Karel J. Beneš: Na plochém rameni křivky

„Technologie se nakonec dostane do bodu, kdy výhody plynoucí z automatizace převáží nad nízkou cenou práce,“ píše Martin Ford ve své nové knize Roboti nastupují (Rybka Publishers, 2017) s podtitulem Automatizace, umělá inteligence a hrozba budoucnosti bez práce, kterou přeložili Martin Vrba a Jan Prokeš. Autor knihy, vystudovaný počítačový inženýr, nastiňuje nejbližší vývoj v oblasti zaměstnanosti v době, kdy lidskou práci nahradí autonomně myslící stroje, pro které se vžilo označení „roboti“.

Jak vypadá ekonomika budoucnosti? Kam bude postupovat technologie, automatizace práce, outsourcing a globalizace? Martin Ford zkoumal tyto otázky už ve své průkopnické knize Světla v tunelu (2009), v níž nastínil, že v blízké budoucnosti budou technologie mít velmi nepříznivý vliv na naši ekonomiku a mohou být významným faktorem globální krize. Pomyslné „světlo v tunelu“ ukazuje ekonomické důsledky těchto technologií, před nimiž budeme stát už v příštích desetiletích či dokonce letech. Ford zpochybnil konvenční pohledy na budoucnost a osvětlil nebezpečí, kterému budeme muset čelit, pokud nezačneme řešit dopad rychle se rozvíjejících technologií. Dále ukázal, jaká řešení problémů (např. chudoby či změny klimatu) by ekonomická realita budoucnosti mohla nabídnout.

Ve svém aktuálním textu Roboti nastupují zpochybňuje šťastné zítřky v blahobytu, když píše: „Především je jasné, že mnoho lidí bude nezaměstnaných definitivně a úplně, a tak bude mít nulový příjem.“ Takto uvažuje v kapitole nesoucí výmluvný název „Dlouhodobá rizika: ,Zmáčknutí‘ spotřebitelé, deflace, ekonomické krize, a možná i technofeudalismus“ a pokračuje: „Pokud ale nová automatizační technika umožní firmám uspokojit zvýšenou poptávku bez náboru nových pracovníků (a to zejména nahrazením lidské práce roboty), pak by čistě politicky motivované opatření na snižování nezaměstnanosti mohlo skončit fiaskem.“ Scénářem v dlouhodobé perspektivě ovšem může být i to, že se globální ekonomický systém nakonec dokáže přizpůsobit nové realitě. V tzv. procesu kreativní destrukce, který už kdysi popsal keynesiánký ekonom a politolog Joseph Alois Schumpeter (1883-1950), by mohla být tradiční průmyslová odvětví, jež se opírají o masové trhy, vytlačena novými sektory, které budou produkovat zboží s vysokou přidanou hodnotou a služby určené výhradně pro bohatou elitu. Drtivá většina lidstva by tak fakticky přišla o možnost promlouvat do společenského a politického dění. Ekonomická mobilita, za jejíž vznik vděčíme středověké reformaci, by zanikla. Plutokracie by se oplotila v uzavřených sídlištích nebo v elitních městech a je možné, že by ji hlídali autonomní vojenští roboti a drony. Jak poznamenává autor knihy: „Stali bychom se svědky návratu k čemusi podobnému středověkému feudálnímu systému. Ovšem s jedním rozdílem: středověcí poddaní hráli v systému klíčovou roli, protože obstarávali zemědělskou práci. Ve futuristickém světě, kde zavládne zautomatizovaný feudalismus, by rolníci byli z velké části nadbyteční.“

Číst dál: Karel J. Beneš: Na plochém rameni křivky

Karel J. Beneš: Když anděl dějin hledí zpět...

Kam se posunuje svět, jehož ekonomika je globální a nejdůležitějšími hráči v ní jsou korporace jako Google, Toyota či McDonald? Svět, jehož zákony uznávají intersubjektivní entity (firmy nebo státy) pod názvem „právnická osoba“? Svět, v němž tyto entity, nemající tělo ani ducha, mohou vlastnit půdu a peníze? A bude tento posun znamenat, že jednou takový status získají i samy algoritmy a stanou se majiteli podniků, aniž by se musely podřizovat lidskému vládci? Těmito a mnohými dalšími neradostnými úvahami se zabývá Yuval Noah Harari ve své knize Homo deus (Leda, 2017) s podtitulem Stručné dějiny zítřka v českém překladu Anny Pilátové a Alexandra Tomského.

Profesor na katedře historie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Yuval Noah Harari se českému čtenáři představil už knihou Sapiens s podtitulem Úchvatný i úděsný příběh lidstva, která mapuje vývoj lidského druhu. Tím, že v ní jakoby předjímal paradoxní pokračování existence tvora, kterému dává do vínku mimořádné schopnosti, si připravil půdu pro odvážné tvrzení, že sapiens nabývá vlastností až božských. Do nejzazších důsledků pak rozvinul představu, že člověk je pánem tvorstva a zároveň mu svým panováním dává smysl. Jaký bude ovšem osud člověka, který opanoval božské schopnosti, vymýtil hladomory, morové rány a války jako mezní situace ohrožující jeho přežití coby živočišného druhu? Nastoupili jsme na novou trajektorii a už nejsme vydáni na pospas „boží vůli“. Biotechnika a informatika poskytly lidstvu nevídanou moc. Lidstvo hledí k novému horizontu. Co ve finále zkříží jeho plány zmocnit se vlády v této části vesmíru? To je otázka, na niž autor nachází poněkud paradoxní odpověď, že jedinou jistotou dějin je jejich neustálá změna. A v závěru svých úvah pokládá otázku jinou, leč zcela zásadní: proč cesta s nesmrtelností, dokonalým štěstím a božskou mocí otřese vírou v lidskost?

Včely nemohou popravit královnu

Než si na ni odpovíme, vraťme se na skok do roku 1940, kdy německý židovský filosof Walter Benjamin (1892-1940) ve svých Dějinně filosofických tezích napsal: „Klee má obraz, který se jmenuje Angelus Novus. Je na něm vyobrazen anděl, jenž vypadá, jako by hodlal opustit něco, čím je fascinován. Oči má vypoulené, ústa dokořán a jeho křídla jsou rozpjatá. Tak asi musí vypadat anděl dějin. Tváří se obrací do minulosti. Co se nám jeví jako řetěz událostí, to vidí jako jednu jedinou katastrofu, která bez přestání kupí trosky na trosky a hází mu je pod nohy. Rád by prodlel, rád by vzbudil mrtvé a spravil, co je rozbité. Ale z ráje vane vichřice, která se opírá do jeho křídel a má takovou sílu, že je anděl už nemůže složit. Tato vichřice ho nezadržitelně pohání do budoucnosti, jíž nastavuje záda, zatímco hora trosek před ním roste do nebe. Tato vichřice je tím, čemu říkáme pokrok.“ (citováno z překladu Růženy Grebeníčkové, Odeon, 1979) Tak jako se Kleeův anděl v Benjaminově vidění nutkavě ohlíží zpět, hnán nezadržitelným vichrem stvoření, nemůžeme si odpustit promítat nad úvahami historika Harariho četné analogie, k nimž Homo deus vybízí. Přistoupíme-li na model vnucený podtitulem knihy, že se jedná o stručné dějiny zítřka, pak se logicky musíme ptát, jak se v budoucnu bude nakládat s námi jakožto s lidskou rasou (homo sapiens), která dospěla do fáze, kdy na dominantní pozici živočišné říše střídá zvíře. Abychom mohli nahlédnout do nejzazší budoucnosti, musíme se zamyslet nad tím, jaký máme v současnosti vztah k průmyslově chovaným zvířatům. A nejen to. Až nás jako novodobý evoluční druh nahradí technologie, které otevřeně adorujeme, bude nutné zamyslet se také nad vztahem lidí a nadlidí. Vycházeje z předpokladu, že homo sapiens je nadřazenou formou života, troufá si autor hodnotit nesamozřejmé postavení člověka v řádu přírody. V čem však spočívá ona nesamozřejmost, ba až výjimečnost sapiense? Ve své nejznámější přednášce na půdě TEDu (původní zkratka tří slov Technology, Entertainment, Design, dnes někdy vykládaná jako Thinkers, Enablers, Doers je každoroční konference a platforma postavená kolem hesla „myšlenky hodné šíření“ - pozn. red.) se Harari zamýšlí nad kouzlem vzestupu lidstva na vrchol evolučního vývoje. Na otázku, co způsobuje převahu člověka nad zvířaty, brilantně odpovídá: „Skutečný rozdíl mezi lidmi a ostatními zvířaty není na úrovni jednotlivce, ale na kolektivní úrovni. Lidé ovládají planetu, protože jsou jedinými živočichy, kteří dovedou pružně a masově spolupracovat. I jiná zvířata, například společenský hmyz, včely, mravenci, dovedou spolupracovat ve velkých počtech, ale ne tak pružně. Jejich spolupráce je velmi rigidní. Včelí úl může fungovat vlastně jen jedním způsobem. A když se objeví nová příležitost nebo nebezpečí, včely nepředělají společenský systém přes noc. Nemůžou například popravit královnu a vyhlásit republiku včel nebo komunistickou diktaturu pracujících včel dělnic.“ 

Číst dál: Karel J. Beneš: Když anděl dějin hledí zpět...

Karel J. Beneš: Kdyby byl Paracelsus tušil...

Stará paracelsovská myšlenka, že lék od jedu odlišuje pouze podané množství, je nosnou rovinou kritické práce univerzitního neurologa Manfreda Spitzera: Kybernemoc! s podtitulem Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. Spitzer působí v německém Ulmu a už jeho předchozí kniha nazvaná příznačně Digitální demence s podtitulem Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum vzbudila oprávněnou pozornost veřejnosti, zejména rodičů a pedagogů, kteří se potýkají s dětskou roztěkaností. Název knihy Kybernemoc! je v konci ozdobený vykřičníkem; tato použitá interpunkce má podtrhnout naléhavost, s jakou se téma knihy varovně obrací na čtenáře.

Spitzer v roli neurologa zdůrazňuje své zjištění, že klouzání prstem po tabletu v principu nenahradí klasické počítání na prstech ruky při výuce počtů, a tudíž naznačuje, že setkání dítěte s tabletem jako výukovým nástrojem by se mělo odehrát co nejpozději. Ba co víc - to všechno hlásal kriticky už v době, kdy nastupovala ideologie pokroku digitalizace v podobě diskutované akce „tablety do školek“. Sotva si dovedeme představit, že by elektronická chůvička stoprocentně nahrazovala prvotní interakci dětí s vezdejším civilizovaným světem. Leč současná kyberlobby nám nabízí jako všelék vymoženosti svých hraček. Nadváhy způsobené poleháváním u videoher nás má zbavit vhodná dietní aplikace, problémy ve škole spraví ten správný výukový program a na pocit osamělosti se předepisuje Facebook. Digitální média jsou nám doporučována jako univerzální všelék, ačkoliv se zde zaměňuje příčina za následek. Přesile okolí podléhají i rodiče dětí, kteří by jinak negativnímu vlivu médií rádi čelili.

Číst dál: Karel J. Beneš: Kdyby byl Paracelsus tušil...