Nebyla jen Osvětim...

(Židé a projevy antisemitismu v československém zahraničním vojsku za II. světové války).

Ne, nebyly jen vyhlazovací tábory, kde šli Židé na smrt smířeně a bez odporu. Na mnoha místech, kde se bojovalo, položili své životy s odvahou a odhodláním Makabejských. Je ovšem příznačné, že souhrnná práce Ericha Kulky na toto téma mohla vyjít až v devadesátých letech 20. století. Za minulého režimu to nebylo téma dvakrát vhodné, vztahy mezi ČSSR a Izraelem nebyly právě ideální.

Židé v Československé republice tvořili menšinu (necelých 2,5%). Asi čtvrtině se před nacisty podařilo emigrovat, zbytek zahynul téměř celý v koncentračních táborech. Emigranti většinou považovali za povinnost zapojit se do boje proti Německu. Pouze někteří (sionisté, kteří usilovali o vytvoření vlastního státu), tvrdili, že mají závazky pouze ke své nové vlasti v Palestině. Cesty k boji za svobodu byly různé a nesnadné. Po okupaci Čech a Moravy a vzniku Slovenského štátu byla nejsnáze překročitelná hranice do Polska. Z něho byli dobrovolníci transportováni do Francie, jiní dali přednost cestě do SSSR. Do něj směřovali také uprchlíci z Podkarpatské Rusi. Židé ze Slovenska prchali přes Maďarsko do Jugoslávie nebo na Balkán a pak do Sýrie, která v té době byla francouzskou kolonií.

Do Francie se v té době snažili dostat i dobrovolníci z jiných zemí (dorazila i skupina asi 50 mužů ze Šanghaje, kde žila menší česká kolonie už od konce 1. světové války). Pamětníkům to mohlo připomenout vznik legií, ale politická situace byla jiná. Například starší francouzští důstojníci, kteří pamatovali české legionáře, byli k našim lidem nejvstřícnější. 1. československá divize ve Francii vznikla hned po mobilizaci všech cizinců ve Francii (17. listopadu 1939). Do prosince téhož roku se v ní shromáždilo na 4 000 důstojníků a vojáků. Z nich se k židovské národnosti hlásilo asi osm set. Jejím velitelem byl generál Sergej Ingr. Českoslovenští důstojníci byli často silně nacionalisticky orientovaní a na Židy, kteří uměli špatně česky nebo slovensky a mluvili spolu německy, maďarsky nebo jidiš, hleděli nevraživě.

Důstojníci bez znalosti francouzštiny byli zařazováni jako poddůstojníci, dokud nezvládli jazyk. Navíc činnost některých členů KSČ rozvracela bojovou morálku. Jednotka prošla výcvikem v táboře u Agde, ale na frontu se dostaly jen její dva pěší pluky. Jejich bojové nasazení bylo krátké, ale krvavé. Padlých a raněných bylo na 400, další stovky vojáků zůstaly nezvěstné. 32 vojáků obdrželo francouzský válečný kříž, 85 čs. válečný kříž a 162 čs. medaili Za chrabrost. Poté byla jednotka oficiálně rozpuštěna. Část jednotky se přesunula do severní Afriky, kde pokračovala v oddílech Svobodné Francie, letci se přesunuli do Anglie. Letectvo ve Francii (a později i v Anglii) nechtělo přijímat Židy jako piloty, mohli tvořit jen pozemní personál.

Číst dál: Nebyla jen Osvětim...

Mystika a okultismus Třetí říše

Tento článek jsem napsal jako shrnutí několika pramenů, které by mi možná pomohly osvětlit otázku, proč se dal německý národ, jeden z nejkulturnějších a nejvzdělanějších v Evropě tak snadno obalamutit a vehnat na jatky druhé světové války – tedy pouhá dvě desetiletí po skončení té první… Krom toho mě speciálně k tématu svatého grálu přivedla moje záliba v cestování po hradech.

Nacistické hnutí vytvořilo z Německa, zničeného prohrou ve světové válce, reparacemi a následnou inflací v krátké době politicky, ekonomicky i vojensky silný stát. Úspěšná hospodářská politika prvních let po uchopení moci (od roku 1933) přesvědčila většinu německého národa, že nastoupená cesta je správná. Mnozí však nevěděli, či ani vědět nechtěli, že tyto úspěchy jsou vykoupeny terorizováním odpůrců a mimořádnou brutalitou proti všem, kdo by mohli vládu nacistů sebeméně ohrozit. To byla však jen jedna stránka věci: Vládnoucí skupina včetně samotného „vůdce“ Adolfa Hitlera byla přesvědčena o svém „vyšším poslání,“ které ospravedlňuje i nejhorší zločiny. Okultismus pak měl napomoci k dosažení konečného vítězství nejen v Německu, ale v celém světě.

Hledání odpovědi na otázku, proč nacisté přímo hořeli pro dávná tajemství a posvátné relikvie minulosti, že to hraničilo až s posedlostí, není jednoduché. Pro pochopení událostí ve 20. století je třeba vrátit se ještě o století nazpět. Jestliže je pro toto období charakteristické, že velké národy Evropy začínají vytvářet koloniální impéria (Velká Británie a Francie), Německo a Itálie prozatím usilují o národní sjednocení. V umění je to doba romantismu, který se často obrací do minulosti, inspiruje se pověstmi a mýty. Německo, v té době ještě rozdělené do velkého počtu států, státečků a svobodných měst, se skutečně má k čemu obracet; z jeho bohaté minulosti připomeňme zejména dobu Karla Velikého, vládnoucího říši, jež zabírala téměř celou západní Evropu, nebo pozdější slavné císaře, jejichž slovo bylo v evropské politice rozhodující. To byla druhá říše, od 15. století nazývaná Svatá říše římská národa německého, která zase byla pokračováním Římské říše, jak ji známe ze starověku. Další inspirační proud přicházel poněkud paradoxně z dob pohanství, chápaného jako doba silných, samostatných lidí, kteří mají blízko k přírodě a jejím tajemstvím. Zde nabízela své možnosti doba Vikingů s rozvinutým vypravěčstvím příběhů (ságy), různé pověsti a v neposlední řadě tajemné runy. Odtud nebylo daleko k přesvědčení, že germánská rasa byla vždy v čele pokroku, prošlapávala cestu budoucnosti. A co by mohlo být lepším dovršením této cesty, než ovládnutí celé Evropy a pak ještě dál? Ani s tím by se Germáni nespokojili. Opět se dostáváme ke zrůdné myšlence, že jedna rasa, jeden národ má nejen právo, ale i povinnost ovládnout svět a rozdrtit každého, kdo by se jí postavil…

Číst dál: Mystika a okultismus Třetí říše

Česká družina

Článek o České družině jsem původně napsal pro časopis 1. světová válka. Jelikož v letošním roce vzpomeneme 100. výročí založení Československé republiky, je dobré si připomenout, kdy, kde a jak to vlastně začalo. V Rusku byli Češi první, kdo začali organizovat vlastní vojsko a také nejpočetnější. Kromě toho mám k tématu i osobní vztah, protože můj dědeček z matčiny strany Alois Sviták byl legionářem v Rusku, jako voják 9.střeleckého pluku, který nesl jméno Karla Havlíčka Borovského. Do vlasti se vrátfil přes Vladivostok a Severní Ameriku...

Téměř vzápětí po vypuknutí válečného konfliktu, který vešel do dějin jako Velká nebo světová válka (označení „první světová válka“ vzniklo až mnohem později), začali Češi v zahraničí organizovat vojenské jednotky, které se měly zapojit do války proti Rakousko- Uhersku. Většina zahraničních Čechů nepovažovala habsburskou monarchii za svoji vlast a očekávala její porážku, která by otevřela českému národu cestu k samostatnému národnímu státu. Bylo by však nepřípustným zjednodušením tvrdit, že tak smýšleli všichni a hned od začátku. Málokdo by také na samém začátku války soudil, jak bude dlouhá a jak se po jejím skončení změní mapa Evropy… I sám Tomáš Garrigue Masaryk uvažoval ještě před válkou o federalistickém uspořádání monarchie a teprve poté, co koncem roku 1914 odešel do exilu, přijal za svou myšlenku české samostatnosti. Nevěděl přesně, zda do čela státu by měl být postaven někdo z příbuzných anglického krále (touto možností se zabýval poměrně dlouho), nebo zda by měl být nový český stát republikou, což u nás nemělo žádnou tradici. Že nakonec zvítězila poslední z možností, lze připsat zejména vlivu amerického prezidenta Wilsona.

Češi v Rusku byli jednak již několik desetiletí usedlí rolníci ve Volyňské gubernii. Zde žili v počtu asi 20.000, ale jako poddaní Ruské říše podléhali odvodní povinnosti v rámci carské armády. Do první české jednotky v Rusku tedy vstupovat nemohli. Jejich chvíle přišla až po pádu carského režimu, kdy se z původních českých jednotek staly legie, tehdy označované jako revoluční dobrovolná vojska, později zahraniční čs. vojska. Souhrnný název legie je až poválečný. Také ve druhé světové válce se volyňští Češi stali jedním ze zdrojů tehdejší československé armády v SSSR (do osvobozené vlasti přišla jako 1. Československý armádní sbor, krátce a neoficiálně Svobodovci).

Číst dál: Česká družina