Bída

„Jen dvě věci jsou požadovány – úplná pozornost a soucit.“ (Mistr Džošu)


Smutek je žena stojící po ránu na křižovatce u zapečetěného vimperského hotelu Vltava, když se s Jokulatorem vracíme z Boubína. Chodci ještě nevstali. Jen ona tu přešlapuje s cigaretou v ruce, jednu nohavici legín vyhrnutou, nevábné břicho vyšpulené, přeležené a slepené vlasy, ve stojatém oparu před východem slunce. Tak odevzdaně tu venčí psa, již bez očekávání čehokoliv nového.
Jediná pravda života je bída. Bída duše, těla, bída naděje. Její stín je tak hmotný, tak tíživý, stín všeho promarněného, co odplulo, smutek z toho, kolik utrpení povstalo tím, že jsem byl počat, smutek, který bude trvat až do mé nejhlubší, nejtotálnější smrti, vpálený příliš hluboko, než aby jej mohla zakrýt čerstvá tráva jara, ta vrása, která je vytvořena zevnitř duše, již zvenčí nic neomyje, žádný déšť, ba ani blesk tam nedosvítí, neboť bouře prokmitává příliš opatrně, jen samé bezpečné výboje mezi mraky, tedy nezávazně, neúčastně, jen pro vlastní hru, pro zbytečné ohňostrojové potěšení, pro bezpečnou magii, pro bojácné návštěvníky noci, kteří se srocují pod klenbou, aby mohli obdivovat dílo šíleného architekta, co posléze neuvěřil ve vlastní stavbu, ve vlastní projekt a ve chvíli, kdy stavbu dokončil a dělníci podpálili lešení, běžel, pelášil pryč a někde v úkrytu na sebe vztáhl ruku, či snad jen nepustil blíže anděla, aby mu pomohl, aby mu řekl, že všechno nakonec přece jen dopadlo dobře, aby ho zachránil.

***

Jedu ranním autobusem z Vimperka do Prahy, těším se, až se uvelebím úplně vzadu, natáhnu se a ponořím se do předení autobusu. Bolí mě střeva z dlouho trvajícího průjmu, hlavně dorazit do Prahy, říkám si. Ale na druhý konec řady sedaček dosedá krásná dívka. Už si netroufnu strkat jí pod nos své nohy nebo naopak, pleš. A tak sedím podivně zkroucený jako bych dostal pěstí do žaludku.
Dívka má na sobě svůdné černé legíny. Ještě svůdnější je však její svetřík s výstřihem do véčka. Zachytává si rukama své dlouhé husté vlasy a smotává je umně do drdůlku. Pak si bere na uši sluchátka, v ruce svírá placku mobilu a usíná. Nebo jen zavírá oči a vychutnává neznámou hudbu. Její tvář se požitkářsky usmívá. Občas do ní dopadnou paprsky nízkého ranního slunce. Její úsměv se tím ještě prohloubí, jako by vyjadřovala dík paprskům, nebo prosté vyznání: Rozumím ti, moje krásné, letní ráno.
Její tělo mění polohy. Jednu nohu nechává na zemi, druhou zvedá, opírá chodidlem o sedačku, stehna má svůdně porozevřená. Za chvíli si dává na sedačku nohy obě. Strčí si je pod bradu, hlavičku svůdně nakloní. A pak se otočí k opěradlu, opře tvář o sepnuté dlaně, vytočí bok, sedí vlastně na lýtkách, tak setrvá chvíli k poloze, která je jí nejspíš nepohodlná, ale má při ní mile vystrčený zadek. A teď si lehá. Nohy krčí stranou, smotané vlasy se jí trochu rozpustí a zaplaví prostřední sedačku. V tu chvíli se jí odhalí ňadra. Otřásají se, jak autobus ujíždí po místy nerovném asfaltu.
Až se o mě pokouší závrať. Nemohu odtrhnout zrak. Nakonec si přestanu cokoliv vyčítat, objíždím soustředěným pohledem profil její tváře i plné prsy, z nichž to spodní se odhaluje až po bradavku. A je to bradavka mladá, celá naběhlá.
Jak čas plyne, prvotní posedlost ustupuje. Nyní už na ňadra hledím s větším odstupem. Seznamuju se na nich s malou jizvičkou a mám pocit, že je roky znám, že jsou mi poblíž každého večera. Kdykoliv zachci, mohu si s nimi hrát, mačkat je, líbat a sát.

***

Číst dál: Bída

Hordy zdivočelých slov aneb temná noc poezie

V duchovním umění existují jen dvě cesty, dvě odvahy a dvojí svědectví. Cesta temné víry a cesta gnóze.

Zdena Fantlová, Židovka, která přežila holocaust, rozdělila lidi vystavené extrémnímu ponížení na dva druhy. Jedni se cítili jako oběti, druzí se stali pozorovateli. Martin Buber se vyjadřuje podobně: „Jsoucí je pro člověka buď protějškem, nebo předmětem. Lidská bytost se formuje v této dvojakosti vztahu ke jsoucímu – v setkání a v pozorování“. Snad první role se dá přirovnat k cestě temně věřícího, druhá pak k cestě gnostika, nezúčastněného (třebaže zaujatého) pozorovatele, gurua. Obě cesty prošlapuje důsledné dotazování se. Každou novou otázkou jsme však stále osamocenější.
Čím více se člověk přesahuje k Bohu, tím užší je stezka – neboť výstup se odehrává drolícím se schodištěm jeho nitra. Čím níže sestupuje Bůh k člověku, tím užší je i jeho stezka. A je-li pak nejnižším, nejponíženějším všech, zbývá mu ve své všemohoucnosti posledních pár chytů. Karl Gustav Jung píše: „Bůh je ve svém lidství sobě samému zřejmě tak vzdálen, že s naprostým sebevzdáním musí sám sebe znovu hledat. Jak by tomu bylo s celostí Boha, kdyby nemohl být i něčím zcela jiným?“
Je otázkou, zda si Duch vane, kam a kudy chce, nebo je neměnný a v jako takovém se v něm souběžně i protiběžně odehrávají všechny možnosti nevypočitatelnosti lidské existence. Existuje nekonečně mnoho možností lidských, ale jen jedna možnost neměnného, možnost božská. Povstává nový svět přesně v intencích názorů Mircea Eliadeho: „Všechno, co je založeno, je založeno ve Středu Světa (poněvadž samo Stvoření, …, pochází ze Středu)“. Nadto toto stvoření vzniká „in illo tempore – ve svaté době, o oné době. … v témž mýtickém okamžiku Počátku.“ Toto by měli mít na paměti duchovní tvůrci, totiž že zakládají své dílo ve Středu Světa a v Počátku.
Široká je jen cesta prostřednosti. A nejde o elitu výjimečných, ale především o odvážlivce často ničím nepoutající pozornost, jimž prostřednost nestačí. Většinou tvoří ve skrytu a ani nejbližší sousedé nemají tušení, co povstává za jejich zdí. Takoví tvůrci raději zvolí prokletost, než aby se vyhřívali na dosah bezpečí, na místech, odkud je to zpět vždy na do-hmátnutí. Je možné, že jeho dílo kohosi svede, vyjde z něj báseň – zabiják. Pak, zděšen plodem své práce, náhle ji zatouží následovat, šplhat za ní do nebeských temnic, být jí smahován, pod rouškou hledání spravedlnosti nechat se s ní zavřít, aby tam zaškrtil své infant terribile. Aby rozmazal její krev v plujících soumračných mračnech.

***

Číst dál: Hordy zdivočelých slov aneb temná noc poezie

Český lev pod rudou hvězdou

Perzekuce vojáků ze Západu v době vlády komunistů.

„Zpočátku to tak zle nevypadalo. O co komunistům jde, to se ukázalo až později,“ řekl Tomáš Sedláček, hrdina zahraničního odboje a důstojník 2. paradesantní brigády.

Po létech tento svůj postoj hodnotí jako výraz politické naivity. Únor 1948 ho zastihl v hodnosti majora a zároveň posluchače Vysoké školy válečné, kterou ukončil v létě téhož roku. Poté, co odmítl podat přihlášku do KSČ, byl se slibnou kariérou v armádě konec. Na odchod do zahraničí však nepomýšlel, protože tušil, že by to bylo nadlouho. „Spousta kluků ze Západu okamžitě utekla,“uzavírá své vzpomínání. Pro dokreslení Sedláčkových osudů je třeba říci, že v r. 1951 byl zatčen a odsouzen na doživotí ve vykonstruovaném procesu. Snad je vhodné citovat i vzpomínku jiného navrátilce, který přisvědčil na otázku anglického pilota, je-li rád, že je doma. Dostal odpověď: „To nic, za tři roky budeš u nás zpátky.“ Vystihl to dobře, včetně časového určení…

Osvoboditelé? Jen pro někoho.

Už v prvních dnech po konci války sovětské bezpečnostní orgány zavlekly do SSSR tisíce českých a slovenských občanů. V Praze zatýkali především ty, kdo sem emigrovali po bolševickém puči v roce 1917. Za všechny budiž jmenován generál v.v. Sergej Vojcechovský, bývalý náčelník štábu čs. legií v Rusku, občan Československé republiky od roku 1921 a aktivní účastník protiněmeckého odboje. Podle oficiální zprávy zemřel ve vězení na tuberkulózu a sešlost věkem… Ti, kdo měli větší štěstí, se vrátili v letech 1953- 1956, poslední až v r. 1964. Většina jich zmizela beze stopy, zřejmě zahynula. Oni byli první je název organizace, založené jejich příbuznými, jejímž úkolem bylo zjistit pravdu o jejich osudech.

Jiným generálem byl Karel Kutlvašr, ruský legionář, starodružiník. Před válkou velel divizi v Hradci Králové, později působil v odbojové skupině Obrana národa. Za Pražského povstání jako člen České národní rady vedl jednání o německé kapitulaci. Spolu s Josefem Smrkovským byli obviňováni, že umožnili mnoha německým vojákům uprchnout do zajetí k Američanům. Po Únoru musel odejít z armády a provokatér ho vtáhl do ilegální organizace. V květnu 1949 byl odsouzen na doživotí a propuštěn až po 11 letech s podlomeným zdravím. Zemřel v následujícím roce. Smrkovský byl odsouzen jako velezrádce v roce 1951 a vrátil se po čtyřech letech. Rehabilitován byl až v roce 1963 a později se stal jednou z vůdčích osobností Pražského jara. Zemřel roku 1974.

Koncem roku 1947, ještě před únorovými událostmi, byl pro údajnou špionáž a velezradu uvězněn na doživotí podporučík Pravomil Reichl, účastník bojů na Západě, spolu s dalšími sedmi vojáky z povolání. Tento případ měl diskreditovat národně socialistickou stranu.

Sergej Ingr, legionář a za první republiky generál čs. armády, měl už za války spory o způsob, jakým organizovat čs. jednotky v zahraničí. Proti jeho rozhodnutím ve funkci ministra národní obrany a později vrchního velitele všech čs. vojsk v zahraničí protestovali zejména komunisté. Po válce nemohl na nátlak sovětské strany zaujmout odpovídající místo v armádě osvobozené republiky. Prezident Beneš ho jmenoval velvyslancem v Nizozemí a tím ho zachránil před soudem, který by ho po komunistickém převratu neminul. V březnu 1948 se Ingr vzdal diplomatického postavení a začal organizovat exilovou výzvědnou službu pod patronací Francie, Velké Británie a USA. V této činnosti vytrval až do své smrti v r. 1956.

Perzekuce zasáhly všechny vrstvy společnosti, ale v armádě a bezpečnostních složkách byly mimořádně silné. Z armády nuceně odešla třetina důstojnického sboru, z toho skoro šedesát generálů, přes 200 plukovníků, tisíc podplukovníků a majorů a 1500 důstojníků nižších hodností. Čekala je podřadná práce v civilním zaměstnání nebo rovnou vězení. Jaké „kádry“ se dostaly na jejich místa, je dostatečně známo. Hlavní byla oddanost komunistické straně. Dalo by se říci, že kredit, který armáda mimořádným úsilím za války obnovila, byl ztracen.

Číst dál: Český lev pod rudou hvězdou