Marie Dolistová: Krok do kaluže

ÚDIV

Z mnoha kruhů jeden kruh

z mnoha přímek jedna přímka

z nekonečného řetězce kombinace písmen genů

Vlastní jméno

Vlastní jména

Vlastní vědomí

Z miliard roků spánku

několik desetiletí bdění

Z hlubin atomů a molekul

postupně rostoucí sloup vědomí

Z prvků které jako jiné prvky

které byly součástí jiného

tvořen obraz každého já

Z temné nicoty světlo očí

z temné nicoty zrcadlo skutečnosti

které zavěšeno jen na určité vteřiny svého vzniku

Všechna já – cesta z temnot do světla

u hradby nevědomí

 

UKRAJINSKÉ HROBY

(rondel)

O čem by stromy vyprávěly,

tichou písní plnou pokoje?

Cesty, kde táhly zlé výboje,

kmeny se tou hrůzou zachvěly.

 

Modlitbou mrtvým zaznívaly,

hrdla ptáků, hudby nástroje,

o čem by stromy vyprávěly,

tichou písní plnou pokoje?

 

Hrůzným mementem hroby v lese,

pod stromy ukryta viny tíž,

kdysi nesen i zde hřích na kříž,

touha po moci smrt jen nese.

 

O čem by stromy vyprávěly,

tichou písní plnou pokoje?

 

V ČERVNU

(sonet)

Stíny oblak nad pralesy trav,

trojakord větru, cvrčků, ptáků,

v polích lita krev vlčích máků,

cesty necesty nejsou pro dav.

 

Je červen, ten měsíc jasných dní,

temných obzorů plných vláhy,

kdy žár slunce vychýlí váhy,

tajemné domky vinic zde sní.

 

Květy akátů neznámo kam,

sněhové vločky hnané větrem,

není měřeno stejným metrem,

 

tam kde není štěstí ani gram,

věk cení zuby, hledí ze sutin,

v tichu odbíjí čas věžních hodin.

 

HAIKU

Za hvizdu letí

nad řekou proti mostu

tam i zpět luňák

- - -

Krok do kaluže

šplích – voda bláto smývá

nad zemí duha

- - -

V chladu souhvězdí

tesknota svírá nitro

hvězdou jiskří smrk

- - -

Číst dál: Marie Dolistová: Krok do kaluže

Setkání haikuistů na Churáňově

(28. 7. 2023, bufet Pod stadionem)

Než jsem začala tenhle článek psát, zadala jsem si do gúglu „setkání haikuistů“, abych si nejdřív našla, co někteří z účastníků už případně napsali jinde a sladila to s textem svým. Nemusím jistě nijak zvlášť zdůrazňovat, že se mě gúgl zeptal, zda nehledám spíš „setkání hokejistů“… Ne, hokejisty jsem opravdu nehledala a tak jsem si musela vystačit sama a spolehnout se jen na sebe a svou paměť.

 

Churáňovský či přesněji zadovský bufet Pod stadionem slouží po většinu roku sportovcům, zejména cyklistům, pro něž tu točí nízkoalkoholovou „osmičku“. Ale vždycky byl a stále je vstřícný také k uměleckým aktivitám. Svědčí o tom i výzdoba lokálu, který je víc než lokálem malou galerií. V pátek 28. července v 18 hodin sympatická hostinská Naďa zavřela s tím, že uvnitř bude až do 20 hodin pouze soukromá akce – autorské čtení básníků věnujících se haiku. Všichni ostatní, kteří se sjížděli na cyklistické závody, které se měly konat druhý den, tak pro tuto chvíli ostrouhali… Haiku jsem nikdy nepsala; snad z přílišné úcty k tomuto typu poezie, snad pro své tvůrčí nastavení, které kdysi „bralo hodiny“ u beatniků a surrealistů. Byla jsem ale ráda, že mi o téhle akci dal Roman Szpuk vědět a že její termín zrovna navazoval na můj pobyt na Písecku, odkud to bylo na Churáňov přece jen blíž než ze severu Čech. A že jsem před začátkem večera mohla stisknout ruku Jiřímu Staňkovi, básníkovi, s nímž se znám dlouhá léta díky pořadům Zelené peří, a který mi na otázku: „Píšeš ještě?“ odpověděl: „Ne! Už na to seru!!“

Večer zahájil Luboš Soustružník úvodem do umění haiku a jeho historie, potom už se jen četlo. Katka Soustružníková na začátku svého čtení připomenula, že každé haiku je vhodné číst dvakrát čili opakovaně, protože když se čte jedno trojverší za druhým, tak mohou splývat. Ona sama tuto zásadu dodržela, někteří ne, a bylo to tak, jak Katka nastínila: jednotlivá haiku občas splývala, ale pozorný posluchač je přesto rozpoznal. Všichni byli rádi, že na setkání dorazil a četl i Jan Frolík, který nám pak do mailu napsal, že už ho sice cestování zmáhá, ale přesto sebral všechnu sílu a přijel: „Ač jsem byl na Churáňově jen v pátek, musím pochválit velmi zdařilý večírek, který proběhl v příjemném přátelském duchu. Mně už se nechce v mém věku nikde moc jezdit, ale v tomhle případě jsem rád, že jsem své sklony k pohodlnosti překonal.“ Úplně jiné věkové kategorie byl Hynek Koziol, osmnáctiletý student z Jablonce n. Nisou, který se v haiku doslova našel. Jeho trojverší beze zbytku splňovala to, co napsal Jan Pačes, také účastník večera, do doslovu ke sbírce haiku Pstruh je nehybný Romana Szpuka: „… bdělost a všímavost jsou nezbytnými atributy adepta haiku. Stejně důležité jsou i pro čtenáře, jehož dřívější zkušenost je provokována a zvána ke spolupráci. Haiku báseň je proto nehotová. Dotváří ji až čtenářova imaginace po přečtení textu. Zde je dobré připomenout, že adept haiku nehledá atrakci. Ve skutečnosti totiž nehledá vůbec nic.“ Nehledat nic se teprve učím. Učím se to v dost pokročilém věku a doufám, že se to ještě naučit stihnu…

Číst dál: Setkání haikuistů na Churáňově

Příběh dvou koček, aneb Potkali se na střeše.

Další z pohádek pro Jasmínku a Dorona.

-"Ahoj, co tu děláš?"
-"Co by, vyhřívám se na sluníčku.'
-"Tohle je moje místo, já tady totiž bydlím. Ale klidně lež, můžeme si povídat." Kocour, kterému střecha na zahradním altánku patřila, si lehl vedle kočky,m ale jistá nedůvěra u nich ještě přetrvávala.
"Že by ses třeba představil?"zívla kočka, když už jejich mlčení
začínalo vypadat hloupě.
-"Říkají mi Bonifác. Ale mně se to jméno moc nelíbí."
-"Ale jdi, náhodou je to docela hezké jméno. Já se jmenuji
prostě Kočka, protože nikomu nepatřím. "
-"To jako že nemáš žádného člověka, který by se o tebe staral?" -"Já se o sebe starám sama. A taky občas o moje koťata. Jenže ta
se mi vždycky rozprchnou do světa a nevím, kde se toulají. Ani jestli jsou vůbec ještě naživu."
-"To je smutné," řekl kocour, i když sám rodinu neměl. Byl vykastrovaný a trochu se za to styděl. Navázal tedy jinak: "Co myslíš, že bude po smrti?"
-"Nevím, ale představovala bych si něco jako veliký park, kde by
byly samé kočky a žádní psi ani zlí lidé. Bylo by tam pro všechny dost potravy, v potůčku by tekla čistá voda a sluníčko by pořád hřálo, žádný déšť ani sníh... "Kočka přivřela oči a nejspíš si tu krásnou představu promítala pod víčky. Ale kocour se ušklíbl:
-"To by ti toho stačilo málo. Podle mne tam každý našinec bude mít jenoho člověka, který se nebude starat o nic jiného, než jak by mu udělal radost. A ti nejzasloužilejší třeba i dva. "
-"Prosím tě, o co jsi se zasloužil?" opáčila mu kočka. Kocour se
trochu zarazil a pak řekl:
-"Jednou jsem zakousl hada. Zrovna támhle na zahradě. A kdo zabije hada, to přece nemůže být jen tak ledaskdo. No uznej, že hadi jsou nebezpeční a někteří dokonce i jedovatí." že jeho obětí byl neškodný slepýš a že za to dostal od svých lidí pěkně vyhubováno, to už ovšem neřekl.
-"No, já si teď trochu odpočinu, řekla kočka, jako by ji to vyprávění kdovíjak vyčerpalo. "Beztoho jsem zase březí a až se zase narodí koťata, tak se skoro nezastavím."
-"Když je to s koťaty tak obtížné, jak říkáš, proč je vlastně
pořád rodíš?"
-"Vidíš, to mě nikdy nenapadlo. Ale je na světě větší radost nežli koťata? Snad jen ten svobodný život, jaký vedu." Kočka to řekla, i když nečekala, že jí její společník porozumí. Ostatně teprve teď si všimla, že usnul ještě dříve, než svoji řeč stačila dokončit.

Technologie červencového nekrologu / na paměť Václava Kahudy

• Bohuslav Vaněk-Úvalský

Milý Václave!

Právě jsem odložil mobil, když jsem neutišil ani Patrika Linharta, který mi tu nepochopitelnou zprávu, že už nejseš, zavolal, a neutišil jsem ani sebe – a hned Ti píšu.

Jako první mě napadá historka, jak jsem Tě poznal – a z níž jsi měl takovou srandu, že jsem Ti ji pak během let musel vyprávět několikrát. Takže naposledy.

Bylo mi 23, psal se rok 1993, já se motal po vymrzlých Prachaticích (byl leden) a zuřil jsem, že se mi nic nedaří, mý rukopisy nikdo nechce a moji tehdejší dívku bezpochyby nepřijmou ani v místní nemocnici, když tu Vimperskou (ve Vimpidíře jsme tehdy rok bydleli) si místní radní chytře zrušili. Vrčel jsem jak starý vlčák, klouzal jsem po neposypaných chodnících, byl mráz, fujavice – a za autobusákem jsem uviděl na zemi povalující se knihu. Komu vypadla, nevím, ale vrhl jsem se na ni s vítězným rykotem, že ji ztrestám za všechny nespravedlnosti, jichž se mi dostává, rozeběhl jsem se jako postřelený Roberto Carlos, napřáhl jsem se k smrtící ráně a mocně jsem do ni kopl – ale ouha, knížka byla přimrzlá k chodníku, já hodil děsnou tlamu a rozplácl jsem se do prašanu. A jak jsem tam tak ležel, knížku před očima, natáhl jsem se pro ni, odtrhl ji od asfaltu, rozevřel jsem ji a četl: VÁCLAV KAHUDA BAZILÍŠEK. Málem jsem tam explodoval. Pochopil jsem, že Bazilíšek si mě najde, když se budu chovat jako hovado, rozesmál jsem se a knížku jsem urychleně sbalil do kapsy.

A teď Ti připomenu, jak jsme se potkali. Taky divná věc. Protože a) nikdy nikoho neznámého neoslovuju b) nikdy před tím jsem Tě neviděl a bod cé shrnu do věty z Jáchyme hoď ho do stroje „Asi se vás – plachej.“ Kráčel jsem s kamarádem Karlem Benešem po holešovickým nábřeží a proti nám šel minimálně masový vrah v hodině svého pracovního klidu, nebo aspoň hlavní záporák z filmu Pomsta serfujících sexy vampů v bikinach. Jenže ten záporák měl Tondu, mrňavýho pejska, a já říkám Benešovi: „To musí být Kahuda.“ „Tenhle? Pojď radši pryč.“ „Ne, ne, tenhle je Kahuda.“ „Ty ho znáš?“ „Vůbec.“ Šel jsem za Tebou a povídám: „Vy jste Václav Kahuda!“ „Myslíte? No, tak asi jsem.“ „To je dobře,“ povídám a protože jsem už neměl, co říct, stáhnul jsem se k Benešovi. „Je to Kahuda. Mizíme.“

Číst dál: Technologie červencového nekrologu / na paměť Václava Kahudy

Příběh o kočičím zázraku (Další pohádka pro moje vnoučata)

Stalo se to za dávných, velice dávných časů a tak místo i přesná doba už byly zapomenuty. Svět byl tehdy ještě mladý a lidé méně rozumní, takže se někdy děly věci pro nás stěží k uvěření.

V jedné vesnici pod horami žila na samém okraji v malé chaloupce dívka. Byla sirotek, o rodiče přišla při morové epidemii a její bratři se rozešli do světa. Tak si zvykla být odkázána sama na sebe a vlastně i na tu samotu. Kráva, zahrada s tuctem ovocných stromů, několik slepic a zahrádka osázená bylinkami bylo celé její hospodářství, pokud bychom se nechtěli zmínit o jejích dvou kočkách. Černý kocour neustále slídil po okolí a dům hlídal skoro jako pes, takže byl pravým opakem bílé kočky. Ta byla nejraději, když mohla lenošit doma za pecí. Návštěvy ráda neměla, vždycky se před nimi někam schovala a tak skoro nikdo nevěděl, že tady žije. Lidí sem chodilo dost, protože dívka se vyznala v léčení bylinami a ve věcech zdraví dokázala dobře poradit. Tím také vyvracela mínění, že kořenářka musí být stará bába. Tak zde plynul život a nezdálo se, že by jej mohlo něco narušit. Ale byla to právě její ochota pomáhat druhým, co ji dostalo do nesnází. Přesněji řečeno se celá věc odehrála tak rychle, že se dívka octla v šatlavě, ani nevěděla jak. Rychtář a dva biřicové ji tam dopravili a pro jistotu přibrali k kocoura jako doličný předmět, případně jako svědka. Pak se dověděla, že je podezřelá z čarodějnictví. Pak jí prošťourali celou chalupu, ale nic podezřelého nenašli a co se později ukázalo jako nejdůležitější, neobjevili ani bílou kočku. Zatímco dívka střídavě plakala a modlila se, kocour vypadal docela spokojeně a pro zábavu honil myši. V životě jich tolik pohromadě neviděl.

Číst dál: Příběh o kočičím zázraku (Další pohádka pro moje vnoučata)