Home
Agora
- Podrobnosti
- By Michal Kotrba
- Kategorie: Michal Kotrba
- Zobrazení: 32
15.4. jsem na ČT2 shlédl španělský film Agora z roku 2009. Po filmech jako je Quo vadis nebo Ježíš vysílaných tradičně o velikonocích měl divák možnost spatřit film z pohledu nikoli prvoplánově prokřesťanského.
Film se odehrával v egyptské Alexandrii na přelomu 4. a 5. st. za patriarchů Theofila a Cyrila. Milostné motivy jsou vykonstruované, avšak tajná či platonická láska žáků k půvabné a duchaplné učitelce není nic nepravděpodobného, ba naopak, je to něco, co se odehrává v každé škole každého věku. Ostatně bez lásky není poznání, a to jak v platonismu, tak i v Novém zákoně. Láska budoucího prefekta Oresta k jeho učitelce Hypatii (v obou případech jde o historické osoby) nemusela být proto jen fantazií autora scénáře. (Není sice jisté, zda vůbec Orestés v mládí navštěvoval alexandrijskou akademii a miloval svou učitelku, víme jen o jejím vlivu na něj coby prefekta, ale doklad platonické či intelektuální lásky žáka k učitelce nacházíme v listech jejího žáka Synesia, pozdějšího biskupa z Ptolemaidy). Naproti tomu zcela vykonstruovaný příběh nenaplněné a nenaplnitelné lásky Hypatiina otroka Davida dovolil divákovi nahlédnout nejprve do prostředí Hypatiina domova i akademie, a posléze do tábora alexandrijských křesťanů, potažmo radikalizovaných mnichů, k nimž se David přidal mimo jiné z nešťastné lásky. Tento milostný platonický trojúhelník tvořil základní osnovu filmu, neboť láska obou mužů k půvabné Hypatii nepřestala ani po jejich odmítnutí, ale nadále ovlivňovala jejich životy.
Německá meteostanice v Kanadě
- Podrobnosti
- By Pavel Kukal
- Kategorie: Pavel Kukal
- Zobrazení: 49
Meteorologie byla mým zájmem prakticky od dětství, a tento zájem se zvýšil seznámením s Romanem Szpukem, který pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově na Šumavě. Článek jsem původně psal pro časopis 2. světová válka a je dle mého zajímavý i z hlediska vývoje techniky - přiznám se, že jsem dříve neměl ani tušení, že se už v té době dala postavit funkční stanice pro automatická měření a vysílání.
Co dokázalo udělat počasí ve válečných plánech, by vydalo na pořádnou knihu. Jak si nepřipomenout „božský vítr“, který zničil ve 13.století invazní flotilu mongolských nájezdníků, když už si brousili zuby na Japonsko, nebo španělskou Armadu, jež podlehla rafinovanému způsobu vedení boje anglickými námořníky a nepřízni nevyzpytatelného oceánského počasí? Jak by naplánoval své poslední velké tažení Napoleon, kdyby měl lepší přehled o ruském podnebí (jakkoli se dnes soudí, že jeho armáda byla v době příchodu mrazů už pořádně narušená dlouhotrvajícím vyčerpáním, špatným zásobováním a nemocemi včetně pohlavních)? To vše jsou pouze úvahy. Devatenácté století přineslo zkoumání počasí na vědecké bázi a nedlouho poté zapřáhli novou vědu do svých služeb i vojáci. Začalo to být zřejmé už za první, ale ještě více za druhé světové války, kdy zprávy o počasí tvořily dosti značnou část zpráv, předávaných špionážními sítěmi, neboť běžné komunikační kanály přestaly fungovat.
V nacistickém Německu měla počasí pod palcem tzv. říšská povětrnostní služba (Reichswetterdienst), která zastřešovala činnost všech meteorologů, ať již patřili k pozemní armádě, námořnictvu, letectvu či k civilním složkám. Zvláště pro letce a námořníky byly zprávy o počasí mimořádně důležité. Když válka překročila hranice evropského kontinentu, vyvstala nutnost získávat hlášení z rozličných míst, často i velmi vzdálených a obtížně přístupných. Jen na jejich základech bylo možné sestavit synoptické mapy a předpovídat vývoj povětrnosti.
Pavel Kukal: Intermezzo
- Podrobnosti
- By Pavel Kukal
- Kategorie: Pavel Kukal
- Zobrazení: 39
_"Když házíš tak vysoko a daleko, tak si pro ten míč můžeš jít sama!" Rozčilený chlapecký hlas za plotem přiměl kolemjdoucího, aby se za ním otočil. Do té doby šel ponořen do svých myšlenek a nevelký zámek, zjevně přestavěný ze starší tvrze, by nejspíš minul bez povšimnutí. Teď se však ze vrat vykutálel míč a zastavil se pár kroků před procházejícím mladíkem. Zvedl ho a čekal, kdo si pro něj přijde.
Ve vratech se objevila tmavovlasá dívka s modrýma očima. Mohlo jí být nanejvýš patnáct, ale ustrojena byla jako dospělá. Její rozpaky nad nenadálou situací trvaly jen chvíli, ale stačila si příchozího dobře prohlédnout. Šedý plášť sice připomínal uniformu, ale vojáky znala a myslivce rovněž. Na úředníka byl šat zase příliš zaprášený a někdo takový by sotva přicházel pěšky. Asi student na cestách, řekla si nakonec. A přichází od Krkonošských hor, o nichž mnohé slyšela, ale dosud je nikdy nenavštívila. Ach, takhle si cestovat po světě!
-"Dobrý den přeji," řekl jí a spokojeně se usmál, když mu odpověděla rovněž česky.
-"Vraťte mi ten míč, prosím, musím se vrátit k dětem." Raději chtěla setkání ukončit dřív, než si někdo z domácích lidí všimne, že rozmlouvá s neznámým člověkem.
-"Dohlížíš na děti?"
-"Jen někdy, ale chůva nejsem."
-"Aha," řekl mladík, jako by tomu rozuměl, i když moc jasné mu to nebylo. "Řekneš mi, jak se jmenuješ?"
-"Barunka," řekla ještě s trochou dětské ostýchavosti.
-"A tenhle zámek?"
-"Chvalkovice, mladý pane. Tak s Pánem Bohem, já už musím jít." Vzala si míč a prosmykla se branou jako ještěrka. Student za ní ještě chvíli hleděl a pak vykročil dále, krajinou pomalu končícího léta za svým cílem. Rád bych tě potkal ještě jednou, říkal si. Tak za pět let, to by bylo akorát. Sám se při té představě usmál, protože nemohl vědět, že mu zbývá jen o málo více než dva roky života.
A Barunka se také nedověděla, s kým se to tehdy setkala. Později, když se z ní stala spisovatelka Božena Němcová, seznámila se s jeho poezií a shledala ji krásnou, ale málo radostnou.
Toto setkání se možná nikdy neudálo, ale mohlo se to stát. A ví nakonec někdo, proč se dva ze synů Boženy Němcové jmenovali zrovna Hynek a Karel?
Víra u Vikingů
- Podrobnosti
- By Pavel Kukal
- Kategorie: Pavel Kukal
- Zobrazení: 43
K napsání tohoto článku mě přivedl můj dlouhotrvající zájem o svět Vikingů. Ze všeho, co jsem o nich četl, mi asi nejvíc utkvěla v paměti kniha Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků, v níž dal autor těmto mořeplavcům a válečníkům vzlétnout až do kosmu a osídlit planetu Mars. Myslím, že více už pro ně udělat snad ani nemohl...
Vikingové sice nebyli příliš zbožní, ale zato dost tolerantní. (V tom se od dnešních Skandinávců moc nelišili). V pohanských dobách neměli zvláštní kněžskou třídu jako byli u Keltů druidové či žrecové u starých Slovanů. Zjednodušeně řečeno, otec rodiny byl zároveň obětníkem, ať byl bohatý nebo chudý, ale každý člověk, včetně otroků, mohl vztah k bohům projevovat soukromě.
Kromě již zmíněných obětí se nosily amulety, (nejčastěji miniatura Thorova kladiva), v určitých situacích přišlo na řadu vzývání či modlitby. Za posledních pohanských králů byla obětiště odpovídající jejich moci a bohatství: největší bylo v Uppsale. Byly přinášeny i oběti lidské -těmi se stávali většinou zajatci, někdy i křesťanští misionáři. Přesto však pokřesťanštění severských zemí proběhlo poměrně klidně a bez velkých společenských otřesů - jako podobně později vystřídala katolickou víru luteránská. Trvalo to dlouho a pohanská víra u některých lidi přetrvávala. Nezavrhli staré bohy zcela, jen je považovali za méně mocné než křesťanského Boha.
Nelze popřít, že mezi Vikingy bylo mnoho těch, co se nejvíc spoléhali sami na sebe a na své zbraně. K bohům se obraceli způsobem, který nejvíc připomínal starořímské: Dávám, abys dal, dělám, abys udělal. Jinou podobnost se světem antiky lze najít i v tom, že u Vikingů lidé i bohové jednají pod tlakem Osudu - na toto téma mají taky mnoho přísloví. Báli se urazit Osud, ale pojem bázně Boží jim byl neznám. To ovšem neznamená, že by člověk za nevhodný výrok nemohl být potrestán. O jednom z takových případů se zmiňuje Kniha o Islanďanech. Několik let před pokřesťanštěním Islandu byl Hjalti Skeggjason prohlášen psancem, když pronesl ze skály zákona urážlivé dvojverší proti bohyni Freye, (O tom blíže v Knize Hranice smíchu, kapitola Nerad bych vyl na bohy..., kde autor Jiří Starý rozebírá dvě staroseverské komické mytologické písně).
Strana 8 z 29