On už tolik štěstí neměl a zůstal na elektrickém vozíku. Chuť do života však neztratil a načetl pro adventisty jejich kultovní knihu od prorokyně Ellen Gould Whiteové: Myšlenky z hory blahoslavenství. Radim mi navrhl, abych v jídelně písecké rehabilitace uspořádal autorské čtení ze svých veršů. Nejdřív jsem souhlasil, ale pak jsem se polekal, spíš svých starých veršů než obecenstva, a akci jsem odpískal. Neměl jsem ještě odvahu číst nové básně a ty staré už jsem četl tolikrát, že bych si připadal sám před sebou trapně.

Po dvou měsících mě převezli do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde jsem brzy vystoupil z invalidního vozíku, začal jsem chodit s chodítkem, pak s francouzskými holemi a nyní mi stačí už jen trekové hůlky. Obcházím tu lesní pěšinky, Brodský rybník na opačné straně vrchu Kostelík, který se zvedá přímo nad léčebnou, i polní cesty s úžasným výhledem na Velký Blaník, Mezivrata a Vlašim v údolí. A poezie se opět ozvala. Zapisuju další a další básně. A pak se jednoho dne u mě u automatu na kávu zastavil spolupacient a básník Milan Kopuletý z Rapotic. Doslechl se, že se v rehabilitačním ústavu objevil jeden ze samotářů Palánovy knihy Raději zešílet v divočině. Shodou okolností za mnou ve stejný čas dorazil na návštěvu Vláďa Stibor z Nechvalic u Sedlčan. Zeptal se mě, zda bych měl chuť uspořádat přímo v ústavu večer poezie. Vzpomněl jsem si na ztrátu odvahy v písecké nemocnici, ale nakonec jsem souhlasil. Řekl jsem Milanovi o chystané akci a on se rozhodl k nám připojit. Pozval jsem také Víta Dana Kolingera z Příbrami, protože vím, že často a rád s Vláďou vystupuje. Jako poslední se pro tuto akci nadchl můj šumavský kolega, haikuista Petr Šulák z Volar.

Teprve když se už chystala výroba plakátů, zjistil jsem, že se v rehabilitačním ústavu léčí další básník a profesionální fotograf Vráťa Noha z Benešova. Jeho verše recituje herec Miroslav Dvořák, zhudebňuje je Tomy Kryl. Sám natáčí i videa, zde je ukázka: https://www.youtube.com/watch?v=4m5J1IUdju0. Je škoda, že už byl program přichystán, plakáty byly v tisku a na obrazovkách v ústavu běžela na naši akci reklama. Vráťa nám tak jen pořídil videa a leccos zajímavého nafotil. I tak vznikla v Kladrubech zajímavá básnicko-bohémská skupinka tří básníků, se kterou sedávala po večerech v hospodě U Piškota vedle recepce ještě naše múza Adélka, která nás dokonce donutila hrát básnické hry, ve Skupině XXVI kdysi tak populární. A tak jsme před zavíračkou vyfasovali papírky, Adélka nám nadiktovala pět různých slov a my psali ostošest.

A nyní předávám slovo jednomu ze zúčastněných básníků, Vítu Danovi Kolingerovi.

Číst dál: Roman Szpuk: Večer poezie v Kladrubech

Básně z večera v Kladrubech

VÍT DAN KOLINGER

Domov

Možná, že my se nerodíme do krajiny,

abychom ji pojmenovali,

spolu definovali její limity

a brali při odchodu prsť do váčku.

 

To ona se možná rodí do nás,

napříč obzory,

abychom se konečně našli

a zvolili, čím jsme.

 

Řezáčovo náměstí

 20. 5. 2021

Ve svém středu mají Holešovice

kamenné srdce.

 

Na náměstí, teprve hledajícím správné jméno,

sedí na lavičce starý pán,

František Hrubín.

 

Přisedá k němu Dorotka Žurková.

Mohu, mistře?

Oba mlčí.

 

Sedím naproti a jsem jediný,

kdo je vidí.

 

A nad námi je šedivé nebe a trochu prší.

A já, s hlavou v dlaních, nekřičím.

 

MILAN KOPULETÝ

Studánka

Až zase budu rozbitý

u studánky vodu pít

poprosím o uzdravení

skrze dlaně krásné paní

 

Studánko mezi lesy

až voda zapadá listím

tiše tě prosím

zůstaňme čistí

 

Bílí motýli

Kolem hlavy ti tančili

bílí motýli

do jejich křídel jsi zahalila

nahou krásu

svého těla

 

Kolem hlavy ti tančila

divoká včela

na jejích křídlech jsi odletěla

 

ROMAN SZPUK

Jsem

Jsem harcký kanár, denně v dole

před metanem varuju

svou malátností. Zhaste honem,

sic přikývnete k výbuchu.

 

Rozduň se, dělo, jsem utopenec.

Zda z hlubiny mrákot vyplavu?

Na hlavu hodí mi z plevele věnec

kdes na mělčině či u splavu?

 

V nemocnici ochrnulý

jak žumpa zrána zapáchám.

Jenom ve snu se k tobě tulím,

jsem ještě trochu za chlapa.

 

V cvičebně úchopů

Dřevěnou pinzetou chytám cetky,

do všech stran marně honím je,

s třesoucí rukou mám úchylné pletky,

oživlým stolem rozjíven.

 

Starý pán naproti trénuje podpis

bezvládnou rukou s ortézou,

jak šílený grafik zkoušel by otisk,

divoké znaky se rozlezou.

 

Terapeutka dnes nemá stání

a jako by hlásila: Ticho tam,

dvě stříbrné koule mne v něžné dlani,

přitom se vábivě chichotá.

 

Číst dál: Básně z večera v Kladrubech