Petr Pazdera Payne: Osudy

Spisovatel, výtvarník, kazatel a jeden z autorů Skupiny XXVI Petr Pazdera Payne byl nedávno hostem pořadu OSUDY na stanici Vltava. Pokud jste neměli možnost ho poslouchat, zde link na všech 10 dílů v rozhlasovém archivu:

https://vltava.rozhlas.cz/petr-pazdera-payne-o-sobe-historii-sveho-rodu-i-o-vybranych-dejinnych-okamzicich-8231871

Svatava Antošová: Krásný nový svět?

Může být digitální revoluce zkrocena, řízena a reformována podobně jako kdysi revoluce průmyslová? Tak se ptá někdejší technofob a škarohlíd Andrew Keen, přezdívaný dokonce „Antikrist ze Silicon Valley“, ve své knize Jak opravit budoucnost (Argo, 2019). Jeho text vznikal na základě cest po světě, během nichž se cíleně setkával s osobnostmi pohybujícími se na špici technologického vývoje a vedl s nimi dlouhé rozhovory o proměně světa vlivem nástupu umělé inteligence. Není to však kniha rozhovorů, ale spíše reportáží a úvah na téma, co bychom měli udělat, aby náš svět byl i nadále dobrým místem k životu.

Už samotný její název napovídá, že nepůjde o žádný neoluddismus, ale o poctivé hledání odpovědi na otázku, jak dosáhnout toho, aby nové technologie i nadále sloužily člověku, a nikoliv člověk jim. Luddismus bylo sociální hnutí, které vzniklo v 19. století v Anglii jako reakce na rozmach masové strojové výroby. Ta okrádala dělníky a řemeslníky o práci, takže se rozhodli stroje rozbíjet a znemožňovat tak v továrnách jejich zavádění. Neoluddismus pak je snaha o odstranění moderních technologií, v nichž se člověk ztrácí, a jejich nahrazení technologiemi alternativními a k člověku šetrnějšími.

Utopické e-stonsko = e-topia?

V Keenově knize narazíme nesčetněkrát na dvě jména, na nichž jako na dvou základních pilířích jeho text stojí: Thomas More a Gordon Moore. Ten první vydal v roce 1516 v tehdy nizozemské Lovani útlou knihu s názvem Utopia (v Keenově knize je tento latinský název přeložen jako „Ne-místo“ nebo „Dokonalé místo“), ten druhý byl spoluzakladatelem společnosti Intel a v roce 1965 přišel s předpovědí, že procesní výkonnost křemíkových čipů se bude zdvojnásobovat zhruba každého půldruhého roku – tzv. Moorův zákon.

Morova Utopia vyšla v situaci, kdy se lámal feudalismus a lidé čelili hospodářskému rozvratu a existenciální nejistotě podobně jako dnes. A nejen to, museli se vyrovnat s naprostým překopáním dosavadního pohledu na svět – že totiž Země není středem vesmíru (Kopernik), že katolická církev ztrácí vlivem knihtisku (Gutenberg) monopol na šíření informací a také autoritu, a že člověk přichází o svobodnou vůli určovat svůj vlastní osud, neboť je predestinován (Luther). Budoucnost se tak lidem té doby jevila jako silně poškozená a těžko v ní dokázali nalézt své místo. Thomas More jim tedy daroval Utopii, v níž vykreslil „ostrov mimo čas a prostor, místo současně snové a hrůzyplné, obývané jedním národem a vyznačující se vysoce regulovanou ekonomikou, plnou zaměstnaností, naprostým nedostatkem soukromí jednotlivce, relativní rovností mezi mužem a ženou a hlubokou důvěrou mezi vladařem a poddanými.“

Důvěra mezi vladařem a poddanými – to je ve 21. století v řadě zemí včetně Česka tak trochu sci-fi. Nikoliv ovšem v Estonsku, jež je podle Keena „e-společností žijící v e-státě, která je spravovaná e-vládou a která si kyberprostor projektuje rovnou jako prostor občanský.“ Podle průzkumů požívá estonská e-vláda u svých občanů důvěry neskutečně vysoké, neboť i ona svým občanům důvěřuje. Tato vzájemná důvěra je kupodivu postavena na on-line identifikačním systému alias platformě pro digitální občanství, „jež zahrnuje více než čtyři tisíce on-line služeb, včetně ukládání zdravotních a policejních záznamů, placení daní a hlasování ve volbách.“ Jak Keenovi při jeho návštěvě této pobaltské země vysvětlil hlavní tvůrce Úřadu pro estonský informační systém Andres Kütt: „Starý model je přežitý, měníme koncept občanství. Tato technologie vzbuzuje a posiluje důvěru, protože je zcela transparentní. Všechny úřady mají k těmto datům přístup, ale občané mají přehled o tom, kdy byl tento přístup využit. Ve starém světě byli občané závislí na státní správě; v Estonsku se snažíme vytvořit státní správu závislou na občanech.“ Navzdory této skvěle se tvářící vizi si však nemůžeme nepoložit otázku, proč tedy z Estonska odešlo tolik obyvatel v produktivním věku do ciziny a proč v něm tolik roste společenská nerovnost? Na to lze nalézt odpověď u amerického publicisty a podnikatele Dova Seidmana, jinak také zakladatele společnosti LRN (Legal Research Network) pro správu etiky a dodržování předpisů. Ten tvrdí, že místo kýženého splynutí počítače a člověka vznikla mezi nimi naopak propast, která postuluje propasti další: mezi bohatými a chudými, mezi technologicky zdatnými jedinci a technologickými analfabety, mezi digitálním centrem a analogovou periferií...

Číst dál: Svatava Antošová: Krásný nový svět?

Marie Dolistová: Z nových básní

SONET O TICHU

Ticho vzlíná z houštin, stromů, pórů lesa,

přešlapuje vůní akátů, zpěvem včel,

vyhání ven rychle z nitra zlého běsa,

kde jsi, kdos zde dávno kráčel, sklízel a sel?

Ticho protkávané hřměním četných bouří,

hlasy ptáků, hvizdem střelhbitých rorýsů,

šelestem deštů, kdy nebe v zem se noří,

v slunci za mračny, v barvách vzácných jaspisů.

Ticho prostoupené kroky věčnosti,

útěšností zahrad, líbeznou vůní,

kam jsi se ztratila jasná radosti,

chlad věků prosakuje temnou tůní,

jako vody v řekách, stále plyne čas,

co bylo není už, nevrátí se zas.

NA CESTĚ

(rondel)

Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory,

opojná vůně luk pod javory,

vlčí máky u cesty, šumí bor.

V řece žití z hezkých chvil stavět vor,

prsty stromů vlají jak prapory,

spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory.

Blíží se bouře, blíží se tma,

vichřice zmítá děravým hnízdem,

nicota, zmar čiší tímto místem,

náhle však hlas mláděte z jeho dna.

Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory.

Číst dál: Marie Dolistová: Z nových básní

Stavovská čest starých klavírníků

…aneb po stopách zapomenutých osudů

Málo co dokumentuje někdejší stavovskou čest jednotlivých profesí, nežli to, že si lidé nechali zhotovit hrobku a na náhrobní kámen zvěčnili svou profesi. Náhoda tomu chtěla, že jsme se dozvěděli o posledním místě odpočinku klavírníka Jana Kopeckého – díky tomu, že si nechal zhotovit hodnotný náhrobek od význačného sochaře a medailéra Jana Vítězslava Duška (1891 – 1966) – hrob se stal předmětem „adopce“, a tak se dostal na internet, kde na nás „vykoukl“. Jiná, zvláštní náhoda nás přivedla zase k náhrobku Wenzela Lorenze. (Mimochodem, porovnáním životních dat obou stavitelů vidíme, že byli vrstevníky.) Obrátil se na nás totiž MUDr. Miloslav Rousek z Trutnova s tím, zdali nevíme něco o osudech tohoto stavitele. Že si koupil pianino značky Lorenz z jednoho kulturního domu a dal si ho opravit u pana Antonína Krbílka, klavírníka v Trutnově. A že shodou okolností zná páně Lorenzův hrob na hřbitově v Trutnově. Pan doktor Rousek pojal nápad dát hrob klavírníka Wenzela Lorenze na své náklady opravit, neboť se v současnosti nachází v rozpadlém stavu. Až se tak stane, přineseme dokumentační foto.

Najdete ho v Praze na Olšanech v odd. V, části 15, foto J. Zahradník, duben 2020

Číst dál: Stavovská čest starých klavírníků

Přebohaté hodinky vévody z Berry očima vinaře a zahradníka

( s využitím přednášky p. Marka Zagory z Olomouce)

Přebohaté hodinky vévody z Berry (tradiční francouzský název zní Les trés riches heures de Duc de Berry) je úchvatné umělecké dílo středověku.

(Katedrála v Bourges)

Je to kniha modliteb, ale měla i funkci reprezentativní. Největší oblibě se knihy hodinek těšily v západní Evropě v 15. a na začátku 16. století.
Vévoda Jan z Berry (1340-1416) byl třetí ze 13 dětí krále Jana II. Dobrého z rodu Valois (vládl 1350 - 1364) a jeho ženy Bony Lucemburské, dcery Jana Lucemburského. (Karel IV. byl tedy jeho bratrancem.) Jeho starší bratr Karel V. Moudrý pak vládl v letech 1364-1380. Hlavním městem území, které vévoda Jan spravoval, bylo Bourges, v jehož katedrále byl také pohřben.Vynikl na diplomatickém poli, osobně se přátelil s Karlem IV. i s jeho synem Václavem. Zde je zajímavé sledovat, jak původně holandsko- německá dynastie Lucemburků nasákla francouzskou dvorskou kulturou, ale to by bylo na samostatnou rozpravu.Do politiky se pokoušel Jan z Berry zasáhnout několikrát, většinou s malým úspěchem. Kronikáři mu dávají za vinu prohru v
bitvě u Azincourtu v r. 1415, ale ve válečné literatuře jsem o tom nic nenašel. Vzhledem k vévodově věku (bylo mu 75 let) se jeho osobní účast jeví jako dost nepravděpodobná. Rukopis čítá 206 pergamenových listů o rozměrech 29x21 cm. Práce na rukopise začaly asi r.1410 a skončily 1485-99. Hlavními tvůrci rukopisu byli proslulí bratři z Limburka (Paul, Herman a Johan) a Jean Colombe. Roku 1405 získal bratry do svých služeb vévoda z Berry. Zařadil je mezi členy svého dvora, dával jim vysoké odměny a drahocenné dary. Nejznámější části rukopisu je vyobrazení ročního cyklu a jímavým způsobem ukazují život šlechty, ale i prostého lidu, lze také vidět podobu hradů a zámků, jak vypadaly ve 14.století. Častá jsou vyobrazení zemědělské práce, typické pro příslušný měsíc, proto  jsem se rozhodl popsat, co v nich vidí vinař a zahradník, tedy já.

Leden

Únor

Číst dál: Přebohaté hodinky vévody z Berry očima vinaře a zahradníka