Agora

15.4. jsem na ČT2 shlédl španělský film Agora z roku 2009. Po filmech jako je Quo vadis nebo Ježíš vysílaných tradičně o velikonocích měl divák možnost spatřit film z pohledu nikoli prvoplánově prokřesťanského.

Film se odehrával v egyptské Alexandrii na přelomu 4. a 5. st. za patriarchů Theofila a Cyrila. Milostné motivy jsou vykonstruované, avšak tajná či platonická láska žáků k půvabné a duchaplné učitelce není nic nepravděpodobného, ba naopak, je to něco, co se odehrává v každé škole každého věku. Ostatně bez lásky není poznání, a to jak v platonismu, tak i v Novém zákoně. Láska budoucího prefekta Oresta k jeho učitelce Hypatii (v obou případech jde o historické osoby) nemusela být proto jen fantazií autora scénáře. (Není sice jisté, zda vůbec Orestés v mládí navštěvoval alexandrijskou akademii a miloval svou učitelku, víme jen o jejím vlivu na něj coby prefekta, ale doklad platonické či intelektuální lásky žáka k učitelce nacházíme v listech jejího žáka Synesia, pozdějšího biskupa z Ptolemaidy). Naproti tomu zcela vykonstruovaný příběh nenaplněné a nenaplnitelné lásky Hypatiina otroka Davida dovolil divákovi nahlédnout nejprve do prostředí Hypatiina domova i akademie, a posléze do tábora alexandrijských křesťanů, potažmo radikalizovaných mnichů, k nimž se David přidal mimo jiné z nešťastné lásky. Tento milostný platonický trojúhelník tvořil základní osnovu filmu, neboť láska obou mužů k půvabné Hypatii nepřestala ani po jejich odmítnutí, ale nadále ovlivňovala jejich životy.

Číst dál: Agora

Ruku jsem opřel o kámen

Teplice II.

(Svatce A.)


Buřička v šatech kurtizány?
To není dobrá adresa.
A přece srdce zaplesá,
ač zůstalo tu bez ochrany.

Zní drsně jméno Trnovany.
Šanov zas trochu mazlivě.
Bouřit a jásat při pivě
a po ránu si lízat rány?

Doubravská Hora bez doubravy,
v nás ještě větší pustina.
Snad ještě něco začíná
pro ty, co k nebi zvednou hlavy?


1. 2. 2016




Prosinec


Poslední měsíc začíná
a nad krajem když mlha sedí
brodím se listím barvy mědi
co poztrácela bučina.

Habr zas zářil mosazí,
nyní však všechno zdá se šedé.
Kam nás ta zima zase vede?
Počátek teprv nesnází.

Voda, co stéká po skále,
štěrbiny mrazem rozechvívá.
Nezmůže nic, kdo jen se dívá
nazpátek v žití nestálém.





Lemberk

(Jakubovi K.)


Snad se nám hluk všech bojů vyhne
v zahradě za zdí kamennou.
Má pískovec tvář zbrázděnou,
nebo se kolem pouze mihne

stín lasičky či hranostaje?
Ruku jsem opřel o kámen.
Jitro je chladné – letní den
svou píseň teprv rozehraje.

I mládí mívá těžkou hlavu.
Vzpomínka jako drahokam
nám připomíná kudy kam.
Chceš zůstat čistý? Chraň se davu.


20. 1. 2016



Ilustrace Roman Szpuk

Poezie Radany Šatánkové do zvukového světa vynesená

Radana Šatánková: Trychtýřem do hlavy [zvukové cd], nahrálo Studio Agadir, Brno, 2015, režie: Ondřej Fuciman

Básnířka Radana Šatánková (*1980) svěřila básně z posledních dvou sbírek Medúza (2009) a Domovní schůze (2014) brněnskému divadlu poezie a hudby Agadir, sdružení s padesátiletou historií a bohatou členskou základnou. Výsledkem byl scénický večer Trychtýřem do hlavy a stejnojmenné zvukové album. Právě na něj zaměříme pozornost, hlavně sluch. Agadir má totiž po ruce i nahrávací studio a možnost vytvořit „knížku do ucha“. I takovou knihu je třeba něčím pomyslně svázat, nejen veršem, ale i promyšlenou dramaturgií. Režisér Ondřej Fuciman sáhl po všech dostupných složkách: mluvené slovo prokládá hudba i zpěv, přidávají se různé zvuky světa přírody a civilizace. Pozorujeme tedy, že když se mluví o dešti, skutečně se ozve šum, že když se píše o ostravských dolech, slyšíme kutání kladiv, že když se ocitneme v hospodě, uši zalehne povyk i cinkot skla. V této zvukové podobě poezie opouští stránky tištěné knihy a získává další rozměr – kolem slov se vytváří akustický svět. A na světlo jsou vytaženy rysy, které při tichém čtení zůstávají ukryté: dramatický potenciál verše, lyrický subjekt atd. Na druhou stranu však dochází k potlačení těch prvků, které vyniknou nejlépe jen při tichém čtení, například hlouběji zasutá sdělení, síť metafor apod. V tomto počinu režie i herci věnovali značnou energii a invenci tomu, aby pospojovali všech třiatřicet stop, a zvuková knížka tak dostala symbolické desky, stránky a hřbet.

Básně Radany Šatánkové byly přeneseny do světa zvuku, a ten zabydlely dva hlasy: mužský a ženský – Matouš Hořínek a Petra Honajzerová. S verši si pohrávají jako dvě kočky s klubkem, a tak je rozvíjejí v jeden dlouhý dialog. I za tu cenu, že mezi původní verše vsouvají vlastní promluvy, aby udrželi návaznost. Jindy si každý pro sebe zopakuje stejnou báseň a naznačují, že jde o jakýsi duel recitátorů („Opakuj po mně, ať vím, jak to zní“ nebo „Ty jsi moc lyrická, řekni to jinak“, „Posloucháš mě vůbec?“). Každý z recitátorů má silnou stránku někde jinde: Díky Petře Honajzerové z básnířky promlouvá rošťačka a v skrytu duše věčná holka, která myslí na taškařice. Příjemný hlas Petry Honajzerové se umí zhoupnout z vábivých výšek do vzrušujících hloubek, obzvláště ráda protahuje vokály a citlivě rozdává i ubírá slovům důrazy, vnáší do projevu nezkažené veselí plné budoucích lumpáren – verše Radany Šatánkové jí sedly na jazyk, vychutnává je jako bonbón, který neztrácí prvotní sladkost. Naproti tomu Hořínkův hlas povětšinou vyčkává, co hravá partnerka vymyslí, zabarvuje ho lehký údiv. Zní zrale a celkově uvážlivěji a rozdováděnému ženskému protějšku sekunduje na vážnou notu.

Jestliže se autorka v úvodu jedné z básní ptá: „Víš, co mě zajímá? Jak by moje verše zahrály jednotlivé nástroje (…),“ v albu jí odpověděli více než jasně. Hudbu složil sám režisér a zřejmě i talentovaný skladatel Ondřej Fuciman ve spolupráci s dalším členem souboru Peterem Múdrym. Setkání slov a hudby mimo jiné dopřálo vznik několika samostatným písním. Už první píseň: „Ona (ve vaně)“ nasadí laťku vysoko: flétny na horské dráze, kudrnatý klavírní doprovod a pod tím svižná kytara, zpěv umně poskládaný duet, Eva Gruberová vlnivě vysoko, Jakub Maistryszin v basové hlubině, a přitom to vše o nostalgickém bolehlavu po flámu, korunováno jiskřivým refrénem „zvoní migréna jak přístavní siréna“. Tento úsek od stopy č. 5 nám nyní poslouží jako ukázka vynalézavé režisérské práce: svižná píseň vyústí v osudový táhlý tón, který ohlašuje zamračeně vážnou báseň o fotografické paměti a vzpomínkách na „lidi, kteří už nepřijdou“. V pozadí zní stále onen dlouhý syntetický tón, až tuto báseň odstřihne motiv z písně o siréně a přijde světlejší stopa 7 „Život s básněmi,“ kde básně jsou „jako lodičky“, pak následuje zase ponor do snu v podobě stopy 8 a básně „Květná neděle“, v níž se přidává ženský hlas-echo. Tento úsek opět zakončuje onen rozverný hudební motiv. Až po tomto „odclonění“ může následovat další ostrůvek básní opět v trochu jiném nádechu.

Poezie v přednesu má ještě jednu nespornou výhodu: dokáže zhmotnit to, co je v tichém čtení neviditelné: lyrický subjekt. Petře Hoznajerové se podařilo nabýt takové přesvědčivosti, že navodí nutně dojem, že právě ona je Radanou Šatánkovou, přirozeně s ní srůstá. Ženský hlas se neváhá na počátku slušně představit: „Já jsem Radana“ a Matouš Hořínek na to slyší a oslovuje ji tak. A když o kus dále ve stopě 11 říká: „Toto vzkazuji trubcům: Kdo by chtěl pro mě udělat snídani, musel by se velmi snažit (…)“ Připadá mi, jako by to opravdu Radana vzkazovala mně, a já byl ten trubec, který by jí rád připravil snídaňové potěšení, a odvděčil se jí za to dílo, ačkoli vděk patří celému básnickému divadlu Agadir za přístup k básnické látce.

Album Trychtýřem do hlavy potvrdilo jeden poznatek: Hlas má magickou možnost vytáhnout verše na hvězdnou výši posluchačova zážitků (nepočítaje v to podpůrné trysky v podobě hudby). A jestliže slovo prostoupí hlas příjemný a spřízněný s citlivými nervy poezie, může být dílo vyneseno do netušených prostorů akustického světa. Studio Agadir jistě má takové schopné herce a vyvíjí na tomto poli výjimečnou aktivitu. Pozná se to, když nejeden posluchač navnaděn sáhne po knihách Radany Šatánkové a po Trychtýři do hlavy zkusí knížku před očima.

A co přijde příště v této dílně zvuku? Něco by přijít mělo: Hlas uličnice na konci stopy 10 poví: „Tak to se budeš divit, co jsem si vymyslela. Za chvilku uvidíš!“ Nechme se překvapit.

Aleš Misař, prosinec 2015

Číst dál: Poezie Radany Šatánkové do zvukového světa vynesená