Roman Szpuk: Hvězdy jedna po druhé hasnou

(deset básní z připravované sbírky)

Záškrty

Pátrám v dáli, v spletenci buků.

Pradávné záškrty na kůře,

vyznání šíří se v triedrech roků.

Buk ztrouchniví. Vzpomínka odumře.

Hudba padající námrazy

Anděl unesl pod křídlem slunce,

serval se o ně s větvemi,

ledové nehty zraněné studem

strhal si o struny kytary,

peřím zanesl zhroucenou dlažbu,

kameny zuby skřípají,

ve městě vyhasly spoje korun,

mlha zbloudila struhadly.

Červánkové údolí

Slunce nám tají slitinu

v listoví večerních zvonů,

na skále ukrylo šperky snů

trio červánků, tří dívek z lomu.

Oblaky – chomáče třaskavin,

paprsky tápají po údolí,

do stínu příboj zabloudil

z koňského dechu v horkých polích.

Tři motýlice tančí tu

nad tůní, útržky tyrkysu noci,

perleťovec vlhkých rtů

spouští se seshora na mé vousy.

Ledové oči

Praskla žárovka – místo drátků

je nataženo pavoučí,

zhaslo mi všechno, došel jsem napůl

zavátou cestou za oči,

za led tak modrý, kde nedoraší

co u plamene choulí se.

Nemohu milovat žádnou další,

nedojdu konce vánice.

Číst dál: Roman Szpuk: Hvězdy jedna po druhé hasnou

Ďáblova symfonie

V loňském roce, 20. října, uplynulo 85 let od smrti amerického polárního badatele Adolpha Washingtona Greelyho, který vedl v letech 1881-84 zčásti úspěšnou, zčásti tragickou expedici do Arktidy. Měla dva cíle: dostat se co nejdále na sever a překonat tak rekord Britů z let 1875-76, což bylo 83°20'26 ″ severní šířky, a pátrat po nezvěstné lodi Jeannette, která zmizela o dva roky dříve při pokusu o dosažení severního pólu. O tom, čím vším si musela pětadvacetičlenná výprava během tří let strávených za polárním kruhem projít, napsal ve své poutavé knize Labyrint z ledu (Prostor, 2020) Buddy Levy. Vycházel při tom nejen z dobových materiálů, uložených v archivech, ale i ze záznamů vyprávění přeživších členů expedice, jakož i z dokumentů a zpráv napsaných účastníky záchranných akcí.

Ďáblova symfonie – tak nazývají polární badatelé zvuk, který vydávají ledové masy v moři, když se vlivem větru či vodních proudů pohybují a třou se o sebe. Zvuk, jenž vzbuzuje obavy, chcete-li ledem proplout, a beznaděj chcete-li po něm přejít či přejet na saních. Když risknete to první, s velkou pravděpodobností led vaši loď sevře a znehybní na dobu, kterou nelze odhadnout – pokud ji ovšem rovnou nerozdrtí; když risknete to druhé, může se kus ledu, na němž se právě nacházíte, odlomit a unášet vás po moři neznámo kam – pokud se nepropadnete do ledové vody, jež se nad vámi zavře. Přesto se do těchto nebezpečných končin vydávaly výpravy z různých zemí ve snaze posunout lidské poznání o kousek dál. Pro expedici A. W. Greelyho ten „kousek“ znamenal šest kilometrů, o které se jeho muži dostali blíže k pólu, než v úvodu zmínění Britové - a to na 83°24' severní šířky. Šest kilometrů se nám může zdát z tepla našich domovů směšných, ale musíme si uvědomit, že rekord Britů byl zlomen po přestálé polární noci, jež trvala od poloviny října do konce února (cca 130 dní tmy a mrazů), a že ho bylo dosaženo třemi muži po dlouhé a strastiplné cestě na saních a pěšky: „Byli pryč šedesát dní, spali ve vojenském stanu, všichni tři ve spacáku z buvolí kůže, urazili skoro tisíc šest set kilometrů a nově zmapovali dalších sto šedesát kilometrů grónského pobřeží. Absolvovali čtyřicet šest pochodů, každý s průměrnou vzdáleností kolem třiceti kilometrů za velmi nízkých teplot, které jednou klesly dokonce až k – 45 °C,“ píše Levy a dodává, že když se vrátili na Fort Conger, byli polomrtví vyčerpáním a trpěli sněžnou slepotou.

Skvělý, ale naivní plán

Fort Conger byla vědecká stanice, kterou si výprava zbudovala na severu Ellesmerova ostrova (kanadské pobřeží), odděleného od Grónska jen úzkým průlivem, a stála o čtyři sta kilometrů severněji než poslední známá eskymácká osada. Tato stanice byla jednou ze čtrnácti výzkumných pracovišť rozmístěných po celé Arktidě v rámci celosvětového projektu, zaměřeného na sběr astronomických a meteorologických údajů, a také údajů o zemském magnetismu. Otcem tohoto projektu byl Němec Carl Weyprecht, jenž o deset let dříve než Greely vedl jinou polární výpravu s cílem dosáhnout severního pólu; pólu sice nedosáhla, ale v Barentsově moři severně od Ruska narazila na do té doby neznámou pevninu, kterou nazvala Zemí Františka Josefa – viz kniha dalšího účastníka této objevitelské cesty Julia Payera: Expedice na severní pól (Dauphin, 2019), kterou jsme ve stejné rubrice reflektovali ve Tvaru 4/2020.

Greelyho plán byl takový, že se na Fort Congeru budou věnovat vědecké práci a geografickému průzkumu okolí až do roku 1884, přičemž za nimi každý rok v létě připluje loď s novými zásobami a zároveň odveze náklad, který už nebudou potřebovat – včetně zpráv, hlášení a výsledků nejrůznějších měření. Plán to byl na první pohled skvělý, ale v nevyzpytatelných klimatických podmínkách dálného severu naprosto naivní. První loď, která za nimi v roce 1882 vyplula, byl Neptune. Jeho kapitán obdržel příkaz, aby v případě, že se mu kvůli ledu nebo špatnému počasí nepodaří doplout až do Fort Congeru, založil na předem určených místech zásobovací sklady potravin. Ty by pak použila Greelyho výprava, kdyby byla nucena nastoupit zpáteční cestu bez podpory jiného plavidla - tak se bohužel nakonec i stalo...

Při četbě pasáží o vypravení zásobovací lodi jen nevěřícně kroutíte hlavou, když sledujete, s jakou lehkomyslností a nezodpovědností jednají nejvyšší američtí vládní představitelé, a jak jejich byrokratické spory a papírování vše jen zdržují. Ačkoliv znali Greelyho požadavek, že loď musí připlout nejpozději do srpna, protože pak se už nedostane ani do Fort Congeru, ani zpátky, byli schopni ji vypravit až 8. července. Koncem srpna tak byla stále ještě stovky kilometrů jižně od Fort Congeru a kvůli ledu nemohla dál. Kapitán nechal vyložit zlomek potravinových zásob a obrátil loď na cestu domů. Znovu nevěřícně kroutíte hlavou, když se o pár stránek dál dozvíte, že „na palubě zůstalo dva tisíce potravinových dávek, což byly téměř veškeré zásoby jídla, které měly být doručeny do Fort Congeru a jež Greelymu a jeho mužům mohly vystačit na tři až čtyři měsíce.“

Číst dál: Ďáblova symfonie

Marie Dolistová: Tři nové básně

HLASY LESA

(rondel)

Poutník kráčí nočním lesem,

ze tmy hlas ptáka útěchou,

úzkosti tichou odvetou,

snadnější krok vlhkým vřesem.

Probít se tmou, projít děsem,

splynout tak s jasnou kometou,

poutník kráčí nočním lesem,

ze tmy hlas ptáka útěchou.

Závoj ticha hlasem lesa,

krápot v mlhách jeho smutkem,

rachot bouří moci skutkem,

vkročit do něj tahem esa.

Poutník kráčí nočním lesem,

ze tmy hlas ptáka útěchou.

VE SVŮJ ČAS

Nechat zazářit paprsek

než se snese list podzimu

nechat zaznít tón

než pohltí ticho

Zachytit záblesk hvězdy naděje

než přikryt černou oponou mračna

Vše ve svůj čas

kdy opakovat nemožno zas

SOUMRAK V LESE

(Jardovi zemřelému na covid)

Obloha v dálce tak zjasněla,

jakoby Slunce mělo hned vstát,

a přitom noc se vtírá do zad,

na Měsíc země zapomněla.

Sníh odráží tmu, šramot vloček,

o uschlé listy tiše znějí,

chmurné obavy srdcem chvějí,

pohasl nocí jasný mráček.

Jsme jen poutníky v stínech Země,

než skryje vše v své dlani pevně,

Ráno? Večer? Divné bezčasí,

v stopách Slova vzhůru k výšinám,

co plameny trýzně, co zhasí,

podat svou dlaň tichým hlubinám.