Pažitkový oheň (Druhé město, 2024) je výborem z básnického díla brněnského autora Petra Hrbáče (1958-2020), který připravila a doslov k němu napsala Božena Správcová. Hrbáčovy básně jsou poezií obrazů, zvuků, pachů a třaskavých emocí; poezií živočišně nastraženého vnímání krajiny, tvorů, předmětů - ale též jejich vzájemných vztahů. Hrbáč s chirurgickou přesností operuje v hlubinách i mělčinách lidské existence a vytváří svébytný svět - velmi cizí i velmi blízký zároveň, jak ostatně lze vidět v následujících ukázkách.
Třicáté panství
„Nevěřili naší kuchyni,“
řekl správce třicátého panství
a pohlédl vlahým večerem vzhůru.
Jeho zrak se okamžitě propadl
do prázdné, černé a duté noční oblohy
a pleskl těžce o hladinu zahradní studny.
V ten ráz začala z nebe pršet záře,
která způsobila mnoho stínů v sadu.
Ony přívaly zlatých vod,
jejich síla není označena v kalendáři!
„Ano!“ křičel správcův syn
a trhal si pod stromem mnoho třešní.
„Teď mohu vyplivovat pecky k obloze,
když otec rozsvítil všechny hvězdy!
Teď mohu volat do tmy
a pohrát si s prázdnou ozvěnou,
když stará loď Země
pluje se skřípajícími stožáry Mléčnou dráhou
až tam, kde kraluje Orion
a na smetí se pase nebeský dobytek!“
Třetí Den
„A budete často, pane dřevorubče,
kácet tyto stromy?“ ptal se zvědavě.
„To záleží na počasí.“
Odvětil velký dřevorubec
a ještě jednou spočítal
množství svých nabroušených sekyr.
Úsměv se mu posadil na rty.
Prudký spánek jeho sekyr
letěl jako blesk lesem
a lesní zvěř v houštinách
setřásala rosu z kožichů.
A tu pojednou prohlédl,
zrovna tak hlasitě,
jako když udeří hrom,
jak když ráno spadne hvězda.
„Pohleďte!“ vykřikl a ukázal na vyrovnanou,
lesknoucí se řadu těch, které sekají.
Stalo se, jak předpověděl úsvit burácející.
Na každém z ostří nabroušených sekyr
vycházel kotouč nového slunce
a setkal se s očima, které jej spatřily.
Zpěv listopadový
Začíná okresní věšení
jablek na nitky
spuštěné ze stolů v rodinných sklepech.
Hihihahuhehiho!
Vrána ráno na mokrém plotě
zobák choulí do peří.
Hihihahuhehiho!
Osamělý stařec
vrávoravě vyplul
na dunící oceán slivovice.
KAREL VI., NIMROD
Paruka se mi svezla
do čela, přes levý oko,
über dem linken Auge,
omlouvá se Karel, poslední
příjmením Habsburg, nedávno
sepsal Pragmatickou sankci,
do rány mi zrovna nahnali
kapitální kousek, šestnácteráka,
považte, převzácní páni
a on to pán z Krumlova,
kdo jen mohl tušit –
ctné paní vdově pošlu
na pohřeb věnec, ASI –
MÁ VÁŠEŇ
Parforsní hon, má vášeň.
Když už nemám syna
a vymíráme po meči,
těm co podepsali, nevěřím,
hned se na Terynku vrhnou,
ohař Prušák, ten jí půjde
po krku, svůj na to vsadím.
Trochu nesoustředěně žádám
vrchního lovčího, aby mi nabil
nanovo zbraň.
To se sem sjelo hostí! A prý:
večer chybí JEDNA CELÁ PORCE.
Nějak to vyřešíme...
TROFEJE KARLA VI.
Už jsem
na zdi Hofburgu -
paroží mufloní i daňčí.
Jelenů bezpočet! Preparátoři
vycpali i ptáky, orla
mořského, orla skalního,
tetřeva i supa. Medvěda,
se zubrem vlka. Ach,
těch trofejních mršin!
Nespavě bloumám kolem
toho a říkám si:
NĚKDO tomu chybí!
V nakladatelství Adolescent vyšlo letos v létě k nedožitým devadesátinám Mirka Kováříka (15. 8. 1934 - 4. 3. 2020) druhé vydání jeho juvenilních básní, které psal v padesátých letech minulého století pod pseudonymem Jiří Kott, nazvané Ovoce noční a rozšířené o zin s názvem To všechno byly jeho děti. Svou vzpomínkou na Mirka do něj přispěli svými texty ti, pro které znamenal iniciaci či jim byl jen umělecky a lidsky blízký: Aleš Kauer, Svatava Antošová, Jan Henyš, Marie Nedoryová, Pavel Petr, Jitka Bret Srbová, Jan Šulc, Petr Čichoň a Jan Škrob. Oba výtisky si lze objednat na této adrese: https://www.adolescent.cz/produkt/jiri-kott-ovoce-nocni-2/
Svatava Antošová
Mirku, Mirečku...
... vzpomínáš si? Když nám bylo zle, tak zle, až jsme měli pocit, že opuštěnost prochází napříč kontinenty a nikoho nevynechá, že námi houpe na kapce vína jak vichr oběšenci a my, mrzačeni polospánkem kreslíme poslepu kratší a kratší čáru života, když nebylo o koho se opřít v těch bezedných a trpkých městských nocích, zadívali jsme se dlouze skrz plamen duše do tmy a mysleli na Poezii...
Nebo ještě jinak – slovy Bohumila Hrabala: kterak se neuvěřitelné stalo skutkem… Plzeňský experimentální básník Robert Janda tentokrát přistoupil k jinému experimentu než k tomu psanému a pozval na víkend 20. - 22. září 2024 část Skupiny XXVI na svou „haciendu“ v Prostředním Krušci na Šumavě. Ani on, a přiznám se, že ani já jsem nečekala, že setkání se opravdu uskuteční. Pravděpodobnější bylo, že se navzájem zahrneme omluvami, proč ten nebo ta z nás pozvaných přijet nemůže a Robert to nakonec odpíská. Ale nestalo se tak. První, kdo potvrdil příjezd, byl Bohuslav Vaněk Úvalský, a to bylo co říct. Je o něm totiž známo, že nevytáhne paty z pražských Nuslí. Pak se začali ozývat další a nakonec jsme se tam sešli ve složení: již zmíněný Boban, Roman Szpuk, Ewald Murrer, Vanda Skálová, Jiří Staněk, David Jan Žák, moje maličkost a Robert se ženou Olinou.
V pátek ráno jsem vyrazila z Mostu rychlíkem na Plzeň. Kdysi jsem z Mostu jezdila jiným rychlíkem pojmenovaným „Bezdrev“ až do Českých Budějovic, kde jsem hákovala v dnes již neexistujícím národním podniku Sfinx, podniku na smaltované nádobí. A v Budějicích jsem se také poprvé setkala s recitátorem Mirkem Kováříkem, který v tamním klubu v Čéčově ulici dělal v 80. letech pořad „Zelené peří“… Vzpomínky na tyhle časy se mi rojily v hlavě, zatímco dva oranžovozelené vagónky společnosti GW Train se vrtěly po kolejích a projížděly stanicemi Chomutov, Žatec, Podbořany, Vroutek, Kryry, Blatno u Jesenice, Žihle, Plasy, Kaznějov, až se konečně objevila Plzeň. Abych se nenudila, zkoušela jsem jednotlivé stanice zrýmovat ve stylu hry, kterou jsme před lety hráli s „šestadvacátníky“ po esemeskách. Hra vycházela z jedné písně Karla Plíhala, kde se zpívalo „já mám holku z Madridu / když si sundá hadry du“. Tehdy mi dokonce volal můj operátor a nabízel mi jiný tarif; když jsem se zeptala, proč, ženský hlas na druhé straně mi odpověděl: „No promiňte, ale sto esemesek za jedno odpoledne…“ Rozesmála jsem se. Ale zpět do vlaku na Plzeň, kde jsem rýmovala asi takhle: „Já mám holku z Žatce / ukrad jsem jí matce // Já mám holku z Vroutku / sní o kouzelným proutku // Já mám holku z Kryr / chytla divnej vir // Já mám holku z Blatna / je hubená i statná // Já mám holku z Žihle / miluje mě zjihle. A vzpomněla jsem si, jak jsme v esemeskách šetřili znaky a zkracovali rýmování tímto způsobem: „JMH z Plas / jednou ji vzal ďas // JMH z Kaznějova / zobákem mě v noci klová //. V Plzni mě čekala výluka na Nepomuk, takže dál už jen sluncem rozpáleným autobusem plným studentů prchajících dřív domů – zřejmě jako každý pátek. Pak chvíli vláček do Horažďovic-předměstí, odtud zase autobus do Sušice a ze Sušice poslední půlhodinka do Hartmanic. Na cestě, bratru, sedm hodin!
V Hartmanicích mě vyzvedávají Robert s Olinou, kupujeme víno a nějaké jídlo, a pak konečně autem poslední dva kilometry na Krušec. Tam už sedí pod pergolou Boban Vaněk, za chvíli doráží pěšky z Churáňova Roman Szpuk (ale přiznává, že popojel kus cesty autem) a ještě týž večer se zjevuje další auto a v něm David Jan Žák a Jirka Staněk. Pro dnešek jsme v plném počtu a až do hluboké tmy debatujeme venku na zápraží. Když se nad stromy vyhoupne úplněk, přesuneme se dovnitř. Je chladno, ale uvnitř praská a voní hořící dřevo, a my jdeme hrát básnické hry. Už v několika rozhovorech se mě ptali, zda ještě Skupina XXVI tyto pověstné hry hraje a já jsem pokaždé odpovídala, že ne, že jsme zestárli a že se naše invence vytratila. Usedáme tedy nad nastříhané papírky a zkoušíme invenci oživit. První kolo nestojí za nic, jsme těžkopádní, neuvolnění, statičtí. Bez nápadů. V druhém kole obracíme pořadí – hraju teď na toho, kdo hrál předtím na mě. A zase nic moc. Před třetím kolem se promícháváme a přesedáváme si. Ano, už se objevují první perly, ale opět jen sporadicky. Tak třeba: „Láska hranic nezná / všude samé sperma / zaděláno na parchanta / Platón mívá včetně Kanta / filosof je šelma lítá / v nadoblačnu slepě lítá //Svízelná pouť poutníků / vodu mám u kotníků / a hubu plnou hlíny / a už budu líný / ze hřbitova odejít / do pole vymetených žit // Všeho je přelíto v lednu / a doktor Bolíto podkop bednu / jsou dlouhý schody do nebe / a pak mě v tobě zazebe / jak na jazyku rampouch tupý / všemocně se sperma kupí // Lesy vaří mlhu / utrhnu si hlavu / naježím chlupy / vyčešu lupy / plešku si naleštím / černým z polévky šči / don Juan znuděně zívá / když Kája Gott mu zpívá / kávu si osladím o trochu víc / do frndy nacpu si šedesát svíc // Slovenskem obchází strašidlo / na buchty přidat povidlo / raději mlčet nežli řvát / raději trčet ze tvých vrat / nežli být otrokem tvých chámovodů / lepší je jít dále o dům / s chroustem hrát si kartičky / rozmazávat muchničky // Kdo vytáhne z huby pecen / ten nafoukne si pyšně plece / a odpádluje k traktorům / do vesmírných sektorů / stát jako firmu řídím / sebe přitom nikdy neošidím / výzva je apel bez slív / anděl je výčepák bez píp // Chtěl bych být tvůj pískomil / co stůl má plný laskomin / vržou mu pak podkovičky / když očuchává ančovičky / zvony na Krušci bijí o zem / v neděli holky odjedou vozem / sevřít pěst práci čest / mindža pizděc zarafest //. Hrajeme až do dvou hodin do rána, hacienda se otřásá hurónským smíchem, dvě nádherné mývalí kočky jsou z nás k smrti vyděšené.
Číst dál: Sraz na Krušci po 100 letech aneb deadmani opět v akci
Infocentrum Prahy 3: Komponovaný program s básněmi, hudbou a písněmi je pravidelně věnován nositeli Nobelovy ceny za literaturu (1984) a signatáři Charty 77, básníku, spisovateli, novináři, překladateli JAROSLAVU SEIFERTOVI (23. září 1901, Žižkov–10. ledna 1986, Praha) - letos již ke 123. výročí jeho narození. I tento rok tomu tradičně předcházela vycházka pražským Žižkovem "Po stopách Jaroslava Seiferta", přesně na den výročí 23. září, která bývá zahájena položením věnce. Věnec tradičně uvila Míla Zárubová, slavnostní akt v podání R. Šatánkové se neobejde bez básníkova vyznání rodné Praze. Kde jinde, než před rodným domem na adrese Bořivojova 816/104, kde ona busta, zhotovena Stanislavem Hanzíkem, je od roku 2001 umístěna:
JAROSLAV SEIFERT:
Řeknu-li Praha, běda mi,
hned vaše oči zazáří mně;
jako bych shodil s ramen břímě
vždy pod těmito střechami.
A nestojím-li před vámi,
vše kolem zní tak neupřímně.
Řeknu-li Praha, běda mi,
hned vaše oči zazáří mně.
Budu se vracet neznámý
a chudý; třeba v dešti, v zimě,
a v koutku lůžko ze slámy
bych nezměnil za palác v Římě.
Řeknu-li Praha, běda mi!
Obě kulturní události se konaly ve spolupráci s MČ Praha 3 a spolky Klub přátel Žižkova a Krasomil. Připomínku díla připravuje každoročně Radana Šatánková. Cílem je uchovávat odkaz a ukazovat Seifertovy verše v nadčasové podobě. "Z obecenstva potěší ty dříve narozené, mladší diváky mnohdy překvapí," vyjádřila se o básních dramaturgyně a iniciátorka pořadů R. Šatánková.
Účinkovali (na snímku zleva): Marija Zigmundová, Ladislav Vrchota, Radana Šatánková
Foto: Oliver Malina M. a Filip Stome
Tak tedy dnes je to 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty Pavla Řezníčka. Tu báseň, co jsem o něm a pro něj napsal před 4 roky a včera ji umístil na FB, jsem v červenci zhudebnil, takže ji teď hodím sem. Původně jsou to 3 různé tracky, které smontoval dohromady a zvukově smíchal Bohuslav Vaněk-Úvalský, jemuž tímto děkuji. No a další dík patří Jardovi Tomsovi, který hudbu nasadil na ten můj starej portrét Řezníčka. Jako, není to žádnej hit vzhledem k tomu, že báseň je psána volným veršem. Spíš je to recitace s hudebním doprovodem. Nejhudebnější část je asi ta prostřední, kde jsou náznaky zpěvu a melodie. I tak Vám ale příjemný poslech přeje Miloš Skalka.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Řezníček (spisovatel)
Pavel Řezníček se nehlásí...
Kolikáté léto již
budou kvést květy jabloní bez tebe,
Pavle Řezníčku?
Tvůj oblíbený nepřítel Rodidlo Krawczyk Slepecký
nabobtnal už na 160 kilo
stejně jako kardinál Duka,
ale ty už je znovu neuvidíš.
Nedáš si znovu 20 plzní U Jelínků,
kde ti kvůli sprostému chování k servírce Marii
bylo vyhrazeno místo u močí čpícího WC.
Nezkusíš se nenápadně přesunout jinam,
blíž k výčepu,
a neuslyšíš již Mariin nakvašený ryčný hlas:
„Kde je vaše místo, Řezníčku! Zpátky k hajzlům!“
Číst dál: Pavel Řezníček - 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty
Strana 4 z 33
