Skupinu XXVI opustilo během let už 19 autorů, kteří se přesunuli do básnického nebe. Na jubilejním 40. srazu v Příchovicích jsme si je připomenuli ukázkami z jejich tvorby, fotografiemi, zvukovými záznamy i videozáznamy, jakož i příhodami, které se k nim vážou. Někteří se na aktivitách Skupiny jen mihli (např. Zdeněk Barborka, Quido Machulka, Luboš Vinš, Markéta Procházková, Richard Křížek či Václav Kahuda), ti ostatní udržovali kontakt se Skupinou tak dlouho, dokud jim to síly dovolovaly.

 

ZDENĚK BARBORKA (†1994)

 

 

 

 

Maličké království volnosti dopřejte mi

Abych na smetištích podél cest směl hledat

Všechny důvěrně známé předměty z doby před narozením hlasu

Neboť každým skupenstvím dne i noci je dobrodružství

A smrt je jen malý vzeklounek

 

Stačí

Chytit ho za hrdlo

A pryč s ním

 

Maličké království volnosti dopřejte mi

Abych na dně průzračných i kalných vod

Objevil tragické zástupy Ofelií

Zástupy panen se zamknutými ústy

A svědectví vydal překvapivé o tom co přetíná

Něžné lodyhy lásky

 

Maličké království volnosti dopřejte mi

Abych prozkoumal tajemství sněžných plání

Tam kde je poslední krvavá stopa básní nedopsaných

A ještě dál až tam kde sama nicota se rozvine

V bujný a kypivý život

 

Maličké království volnosti dopřejte mi

Abych po svazích jeho nejvyšší hory

Směl důstojně kráčet kdy se mi zlíbí

A pádit bezhlavě kdy se mi zachce

 

Neboť přišla má chvíle

Předjarní vítr bujaře

Ulicí hvízdá

Ze sbírky Plavba (Západočeské nakl., 1970)

 

QUIDO MACHULKA (†1996)

Anarchistická vykřikovánka

Zadupeme dokumenty

podpálíme svět

budem šlapat po papírech

hrdla řezat lidem

lidem co maj povinnosti

povinnosti žerou kosti

a za válku

dám půl párku

celý párek

tomu dám

tomu

kdo není kmán

dá za válku půlku párku

druhou půlku může zbaštit

ham

za chvíli

se bude vraždit

zavraždíme ty

ty ty ty

přece buržousty

budem střílet napravo

budem střílet nalevo

nebojme se ničeho!

Ze sbírky Příživník (Inverze, 1992)

 

OSCAR RYBA (†2002)

 

„Támhle se budeme vracet Göringovými závody.“ Luděk Marks ukazoval ráno na strašidelné chladící věže uprostřed mrtvé oblasti, kterou jsme se chystali objíždět, viděli jsme ji zprava, protože naše cesta začínala na východní hranici velkodolů a původní krajiny, tam, kam jsme měli nejblíž. Komplex továrních budov Chemopetrolu mizel z dohledu a my dosahovali silnic, kde už o víkendu potkáš cyklisty a vinohrady. Kámoš Luděk seděl pohodlně na zadním sedadle a jen občas něco prohodil. Mohl mít deset jmen nebo jedno jediné stokrát zatajovat, stejně byl celou dobu natolik přítomen, že všichni cítili bez nápovědy, o jaké pohraničí jde, proč to tam prostě není růžové, proč všechny ty stráně kolem mají ve svém srdci něco zkaženého.

„Fenolové jezero,“ řekl kupříkladu, „známá věc. Po ponoření v něm máš životnost půl druhý minuty.“

Jestli jsem se po každé jeho poznámce zasmál, tak ve vší pokoře. Mířili jsme poznat strašidelné skutečnosti a já byl poslední, kdo by něco zlehčoval. Věřte, přijeli jsme třeba do oseckého kláštera. Luděk říkal, že němečtí cisterciáci nepřijeli do Oseka vládnout, ale sloužit, citoval autoritu, kněze Václava Malého a jeho projev při slavnosti převzetí. A nikdo jiný mimo mne v tu chvíli pozorně neodhalil, že klášterní pivovar není ještě nijak zvlášť rozvášněn, že vinné sklepy jsou dosud zarostlé plevelem, a jak to tam tedy s tím řeholnictvím bude, co je to za patrony. Luděk vysvětloval, že musí být hospodářsky soběstační, a vedl nějaké řeči o úspěchu mezinárodního kongresu sv. Benedikta, patrona Evropy, jenže když jsme odcházeli branou, dostal se najednou do dobrého rozmaru.

„Představte si opata Bernharda, jak tudy jede v nadupaným mercedesu. Řekneš: ,Pochválen buď pán Ježíš Kristus’ a on ti otevřeným okénkem pokyne německy: ,Až na věky, synu’. Potom zahvízdaj pneumatiky a on míjí další roh stodvacítkou.

 Z prózy Žiju si jako Rybouac (Petrov, 1998)

IVETA POKORNÁ (†2002)

(Iveta Pokorná stojí vpravo vedle dítěte)

Viděla jsem blázna

Viděla jsem blázna.

Smál se a telefonoval rozbitým telefonem.

Do svého světa, který my nechápem.

Dovolal se?

Viděla jsem blázna.

Plakal. Držel utržené sluchátko

a řval do něj: „Haló, haló svobodo!“

A třásl mříží ukovanou z cév ve svém mozku.

Funěl. Tiskl upuštěné sluchátko.

Ryčel: „Klíč, klíč ke kleci!“

A nenapadlo jej ho hledat…

 

Viděla jsem blázna.

Svíral křečovitě prázdnou ruku v pěst

a zběsile dupal po sluchátku -

blázna, co se zbláznil,

protože si uvědomil,

že už nemá ani to sluchátko.

Protože už věděl, že se nedovolá…

 

Viděla jsem blázna Člověka,

který umíral na poznání…

V poslední chvíli se v jeho zrcadlových

očích mihl stín Světa,

i já už něco vím:

Vědění lidského rozumu k životu nestačí…

 

Na kratičkou chvíli mám půjčený papír Život

a cizí tužku – to mé sluchátko.

S její pomocí volám do světa a hledám spojení.

Svírám je pevně

a napsala jsem, co jsem napsala.

Odcházím z předměstí Očekávání

z Opravny lidských přání,

z prahu hradu Fantazie.

 

Odcházím a kladu si otázku:

Tak co je svoboda?

Blázen či to urvané sluchátko?

Ještě nedozní otázka

vrací se ozvěna:

„Obojí-í-í-í…“

Dovolám se?

Ze sbírky Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, 2003)

 

MARTIN VÁCHA (†2012)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VLASTA BAKALOVÁ (†2014)

 (Vlasta Bakalová stojící vpředu)

 

O neumírání

Stojím u okna

poslouchám ticho

ale uvnitř

běží holka

a tolik křičí děsem

Copak já vím

jak se umírá

když je ti

dvacet a kousek

můj stůl

vypadá jako rozestlaná postel

plná angorských králíčků

básní

Copak já vím

jak se umírá

Tobě

Jiříkovi

tomuto místy zmodralému Světu

Copak já vím

jak prohrát

o svá miniaturní prsa

děvčátka

s Kostnatou

a Smrt je tak necudná

Budu se prát

s pěstičkou zaťatou

i kdyby

stokrát k smíchu

stokrát na hovno

Hele

znám jednoho chlápka

na zbědované kobyle

proti větrným mlýnům

 

P. S. Zatím

šlapu do louží

Z básní otištěných v revue Souvislosti (asi v roce 2016)

 

LUBOŠ VINŠ (†2014)

 

P. KAREL DACHOVSKÝ (†2015)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Londýnské variace

1.

Není nutné jít do Mekky ani do Jeruzaléma.

Každý by měl alespoň jednou za život

hladovět čtyřicet dní tam,

kde jsou hvězdy ostré jako jehlice.

Ale Sahara není jenom písek,

ale i chladné hory,

protože nejbližší člověk je kdoví kde.

 

Každý by měl myslet na smrt,

protože pak by chápal, co je život

ve zmatcích šíleného Babylónu,

kde pavučiny lásky mezi lidmi popraskaly

jako struny harfy v rukou krále Davida.

 

Já se vrátím.

 

Vrátím?

 

2.

Každý by měl odjet,

aby poznal, co je dědičný hřích

v tom labyrintu zmatení.

 

Pak poznáš přítele,

když víš, jak se řekne Bůh.

Dostaneš i sklenici vody

a zapomeneš, jak se řeknou

nepodstatné věci v rodném jazyce.

Pak ale poznáš záhyby lidského srdce,

protože neumíš dobře anglicky

a tápeš jak slepec s holí.

 

Žít se dá všude,

ale chtěl bych se vrátit.

Stesk.

 

3.

Já se tam vrátím.

Alespoň na druhou stranu Šumavy.

Začněte pěstovat poštovní holuby.

 

Nezdá se vám

tato báseň?

Chybí metafora,

proto půjdeme do Hollandova parku.

Tam jsou šedé veverky

a lidé, kteří mají smysl pro krásu.

 

4.

Podle jakéhosi apokryfu

červotoč svědomí trápil krále Heroda.

Jindřich VIII. zase viděl

stíny popravených mnichů.

Nad Londýnem visí paprsek

přímluv Tomáše Mora.

 

A co u nás?

 

Tisíce mnichů zabitých

v husitských válkách.

 

Byl jsem asi první,

kdo je prosil o přímluvu.

 

5.

Nechci už žít tam,

kde byl básník Ivan Blatný v Londýně.

Je tu obtížný život.

 

Vím, co je smrt,

ale ne ta vlastní.

Proč jsem tenkrát přijel z Jablonce?

Vždyť byl pracovní den.

Je to milost držet ruku matky,

když přechází ze života

na druhou stranu.

Co tam vlastně je?

 

Credo in unum Deum

et Ecclesiam.

Ze sbírky Pod klenbou katedrály (Řád, 1991)

 

HANA FOUSKOVÁ (†2015)

 

* * *

Někde v dáli pod nebesy

lítá můj pes zběsilec

neví vůbec že mě děsí

že může být umrlec

Tam vysoko na nebesích

visí měsíc křivý meč

proklál mě a ležím v křeči

tiše vyju jak můj pes

Nebesa jsou černá díra

do prostoru bez hranic

Mé srdce se strachy svírá

a má víra je jen síra

ohořelých létavic

Můj rozum je temná díra

kam nezasvítí světlo svic

jsem jen boží konečník

mé myšlenky výkaly

Proč byste je chápali

zapáchali byste z nich

 

* * *

Otročím svým očím

jež nic nevidí

párkrát se otočím

a jsem bez lidí

Kotel na dřevo

svou věčnou píseň zpívá

Země zimomřivá

zase dýchá samotou

Měsíc bez těla lačně prohání se tmou

Co bys nechtěla?

Snad aby ti

luna zvěčnělá spadla do těla

 

* * *

Noc je stará olysalá kurva

která mě láká do chřtánu

Všechno štěstí už mám za sebou

před sebou suchopár

Žádné síly už se o mě neservou

na konci života je dobré být stár

Ze sbírky Psice (dybbuk, 2008)

 

KAREL STARÝ (†2017)

 Karel Starý (vlevo) a Roman Szpuk

 

Svatava Antošová

To se tak někdy staně

(věnováno K. Starému)

To se tak někdy stane

že zmlkne jedno srdce

ale jako by jich zmlklo pět

Nejméně tolik srdcí

nosil Karel Starý

ve své hrudi

Nosil je i za ty

které sotva znal

- věděl o nich jen to

že ho cestou na hřbitov

o kus předešli

 

Oscar Ryba se kolem něj mihl

nepozorovaně

Celý zmáčený proklouzl

pootevřenou brankou

a hned za dřevěným křížem

s plechovým Kristem

zamířil k domku hrobníka

Věděl

že ve výklenku nad dveřmi

má schovanou láhev

na horší časy

Už už se pro ni natahoval

když vtom mu podrazila nohy

řeka

Ještě si pamatoval

jak ho k sobě stáhla ze skály

- a hle!

Nedala mu pokoj ani tady

po smrti

 

Iveta Pokorná padala jako list

z mladého stromu

který se toho roku poprvé zazelenal

Jak se tak snášela shůry

na pohřební průvod

zavadila neslyšně o čísi rameno

Ten

komu patřilo

žádný dotek nepocítil

Zato polekaně uskočil

když si všiml

že místo kabátu na něm plandají

její verše

Bylo to naposledy

kdy vrhala stín…

 

Martin Vácha spěchal

aby stál nad svým hrobem

hned za knězem

Jenom odtud mohl znovu uvidět

ono osudné ráno plné andělů

kteří mu nabízeli doprovod

až do nebe

Tehdy nebyl čas odmítnout

ale teď

při pohledu do zpětného zrcátka

všechno pochopil:

tu jedinou vteřinu

kterou na odmítnutí dostal

bohapustě promarnil

 

Hana Fousková se vyhýbala hřbitovům

dlouho

Její pes tam nesměl

- a nechat ho samotného

čekat venku

nechtěla

Pak jí ho otrávili

a ona se roky učila procházet

zdí smutku

za kterou ji stejně nikdo nečekal

Nakonec své trápení dobydlela

v neobyvatelném bytě

Přichycená sponou samoty

k ledovým kamnům

psala básně o vybělené pustině

která jí od obzoru

běžela naproti

 

Karel Starý je všechny dostihl

den před tím

než jsme na adventních věncích

zapálili druhou fialovou svíci

Umdlený postupným propadáním se

do tmy

vydal se ztěžka ke kostelu

Nešel přímo

stavil se ještě v hospodě na jedno

ale nechutnalo mu

- při každém napití slyšel

jak cáry mrazivého vzduchu

zvoní někde vysoko nad ním

o okenní vitráže

a volají ho

Nevím

na co v té chvíli myslel...

Vím jen

že když jsem neměla dost sil

k otevření kostelních dveří

opřel se do nich

za mě

 

VÁCLAV ŽĎÁRSKÝ (†2020)

 

PETR HRBÁČ (†2020)

 

Gloria plantarum

Díky vám ještě žiji,
zázračná stvoření,
diky tobě, pomněnko,
díky tobě, lnice,
díky tobě, dube,
díky tobě, lipnice,
díky tobě, hvozdíku,
díky tobě, dříne, ty zlatě zářící jarní posle,
dky tobě, konikleci, ty zázračná fontáno tryskající z promrzlé nicoty,
díky tobě, vrbovko, růžová lesní poutnice,
díky tobě, merlíku, který rozpáráváš chodník do prastarého tajemna,
díky tobě, pryskyřníku,
díky tobě spolku blatouchů i přesliček,
díky tobě, silenko!
Mateřídouško, dštíš zázračnou vůni.
Lípo, jsi vznešená jako základy nebes, odpusť mi!
Habre, jsi vždy!
Plicníku, příteli!
Kostivale při potoku, slyš!
Buku, strašlivý sloupe nekonečného záření!
Čemeřice, hvězdo úplavičně předjarních snů!
Lísky, olše, vrby!
Šeré lesy skrývající neznámá jména kruštíků a tanečky vějířnatých kapradin,
přicházíte naslouchat dechu spících lidí až na dvorky s bazalkou a s dobromyslí!
Světlé háje s veselými zvonky, těmi důstojníky muchatých i broučích flotil!
Vlaštovičníku, česnáčku a zvěšinče, vaše zdi a zídky potřebuji od dětství!
(Ani ten slimák ve starém sklípku pak nevadí…)
Růže, vím, nakonec zvítězíš,
pokud tě ale nepředčí rozrazily a divizny!
Díky tobě, prudký křene,
díky tobě skromná petrželi!
Tiše chodím do vašich studených a přece svítivých klenotnic, bledule a sněženky!
(Což u Chlébského potok dosvědčí!)
Co by byly louky bez vás, kakosty a kopretiny?!
Komu bys šeptalo svá strašná tajemství, vraní oko?
Nade vše jsi mi Ty, piplo osmahlá, krásko skromně čelící obrovsky narůstajícímu slunci!
Hluchavky, šalvěje, máty, šanty, jak jste tajemné, vaše listy pokrývají oči čerstvě snících mrtvých…
Vím, slunečnice, že už musím mlčet, a jen vnímat Tvůj terč, ne nepodobný
výhni hvězdy!

(Z rukopisu)

 

MARKÉTA PROCHÁZKOVÁ (†2020)

 

     Audio: https://www.youtube.com/watch?v=RBII1GPj7tA

 

 

 

ZORA ŠIMŮNKOVÁ (†2021)

 

Ubývá Měsíce

Ubývá Měsíce,

Tak vem ho do dlaní.

Ubývá Měsíce,

Slízni z něj pěnu dní.

 

Vojáček

Vojáček v poli stál,

na vartě přecházel.

Vojáka střídali –

a sadem odcházel.

Vypálil kamarád,

Měl stejnou holku rád.

Vojáček padl tam,

Kde kvetl jabloňový sad.

 

S Brunhildou pod Kvildou

Hezky je na Milešovce,
jsou z ní vidět český kopce.
Český kopce, česká zem,
hned zítra tam pojedem!

a ještě jedna od Kukyho

Na Šumavě pod Kvildou

užiju si s Brunhildou.

Brunhildy tam žijí vilné,

ale trochu nedochvilné.

Než bych k moři pelášil,

pojedu sám do Prášil.

 

Vracenka

Chtěla jsem včera žít –

A začala jsem špatně.

Ne každý den je jako láhev –

Že patří mezi vratné.

(Z autorčina webu)

 

RICHARD KŘÍŽEK (†2021)

 

 

/ The Divine/ Boogie-Woogie

Hledáš Boha

mezi mraky?

Anebo snad

v kostele?

On ti zatím

boogie-woogie

trsá v srdci vesele.

 

Dogma o pravdě

Když většina cosi míní,

nahá pravda tančí síní.

Dogma dané počtem tlam?

Věrnost jsoucnu? – Spíše klam!

 

Hledám

Hledám, Tě, Pane, ve světle,

a cítím: “ Ty tu jsi.”

Hledám Tě, Pane, ve světě,

Ty zatím v srdcích jsi.

Hledám, Tě, Pane, poslepu,

neslyše Tvé pípátko,

jen letmo smím Tě obejmout,

letmo a nakrátko.

A teď věřím, že jsi to Ty

v očích jedné stare paní.

Umírá v pražské nemocnici,

a v očích má úsměv –

i v tom umírání.

(Ze starého webu Skupiny XXVI)

 

PAVEL HEROT (†2021)

 

 

 

 

 

 

 

Pavel Herot - Say no to the devil

Pavel Herot - Say no to the devil 2

 

MILAN KORÁL (†2022)

V noci s Ivanem byl jsem, v noci šelestivých zvuků a špásování za šestiúhelníkem, v noci, kdy jsme náhodně oslovili brutální primadonu, v noci nedocenění, tedy podcenění sebejisté krasavice, prohnané poběhlice, které jsme nabízeli nepopsané nebe, v noci, kdy nám řekla, že celý život propadala, že nerozumí, co chceme, co jsme zač, co žádáme, co míníme tím nepopsáním, a pak se jenom nevinně zeptala, co jí dáme, když nám dá, v noci, kdy jsme okamžitě pochopili, kolikátá bije, v noci ve znamení nebití do vyprázdněných měchů nebytí, v noci, kdy jsme sebe i tu ženu ušetřili svlékání iluzí, v noci, kdy jsme mlčeli a neponižovali nikoho replikou, že je vymalováno, že jsme promlouvali ke kultivované dámě a odpověděla nám tisíckrát podojená šílená kráva.

V noci s Ivanem byl jsem, v noci, kdy jsme prošli zšedlou krátkou ulicí, kudy kdysi kráčel rozjásaný, rozkomoušený, rozežraný prvomájový průvod, který jednotně – unisono řval jako pominutý – Ať žije soudruh ten a soudruh tamten, ať žije káesčé a ještě tamto, a po téže ulici, ale z druhé strany od řeky se pstruhy a ovády, se nejistě potácela docela jiná mlčenlivá skupina, která před sebou nešikovně koulela prázdný pivní sud, jelikož se vracela z nočního tahu totálně přetažená, skupina, která v noci provozovala obřad pálení čarodějnic, která vůbec netušila, když se vracela socialistickým ránem domů, že v opačném gardu se také slaví, ale jinak a něco jiného, že se slaví a raduje na povel, a tak , když se ony dva diametrálně odlišné proudy slily v jeden, nastala katarze, a to podle žlutočerveného (žluté srpy a kladiva na červených praporech) katechismu pod ohromenou oblohou, která se musela dívat na nezákonné bití a zatýkání neviňátek.

Ze sbírky Náhradní nebe (Protis, 2010)

 

VÁCLAV KAHUDA (†2023)

 

 

„… Jednou jsem byl v Rusku. Někdy v osmdesátým sedmým. V Kyjevě… v podupaném parčíku, mezi řídkými šeříky, na dvoře bloku dvouletkových domů… Zastavil nás, zastoupil nám cestu jeden mládenec-debil. Byl vzrostlý, slámově světlé vlasy mu padaly do obličeje, cucal je v ústech… Uhrančivé, zvířecky zírající pomněnkové oči. Ve tváři měl však ten charakteristický, tupý, jakoby setřelý výraz blbů a šílenců… Tlusté rty mu klapaly o sebe, jak černochovi… Rarach byl oblečen v rudém dámském kabátku, … tepláky měl zasunuté do brčálově zelených gumovek… Mířil na nás oranžovou vodní pistolí… Pak, obklopen houfem malých dětí, smrtelně vážně zvedl zbraň ke své hlavě, přiložil ji ke spánku a přímo před námi se ‚zastřelil’… voda mu tekla po tváři. Padnul na zem a vyválel se v prachu… Děti vřeštěly radostí… Pak vstal a přistoupil k nám s napřaženou dlaní: … Davaj děngy… Dali jsme mu pár kopějek. … Spasíba… Poděkoval dutě, zahrozil nám pistolí a odkolébal se pryč… Rádi jsme se nechali přepadnout od toho velkého Cipíska… Dodnes vzpomínám na tu průzračnou, oranžovou vodní pistoli, … jak se mokře blyštěla ve slunci. … Vždycky když se mi vybaví tenhle živý obraz, … dostanu žízeň.“

„… Jednou jsem se vzbudil na chalupě u jedněch známých. Ležel jsem v podkroví, přehraboval se v takový podivný, venkovský knihovničce… Pak jsem se vyklonil z okna a viděl, jak se u sousedů po zahradě potácí jejich debilní, dospělý syn… Cosi šramotil v křoví u králíkárny, chodil bezcílně sem a tam… Na hlavě dětskýho kulicha, pestrýho jak velikonoční kraslice, s velikou bambulí… V tom jeho bloudění mezi stromy bylo nějaké pohlavní očekávání. … Šel z toho na mě strach. Vydržel jsem se na něj dívat celý dopoledne…“

„Bouchoř na čekané…“

„Včera jsem se byl projít na Olšanech. Kouřil jsem cigárko, tam u těch zpustlých, křovinama zarostlých náhrobků, na druhém oddělení. Najednou ke mně přiběh vlčák a podával mi, v hubě držel zakousnutý koťátko. Díval se mi do očí a vrtěl ocasem. Frkal čumákem a z tlamy mu šlo takový spokojený, šťastný hekání… Povídám mu: … Ty seš teda pěknej neřád, … to se dělá? … Darebáku jeden. No tak mi ho dej, dej mi to koťátko, uděláme mu hrobeček… A to ne. Hned ucuknul a zavrčel. Nechtěl ho dát. Jen na mě mžoural a mrskal voháňkou. Chodil za mnou … s tím uslintaným, bezvládným koťátkem, chrastil pařátama snad čtvrt hodiny…“

„Třeba to byl zástupce vrchního hrobníka. … Nebo to je byvší slavná osobnost. Reinkarnovaný primátor Dittrich…“

„Magdalena Dobromila Rettigová…“

„Pablo Neruda, Mičurin, Rabíndranáth Thákur, Max Braun, … Ĺudovít Štúr, Robert Mugabe a Joshua Nkhomo, Čankajšek.“

„Simon Bolívar… Nebo papež nízkých kmitočtů, Fjodor Šaljapin…“

„Kraft-Ebinng … Ella Fitzgeraldová, Jevgenij Doga …“

„Komisař Sicherheitsdienstu Willi Leimer, po válce plukovník NKVD.“

„Mrtvé koťátko: … kosmonaut Jurij Gagarin, řítící se skrz životy do věčnosti… Tlustý vlčák: … psychiatr C. G. Jung, kterého už přestalo bavit zmateně zírat skrz upatlané výtahové okénko, slepě vejrat ze smrti do svého bývalého života. … Vrhnul se do bouřlivého proudu karmy. Byl už slavnou baletkou, primabalerínou slavící úspěchy na světových jevištích, … byl skupinkou černošských dětí – srostlými siamskými osmerčaty. Prožil si existenci ptakopyska podivného, … zákožky svrabové, mořské houby. Za šera poletoval mezi lesíky jako sluka hajní. Byl mechem na střeše arménského kostelíku … A proslýchá se mezi okultními babiznami, jde šeptanda u vzteklých, telepatických dědků, … že archetypální obludy, ta průsvitná magnetická zvířata osudu, že ta stáda se hnula, … a švýcarský živec skončí svou pouť jako jedno jihoamerické údolí, nebo venkovský okres, vyprahlá pampa, někde v Peru nebo v Bolívii… Tam během tisíců let tiše vysublimuje, vypaří se do nicoty…“

Z prózy Technologie dubnového večera (Host, 2000)

 

MARTINA KYSELOVÁ (†2023)

 

Aleš Palán: Tvoje maringotka asi nemá poštovní adresu. Kde jsi oficiálně hlášená?

Martina Kyselová: Roky jsem měla trvalé bydliště na Slunečné, teď jsem hlášená na Městském úřadě v Želnavě. A mám pozastavený živnostenský list, protože nemám provozovnu. Úřadům nevysvětlím, že na sázení stromků v lese provozovnu nepotřebuju. Poštu si nechávám posílat ke kamarádovi dolů do vesnice. Z jedné banky mi odmítli poslat PIN, protože mi chybí osobní adresa a na poste restante to oni prostě nepošlou. V Anglii ti doručovatel obálku s PINem přinese normálně do karavanu. U nás jsem podle zákona vlastně bezdomovec.

AP: Myslíš, že podobně jako ty může žít víc lidí? Nebo že by mělo?

MK: Já se nesnažím zvrátit vývoj. Jen si žiju, jak chci. Přesto myslím, že časem se lidi budou muset přimknout k jednoduššímu způsobu života. Nedovedu si ale moc představit jak. Tabuizovanou otázkou je domestikace člověka. Vyrostla jsem v paneláku a znalostí našich předků už mám jenom část. Když někde potkám takovou tu městskou rodinku, slyším, jak dětem říkají: Do lesa nemůžeš, nejsi nastříkanej repelentem, kouslo by tě klíště! Do trávy nešlapej, tam by mohly bejt vosy, pojď pěkně po chodníčku! To mi přijde naprosto děsivý. I když jsme si vystavěli města, příroda je náš domov, jsme na ní závislí. Dospělý by měl dítě vést k tomu, aby se v domově cítilo bezpečně a poznalo ho. Přitom je to úplně obráceně, děti jsou směrovanány k tomu, aby přírodu vnímaly jako něco cizího. Jaké potomky po sobě zanechá tahle vystrašená generace? Možná budou umět ve třech letech s počítačem, ale nedovedou ani vejít do lesa. A co se stane, pokud se za několik generací budeme nuceni vrátit k bližšímu kontaktu s přírodou?

AP: Člověk je tedy domestikován a takový už zůstane?

MK: Návrat do přírody je těžký, někdy vlastně nemožný, i pro ochočená zvířata. Z vlka jsme udělali psa, ale ze psa už vlka nikdy neuděláme. Víš, co je průvodním jevem domestikace? Zmenšení kapacity mozku. Podle druhu je to patnáct až pětadvacet procent objemu mozku divokého zvířete. Domestikovaný tvor mentálně zůstává na úrovni adolescenta. To je ten důvod, proč člověka poslouchá.

AP: Máš možnost někomu svoje znalosti předat?

MK: Předávám je tím, jak žiju. Když je to někomu blízké, neodmítnu ho.

AP: Když jsme se loni na rozhovoru domlouvali, na své louce jsi nebyla.

MK: Několik let jsem pásla ovce ve vojenském prostoru v Milovicích a pak v Polabí. Životní styl jsem měla podobný současnému: v maringotce, o samotě, u zvířat. Osla a pár koz jsem měla s sebou, převezla jsem je tam dodávkou.

AP: Jak ses do Milovic dostala?

MK: Kvůli trvalému pobytu na obecním úřadě mi pozastavili živnostenský list, a přišla jsem tak o nasmlouvanou práci. Řekla jsem si, že půjdu pást ovce nebo kozy někam do hor, a dala si inzerát. Tři měsíce jsem jezdila do fabriky na noční a pak se mi ozvali právě z Milovic. Měli tři sta ovcí, osly a koně. Vypásala jsem tam s ovcemi bývalé dělostřelecké střelnice, takové zarostlé pustiny.

AP: V Milovicích se chovají i pratuři.

MK: Ty jsem neviděla, ale stáda daňků a divokých prasat ano. Jsou fakt všude. Jak se nebojím, tam bych ale po setmění těch pár kilometrů přes les k maringotce s psama nešla.

AP: Divočáci napadají psy?

MK: Bachyně bývají na psy docela agresivní. Když jsem šla s ovcema, běželi kolem divočáci lehkým poklusem v půlkruhu deset dvacet metrů od nás a stáda si ani nevšimli. V křoviscích jsem jednou vyrušila prase, které vyskočilo a rypákem si rozráželo cestu mezi ovcema. Když se něco děje, ovce se semknou. A to prase uprostřed stáda doslova letělo, rypákem si jen odhazovalo ovce na jednu, na druhou stranu, pink, pink, všechno v úžasném fofru. Ani jsem se nestihla bát. Kolem rostly jen hlohy a na ty se blbě šplhá…

AP: Jiná nebezpečí tam nečíhala?

MK: Pásla jsem na loukách, kam jezdili přes víkendy hrát si na válku, provozovali tam paintball. Představ si tu absurditu: několik dní jsem byla na pastvině úplně sama a najednou se tam přiřítí tři sta ajťáků a střílí na sebe barevnejma kuličkama, chodí ověšení větvema a jezdí v tančících. Dřív si hodně hráli na Vietnam, teď spíš na Araby. Vyřvávají něco do ampliónů, skovávají se v zákopech, střílejí po sobě… Zbudou po nich tuny odpadků.

AP: Co zvířata, plaší se?

MK: Ovcím je to jedno, ty jsou blbé. Osli řvali. Kozy jsme léčili z průjmů, asi je po těch akcích někdo špatně nakrmil. Můj osel Matýsek z toho dostal koliku. Odešel po osmi dnech, střídali se u něj doktoři a nevykřesali ho z toho. Umřel. Na pastvinách se točí i velkofilmy. Dělali zrovna nějaký historický biják a požádali mě, jestli bych jim nenahnala do závěru ovce. Asi dvakrát jsme to se psem zopakovali, chvíli drželi ovce na místě, pak mi dali pětistovku a my šli zase po svých. Ty akce byly úplně bizarní. Do vojenského prostoru přijela těžká technika, měsíc stavěli silnici, aby mohla přijet další těžká technika. Bagry pak z hlíny vybudovaly nějakou pevnost. Nakonec přijeli herci na koních, slavnostně to celé zapálili a bylo hotovo.

Z knihy rozhovorů Aleše Palána: Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018)