Zdivočelá země happyend

Asi jste všichni zaregistrovali úmrtí Jiřího Stránského. Přišel jsem k němu nejdříve skrze Zdivočelou zemi a Aukci v jednom svazku kdysi kolem let 2006/2007 nevím přesně a časem dalšími knihy. Když jsem se dozvěděl že Jiří Stránský zemřel, a že mohu jít na pohřeb, neváhal jsem a šel jsem. Je pár lidí, se kterými bych se chtěl takto rozloučit a Jiří Stránský mezi ně patřil. O pohřbu jsem se dozvěděl z facebookového profilu týnské farnosti, že bude v ponděli 10 června 2019 v deset hodin dopoledne.

     Než jsem na šel na  pohřeb měl jsem z neděle na pondělí sen, v němž jsem přišel k Týnu a tam mi někdo řekl že pohřeb je v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Snový střih: vstupuji bočním vchodem do katedrály kde vidim bělovlasou hlavu Jiřího Stránskeho, a v duchu si řikam, je nějaka malá... Dál si už nic nevybavuji.

   Ráno krátce po déváte hodině jsem dorazil k Týnu. Před chrámem jsem potkal herce Vladimíra Javorského, v tu chvíli jsem netušil kolik jich toho dne ještě potkám. Ohledně vstupu do chrámu jsem se mylně domníval že místo k sezení bude, z tohoto omylu mne však vyvedl skaut s papírem pozvaných smutečných hostí a nasměroval mne do levé boční lodi. Každé místo v chrámu mělo svou místenku pro VIP hosty.  Vešel jsem do poloprázdného chrámu, dle instrukcí jsem zaujal místo a opřel se o sloup. Před oltářem byla otevřená rakev s Jiřím Stránským, kolem ní shromážděná rodina, zahlédl jsem jen tu bělovlasou hlavu Jiřího Stránského. Po krátké chvilce rakev zavřeli a rodina odešla do míst, kam ostatní lidé neměli přístup. V chrámu probíhal neustálý cvrkot a pohyb skatů a skautek, jež doprovázeli smuteční hosty k rakvi, ukládali květiny apod.

   Chrám se naplnil smutečními hosty, mši svatou celebroval otec arcibiskub Dominik kardinál Duka, s dalšími několika knězi z nichž jsem rozpoznal jen otce Kellnera, faráře týnské farnosti. Přímluvy četli herci z Dejvického divadla Matha Issová a Ivan Trojan. Po mši měli vybraní lidé smuteční proslov, dcera Klára, Jan Potměšil, syn Martin, Karel Schwarzenberg, vnučka Antonie. Ze všech promluv mě nejvíce utkvělo sdělení syna Martina, "že bychom dnes měli stát v katedrále a místo mě by tu měl řečnit nějaký státník, ale bohužel my žádné nemáme"

   Když jsme po mši odcházeli z kostela a šli průvodem za rakví přes Staroměstské náměstí, spustil se mirný déšť, a když se průvod zastavil u domu Franze Kafky a rakev překládali z kočáru taženém koňmi  do pohřebního vozu,  pršet přestalo. Po celou dobu deště byla jasná obloha. 
 Ještě se vrátím k těm hercům, kteří se přišli rozloučit, Jan Potměšil, Eva Holubová, Eliška Balzerová, Lucie Žáčková, bratři Formanové.

Svatava Antošová: Zachraňme své sny

Zatímco zlo, jímž se vyznačovaly režimy s centrálním dohledem a používající hrubou sílu, bylo dříve či později dobře rozpoznatelné, zlo, se kterým máme co do činění nyní, se chová jako améba: neustále mění svůj tvar, maskuje se či převléká podle potřeby a rádo vystupuje v roli přítele. Pro tuto svou proměnlivost je obtížně uchopitelné a nesnadno vystopovatelné. Místo hrubé síly používá metodu svádění a následného ústupu, přičemž za sebou nechává spálenou poušť. Tak by se dal stručně charakterizovat esejistický dialog Zygmunta Baumana a Leonidase Donskise: Tekuté zlo (Pulchra, 2018) s podtitulem Život bez alternativ.

Shodou okolností jsme nedávno seděli v redakci a v úplně jiné souvislosti jsme si položili otázku, co je vlastně dnes alternativa? Někdo střelil od boku, že veganství, někdo že kmeny reflektované Vladimírem 518 ve stejnojmenné trilogii, někdo jen pokrčil rameny... Zkrátka neuměli jsme si uspokojivě odpovědět. Doma mě pak ještě napadlo, že snad samotáři Aleše Palána zpovídaní v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018), která v české společnosti rezonovala natolik, že se dočkala už čtvrtého vydání. Ale pořád to jaksi nebylo ono. Že by na nás teprve teď v plné tíze a se zpožděním několika desetiletí dolehlo krédo známé pod zkratkou TINA - There Is No Alternative a připisované někdejší britské premiérce Margaret Thatcherové? Že by nás nějakou zvláštní setrvačností stále válcovalo, aniž bychom si toho byli vědomi?

Vše je tak přátelské

Když jsem se o několik týdnů později začetla do dialogu Baumana a Donskise, bylo mi jasné, že stejnou otázku jako my v redakci si zřejmě kladou i jinde v Evropě - a také neznají odpověď. Bauman tento stav dokonce formuloval s použitím parafráze jednoho známého výroku: „Evropou skutečně obchází strašidlo – strašidlo absence alternativy.“ Hned vzápětí však připomněl, že toto „strašidlo“ tu neobchází poprvé a jako příklad uvedl stav Evropy po Vestfálském míru (1648); tehdy ovšem byla absence alternativy pociťována pouze v rozmezí hranic toho kterého státu: „V rozlehlých územích začínajících na druhé straně hranice existovala řada alternativ a teritoriální suverenita v první řadě znamenala, aby se alternativě zabránilo překročením hranic, a to všemi možnými prostředky.“ Jenomže – po pádu Berlínské zdi hranice zmizely a neexistence alternativy na lokálních úrovních přeskočila na úroveň globální. Vítězný neoliberální duch se rozlil po celé planetě a najednou nebylo nikoho, kdo by jej usměrňoval a stavěl mu do cesty alespoň nějaké mantinely. Tváří v tvář jeho nositelům, jimiž se staly ekonomické elity, selhaly elity politické. Proč? Inu proto, že skutečná moc se přelila do ekonomické sféry a ta přestala politikům dovolovat, aby ji kontrolovali. Podle Baumana však politici dál umně předstírají, že tuto kontrolu uplatňují, a ekonomické elity neméně umně předstírají, že si dál nechávají vládnout: „Mezi mocí oproštěnou o politickou kontrolu a politikou zbavenou moci zeje obrovská propast – prázdné místo, ve kterém se může stát prakticky cokoli, ale nedá se podniknout nic s nadějí na úspěch.“

Číst dál: Svatava Antošová: Zachraňme své sny

Petr Pazdera Payne: Mimo listinu

SVOBODA POHYBU

Opouštím huňaté země střední Evropy a mířím k severu. Vlahé hvozdy a kopce vystřídaly borovicové lesy a pláně. Civilizace řídne. Dálky k ustrnutí. Dálky k trnutí. Dálky až zatrne. Trčím uprostřed roviny jako pero v kalamáři. Jako kudla zapíchnutá do stolu. Jako sloup elektrického vedení ve zbytečně širokém průseku, jež vede skrz lesy někam k východu. Anebo jako bludný balvan, které až sem hluboko do vnitrozemí dopravily ledovce. Řídne civilizace a houstnou myšlenky. Pustina, to je hrdost osamoceného člověka.

Parkoviště. Odpočívadlo: globetrotter, řidič solitér. Pod kontejnerem má prostor na spaní a jako by se chystal na noc. Zdraví mě rusky. Stejně jako druhý den recepční v hostelu pro gastarbajtry. Dívala se na televizi. Typický obraz střetu dvou světů: dávali americký thriller s ruským simultánním překladem. Platím i s jídlem „sorok evro“. Všude slyším ruštinu. Také odečítám jména na hřbitovech v azbuce. U hrobů bývají lavičky, aby se dalo posedět s mrtvými. Starověrci. Rudoarmějci. Estonci.

Ruiny kostela. Na stropě pohanské symboly malované krví. V hlavním městě cely KGB. Mučicí techniky nápadně podobné jako v muzeu středověké tortury.

Maják. Vlny. Stříbřitá zátoka. Svítivé mraky. Břitkost vzduchu. Vybledlá zem. Moře bludných balvanů. Připomínají mraky na obloze; co nahoře to dole. Na horizontu ostrov. Zde bunkry a někdejší kasárna pro vojsko střežící hranice. Na zdi letopočet 1984. V lesíku odstavený náklaďák naložený šrotem sám se již stal šrotem.

Bludné balvany byly kdysi pohanskými národy coby modly uctívány. Cítím se jako bludný kámen, zvláštní model, který bloudí a překáží. Pravý opak hledaného kamene, démantu. V některých krajích mají prý potřebu odvalit ty zbloudilce z luk, aby mohli pohodlně kosit trávu. Bludné kameny v moři jsou pokálené běloskvoucím trusem a připomínají zasněžené Alpy nebo Fujijamu. Ptáci přistávají a kálejí na tyto ostrůvky, aby na siném pozadí zasvítily.

Další mys, a nakloněný maják v moři – zmírající strážce pobřeží. A mrtvý, opuchlý tuleň na břehu. Nádavkem vrak člunu, pouhá kostra. Uhnívající žebroví. Definitivně opouštím pobřeží.

Procházím dunami, pod nimiž se nacházejí hromadné hroby Židů a Romů. Není slyšet jedinou ptačí hlásku. Ticho je tu zřejmě proto, aby člověk zaslechl křik dávných obětí. Zpohodlnělá civilizace ticho systematicky přehlušuje, aby člověk neslyšel, aby zapomněl. Zde doslova a do písmene hrobové ticho. Kéž zjevilo by se Boží oko hurikánu! Kéž „odkryje země zbité své, a nebude přikrývati více zmordovaných svých.“

Číst dál: Petr Pazdera Payne: Mimo listinu