Ruku jsem opřel o kámen

Teplice II.

(Svatce A.)


Buřička v šatech kurtizány?
To není dobrá adresa.
A přece srdce zaplesá,
ač zůstalo tu bez ochrany.

Zní drsně jméno Trnovany.
Šanov zas trochu mazlivě.
Bouřit a jásat při pivě
a po ránu si lízat rány?

Doubravská Hora bez doubravy,
v nás ještě větší pustina.
Snad ještě něco začíná
pro ty, co k nebi zvednou hlavy?


1. 2. 2016




Prosinec


Poslední měsíc začíná
a nad krajem když mlha sedí
brodím se listím barvy mědi
co poztrácela bučina.

Habr zas zářil mosazí,
nyní však všechno zdá se šedé.
Kam nás ta zima zase vede?
Počátek teprv nesnází.

Voda, co stéká po skále,
štěrbiny mrazem rozechvívá.
Nezmůže nic, kdo jen se dívá
nazpátek v žití nestálém.





Lemberk

(Jakubovi K.)


Snad se nám hluk všech bojů vyhne
v zahradě za zdí kamennou.
Má pískovec tvář zbrázděnou,
nebo se kolem pouze mihne

stín lasičky či hranostaje?
Ruku jsem opřel o kámen.
Jitro je chladné – letní den
svou píseň teprv rozehraje.

I mládí mívá těžkou hlavu.
Vzpomínka jako drahokam
nám připomíná kudy kam.
Chceš zůstat čistý? Chraň se davu.


20. 1. 2016



Ilustrace Roman Szpuk

Český lev pod rudou hvězdou

Perzekuce vojáků ze Západu v době vlády komunistů.

„Zpočátku to tak zle nevypadalo. O co komunistům jde, to se ukázalo až později,“ řekl Tomáš Sedláček, hrdina zahraničního odboje a důstojník 2. paradesantní brigády.

Po létech tento svůj postoj hodnotí jako výraz politické naivity. Únor 1948 ho zastihl v hodnosti majora a zároveň posluchače Vysoké školy válečné, kterou ukončil v létě téhož roku. Poté, co odmítl podat přihlášku do KSČ, byl se slibnou kariérou v armádě konec. Na odchod do zahraničí však nepomýšlel, protože tušil, že by to bylo nadlouho. „Spousta kluků ze Západu okamžitě utekla,“uzavírá své vzpomínání. Pro dokreslení Sedláčkových osudů je třeba říci, že v r. 1951 byl zatčen a odsouzen na doživotí ve vykonstruovaném procesu. Snad je vhodné citovat i vzpomínku jiného navrátilce, který přisvědčil na otázku anglického pilota, je-li rád, že je doma. Dostal odpověď: „To nic, za tři roky budeš u nás zpátky.“ Vystihl to dobře, včetně časového určení…

Osvoboditelé? Jen pro někoho.

Už v prvních dnech po konci války sovětské bezpečnostní orgány zavlekly do SSSR tisíce českých a slovenských občanů. V Praze zatýkali především ty, kdo sem emigrovali po bolševickém puči v roce 1917. Za všechny budiž jmenován generál v.v. Sergej Vojcechovský, bývalý náčelník štábu čs. legií v Rusku, občan Československé republiky od roku 1921 a aktivní účastník protiněmeckého odboje. Podle oficiální zprávy zemřel ve vězení na tuberkulózu a sešlost věkem… Ti, kdo měli větší štěstí, se vrátili v letech 1953- 1956, poslední až v r. 1964. Většina jich zmizela beze stopy, zřejmě zahynula. Oni byli první je název organizace, založené jejich příbuznými, jejímž úkolem bylo zjistit pravdu o jejich osudech.

Jiným generálem byl Karel Kutlvašr, ruský legionář, starodružiník. Před válkou velel divizi v Hradci Králové, později působil v odbojové skupině Obrana národa. Za Pražského povstání jako člen České národní rady vedl jednání o německé kapitulaci. Spolu s Josefem Smrkovským byli obviňováni, že umožnili mnoha německým vojákům uprchnout do zajetí k Američanům. Po Únoru musel odejít z armády a provokatér ho vtáhl do ilegální organizace. V květnu 1949 byl odsouzen na doživotí a propuštěn až po 11 letech s podlomeným zdravím. Zemřel v následujícím roce. Smrkovský byl odsouzen jako velezrádce v roce 1951 a vrátil se po čtyřech letech. Rehabilitován byl až v roce 1963 a později se stal jednou z vůdčích osobností Pražského jara. Zemřel roku 1974.

Koncem roku 1947, ještě před únorovými událostmi, byl pro údajnou špionáž a velezradu uvězněn na doživotí podporučík Pravomil Reichl, účastník bojů na Západě, spolu s dalšími sedmi vojáky z povolání. Tento případ měl diskreditovat národně socialistickou stranu.

Sergej Ingr, legionář a za první republiky generál čs. armády, měl už za války spory o způsob, jakým organizovat čs. jednotky v zahraničí. Proti jeho rozhodnutím ve funkci ministra národní obrany a později vrchního velitele všech čs. vojsk v zahraničí protestovali zejména komunisté. Po válce nemohl na nátlak sovětské strany zaujmout odpovídající místo v armádě osvobozené republiky. Prezident Beneš ho jmenoval velvyslancem v Nizozemí a tím ho zachránil před soudem, který by ho po komunistickém převratu neminul. V březnu 1948 se Ingr vzdal diplomatického postavení a začal organizovat exilovou výzvědnou službu pod patronací Francie, Velké Británie a USA. V této činnosti vytrval až do své smrti v r. 1956.

Perzekuce zasáhly všechny vrstvy společnosti, ale v armádě a bezpečnostních složkách byly mimořádně silné. Z armády nuceně odešla třetina důstojnického sboru, z toho skoro šedesát generálů, přes 200 plukovníků, tisíc podplukovníků a majorů a 1500 důstojníků nižších hodností. Čekala je podřadná práce v civilním zaměstnání nebo rovnou vězení. Jaké „kádry“ se dostaly na jejich místa, je dostatečně známo. Hlavní byla oddanost komunistické straně. Dalo by se říci, že kredit, který armáda mimořádným úsilím za války obnovila, byl ztracen.

Číst dál: Český lev pod rudou hvězdou

Roman Szpuk: Covidoví bezdomovci

(příspěvek k chudobě ducha a těla)

Nesu si druhou dvoulitrovou petku. Jednu jsem do sebe obrátil cestou vlakem. Teď se opírám o nějaký sloupek poblíž nádraží. Jasně, mám špinavé džíny, nohavice roztřepené a boty rozvázané. To ke mně v poslední době patří, procházet ulicemi s rozvázanými tkaničkami. Ale není to žádná rebelie, jen lenost. Pro koho bych se měl upravovat? Není tu nikdo. A pro sebe to dělat nebudu.

Na náměstí ještě svítí slunce. Pár lidí kolem projde. Dívka se fotí před chrámem s nejvyšší věží v Čechách.

„Chceš tam vidět i špičku?“ volá na ni ta, co se dívá do mobilu.

Chci do chrámu, ale je zamčeno. Zase lomcuju klikou. Jako všude po Čechách. Ani do předsíňky mě nepustí. Pro mě je církev mrtvá, to ona zemřela, protože zamyká své chrámy jako hroby, zamyká je jako poklady tohoto světa, kde zloději kradou, tak si zamkněte své kulturní dědictví, vy ubožáci, já žiju, jdu kolem lavičky, sedí tam dva bezdomovci, ale možná někde mají domov, jen tak vypadají, protože jsou špinaví. Nabízím jim petkové pivo, co jsem to vůbec u Vietnamců koupil, aha, to je Bráník. Nechtějí. Tak se ptám, jestli si mohu přisednout. Souhlasí, ostatně podobám se jim nadmíru přesně.

Žena vypadá poměrně mladě a ozvláštňuje ji živý pohled, už prošedivělé, ale bohaté vlasy si svázala do drdůlku. Na sobě má špinavý bílý kabátek, teplé a dlouhé punčochy, nohy v prasklých umělohmotných střevících, zpod černé sukně – ale mohla by to být i deka, která je místy propálena patrně cigárem, vykukuje ještě jedna sukně s velikými a pestrými květy. Dostala ji od Cikánů? Chlap sedí ve špinavých montérkách. Na to, že by šel z práce, nevypadá. Žena mi nabízí jakýsi nápoj rudé barvy.

„Bacha, pálí to,“ varuje mě.

„Alkohol?“

„Ne. Zkus a uvidíš.“

Brr! Jen si trochu nahnu, cítím na jazyku jakýsi kokteil s chilli. To je palba. Chlap mi zase nabízí nápoj High Prothein. Pak si přihnu piva. U sta hromů, to zase bude sračka, to se poseru u odpovědného redaktora mé nové knížky veršů A touto nocí nevidím ani jednu hvězdu.

Chlap krvácí z kolena. Mám obě kovový,“ pleská se do kolen. „To bude praskat v pekáči, až mě budou spalovat.“

„Máš chlupatý tělo, co?“ ptá se mě žena živě.

„Určitě má šedivý chlupy,“ namítá chlap.

„Nemá“, oponuje žena se zájmem. „Kouknu na obočí a vidím.“

Rozpínám si košili a odhaluju hruď. Jo, chlupatý jsem. Kdyby tu místo té ženské seděla Sylvia Plathová, zeptala by se: „Máte pár štychů na důkaz, že něco chybí?“

„Chybí,“ přiznal bych. „Chybí mi vše.“

„Kolik ti je?“ ptá se žena a její pohled mě neuvěřitelně hřeje. Představuju si, že spolu jdeme do nějakého bytu, ano, i domov by se tomu dalo říkat, dlouho bychom se však před milováním museli koupat a odírat z těla špínu a z duše smutek a z mysli vzpomínky na časy naděje, jakékoliv. Má oči teplejší, než krásné, ach ano, jsou i krásnější oči, oči uhrančivé, ale studené, mrazivě, průsvitně úchvatné jak ledovcová propast. Uklouznu a nahoru se už nevyškrábu. Z těch očí zní: Chtěl bys šukat, co? Chce se ti píchat, viď? A zní to jako výsměch, protože tyhle tvrdé oči nyní vládnou a mají vše pod kontrolou. A bolí to jak šlehnutí bičem. Jak plivanec do tváře kyselinou. A pak při konečném odchodu, když se v křeči v duchu i v srdci svíjím, ty oči mě vítězně a zároveň shovívavě pozorují, jsou spokojené a samy v sobě si hoví spolu s úsměvem, ne nenávistným, jen pobývají ve svém chladu a jistotě, že z tohoto utrpení už mě nevysvobodí nic.

„Pětašedesát,“ přidávám si nějaký ten rok.

Obcházejí nás holubi. Celé hejno. Čekají nějaké drobečky. Chlap se k jednomu naklání: „Normálně, kdyby přišel blíž, vezmu si ho na pekáč, vezmu ho domů, stáhnu ho z kůže.“

Přichází další bezdomovec. Je pocákaný barvou. Nebo mastnotou? Nese dvě tašky. Mlčky vytahuje rohlíky a dělí se o ně. Podívá se na mě a podává mi rybičky, plechovku olejovek. To tedy musím vypadat, říkám si v duchu zkroušeně, už mi dávají najíst i bezdomovci.

Koukni na ten smrček,“ ukazuje mi chlap stromek u kostela. „Letos je bez špičky. Aby se lidi neshromažďovali.“ Pak se znechuceně podívá na okolojdoucí mládež. „Žáci,“ dodá pohrdavě. „Fláká se to, to je konečná, mladý pipiny, zaplať pámbu, že to mám za sebou, ale pro stát jsem nepoužitelnej, a to jsem dělal rekonstrukce, kolik baráků je jen tady, co jsem na nich dělal, měl jsem našetřený tři melouny, oškubala mě žena, Světlana, z Ukrajiny, ze Lvova, krásná, mladá, ale svině.“

„Byls tam někdy?“ ožiju hned, když slyším o Lvovu.

„Ne.“

Běží okolo dvě děti. První holčičce něco chrastí v kapse.

„Osm dětí jsem měla,“ říká najednou žena. „Pět je jich nezvěstnejch. Tři jsou v kýblu. Dvě ve vysavači.“

Číst dál: Roman Szpuk: Covidoví bezdomovci