Radana Šatánková moderovala 8. 5. v Kině AERO premiéru filmu Olivera Maliny Morgensterna o Květnovém povstání

Kino Aero v Praze 3 propůjčilo sál k projekci premiéry dokumentárního filmu s názvem "Němci měli tanky, Češi barikády". Režisér Oliver Malina Morgenstern byl potěšen, že se na premiéru dostavili diváci v hojném počtu a sál naplnili. Výročí 80 let od konce 2. sv. války si připomínali na Den vítězství lidé po celé České republice. Symbolem konce války je právě Květnové povstání - o tom dokument pojednává v souvislostech. Film také rehabilituje hrdiny Pražského povstání a skládá jim patřičný hold. 

Petr Blažek uvedl historický kontext, předmluvu a následnou diskusi moderovala Radana Šatánková. V besedě po projekci vystoupila například paní Marie Dubská, které je 103 let, dále hovořili potomci generála Karla Kutlvašra a Jaromíra Nechanského. Projekci kromě pamětníků navštívili i studenti 9. třídy základní školy v čele se svým učitelem.

Film byl produkován pod záštitou spolku Krasomil. Tvůrci filmu budou usilovat, aby se dokument objevil v kinové distribuci.

Číst dál: Radana Šatánková moderovala 8. 5. v Kině AERO premiéru filmu Olivera Maliny Morgensterna o...

Po stopách Eduarda Štorcha až k výhledu na Bezděz

Na titulním obrázku je Dráha dějin podle křesťanského letopočtu, jak ji viděl Eduard Štorch, český pedagog, spisovatel a archeolog, který proslul románem o lovcích mamutů a poději zpracováním příběhů z doby kamenné a bronzové. Mapu dráhy dějin najdete v obci Lobeč, nedaleko Mšena, v tamním muzeu. Tam jsme se vypravili na tradiční výlet po Českém středohoří.

Vezeme se s Lídou řepkovým Polabím. Čeká nás v Lobči Vanda před záhadným QR kódem, který nám umožní vstup do zdejšího muzea muzeumstorch.cz. Vanda je poněkud neklidná. K tomu, aby mohla vstoupit, musí mít na mobilu čtečku QR kódů. To je ovšem technologie, která se na hony vymyká Štorchovým pazourkům a s níž se jako potomci lovců mamutů ocitáme mimo rámec zobrazené spirály vývoje, v oblasti skutečné sci-fi. Onen tajemný QR kód nás zavedl na stránky živých muzeí (https://zivamuzea.cz/muzeum-eduarda-storcha/), kde po registraci (rezervaci) a informaci: registrací berete na vědomí, že obdržíte SMS se vstupním kódem k muzeu, neboť všechna muzea jsou střežena bezpečnostními kamerami, a registrací zároveň souhlasíte s využitím osobních údajů k registraci a souhlasíte se sledováním kamerami po dobu návštěvy, čekáme, co bude dál...

No a právě SMS se vstupním kódem k muzeu nepřišla. Zkoušel jsem to já i Lída, která ovšem jako jediná překročila horizont zvyklostí lovců mamutů a pokračovala na registrační formulář, který konfrontoval návštěvníka se všemi záludnostmi tzv. GDPR (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů)

Číst dál: Po stopách Eduarda Štorcha až k výhledu na Bezděz

Viki Shock: Povoláním povaleč

Povoláním povaleč  - ukázka ze stejnojmenné knihy

Snad se mnou souhlasíte, že být v dnešní době nezaměstnaným není velká legrace. A nemáte-li vysokoškolské vzdělání, pak už vůbec ne. Člověk je přihlášený na úřadě práce, kde mu nabízejí většinou pochybná místa a od státu dostává finanční podporu asi v takové výši, aby nemusel bydlet na ulici nebo nezemřel hlady. Přičemž si často z oněch dvou možností musí vybrat.
Také já jsem se před časem připojil k této společnosti nešťastníků. Brzy jsem pochopil, že na úřadě práce si práci nenajdu. A tak jsem přemýšlel, v jaké profesi bych se uplatnil zrovna já, druhořadý literát, pracující dosud pouze v televizní produkci či v akademické knihovně; navíc nesmím opomenout čtvrtletní praxi vrátného v pekárně. Moji slovesně činní přátelé mě ubezpečili, že do deníků a týdeníků se na plný úvazek nedostanu a     pouze externími příspěvky se ne uživím. Obrátil jsem se tedy na staré kamarády z mokré čtvrti v naději, že se snad v bodré hospodské společnosti dozvím o nějakém lukrativním zaměstnání.

Číst dál: Viki Shock: Povoláním povaleč

Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem - Čtenářský deník

Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem - Čtenářský deník

Pavel Kukal: Adept

Terénní automobil se po průjezdu Prahou vydal směrem na sever, ale u Březiněvsi odbočil na starou silnici směrem na Mělník. Řidič cestu znal, před léty tady jezdil každý všední den autobusem celé čtyři roky. Studoval totiž tamní „zemědělku,“ která se nedlouho předtím dokonce jmenovala „vinařská.“ Na rozdíl od mnoha svých spolužáků měl o své budoucnosti jasnou představu. Budu vinařem, řekl už ve čtrnácti svým rodičům a oni mu nebránili. S jinými studenty si moc nerozuměl, po pravdě řečeno si ho nikdo moc nevšímal. Pouze svou třídní, profesorku češtiny, zaujaly jeho slohová cvičení a tak se ho jednou zeptala, zda už zkoušel napsat i něco jiného. Po určitém váhání se k tomu přiznal a tak mu pomohla otevřít dveře do světa literatury. Jednou mu řekla: Vy budete to víno mít jako koníčka, protože vaše životní cesta bude jiná. Bránil se sice i jen takovémuto pomyšlení, ale nakonec na ta slova došlo. Jeho studijní výsledky nebyly nijak vynikající, ale odmaturoval bez problémů a dostal se i na vysokou, v Lednici na Moravě.
V těchto úvahách projel pár kilometrů a zpomalil před Líbeznicemi. Kdo ví, zda to zavinila láska k vínu nebo k tmavovlasé krasavici Radmile, do jejíchž pikantně sešikmených očí se jednoho dne zahleděl, že nakonec, ač Pražák křtěný Vltavou, neprotestoval proti tomu, stát se Moravákem. Tato vzpomínka u něj vyvolala úsměv i povzdech zároveň. Za okny se zatím mihla obec Předboj, ale řidič ani nezpomalil, jako by chtěl něco mít rychle za sebou. Rok před dokončením studia jeho rodiče zahynuli na prázdninové cestě při autonehodě a tak se zcela bez přechodu stal dospělým, který se musí starat sám o sebe. První, co pochopil, bylo to, že domov, to jsou rodiče a když s nimi o ten svůj v Praze přišel, musí si vybudovat nový. V té chvíli za ním zůstala odbočka k Neratovicím, jako připomenutí, že hlavní v životě je nenechat se otrávit. To se týkalo i jeho psaní- poměrně snadno překonal začátečnická léta, přes literární soutěže a časopisy se dostal k přízvisku „nadějný“ a když mu jedno z nových nakladatelství, vzniklých po revoluci, nabídlo v pouhých šestadvaceti letech exkluzívní smlouvu, nepochyboval, že se zařadí mezi úspěšné. Tak za ním zůstal i Štěpánský most a po levé straně se v dálce objevila mělnická věž. Pokýval hlavou, jako by potkal starého známého. Jak dlouho tu vlastně nebyl? Tři roky, když se zde mihl na sraze po dvaceti letech od maturity. Ale to v této chvíli nebylo důležité.
Projížděl Kelské Vinice a to ho přece jen přimělo zpomalit. Studium ukončil v převratném roce 1989 a s jakousi samozřejmostí nastoupil do práce u Radmilina otce, který se během několika let stal jedním z nejbohatších a nejúspěšnějších vinařů celé Moravy. Rok poté se s Radmilou vzali a tehdy mu jeho tchán řekl:
-“Teď jsi můj syn a jednou budeš tohle všechno mít na starosti, protože žena přece nemůže vést rodinné vinařství. Teď mám osmdesát hektarů a až začnou rodit ty mladé, dotáhneme to spolu na rovnou stovku.“ Tehdy mu odpověděl:
-“Jenom? Proč ne ještě víc?“ Netušil, že tahle odpověď mu zaručila zajištění až do smrti, protože Radmilin otec se tím ujistil, že našel správného člověka pro své záměry. Ty se naplnily víc než očekával, protože během dalších let jejich výsadby vzrostly skoro na dvojnásobek. Nicméně profesorka měla pravdu- vinařství ho sice velmi dobře živilo, ale nenaplňovalo. Po večerech a v noci tedy psal a říkal si, že je spokojen.
Mělník. Řidič zaparkoval a vystoupil. Byl vlídný den počínajícího podzimu, příznivý dozrávání hroznů. Slunce se na chvíli ukrylo za mrak a řidič zase zabloudil do vzpomínek. Děti neměli, odkládali to z roku na rok, od vinobraní k vinobraní, až to nakonec vypadalo, že to vůbec nepůjde. Třebaže se navzájem obviňovali, že za to může ten druhý, ale nikdy nešli na testy, takže k žádnému výsledku nedošli. Za ta léta se s manželkou odcizili, každý si žil svůj vlastní život, nedostatkem netrpěli a tak neměli potřebu něco měnit. Teď mu naskakovala čtyřicítka, hrozil mu syndrom vyhoření, obezita, vysoký krevní tlak a cukrovka, nemluvě o tom, že se mu před veřejností podařilo utajit fakt, že byl už dvakrát na protialkoholním léčení. Alkoholik je ten, kdo pije tvrdý alkohol, víno přece není alkohol, říkal s hlubokým přesvědčením. Pil jenom víno, pivo jen občas k
jídlu a jinak pouze oceány kávy, o níž tvrdil, že ji potřebuje k tomu, aby mohl psát.

Číst dál: Pavel Kukal: Adept