Hodiny a mraky

Obřady Zeleného čtvrtka skončily. Během Gloria zněly zvonky, vtíraly se za slova chvalozpěvu, až z toho bolela mysl: Co poslouchat dřív? Pak vše utichlo a během Proměňování už se ozývaly jen řehtačky. Nyní Ježíš osaměl v Getsemanské zahradě. A my věřící na chvíli s ním. Ministrant přitáhl odkudsi štafle, prošel naším středem a přikryl černou látkou velký krucifix vpravo vedle oltáře. A já se jen divil, jak rychle zase většina od postranního oltáře zmizela. Prožíval jsem vlastní vědomí dosud hořící v mé mysli a vnímal jsem, jak hoří jiná vědomí za mnou. Zůstalo nás tu jen pár a naproti nám ten, který toužil, abychom jej doprovodili v jeho samotě. Smrtí musel projít sám, ale šlo přece o to, kdo z nás k ní spolu s ním sestoupí nejhlouběji. Vzpomněl jsem si na myšlenky Simony Weilové, na to, že tíseň člověka zůstává pro ty okolo na hranici viditelnosti, vždyť trpící se stahuje sám do sebe. Ale je to tak opravdu? Třeba je jeho zbědovanost natolik zřetelná, že před ní musí druzí odvrátit tvář.

Ještě též noci jedeme s Jokulátorem na Basumskou louku. Je půl čtvrté ráno. Stojíme pod hvězdnatou oblohou. Měsíc zaklesl do souhvězdí Váh, jako by se je snažil vyvážit, sám těžký a přece se vznášející na nekonečném nebi, vlevo od něj svítí Antares ze souhvězdí Štíra. Do korun smrků vstoupil vítr. Nechal za sebou otevřeno, jednolitý průvan hučí ve větvích takřka bez nárazu. Jokulátor si před měsícem natrhl stehenní sval, já také sotva jdu, nespěcháme, naše chůze je peripatetická a les je kolonádou, ve které lépe zní naše myšlenky. Brzy se na větvích smrků objevuje čerstvý sníh. V údolí se k sobě choulí světla městeček, jako by se chtěla jedno u druhého zahřát. Připomínala kuličky, které se na hrací desce jejím nakláněním snažíme dostat do důlků. Meteor, který zahlédl Jokulátor vysoko mezi korunami, jsem promeškal. Odcvrnknut neviditelným prostředníčkem zmizel v útrobách ještě noční tmy. Jokulátor má na ruce chytré hodinky. Pravidelně mu hlásí každý kilometr, který máme v nohách, a čas, který jsme k jeho zdolání potřebovali. A pak se ty hodinky ptají: „Už jste skončil?“ Mají na mysli, dá-li se tak mluvit o hodinkách, jestli už má za sebou své pravidelné cvičení. Zvláštní je, že hodinky tuto otázku pokládají ve chvíli, kdy se dereme nejprudším výšvihem na vrcholový hřeben.

Číst dál: Hodiny a mraky

Vlastenci bez vlasti aneb zadrátovaná (perma) kultura

Mluvíme-li dnes o vlastenectví, jen fanatik se obejde bez pocitu nejistoty - co je na tom pojmu ještě k něčemu v dravých proudech globalizace, co je skutečná přináležitost, proč a k čemu, co je alibistické, lehkomyslné všesvětectví, a co je naopak  jen účelové fangličkářství, hokejářství, které se už v minulosti stalo ozdobným přílepkem ega těch, kteří chtěli být v té době in, jet na vlně davu, nebo hraním na emotivní strunku lásky k vlasti vyždímat nějaký ten mrzký peníz...

Ať už se naše úvahy na toto téma většinou osaměle ubírají jakýmkoliv směrem, jedna věc je jistá: jedním ze základních parametrů tohoto výpočtu se v této ekonomicky podvázané, avšak ne-společenské době stalo soukromé vlastnictví, a jak doba a rozchvacování země na všech rovinách soukromými subjekty všemožných typů a zájmů pokračuje a stále nabírá na intenzitě, stává se tento parametr stále více určujícím a ostatní složky tématu válcujícím. Jak se rozvírají nůžky mezi těmi, kdo se domnívají části země vlastnit a těmi, kdo stále očividněji nevlastní v této zemi vůbec nic, nabývá tvář vlastenectví, až na pár naivních čistých duší, značně pokřivené a zhrublé grimasy... Je to stále více vlaste-vlastnictví kontra vlaste-nevlastnictví, kategorie stále se vzdalující a stále antagonističtěji vůči sobě naladěné... Kategorie značně odlišné od toho, co jsme, jakkoliv iluzorně, zažívali minulých 40 let - jaksi podvědomý, přirozený pocit, že tohle je prostě naše země, země nás všech, pocit jakkoliv následně ideoligicky zrůdně pokorucený a jak už to u nás Čechů bývá, tak jako tak všemi možnými způsoby vykradený...

Což o to, člověk by pociťoval lásku k této zemi, k tomuto svému rodišti a utvářiteli vlastní povahy i za okolností, že mu ani kousek oné vlasti neříká „můj pane vlastníku“... To by ovšem ti, kdo, než za pár chvil „prdnou do země“, se za výhradní vlastníky považují, nesměli tak okázale všem ostatním demonstrovat onu svoji majitelkou nadřazenost...

Být chudým vlastencem je dnes těžké... Máš-li ještě na elektriku, zapneš Zprávy, a už se to na tebe valí... Jako žravý hmyz na mršině nenechá ani kousíček masa, ti „šikovní a prozíraví“ privatizují horečně jakýkoliv zbyteček toho, co ještě, ó hrůzo, zprivatizováno nebylo, tedy to, co by romantik mohl ještě s trochou poetické nadsázky nazývat „svou vlastí“...

Ti, kdo své vlasti-vlastněnectví umně zakotvili v katastru nemovitostí, nám dávají většinou velmi názorně najevo, co si o té jejich krajině pod našima nohama nemáme myslet... Jednou z nejvýraznějších pomůcek se stává PLOT...

Číst dál: Vlastenci bez vlasti aneb zadrátovaná (perma) kultura

Ivan Diviš - 25. výročí úmrtí

Dnes, 7. dubna jsme si připomněli (a málem zapomněli), že před 25 lety 7. 4. 1999 zemřel ve věku 75 let jeden z největších českých básníků Ivan Diviš. Dovolte mi vzpomenout na něj zveřejněním jednoho ze dvou soukromých dopisů, které mi rok před svou smrtí napsal (ten druhý bych ráda poskytla stránkám Skupiny XXVI v září tohoto roku, kdy uplyne 100 let od jeho narození). Ani jeden z dopisů ještě nebyl nikde publikován.

3. VII. 98

Milá, unikavá Svatavo! -

laskavostí Sabrininou jsem se dozvěděl Tvou adresu. Chci Ti psát už několik neděl, ale nevěděl jsem KAM.

S četbou poezie je to u mne složité – prakticky jí nečtu, vždyť sám JÍ JSEM, proto jen Halas, Holan, Orten, Jeffers, Trakl, nikdy Rilke nebo Seifert, atdatd. Z mladých nikoho nikdy. Až na Tebe. K tomu přistupuje t a j e m n é – mně připlouvají na jakýsi nezemský rozkaz knížky s a m y o d s e b e do ruky. Pak nesmím váhat, aniž mohu odolat.

Pamatuješ si jistě, žes mně o naší poetické schůzce darovala útlou knížku ANIŽ ŤALA HLAVOU. Tak tato knížka, snad až po týdnech, co minula schůzka, připlula mně o d k u d s i sama do ruky. Její ústřední básni – začal jsem číst a v druhém verši už jsem byl chycen – jsem očima nevěřil, jak je něco takového možné. Na dvou třech místech – ale zcela přechodně a protože nemůžeme vystoupit ze sebe samých – mně ona ústřední báseň připomněla mou THANATEU, kterýžto asociativní vjem se vzápětí vypařil. Přijmi to ode mne tak, jak Ti to podávám: jsi na prahu básnické geniality, k tomu žena, což mne nutí – alespoň částečně – korigovat své urputné stanovisko mužské dominance v poesii. Ta báseň je mistrnná, je na prahu geniality a nemůže ji číst nikdo prostřední. A kdyby ji četlo třebas jen dvacet lidí, něco tato báseň s jejich p o d s t a t o u musí vždy udělat. Jak snesla tvoje mladá hlava tolik zoufalství, zoufalství oprávněného. Ale Tvoje ingenium Tě chrání a chránit bude.

Sabrina mně píše, žes měla před touto knížkou už svá preludia, ani na ně nejsem moc zvědav, abych si nerušil „dojem“ z ústřední zpovědi ANIŽ ŤALA HLAVOU.

Dovol osobně: kdybych byl silnější a zdravější (mám zdiagnostikovanou ischemii srdečního svalu, lidově řečeno „mám zaděláno na infarkt“), rozjel bych se za Tebou do těch zasraných TEPLIC, abych tě objal, abychom se šli podnapít já pivem, ty Martinim a abychom mluvili o poesii. TY MNĚ PIŠ, jsem Ivan Diviš, Za Strahovem 21, 169 – Praha 6-Břevnov.

Objímá Tě srdečně: Ivan Diviš.

A zde si můžete poslechnout audionahrávku jiných Divišových dopisů z let 1990-1999:

https://www.youtube.com/watch?v=NU6VmUiGugg

Oscar Ryba: O ghettu mlčícího Boha

• Roman Szpuk

(s básníkem Romanem Szpukem)

Nejprve katolíci, později přísně katoličtí básníci, poté tvůrci jiných vyznání a uměleckých odvětví, dále období otevřenosti umožňující až masově punkové vyžití, sebereflexní útlum a v současnosti příjemné a přiměřené prostředí. Tedy téměř… Tak nějak by se dala charakterizovat atmosféra každoročních básnických setkání či festivalů na příchovické faře v Jizerských horách počátkem zimy. Začalo to v roce 1983. Osmnáct let víkendových očistců pro faráře Miroslava Šimáčka (dnes působícího na diecézní faře v Litoměřicích) a v současnosti pátera Vladislava Nováka. Hovoříme s básníkem Romanem Szpukem, citlivým tvůrcem příchovické literární tradice.

Romane, jsi významným impulsem bytí tzv. „Básnické skupiny XXVI“. Zkus, prosím, vysvětlit tento pojem.

Milované Sudety, ta hranice na dohled, drsnost holých větrných plání, snění o horách v dohledu, jimž je z Čech teprve zapotřebí dohodit jméno. Nikdy jsem nepotřeboval emigrovat, ani za komunistů ne. Stačilo mi obcházet zpustlé pohraničí, ve kterém se tak často dalo narazit na nějakého do ústraní odsunutého kněze. Takovým knězem byl i Mirek Šimáček, někdy od konce sedmdesátých let sídlící na faře v Příchovicích. Otevřel dveře a nebál se přijmout pod svou střechu nejen věřící katolíky, ale i různé hledače, samorosty, mezi něž jsem patřil jistě i já. A když už tu byla střecha nad hlavou a to krásné teplo kamen undergroundového křesťanství, zrodil se ve mně o Silvestra roku 1983 nápad oslovit pár opuštěných psavců, poetů prokletějších než ti pověstní proklatci, neboť o těchto nevěděl nikdo. A bylo to krásné sjíždět se daleko od Prahy, v té pustině, která ladila s naší touhou tvořit, putovat krajem a mít svůj svět, svoji básnickou skupinu, ve které bychom si rozuměli a mohli být sami sebou. Příchovická fara se nám stala jakýmsi ghettem ve smyslu útočiště, ghettem mlčícího Boha. Ostatně, kde jinde se dát dohromady s básníky, kteří také museli mlčet?

Co zůstalo v dnešním diecézním středisku mládeže Křižovatka z ducha staré příchovické fary? Není toho mnoho. Když jsem tam dorazil letos (rok 2001, pozn. aut.), zadíval jsem se trochu nostalgicky na fotku původní vichry obité a otlučené budovy, v níž se odehrálo tolik zajímavých setkání. Vzpomněl jsem si na nouzové noclehy ve vaně, na uhlí a jednou dokonce ve vchodové verandě, na naše první improvizovaná vystoupení v osmdesátých letech, na happeningové divadelní hry, které jsme vymýšleli přímo během setkání a na to zvláštní vyústění recitací v střídmé popití, jako kdyby každý z básníků měl udělat na číši svého vína křížek na dobrou noc.

Znovu se mi připomněl charismatický kněz, za nímž se sjížděli mladí lidé z celých Čech a jehož nástupce páter Vláďa Novák je natolik jeho věrnou kopií, že nejen gesty a celými slovními formulacemi, ale i barvou hlasu jako by se ve svém předchůdci zcela ztratil...Chvála Bohu - zdědil po páteru Mirkovi i toleranci k básníkům a neporušil mnohaletou tradici setkávání poetů všech vyznání v Příchovicích.

Nemohl bys to vysvětlit trochu civilněji? Víš, pro ty čtenáře, co chodí po zemi?

Ne!

Zimní příchovická suita I

Otec byl alkoholik.

Máma toho vypila nejmíň tolik.

Tak nehledej v tom žádnou záhadu,

že mám na účtu takovou zahradu…

Rok 1990

Je krátce po sametové revoluci, když na příchovickou faru přicházejí dva cizí chlapíci a vymontovávají a odnášejí s sebou dva přístroje na odposlech, takzvané štěnice. Je tam zrovna jen někdo z týmu, farář se to doslechne až dodatečně. Pavel Kukal tuhle událost komentuje slovy: „Kdybych u té demontáže byl, tak bych asi udělal nějakou výtržnost...“ Ve farní kuchyni, kde jedna z těch štěnic byla, se vedly takové dobré katolické řeči, jako že bolševický režim je zbrojnice Satanova, kteréžto konstatování se režimu vůbec nemuselo líbit...

Číst dál: Oscar Ryba: O ghettu mlčícího Boha

Za posledním českým beatnikem

O Milanovi Korálovi se občas mluvilo jako o posledním českém beatnikovi.

K tomu podotýkám, že v české básnické kotlině ještě pilně tvoří česká beatnička Alena Vávrová. Jak to souvisí? Hodně po tři čtvrtě na dvanáct (parafrázuji zde název jedné Aleniny básnické sbírky) totiž na mé ponouknutí našla cestu k Milanovi a jeho poezii. Ukázalo se, že byli oba vyladěni na tutéž strunu a já byl šťasten, že jsem jejich duchovní spřízněnost vycítil. Oba totiž najednou měli dalšího člověka, se kterým mohli sdílet své vidění světa. Pro Milana to bylo zvlášť důležité – delší dobu už kvůli nemoci svůj byt opouštěl jen sporadicky, a tak zejména po smrti matky žil osaměle. Starala se o něj jeho dcera Ilonka. Jejich vztah byl velice pevný a inspirativní, ale častější kontakt s literárními souputníky přece jen chyběl.

Básník Petr Maděra na Milanovy beatnické začátky vzpomíná: „Už na učňáku, v 70. letech, měl vlasy po pás a k tomu víc než 100 neomluvených hodin. Jako každý z dharmových tuláků už tenkrát chtěl žít svobodně a divoce. V praxi malého socialistického města to kromě trvalé pozornosti okolí znamenalo: ‚v sobotu zábava, v neděli pokračování, (hrával tam se skupinou Andromeda třeba Vladimír Kroul, zakladatel Bílého světla, jakési venkovské alternativy Plastiků) v pondělí se vyspat a v úterý konečně do školy‘. Z učiliště v Pardubicích, kde bydlel na internátě a měl studovat na provozního chemika, ho pochopitelně brzy vyhodili, respektive s otcem těsně předtím, než k tomu došlo, dohodli s vedením školy (kvůli posudku), že odejde sám. Stejně měl pocit, že na každém dalším kroku ho konečně čeká naprostá volnost, poezie a muzika (hlavně rocková) a zdálo se mu, že v básnickém rozletu ho nemůžou zastavit ani stále silněji utahované šrouby tehdejší reality.“

Vzhledem ke způsobu života se Milan dostal do hledáčku státní bezpečnosti. Sotva dosáhl plnoletosti, odseděl si rok ve vězení za takzvané příživnictví. Později, aby špiclům unikl, střídal zaměstnání i bydliště. Když se počátkem osmdesátých let oženil a založil rodinu, podařilo se mu zakotvit v pekárně v Hrušové nedaleko Vysokého Mýta.

*

Číst dál: Za posledním českým beatnikem