„Δόξα ἐν ὑψίστοις θεῷ καὶ ἐπὶ γῆς εἰρήνη ἐν ἀνθρώποις εὐδοκία(ς).“
„Gloria in excelsis Deo, et in terra pax hominibus bonae voluntatis.“
„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“
S těmito slovy se setkáváme v adventním období v každém kostele. Obvykle v ozdobném provedení, jež zdobí lidové betlémy. Jde rovněž o text zpívaný na počátku katolické Mše svaté, tzv. „Gloria“, které zní z úst andělů, jež se zjevili pastýřům nedaleko Betléma v době narození Ježíše (Lk 2,14).
Pokusíme-li se však vyhledat tato slova v Bibli, překvapí nás, že dosáhneme jen částečného úspěchu. Tento doslova okřídlený text (nad lidovými betlémy jej nesou často vznášející se andělé), v tom znění, jak jej známe z liturgie nebo nápisů, kupodivu žádný český překlad NZ neobsahuje. Totéž zjistíme dokonce i v případě latinského textu. Ani on se neshoduje s latinským překladem NZ. V řeckém originálu tuto vánoční větu samozřejmě nacházíme, ani to však není bez problému. Potíž působí hlavně tajuplné slůvko „eudokia“ na konci věty, jež je samo o sobě překladatelským oříškem, a ke všemu se v dochovaných rukopisech, jak se dočítáme z kritického aparátu pod čarou, vyskytuje ve dvou variantách (v 1. nebo v 2. pádě). Slovo „eudokia“ se běžně překládá nejen jako "dobrá vůle", ale např. v Žalmech, kde se (v řecké Septuagintě, dále jen LXX) vyskytuje 8x, překládá jako „přízeň“ (např. Ž 5,12 - v LXX v. 13!), dále: „zalíbení“, „potěšení“, „libovůle“ (Bib.kral.: „líbezná vůle“ v Ž 145,16), „milost“, „laskavost“, „dobré rozhodnutí“ či „dobrý úmysl“. V drtivé většině výskytů v LXX a v NZ[1] se však jedná o dobrou vůli (úmysl, přízeň, zalíbení, potěšení, libovůli, milost) samotného Boha[2], kterou věřící poznali, osvojili si ji a řídí se jí jako vlastní. Z žalmů uveďme ještě Ž 19. Svým počátkem a koncem nám připomíná naše andělské zvěstování, které se rovněž ozývá z nebe, velebí Boží slávu a promlouvá k člověku čili hovoří též o „díle jeho rukou“:
„Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“. (Ž 19,2).
A na konci Ž 19 se dokonce (v LXX) setkáváme se slůvkem „eudokia“, které stojí na konci andělského zvěstování (Lk 2,14):
„Kéž se ti líbí řeč mých úst i to, o čem rozjímám v srdci, Hospodine, má skálo, vykupiteli můj!“ (Doslova (podle LXX): „Kéž jsou podle tvé libosti slova mých úst…“)[3].
To, o čem člověk rozjímá v srdci (o co dbá), má být v souladu s Boží vůlí. Avšak ideální poměr mezi člověkem a Bohem není jen stav slepé poslušnosti, nejde jen o to, aby člověk vždy vyhověl nárokům Boha a tak se mu zalíbil, ale také o to, aby ona z vnějšku doléhající přikázání (obsažená v Zákoně) přijal za vlastní a upřímně si je sám oblíbil. Takovéto ztotožnění artikuluje žalmista například v Ž 40,9:
„Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“
(zde je však v LXX užito slova „theléma“).
Výsledkem přijetí Boží vůle do svého nitra, za svou starost, je pokoj:
„Hojný pokoj mají Ti, kdo milují Tvůj zákon. O nic neklopýtnou”. (ČEP Ž 119,165)
