Skupina XXVI Skupina XXVI
Skupina XXVI Skupina XXVI
  • Home
  • Autoři
  • Novinky
  • Dějiny
  • Pozvánky

Home

Náš první web

Podrobnosti
By Administrator
Administrator
Kategorie: Historie
31. březen 2023
Zobrazení: 436
  • Bohuslav Vaněk-Úvalský

prvniweb1

A Iva Košatková

prvniweb2

Když jsem onehdá urgoval logo u slovutného BV, tehdy ještě bez Ú, pravil:

"U nás kreativců je tomu trochu jinak..."

Tehdy jsem si poradil...

Mu (soukromý tisk Roberta Jandy)

Podrobnosti
By kjbenes
kjbenes
Kategorie: Robert Janda
3. duben 2023
Zobrazení: 570
  • Robert Janda

 

MU!

mu0...mu2

Číst dál: Mu (soukromý tisk Roberta Jandy)

Básnické hry

Podrobnosti
By Mour de Zencle
Mour de Zencle
Kategorie: Historie
29. březen 2023
Zobrazení: 461
  • Básnické hry

Básnické XXX hry jsme na srazech Skupiny XXVI hráli vždy v pokročilých nočních hodinách, kdy se naše mozky vlivem únavy z několikahodinového autorského čtení a popíjení dobrého moku překlápěly do jiné dimenze, která v nás vyvolávala jakousi infantilní nostalgii - po bezstarostném dětství, zběsilé pubertě a krvavém dospívání... Už tehdy leckteří z nás totiž "hravě básnili" adekvátně věku, sečtělosti a rozvíjejícímu se IQ, takže "návrat" do těch dob prostě musel někoho z nás dříve či později napadnout...

Ideálním časem pro nastartování "infantilní", ničím a nikým nekontrolované imaginace, bývala druhá hodina po půlnoci. To se nastříhaly úzké a dlouhé papírky, rozdaly se všem přítomným a začalo se: každý napsal na začátek papírku jeden verš a poslal dál; ten, ke komu papírek doputoval, "zveršoval" napsané, papírek přehnul, aby nebylo vidět, co je tam napsáno, přidal další verš (teď už viditelný) a opět poslal dál... Každý tedy dílem "veršoval", dílem "inspiroval" alias nahrával tomu, ke komu putoval papírek, na "básnickou smeč". Hrálo se, dokud nebyly papírky popsané, pak se rozdaly tak, aby každý ze zúčastněných měl jeden, a začalo se postupně nahlas číst - čtoucí vždy majestátně povstal a odrecitoval rozvinutý papírek... Nezřídka se stávalo, že pro hurónský smích ostatních dočetl jen stěží, nebo se smíchem odrovnal sám - to když narazil na šokantní a zároveň primitivní rýmovačku ze světa politiky nebo erotiky. Hrálo se vždy více kol (nejčastěji tři), přičemž se obrátilo pořadí posílaných papírků, nebo se promíchali účastníci a přesedli si. Naše zkušenost byla tato: první kolo bylo zahřívací, druhé bylo nejlepší, neboť nejnápaditější, třetí už neslo znaky únavy a vyčerpání, takže mnozí odpadli... Když zbylo posledních pár matadorů, obvykle od dalšího kola upustili, dopili, co kde zbylo a venku pod blednoucími hvězdami se probděli k ránu.

xxvi krusec15

Číst dál: Básnické hry

Svatava Antošová: Diktátor píše báseň

Podrobnosti
By Svatava Antošová
Svatava Antošová
Kategorie: Svatava Antošová
29. březen 2023
Zobrazení: 514
  • Savatava Antošová

 

To sem se takhle jednou vykláněl

z okna polorozpadlý ubytovny

s oprejskaným nápisem STŘEDNÍ EVROPA

v jedný ruce čerstvě ubalenýho jointa

v druhý Parkinsonův třes

a bryndal si na starý pruhovaný pyžamo

který pamatovalo ještě Mnichov

stydnoucí kafe

Venku se pomalu probouzelo slunce

a já v jeho paprscích zahlíd

matně se blyštět opotřebovaný brnění

řeky

Mohla to bejt papežská Visla

v jejích kalnejch mělčinách se modlily

i zlatý rybky

Mohla to bejt vekslácká Vltava

svý kamenný mosty spojující čas

s věčností

směnila za chvilkový obejmutí

výletního parníčku

A moh to taky bejt Dunaj

orientální skřípot jeho Železnejch vrat

strhával z alpskejch vrcholů zbytky lavin

rakousko-uherskýho smutku

Visla-katolička Vltava-heretička Dunaj-konvertita

k islámu

Už nevim

Vim jen

že to brnění bylo celý posetý kérkama rzi

a sekancema od těžkejch mečů událostí

jak se tudy valily století za stoletím

podobný hordám krásnejch

smyslnejch a nezkrotnejch

ženskejch

Číst dál: Svatava Antošová: Diktátor píše báseň

Roman Szpuk: Covidoví bezdomovci

Podrobnosti
By Roman Szpuk
Roman Szpuk
Kategorie: Roman Szpuk
29. březen 2023
Zobrazení: 398

(příspěvek k chudobě ducha a těla)

Nesu si druhou dvoulitrovou petku. Jednu jsem do sebe obrátil cestou vlakem. Teď se opírám o nějaký sloupek poblíž nádraží. Jasně, mám špinavé džíny, nohavice roztřepené a boty rozvázané. To ke mně v poslední době patří, procházet ulicemi s rozvázanými tkaničkami. Ale není to žádná rebelie, jen lenost. Pro koho bych se měl upravovat? Není tu nikdo. A pro sebe to dělat nebudu.

Na náměstí ještě svítí slunce. Pár lidí kolem projde. Dívka se fotí před chrámem s nejvyšší věží v Čechách.

„Chceš tam vidět i špičku?“ volá na ni ta, co se dívá do mobilu.

Chci do chrámu, ale je zamčeno. Zase lomcuju klikou. Jako všude po Čechách. Ani do předsíňky mě nepustí. Pro mě je církev mrtvá, to ona zemřela, protože zamyká své chrámy jako hroby, zamyká je jako poklady tohoto světa, kde zloději kradou, tak si zamkněte své kulturní dědictví, vy ubožáci, já žiju, jdu kolem lavičky, sedí tam dva bezdomovci, ale možná někde mají domov, jen tak vypadají, protože jsou špinaví. Nabízím jim petkové pivo, co jsem to vůbec u Vietnamců koupil, aha, to je Bráník. Nechtějí. Tak se ptám, jestli si mohu přisednout. Souhlasí, ostatně podobám se jim nadmíru přesně.

Žena vypadá poměrně mladě a ozvláštňuje ji živý pohled, už prošedivělé, ale bohaté vlasy si svázala do drdůlku. Na sobě má špinavý bílý kabátek, teplé a dlouhé punčochy, nohy v prasklých umělohmotných střevících, zpod černé sukně – ale mohla by to být i deka, která je místy propálena patrně cigárem, vykukuje ještě jedna sukně s velikými a pestrými květy. Dostala ji od Cikánů? Chlap sedí ve špinavých montérkách. Na to, že by šel z práce, nevypadá. Žena mi nabízí jakýsi nápoj rudé barvy.

„Bacha, pálí to,“ varuje mě.

„Alkohol?“

„Ne. Zkus a uvidíš.“

Brr! Jen si trochu nahnu, cítím na jazyku jakýsi kokteil s chilli. To je palba. Chlap mi zase nabízí nápoj High Prothein. Pak si přihnu piva. U sta hromů, to zase bude sračka, to se poseru u odpovědného redaktora mé nové knížky veršů A touto nocí nevidím ani jednu hvězdu.

Chlap krvácí z kolena. Mám obě kovový,“ pleská se do kolen. „To bude praskat v pekáči, až mě budou spalovat.“

„Máš chlupatý tělo, co?“ ptá se mě žena živě.

„Určitě má šedivý chlupy,“ namítá chlap.

„Nemá“, oponuje žena se zájmem. „Kouknu na obočí a vidím.“

Rozpínám si košili a odhaluju hruď. Jo, chlupatý jsem. Kdyby tu místo té ženské seděla Sylvia Plathová, zeptala by se: „Máte pár štychů na důkaz, že něco chybí?“

„Chybí,“ přiznal bych. „Chybí mi vše.“

„Kolik ti je?“ ptá se žena a její pohled mě neuvěřitelně hřeje. Představuju si, že spolu jdeme do nějakého bytu, ano, i domov by se tomu dalo říkat, dlouho bychom se však před milováním museli koupat a odírat z těla špínu a z duše smutek a z mysli vzpomínky na časy naděje, jakékoliv. Má oči teplejší, než krásné, ach ano, jsou i krásnější oči, oči uhrančivé, ale studené, mrazivě, průsvitně úchvatné jak ledovcová propast. Uklouznu a nahoru se už nevyškrábu. Z těch očí zní: Chtěl bys šukat, co? Chce se ti píchat, viď? A zní to jako výsměch, protože tyhle tvrdé oči nyní vládnou a mají vše pod kontrolou. A bolí to jak šlehnutí bičem. Jak plivanec do tváře kyselinou. A pak při konečném odchodu, když se v křeči v duchu i v srdci svíjím, ty oči mě vítězně a zároveň shovívavě pozorují, jsou spokojené a samy v sobě si hoví spolu s úsměvem, ne nenávistným, jen pobývají ve svém chladu a jistotě, že z tohoto utrpení už mě nevysvobodí nic.

„Pětašedesát,“ přidávám si nějaký ten rok.

Obcházejí nás holubi. Celé hejno. Čekají nějaké drobečky. Chlap se k jednomu naklání: „Normálně, kdyby přišel blíž, vezmu si ho na pekáč, vezmu ho domů, stáhnu ho z kůže.“

Přichází další bezdomovec. Je pocákaný barvou. Nebo mastnotou? Nese dvě tašky. Mlčky vytahuje rohlíky a dělí se o ně. Podívá se na mě a podává mi rybičky, plechovku olejovek. To tedy musím vypadat, říkám si v duchu zkroušeně, už mi dávají najíst i bezdomovci.

Koukni na ten smrček,“ ukazuje mi chlap stromek u kostela. „Letos je bez špičky. Aby se lidi neshromažďovali.“ Pak se znechuceně podívá na okolojdoucí mládež. „Žáci,“ dodá pohrdavě. „Fláká se to, to je konečná, mladý pipiny, zaplať pámbu, že to mám za sebou, ale pro stát jsem nepoužitelnej, a to jsem dělal rekonstrukce, kolik baráků je jen tady, co jsem na nich dělal, měl jsem našetřený tři melouny, oškubala mě žena, Světlana, z Ukrajiny, ze Lvova, krásná, mladá, ale svině.“

„Byls tam někdy?“ ožiju hned, když slyším o Lvovu.

„Ne.“

Běží okolo dvě děti. První holčičce něco chrastí v kapse.

„Osm dětí jsem měla,“ říká najednou žena. „Pět je jich nezvěstnejch. Tři jsou v kýblu. Dvě ve vysavači.“

Číst dál: Roman Szpuk: Covidoví bezdomovci

39. sraz v Příchovicích

Podrobnosti
By Svatava Antošová
Svatava Antošová
Kategorie: Svatava Antošová
13. březen 2023
Zobrazení: 494

PRICH Foto1

(reportážní pásmo)

I.

Je pátek před první adventní nedělí

rychlík o dvou vagóncích z Ústí nad Labem do Liberce

prořezává šedavou mlhu

naděje na zahlédnutí ostré siluety hradu Vrabinec

je marná

před drahně lety jsme na jeho zříceninu podnikli

krkolomný výstup a netušili

že sestup bude téměř sebevražedný

- dnes bychom to už nedali…

Za Mimoní se mlha lehce zvedne a protrhá

někde mezi jejími cáry by měl být Lemberk

ale není...

Kde asi skončil Jakub Kaše a jeho mladá žena

která nám nosila k pití vodu z pramene Zdislavy

zastavili jsme se u nich na víkend během jednoho

z našich putování po máchovských hradech

oběma tehdy ležel na srdci osud vrchu Tlustec

ohroženého těžbou kamene

pořádali protestní akce a umělecká sympozia

věřili v občanskou společnost

tak jako my

dali jsme dohromady sborník básní

na podporu jejich snah

vyšel v nákladu 500 kusů dnes věc nebývalá

Psal se rok 1996...

Číst dál: 39. sraz v Příchovicích

Další články …

  1. Poslední místo u ohně
  2. Německá meteostanice v Kanadě
  3. Je potřeba, chaso spisovatelská, udělat pápá...?
  4. MILAN KORÁL (16. 5. 1956 – 4. 12. 2022)
  5. Zápisky z psychiatrie
  6. Jaromír Urban: Tenhle kraj ti neříká pane
  7. Svatava Antošová: Okno zranitelnosti
  8. Radana Šatánková: Léčivý účinek odpuštění
  9. Marie Dolistová: V tichu dálek hvězdy jasný svit
  10. Martin David: Za obloukem řeky Ogh
  • 9
  • 10
  • 11
  • 12
  • 13
  • 14
  • 15
  • 16
  • 17
  • 18

Strana 14 z 34

Kdož mají login

Zobrazit
  • Zapomenuté jméno?
  • Zapomenuté heslo?

Hledání

Novinky

  • PhDr. Jiří Tyl
  • Opakování loňské Milešovky
  • Zora Šimůnková: Dvě povídky
  • Nevíte, jak se jmenuje ten hrad na obzoru?
  • Marie Dolistová: Jít proti vichru, času navzdory

Nejčtenější

  • Pavel Řezníček - 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty
  • Almanach Šlauch 2000 aneb spodní proudy existence
  • Hrabě Špork - divadelní hra
  • Lašská čítanka
  • Skupina XXVI na Milešovce aneb: Ty píčo třetihorní!!!
  • Sraz na Krušci po 100 letech aneb deadmani opět v akci
  • Radana Šatánková moderovala 8. 5. v Kině AERO premiéru filmu Olivera Maliny Morgensterna o Květnovém povstání
  • Roman Szpuk: Mentolové meditace
  • Petr Hrbáč: Pažitkový oheň
  • Albert Marenčin: O elitách a pseudoelitách

Podpořme jednotně Ukrajinu!

https://www.web4ukraine.org

STOP Russian military aggression against Ukraine!

Nesouhlasíme s agresí Ruské federace vůči Ukrajině

Šlápoty a výstřiky na startovači Karla Rady

V září mi bylo 60 let. Ochladilo se a začalo pršet. Servírka v chomutovský Kulisárně byla připravená, že přijde hafo lidí, ale chodili jen samí mlaďasové.

Cejtil jsem, že od tý mojí loňský mozkový příhody jsem dost zestárnul. Že nestačím s dechem, že jsem celkově zpomalenej, ale že jsem rád, že žiju.

Hráli jsme stále ještě v pětici s Olivií, naší transbasistkou, Karlosem na bicí, pokerovaným Chálím na kytaru, Magdou a mou vystrašenou maličkostí. Já békám. Haj hou jede.

Ale oslava mojí šedesátky se mění v prochcaný fiasko. Skoro nikdo z mých přátel nedorazil, a to akci avízuju na sociálních sítích už od jara. V „Kulisárně“ od dveří protahuje, občas sem zavane pleskanec deště.

Je to všechno jen kvůli tý změně počasí, že nikdo nedorazil? ...

 

https://www.startovac.cz/projekty/slapoty-a-vystriky?ref=PROJECT_DASHBOARD

Text pro okamžik

Výkon

 Odměna za naši dobře vykonanou práci

Hroutíme se jako trosky,

ale nechodíme bosky.

 

Vlastislav Kalina

 

 

  1. Jste zde:  
  2. Titulní stránka