V duchovním umění existují jen dvě cesty, dvě odvahy a dvojí svědectví. Cesta temné víry a cesta gnóze.

Zdena Fantlová, Židovka, která přežila holocaust, rozdělila lidi vystavené extrémnímu ponížení na dva druhy. Jedni se cítili jako oběti, druzí se stali pozorovateli. Martin Buber se vyjadřuje podobně: „Jsoucí je pro člověka buď protějškem, nebo předmětem. Lidská bytost se formuje v této dvojakosti vztahu ke jsoucímu – v setkání a v pozorování“. Snad první role se dá přirovnat k cestě temně věřícího, druhá pak k cestě gnostika, nezúčastněného (třebaže zaujatého) pozorovatele, gurua. Obě cesty prošlapuje důsledné dotazování se. Každou novou otázkou jsme však stále osamocenější.
Čím více se člověk přesahuje k Bohu, tím užší je stezka – neboť výstup se odehrává drolícím se schodištěm jeho nitra. Čím níže sestupuje Bůh k člověku, tím užší je i jeho stezka. A je-li pak nejnižším, nejponíženějším všech, zbývá mu ve své všemohoucnosti posledních pár chytů. Karl Gustav Jung píše: „Bůh je ve svém lidství sobě samému zřejmě tak vzdálen, že s naprostým sebevzdáním musí sám sebe znovu hledat. Jak by tomu bylo s celostí Boha, kdyby nemohl být i něčím zcela jiným?“
Je otázkou, zda si Duch vane, kam a kudy chce, nebo je neměnný a v jako takovém se v něm souběžně i protiběžně odehrávají všechny možnosti nevypočitatelnosti lidské existence. Existuje nekonečně mnoho možností lidských, ale jen jedna možnost neměnného, možnost božská. Povstává nový svět přesně v intencích názorů Mircea Eliadeho: „Všechno, co je založeno, je založeno ve Středu Světa (poněvadž samo Stvoření, …, pochází ze Středu)“. Nadto toto stvoření vzniká „in illo tempore – ve svaté době, o oné době. … v témž mýtickém okamžiku Počátku.“ Toto by měli mít na paměti duchovní tvůrci, totiž že zakládají své dílo ve Středu Světa a v Počátku.
Široká je jen cesta prostřednosti. A nejde o elitu výjimečných, ale především o odvážlivce často ničím nepoutající pozornost, jimž prostřednost nestačí. Většinou tvoří ve skrytu a ani nejbližší sousedé nemají tušení, co povstává za jejich zdí. Takoví tvůrci raději zvolí prokletost, než aby se vyhřívali na dosah bezpečí, na místech, odkud je to zpět vždy na do-hmátnutí. Je možné, že jeho dílo kohosi svede, vyjde z něj báseň – zabiják. Pak, zděšen plodem své práce, náhle ji zatouží následovat, šplhat za ní do nebeských temnic, být jí smahován, pod rouškou hledání spravedlnosti nechat se s ní zavřít, aby tam zaškrtil své infant terribile. Aby rozmazal její krev v plujících soumračných mračnech.

***

Existuje však v duchovním umění nějaké zpět? Proudem času za svým dílem? Pomineme-li duchovní interpretaci jakéhokoliv myslitelného díla, musíme odpovědět, že cesty zpět není, ba nesmí být. Duchovní dílo se nepředvádí. Žádné reprízy! Na reprízu už nemohou zbýt síly. A zbývají-li přece? Pak v premiéře nebylo vynaloženo vše. Umění jde bok po boku s člověkem, reflektuje, jak se vyvíjí a nebo naopak, opouští všechny opěrné body, které lidstvo doposud nalezlo. Nebezpečí unáhlených a všude platných závěrů platí i zde: člověk získá určité informace a na jejich základě hodnotí vše, co se mu přiblíží na doslech či dohled. Snaží se je co formu nasadit na cokoliv. Stejné je to se zkušenostmi. Jsou však nepřenosné. A všechny souvislosti jen sou-visí. Jako viselci. Souvislosti lze odhalovat jen v mrtvém.
Duchovní umění tedy není druhem žádného apoštolátu. Všechno se odehrává v Bohu, v němž „existuje i Satanovo slunce“, jak svědčí stigmatizovaná mystička Marta Robinová. „Nejhlubší poezie … by nebyla dokonalá, kdyby nečerpala z království Temnot, ze světa pekel, z oblasti bídy a zavržení, od níž se celá naše kultura učí odvracet oči.“ Tato kultura vyžaduje očím únosné výsledky pátrání. Chce mít pravdu servírovanou ve formě tvrzení. Ale tvrzení není tvorbou. V tvrzení se již nedá nic hnísti, tvořit. Tvrdit něco znamená toužit po prodloužení životnosti. Vypálit v peci. Zakalit. Snad proti zubu času? Či proti přejmenovávání ulic? Toho duchovní umělec nemá zapotřebí. Je otázkou, slouží-li vůbec někomu či něčemu. Ale – neslouží-li životu, slouží komu?
Duchovní tvůrce se ocitá, jak jsme již viděli, na Počátku. Jedná se o čas chaosu před Stvořením, čas, jenž se „v kosmické rovině rovná potopě: zhlazení obrysů, splynutí všech forem, ústup do beztvárného!“ (Mircea Eliade). Bez tohoto ústupu do chaosu nemůže se vydat na Počátek Stvoření, do času in illo tempore. Duchovní tvůrce nemůže mít před sebou hotová dogmata, která by se snad snažil ztvárnit nějak nově, originálně. Ne! Duchovní tvůrce musí jít až za hranici sebezničení, za hranici naděje, překročit tak tabu všech tzv. pozitivních světlých náboženství a s nejvyšším rizikem hledat novou cestu skrz, na druhou stranu.
I v tomto ohledu vstupuje temná víra do chaosu odvážněji, než gnóze, která příliš netrpělivě nahrazuje nejistotu a prázdno svým vlastním systémem. Temná víra zjevuje neočekávanost vyhraněněji a v očištěnější podobě: „Na místě teologicky chápaného řádu stvoření nastoupí plánovatelnost všech předmětů světovým rozumem, který si sám ukládá zákon, a proto si také činí nárok na bezprostřední srozumitelnost svého postupu (na to, co pokládá za ‚logické‘)“ píše Martin Heidegger ve své úvaze O pravdě bytí. Pro duchovního tvůrce tedy neexistuje autonomní světový rozum. Gnóze si vytváří svoji vlastní logiku, moudrost, jež není z tohoto světa. Temná noc jde za logiku.
Z toho plyne, že žádný umělec nemůže budovat jakékoliv dílo k větší slávě Boží. Ta se pozvedá jen podle toho, nakolik chce člověk předat druhým svoji představu o ní. Ovšem, před-staví-li si člověk Boha, je od Něj vzdálen. On ale musí být do něj sám ze sebe svlečen. Na nejzazší hranici své existence. Tam, kde jeho výpověď překračuje hranice umění. Lenka Foltýnová píše o hudebních skladbách Galiny Ustvolské tato hluboká slova: "Jejich nejzazší, krajní psychologická věrohodnost narušuje jejich vnímání coby umění. ...Odráží nejkrajnější stupeň sebepoznání. ...Obnažující duši až na samotnou její dřeň." Ve skutečném duchovním umění jde o "vědění o něčem pro ně samo" (Paul Landsberg). Toto vědění pro vědění, či naopak, nevědění pro nevědění, je ovšem na hony vzdálené myšlenkám l’art pour l’artismu, které se v souvislosti s duchovním hledáním jeví jako pouhé estétství.
Nezištnost zde stojí v opozici proti službě. Rouhavá slova. Ale pravdivý umělec musí toto riziko podstoupit.

***

Gnóze jde naproti.
Temná noc dává přednost pasivitě.
Gnóze je netrpělivá, potápěč se vydává do hlubin.
Temná noc čeká na odliv netrpělivosti a pak sbírá, co se vynořilo.
Gnóze kolem sebe nakreslí v poušti kruh. Nejí a nepije. A tento kruh neopustí, dokud se nedočká odpovědi.
Temná noc jde bez odpovědi. Bez cest. Neboť cesty slouží lovcům a obchodníkům a vedou ke zkáze volně žijících druhů.
Gnóze volá na pomoc všechny bohy.
Temná noc hlásá: Bozi utekli. Bůh ještě nepřišel. „Skýtá to odpočinek od tolika věcí.“ (kardinál Charles Journet)
Nebezpečím gnóze je mnohomluvnost. Můžu být temný jako Hérakleitos z Efesu, ale musím po sobě zanechat jako on pouze podstatné zlomky. Neboť „Toto veškerenstvo řídí blesk“ (zlomek B 64). A blesk se zjevuje právě v temnotě, aniž ji degraduje na světlo.
Mít co říkat (ne co říci) je útěchou. Po vstupu do temné noci už se nelze vracet zpět pro slova. V temnotě vzpomínky jsou ničím, nejsou a nebyly. Až když se vytrhnu z ohně, až pak mohu litovat toho, co jsem tam nechal. V temné noci není žádné útěchy. Agónii opuštěnosti není jak sdělit. Není nikoho, kdo by naslouchal. Ježíš v loďce spí (Lukášovo evangelium 8, 22 - 25). Výsadou temné noci je utichnutí vší řeči. Cesta do její hloubky vede na počátek člověka. Všechny instinkty jsou napnuty, pohled čirý. Smrt bezvýznamná.
Temná noc je především osamění. Zbývá jediné slovo: Zapomenut. „V mém srdci je tak hluboká osamělost, že ji nedokážu vyjádřit“, píše Matka Tereza z Kalkaty, která prošla obzvlášť dlouhou a hlubokou temnou nocí ducha. „Modlete se za mne, abych v této temnotě nerozsvítila své vlastní světlo.“ V podstatě jde o odklad slova. O slovo, které vyřkneme až ve chvíli smrti jako lotr po pravici (Lukášovo evangelium 23, 42 – 43). To slovo už nestačíme vzít zpět, nečekají nás další a další roky, příležitosti ke zradě.
Gnóze vábí zkušenost a slídí po poznání. Touží po svém grálu či kameni mudrců. Pohybuje se v prostoru zahuštěným plérómou, aióny a jejich výplyny, jejím plodem je mysl okupovaná rodokmeny bohů, náboženskými a číselnými soustavami a vším, čím se ukájí zvědavost, podobně jako neóny dnešní velkoměsto. Pátrá ve starých slovnících a hledá tajné zaříkávání, tu zá-řeč, mantru, kletbu, povel, axiom, vzorec, magickou formuli.
Temná noc dusí veškeré volání. Neboť všechno už bylo řečeno. Všichni svědkové se vyjádřili, mnozí pod útrpným právem. Poezie temné noci není obhajobou naší existence, tato poezie je pouhé mnichovo „Aha“ na němé Boží Slovo. Jde o prázdnotu horší prázdnoty, neboť tato je smíšena s Bohem. S nadějí, že naše tma je terčem Boží ohnivé střely.Veškerá poezie se stává ničím – v rozměrech básně. „Kde zmizel Bůh, objevuje se nic. A to kupodivu zase v dimensích Boha“ (Bernhard Welte).
Existují tvůrci, kteří se obětují, vyhnanci lásky. Psanci, na které nikdo nevyhlásil odměnu. Podivná sorta: svatí, kteří vrávorají v nemilosti Boha. Na jejich přímluvu se nekonají žádné zázraky. Ani po smrti nenajdou pokoje. Kráčejí v temných uličkách města co cíle libidinózních predátorů. Jsou kdykoliv napadnutelní. V neustálém nebezpečí po čase nutně podléhají. Vystavují svoji cenu, své sebe-vědomí nadměrné zkoušce. Natolik se ztotožňují s utrpením na zemi, že nemohou jinak, než se stát terčem, objektem.
Nelze nic vymazat, jen zapsané vyvrátit a nebo se k němu přiznat, i k vyvrácenému. O něčem podobném se píše ve svědectví o turínské kapucínce Consolatě Bertone (1903 – 1946): „Lidé svěřovali klášteru písemně nebo telefonicky své těžké případy. Consolata se s jejich utrpením ztotožňovala a brala je na sebe. A tak někdy celé měsíce trpěla duchovní prázdnotou, opuštěností, pochybnostmi a hříšnými představami kněží.“
Právě zde v duchovním umění cesta gnóze odpadá od temné víry. Gnóze mluví překotně o tom, co je středem jejího poznání (ó, širokodeché verše, mohutný záchvěv imaginace, jakési zrychlující se tempo v nebezpečí, že zůstanu stát na místě nebezpečném!). V temné noci lze vše jen uchovávat v srdci, vše, co nám Bůh i svět sdělí (Lukášovo evangelium 2, 51). Tam se to nezkazí. Trvá tam stálý žár, který spaluje mikroby zmaru. Dokud nepronikne dovnitř meč, „aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení“ (Lukášovo evangelium 2, 35).

***

Vraťme se k úvodnímu tvrzení: V duchovním umění existují jen dvě cesty, dvě odvahy a dvojí svědectví. Cesta temné víry a cesta gnóze. Existují tedy i dvě stopy?
Ta první je nikdy nevyřčená, vtělená v mlčení, obviňovaná z nevědomosti. Je to stopa víry, která směřuje, osamělá, ve skrytu, nezjevená lidské logice, bez konstrukce. Zjevuje se v místě, odnikud nikam, a přece má svůj směr. Nevědomost je však brankou z vězení odpovědi. A čím je vědomost v temné noci víry?
Gnóze připomíná starý spis zachovaný v duši básníkově od věků, neúplný, v zlomcích. Tyto zlomky jsou inspirací, básnění pak se stává činem re-konstrukce. Básník putující cestou gnóze se řídí spekulacemi, užívá emendací¹ a konjektur². Kdo jde vírou, prochází zprvu útěchou, milostí, jež na sebe může vzít podobu lokuce³. Ve víře nevnímá, že by kamkoliv šel, jen jde a jde, následuje víru kamkoliv i do úplné tmy – a již je u cíle.
Gnóze poskytuje žebříky a stupně, vede do míst, která jsou zahalena mračny, snad chvílemi též nic nevidí, ale pravá ploška pro jeho příští krok vždy se mu jaksi před-staví či před-sune. A ať již za ní vše se řítí do zapomnění, ona spoléhá na další krok oné konstrukce či notace stoupání. Ve víře však se člověk řítí. Řítí se řícením. A dvojí řícení sebou navzájem mění se v klid temné noci.
Gnóze je cestou stupňů. Milníkem je v ní iniciace, okamžik, který připomíná slavnost přijetí, okamžik vyloupnutý z hledání jako Setkání. Víra je noc a noc je rozhlednou dovnitř. Věřící hledí do tmy. A slovo? Čemu slouží slovo? Je samo o sobě zjevením větru ducha na překážce člověka, ať už v temnotě či systému, hierarchii hodnot a bohů? Ne, slovo je božského původu. Je nezneužitelné, protože má božskou jiskru. Lež slovo nepošpiní, jen ústa lháře. Ale „nebýt slov, čemu by bylo třeba porozumět?“, ptá se Šrí Nisargadatta Maharadža.
Vtírá se otázka – co je to porozumění? Je porozumění poznáním, že slova nikomu a ničemu neslouží, že ta moc, kterou poskytují řečníkům, věrozvěstům a pojišťovákům, je jen jednou velikou iluzí? A hle, slovo ponechalo svůj plášť – znak v rukou vojáků a prchlo nahé (Markovo evangelium 14, 51 – 52).
Básník temné noci je občas potkává v divočině své prázdnoty.
Je to slovo původní, dravé, úskočné.
Slovo lovící v hordách i slovo – samotář.
Slovo, které nezná morálku, vraždí a znásilňuje.
Z úst mu teče krev, slina a soumračné šťávy pokrmů.
Slovo vyrvané z listu papíru.
Slovo po vyříznutém jazyku.
Slovo vířící prach.
Slovo, které nevyznává nic.
Jen tu a tam zaslechnuté ze strží a bažin.
Ale to je jen ozvěna.
Ozvěna slova.


Poznámky:

1) Oprava nečitelného místa textu založená na využití odpovídajícího úseku v jiném textu tohoto díla.
2) Domněnka, pravděpodobné doplnění, oprava porušeného textu.
3) Nadpřirozená slova. Existuje vnitřní imaginativní lokuce a vnější (ušní) imaginativní lokuce.