(soubor básní byl původně psán pro Reví Mítink)
Nápisy a výkřiky
1.
Nápisy a výkřiky
pochodují ulicemi
Reklamy halasí barvami
obtěžkány slogany
o věčných časech
o pravosti
o jednoznačnosti
Dav všedních řečí je obchází
Kradmé drby na pochůzce
obskakují kapsy
Fakta vytlačili do podoby
důstojných sak a garderob
Občas si podřezávají hrdla
2.
Oči mi sedí na parapetu
vyhlížejí spoušť poutí
předzvěsti záplav
Ruka třímá pero
havraní
paví
snad palmový list
Písmo se pod dlaní mění
nedají se zapečetit slova
Archy ve větru se třepotají
inkoust z nich vytéká
a tráví
Iluzionista
1.
Zápěstí zaryté v hlíně cest
zápěstí zatklá šachem gest
Dlaně pableskují oči
v zájmu (svítilen?) otročí
ze slepoty čtou Almagest
Vyvěrá pára zpod pórů
vtéká do prstních záborů
obsazuje odvrácenou
stranu, stínem osázenou
Rozevlají prostěradla
kovou mlžná hnízda prádla
Sedm hnízd pod šňůrami
sedí na osuškách z lamy
V nejvyšším hnízdě v ovzduší
kulaté vejce ropuší
bledé, chráněno můrami
Vybrala běl prostor hnízda
povstal Iluzionista
ze skořápek stloukl šaty
můrami si podbil paty
Na píšťalu vábně hvízdal
Seskočil hbitě do hlíny
procházel středem pěšiny
usmíval se, zamračil se
čechral chmýří paralýze
svému psisku z želatiny
2.
Vešel do bytu pod maskou
svítil do tváří odrazkou
Něco rozdal, něco sebral
zbyl tučný brav, holá žebra
suchou síň změnil na vazkou
Hospodář mu poděkoval
za sny, které v srdci koval
hospodyně spílala mu
za zvíření sebeklamu
za úzkost a scestný poval
Smích se rozkdákal z kolébek
rozházel kopu utěrek
Na prkno shodil sekáček
vytáhl z dvířek pekáče
Rozbubnoval hrnce lebek
3.
Zvábily bubny sousedy
zvedaly chodcům pohledy
skrz okna šusty proudily
Doufání s klamem rodily
jedly s davy sladké medy
Zkvasily plástve v trpký hnis
v pohledech syčel Apopis
Šust změnil se ve výkřiky
hrůzy, pádů, střepů, v dýky
On zkrmil bubny hejnem krys
Bílý sen
V podměsíčným mracích dítě snů spí, ruku skleslou v prázdnu, ukazuje k matce. Oči zavřené po otci.
Vzbouzí poušť polštářů a peřin, mezi záhyby prostěradel leží tkanice a knoflíky, rozeseté v brázdách, zalévané a okopané. Na prsou dun vyjí plyšoví medvědi na budíky.
V roklích se přelévají sádrovcové květy, obdělávají je alabastroví andělíčci kostěnými motyčkami.
Dítě snů se neklidně pohne. Povlaky zastudí, hned skelné, zaškrábou, hned režné. Vítr prachového peří zadusí vzduch, zplihnou rohy a lemy, skrčí se. Přikráčejí po patách stuhy vápenného prachu, občas dopadají perly, falešné, ztěžklé strachem. Nedomrlé polštáře kloužou, točí se, plácají se v kalužích malty a pleskají o záchranné tkalouny a zavázky třepotající se z milostivých duchen.
Ticho.
Pak úder. Padá mramor, pláště heroů se tříští, masky pukají na drolících se nártech, paroží rukou se ubíjí k smrti. Ložní prádlo puká a sténá pod podstavci. Z ran teče mléko, leptá peří.
Slepí potkani se vyrojí ze záplat, lížou smetanovou pěnu, střepy chřoupou jako cukr, pískají si.
Porcelánové ciferníky usednou. Konopná lanka obrostou torza, do spár se zaryjí třásně.
Dítě snů spí, unaveně a shrbeně.
Pídění
S rybářským prutem
podél proudu
mezi skalami
Chycená mřenka
jednou za dva dny
s prutem
nadějí
2.
Ponořený mezi odrazy
ve škvírách zobrazení
tuší rohy býka ověnčené růžemi
Spoléhá na víru
že kameny jsou usazeny pevně
šátrá kam dosáhne
Usínání samoty
1.
Usínání v lůně lůžka
Samota dvou očí tryská
zpod sevřených řas, tužka
prudce otupěla. Miska
vedle žebrácké holi je prázdná.
A cos čekal na dně brázd dna?
Žebrácké misky jsou síta
nenasytí je maso ze žádné dlaně
nebo tváře, žádná krevná kýta.
Prosívej je krví odhodlaně
a vyjde ti jen prázdný džbán.
Obsah dna misky je vždy zanedbán.
2.
Palce nohou se hroutí k sobě
v modlitbě usínání za zítřek.
Ale ráno pleskne hladem v drobě,
čaj hlad neuměle žene z dvířek.
Škrábání dáví suchou kůži,
šramoty ve schodišťové skruži.
Na zastávce – čekání na naději
nechalo ujet druhý vůz.
Amen
Uhnulo očím v obličeji,
vztekle drtí falešný skus.
Večer se zkusí vrátit, zaškrabe na futra
a nocí se rozezní starobyle nová sútra.
Most slepců
Osleplí sluncem
někteří si nasadili kapucu
aby ulevili spálenému zraku
Holí obíjejí dlažbu
utvrzují žulu
odprýsknou žvýkačky a nedopalky
Občas někdo přepadne
přes zábradlí
Občas někdo skočí
Ztráta zamilovanosti
Když džbánek peřin a zdí
je prázdný
až budí ze sna ozvěnu
pukne.
Pak každý pohled v tramvaji
mylný dotek rukavice
znamená.
Pak provazce neklidu vrhají
tiky pod lícní kosti
stínohra kreslí obočí pierota
sazí.
Pak soustruh
dláto v rozedřené ruce
žulový blok plný jehliček
flambování.
Pak minuty zabalené do kynutého těsta
upřené oči vysílají prasátka
a prsty…
bubnuje se v koši.
Role lepenky
vhozená do Vltavy plave.
Had vlezl pusou do žaludku
a jazykem vyčistí střeva.
A pak…
Pohnutí závěsem
je za ním –
snad kavárna? snad nevěstinec?
je libo řeznictví nebo klenotnictví?
je libo? –
Nikdo se nezeptá
a jurodiví blázni váhají s odpovědí.
Prsty zabořené do peřin a zdí
vzdychání rukavic
obočí soustruží ústa
šeptání do stínohry.
Transmutace lásky
přijde ze dne na den
klid vyvolá otázky…
Máš-li dosti síly
neváhej s odpovědí.
Na Vltavu vypluje prám.
Přes proudy a jezy
skvrny majonézy
přes kopce a skály
cihly pod pedály
přes lípy a buky
přes pomlky mýtiny štuky do ticha.
Na prámu sedí mariňák
kouří cigarety
světlušky mu je počítají.
Při boku pírko
balancuje na zčeřené blance.
Zalije ho vlna
vynoří se.
A co když popel dopadne?
Oklepá chmýří?
Přijde voda?
Ztráta vědomí k světu
Zaživa
obracení se pod škvírou
ve víku rakve
šroubovák v kapse
a dýchání
deset a půl minuty šátrání v polospánku
klouby se dřou o mrtvý buk a pochyby
(obestlané černobílou umělinou)
Ptáci křičí
je pět
hrobník za chvíli přijde do práce
Čtyři šrouby smrti
pomalu se vytáčí, vyklají
čerstvě se v letokruzích škrtí
Vítr fouknul po fáči
bílé říze
poslední šroub
Mysl je šroubovák
semknutá do kovu
Dokáže to
má právo žít
Hrobník už nasál kouř a prach oschlého kompostu
poslední šroub
poslední stéblo
Hrobník už složil mozoly do klína násad
praská to
mysl se zlomila
strach
pud
hlína na víku
vztek
prudkost
hlína na víku
kopnutí snožmo
(kurzy sebeobrany a sokolská výchova prarodičů)
kopnutí snožmo
světlo
hlína v obličeji
hrobník si odplivne
Vy taky ještě žijete?
Tak se postavte tuhle do fronty.
Tři
první
se nebojí smrti
vlastně jen nechce cítit bolest
další
se nebojí bolesti
vlastně jen nechce se cítit divně
třetí
se nebojí divnosti
vlastně jen se chce bavit
Misijní území
Zaklekla a chopila se hadru. Vtrhla do praskajících hnízd a pukajících chýší, vydala drť ohrad napospas dravcům Mladí chránili staré, staří chránili mladé, vše marno. Kolonie rybenek padla.
Vstala. Lokla si z placatky ve výstřihu. Oka na svetru utíkala, ospalé kadeře stály. Vylila zčernalou vodu do mísy.
Zraněná rybenka se zoufale držela tuhého smotku prachu. Malström ji stáhnul i její němý výkřik.
Šla na nákup. S děravou taškou, v rozšmajdaných botaskách, vlnila se ve sklech výloh, holubi po ní pokukovali. Taky dva kopáči, svačili pivo. V supermarketu se nesla sousedka i s košíkem. Předběhla tu nánu a před jejími zraky koupila whisku, doktor nedoktor. Velkou krásnou láhev se zlatými písmeny. A čtyři housky. A ovocný čaj, černý rybíz. Poskakovala pak před sousedkou po cestě, až jí rozbolely kolena. Doma si musela na chvíli sednout.
V křesle zapraskalo. Po drátech se rozeběhli pavouci, aby alespoň něco urvali z vyhlídnuté kořisti. Moli se neklidně pohnuli. Jeden zamával křídly, pavouk ho probodl.
Uvařila si čaj a se špetkou spokojenosti upíjela. Sledovala fotky vnoučat. Málem je roztrhla i s obálkou, když přišly. Nejmladší vzala do ruky, aby viděla uštěpačný dětský úsměv. Je po mně, řekla si.
To nebyla pravda, umřela až za měsíc, když jí z přechodu odhodil rozespalý špeditér.
Rybenky vystavěly svou novou výspu. Nepadla příští týden při velkém úklidu. Velký úklid nepřišel, nepřišel ještě dlouho, dědicové se loudali v cizině. Na čas zvítězila jednoduchost přístupu, opakování stejných činností a stejných chyb. Evoluce se nekonala.
Muž, žena a míč
Uprostřed pouště ležel míč.
Přišli k němu muž a žena. Muž k míči přiběhl a pozoroval ho. Pak do něj strčil. Míč se kutálel, dokud se nezastavil o nerovnost. Muž do něm znovu strčil, silněji. Míč se kutálel, dál, dokud se nezastavil o nerovnost.
Žena pozorovala mužovo počínání a pomyslela si, že je dětinské: Nikdo (tedy žádná žena) něco takové nemusí dělat. Každý (tedy každá žena) přece ví, že když se do míče strčí, míč se kutálí, dokud se nezastaví o nerovnost.
Je proto škoda, že si neuvědomila, že kdysi dávno musel přijít první muž, který strčil do míče, aby zjistil, že se kutálí, dokud se nezastaví o nerovnost.
Časy se dějí
Časy se dějí
neboť stojím pevně
ne hlavou
ne boky
ale chodidly
zabořený do země
Stesk
Drážní opilecký popěvek
Oj oj oj
Hlava mě bolí
Položil jsem ji na okno vlaku
Dráty se hýbou, kola stojí
Na cestu naložil jsem se do koňaku
Oj oj oj
Srdce se mi div nerozskočí
Dráty se hýbou, kola točí
Vlak srdce uhání do soumraku
Dopplerův efekt
Noc rozetřela sůl v mouru
Můry se rvou o místa na zácloně
Semafory rozjíždějí tramvaje
Vteřinová ručička udeřila
až listí ibišku se hnulo
Myšlenky urvané z páteře
obskakují tapety
piští a chrochtají rozkoší
Nevisí na řetízku hodinek
vibrují kolem
Pečetidlo odkoply z milosti
narazily si palec
o kyvadlo zašmodrchané v písku
Piští a chrochtají bolestí
krouží sykot smířeného odboje
Neusednou k pilování nehtů
Radši oškrabují maltu z kolotoče
Předbíhají se ve frontě vývinu
Jména ztratily – schválně
Může se jim nanejvýš měřit rychlost
Postihnuté s úšklebky uvolní místo dětem
Fibonacciho králíci mizí po stezkách
stezky mizí za parapetem ve tmě
Vždyť noc rozetřela sůl v mouru
můry se rvou o místo na zácloně
a semafory rozjíždějí tramvaje.
