Karel Rada
V září mi bylo 60 let. Ochladilo se a začalo pršet. Servírka v chomutovský Kulisárně byla připravená, že přijde hafo lidí, ale chodili jen samí mlaďasové.
Cejtil jsem, že od tý mojí loňský mozkový příhody jsem dost zestárnul. Že nestačím s dechem, že jsem celkově zpomalenej, ale že jsem rád, že žiju.
Hráli jsme stále ještě v pětici s Olivií, naší transbasistkou, Karlosem na bicí, pokerovaným Chálím na kytaru, Magdou a mou vystrašenou maličkostí. Já békám. Haj hou jede.
Ale oslava mojí šedesátky se mění v prochcaný fiasko. Skoro nikdo z mých přátel nedorazil, a to akci avízuju na sociálních sítích už od jara. V „Kulisárně“ od dveří protahuje, občas sem zavane pleskanec deště.
Je to všechno jen kvůli tý změně počasí, že nikdo nedorazil? ...
https://www.startovac.cz/projekty/slapoty-a-vystriky?ref=PROJECT_DASHBOARD
Na podhradí 1997
Stačí dát hlavu ze stínu
a vedle sebe sedět tiše
když víno barvy rubínu
po stěnách číší vzkazy píše.
V podzemí síně klenuté
-už kolikátá báseň městu-
a tvé rty- rudá na rudé-
nám k lásce ukazují cestu.
Prsty se v skrytu propletou.
Je vždycky těžké tmou se brodit.
Sejmout už masku prokletou
a napořád už v světle chodit.
Pavel Kukal ze sbírky Oblékání ticha