Svatava Antošová: To se tak někdy stane...

(věnováno K. Starému)

To se tak někdy stane

že zmlkne jedno srdce

ale jako by jich zmlklo pět

Nejméně tolik srdcí

nosil Karel Starý

ve své hrudi

Nosil je i za ty

které sotva znal

- věděl o nich jen to

že ho cestou na hřbitov

o kus předešli

Oscar Ryba se kolem něj mihl

nepozorovaně

Celý zmáčený proklouzl

pootevřenou brankou

a hned za dřevěným křížem

s plechovým Kristem

zamířil k domku hrobníka

Věděl

že ve výklenku nad dveřmi

má schovanou láhev

na horší časy

Už už se pro ni natahoval

když vtom mu podrazila nohy

řeka

Ještě si pamatoval

jak ho k sobě stáhla ze skály

- a hle!

Nedala mu pokoj ani tady

po smrti

Číst dál: Svatava Antošová: To se tak někdy stane...

Pavel Kukal: 26 hradů, jak jsem je viděl já

Několik slov úvodem a na vysvětlenou: Jednou z oblastí činnosti Skupiny XXVI je cestování po hradech. První „máchovský vandr“, jak jsme tehdy říkali, byl v červnu r. 1986 a trvá to prakticky dodnes, i když se z vícedenních vandrů staly spíš jen jednodenní vycházky. Nechtěli jsme soupeřit s Karlem Hynkem Máchou, jednak jsme začínali ve věku, kdy on končil, a navíc dnešní způsoby cestování s tehdejšími vůbec nelze porovnat. Nezařadili jsme se tím ani k pravověrným „čundrákům“, neboť jsme se nechtěli podřizovat cizím rituálům. V jednom jsme však vytrvali a to bylo předsevzetí, že se budeme k přírodě i lidem chovat slušně a ohleduplně. A to snad bylo i cílem naší poezie, říkat lidem, aby byli lidmi. Protože to není ani malý, ani snadný úkol.

Pozn. aut.: Všechny zde uvedené básně o hradech už vyšly buď tiskem v mých sbírkách Divoký kmín (DK), Hlasy odjinud (HO) a Oblékání ticha (OT), nebo jsou součástí připravované sbírky Ohniště (O), která je zatím v rukopise.

1. Andělská Hora (HO)

Od věků jméno andělské

chrání a zdobí tuhle skálu.

My příchozí však víme své,

když svorni v radosti i žalu

lámeme chléb svůj v podhradí.

Neptej se na zdroj naší síly.

Možná to někdy prozradím,

co na vrchol jsme vynosili.

Po srázných cestách jdeme dál.

Přes propasti- snad za hvězdami.

A každý ve svém srdci hřál

naději, že už nejsme sami.

2. Bezděz (DK)

Stín na tvé řasy sestupuje

nad vodou kmit se netopýr.

Tvá loďka zpátky neodpluje.

Stůje beze strachu. Zde je mír.

Hrad ve tmách nad námi se ztrácí

a tak je těžko nemít strach.

Už míhají se noční ptáci

okolo věží, na hradbách.

Vše ostatní je pouhé zdání

jak tichý šepot rákosí.

Vyčkáme spolu do svítání

do rána, do mlh, do rosy...

Číst dál: Pavel Kukal: 26 hradů, jak jsem je viděl já

Svatava Antošová: Berle z titanu

Cyklus pěti básní, které vznikaly v průběhu roku 2017 na fotografie Romana Szpuka.

KRYSTAL

Až budu ničím

a před vším pokleknu

odřeknu si i báseň

vloženou na můj ret

Tenký led poprosím

o kousek území

v království zimy

Na přímý paprsek

nechám se nabodnout

slunečním svitem

V nabytém splynutí

projde mnou pokorně žal

Za krystal

za jeho jiskření na proutku

zlomeném pod tíhou samoty

Za hroty radosti

přítomné v poslední slze

vyměním vlastní já

K ničemu nebylo

Nechť tedy sbohem je

a ztratí se v mlze

Číst dál: Svatava Antošová: Berle z titanu