Karel J. Beneš: Rychlé šípy a hlubinná psychologie

Studie se zabývá vztahem mezi jungiánsky pojatou psychoanalýzou a stínadelskými příběhy Rychlých šípů, zejména v prvních dvou knihách Foglarovy trilogie (Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří). Motivem hledání souvislostí se stala myšlenka, že kouzlo příběhu, jeho protagonstů a nakonec celý magický svět Vontů a Stínadel představuje sérii archetypů, které se musí nutně vynářet v souvislosti s imaginací. Foglarův text je takovou imaginací prodchnutý. Při zkoumání textu se setkáváme celým světem symbolů a procesů, které odhaluje hlubinná psychologie. Odhalují se zákonitosti ve výstavbě příběhu, které mají všeobecnou platnost, a široké souvislosti s kulturním dědictvím naší civilizace. Rychlé šípy (Druhá strana) se Stínadly tvoří celistvý obraz jednoho světa analogicky k univerzálně pojaté psychologii.
Vyvstává před námi symbolický příběh, který vytryskl z hlubin intuice, a proto se paradoxně a navzdory žánru řadí po bok velkých mýtických příběhů. Svět vysoké literatury a literárního okraje se tak efektně propojuje. Mýtus je silný natolik, že argumenty o periferním žánru, kde se postavy toporné placatí bez vnitřního vývoje, silně pokulhávají. Stojíme totiž tváří v tvář ikonografickému zobrazení příběhu lidské duše.

Užití díla je vázáno licencí Creative Commons.

Rychlé šípy a hlubinná psychologie autora Karel J. Beneš podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.
Vytvořeno na základě tohoto díla: Rychlé šípy a hlubinná psychologie

Poznámka: Text jsem psal v průběhu let v GNU Linuxu postupně na distribucích RedHat, Fedora a Kubuntu, obrázky jsem upravoval v GNU Gimp, sazbu jsem provedl v systému Latex. Vše je publikováno zde na tomto webu v redakčním systému Joomla. Zvláštní poděkování tudíž patří všem komunitám, které vyvinuly tak báječné opensource programy.

Koláže

Ucho žasne, co to huba mluví.

Zkuste si své dílo pro začátek říkat NAHLAS a přitom žasnout, co jsem to vlastně napsal.

Nedávno jsem se dívala na televizi na pořad „Česko jedna báseň“. Pořad, který si kladl za cíl přiblížit zajímavé literární osobnosti neotřelým způsobem. Nevím proč už skončil, ale je to dobře. Používal atraktivní prostředí, zajímavou kameru, ale autorům to moc nepomohlo. Viděla jsem například jednoho ze svých oblíbených básníků - Ivoše Vodseďálka, přítele Egona Bondyho. Osobnost plná lví síly, ač mu dozajista bude přes sedmdesát. Četl v balóně, tudíž v atraktivním prostředí, ale četl sám sebe a pak ještě svého oblíbeného Gellnera takovým způsobem, že se mi chtělo brečet. Představila jsem si ty, kdo náhodou zavítali na tuto stanici a nikdy předtím neviděli žádného žijícího básníka, anebo viděli, ale netušili, že to může být taková hrůza. Ivo Vodseďálek věděl, co čte, ale nevěděl, jak nám to sdělit. Takže jsem se minuli. Autor. Posluchač

Číst dál: Ucho žasne, co to huba mluví.