Pavel Kukal: Holen z Vlčtejna

(Historický apokryf na téma "Jak to asi bylo".)

Na věž sroubenou z mohutných klád dorážel vítr. Byla to první předzvěst podzimních vichrů, mlh a plískanic. Dřevěná věž hradu Vlčtejna za severního větru vždycky zvučela jakoby mohutným akordem. Její prostřední patro bylo zařízeno jako hodovní síň a teď také tak vypadalo - jako středověká hodovní síň po příliš dlouhém hodování.

Hosté odešli a pán zdejšího hradu seděl osaměle na svém místě v čele stolu. Jeho vzhled sice prozrazoval únavu, ale na lože se mu přece jen ještě nechtělo. Měl rád tyto chvíle - už proto, že právě teď se nemusel na nikoho ohlížet. Byl vdovec, jediný syn vykonával pážecí službu u saského dvora. Poté, co pominuly jeho hostitelské povinnosti, mohl se ztrácet sám sobě, máčet vousy v konvici a třeba se i zpít pod obraz, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.

Teď se tedy zhluboka napil a jeho tvář se poněkud rozjasnila. Připomněl si mládí, kdy jezdil po světě s družinou pana Záviše z Falkenštejna. Vzpomínal na místa, která navštívili, i na vína, kterými je hostili: milá vína česká, jadrná moravská, voňavá z Porýní, jásavá uherská i jiskřivá rakouská. Vínu se ve světě naučil rozumět a teď se mu mohl věnovat podle libosti. V těchto okamžicích samoty však víno přestávalo být jeho přítelem a on to věděl.

Číst dál: Pavel Kukal: Holen z Vlčtejna

Pavel Kukal: Smrt Arnošta z Mansfeldu

(historický apokryf na téma „jak to asi skutečně bylo.“)

-“Ještě tam prší?“

-“Ne, teď tam sněží.“

-“To se dalo čekat, že se na noc ochladí. Bůh s těmi, kdo jsou dnes na cestě.“ Ruce některých z přítomných se vznesly k čelům a naznačily kříž. Ani válka, která trvala už osmý rok z vyměřených třiceti, nevymýtila u nich některé zvyky.

-“Tady máte zrovna jedny takové, veliteli,“ prohodil ten, který prve vyhlížel z okna.

-“Kdo by se sem vláčel v tomhle nečase?“ mínil další.“Snad jenom nějací pohanští-“

_“Ticho, ksakru! Jazyk za zuby! Co když rozumějí po našem?“ okřikl ho velitel. Třebaže ležel v posteli, zakryt beránčími kožešinami až po krk, vyzařovala z něj autorita, kterou nemohlo snížit ani to, že byl oslovován tak prostě namísto hraběcího titulu, který mu náležel.

Příchozí na Turky nevypadali. Když se vymotali z dlouhých plášťů a setřásli sníh z klobouků, první z nich přistoupil blíž. Vzápětí ležícího muže osvítil záblesk poznání:

-“Ty, Kristiáne? Kde se tu bereš?“

-“Ovšemže já, Arnošte.Už přes dva týdny jedeme ve tvých stopách a teprve teď se potkáváme. To jsem tedy opravdu rád.“

-“No ano, také jsem rád, že tě zase vidím. Sedni si přece a vypravuj, jak ses dostal až sem. Urakovice. Taková díra. V životě by se o ní člověk nedověděl, nebýt toho, že jsme se tu museli zastavit, šlakovitá věc.“

-“To nic, nenamáhej se, Arnošte, já jsem všechno slyšel. Rozpustil jsi vojsko, děla dal do zástavy Bethlenovi a cestuješ do Benátek.“

-“Tak to jsi slyšel správně. Jen to mi vadí, že už tam nedojedu. Umírám, chlapče, je to tak. Ale nic si z toho nedělej, my staří vojáci to tak nebereme a co se války týká-“

_“Válka může trvat ještě pořádně dlouho, Arnošte,“ přerušil ho Kristián Brunšvický, kníže z Halberstadtu.

Číst dál: Pavel Kukal: Smrt Arnošta z Mansfeldu

Pavel Kukal: Féma neboli fémový soud

Féma - původně psáno pro Wikipedii (FraFraxinus)

Féma je slovo ze staré dolnoněmčiny, označující tajný soud. Jeho kořeny lze vyhledat až ve 13.století ve Vestfálsku, odkud se tyto soudy rozšířily i do jiných německy mluvících zemí.

Po vymření rodu Štaufů byl konec s ambiciózními plány na sjednocení všech německých zemí a Itálie. Rovněž dědičné udržení císařského titulu v jednom rodě se podařilo až daleko později Habsburkům.

V nastalém období docházelo ke zneužívání moci šlechtou, takže vznikly tajné soudy, které trestaly nejkřiklavější případy. Byl- li někdo předvolán, měl dvě možnosti: uprchnout, a tím se prakticky usvědčit, anebo se dostavit a obhájit se. Kdo se neobhájil, byl oběšen. Soudci zasedali výhradně v noci a svou totožnost skrývali pod maskami. Specifickým rysem tohoto soudu bylo, že výkonem trestu byl pověřen jeden z jeho členů, většinou vybraný losem. Názory současníků byly zpravidla příznivé, protože strach z odsouzení fémou bránil nejhorším výstřelkům. Dnes by se patrně řeklo, že brát spravedlnost do vlastních rukou je protiprávní (nehledě k nepřítomnosti obhájce a tomu, že platila spíš presumpce viny), ale v Německu dlouho převažovalo zvykové právo, které bylo k podobným věcem benevolentnější než právo římské. Pravda je, že takovýto systém znamenal určité pokušení ke zneužívání moci, ale soudci se zřejmě kontrolovali navzájem. Jelikož nebyla známa identita soudců, těžko říci, kdo jimi byl, ale pravděpodobně to museli být lidé z vyšších vrstev společnosti. Tyto soudy utlumily svou činnost za Lucemburků, kdy se právní stav v říši zlepšíl,ale možná nezanikly úplně.

Číst dál: Pavel Kukal: Féma neboli fémový soud