Když sám ještě v úplňku není
Měsíc okusuje střechy, když sám v úplňku ještě není.
Čteš si barevné stránky – jako z reklamy na čokoládu –
o dinosaurech příbuzných tyranosaurovi.
Noc ve zmenšených akordech vyhrává
na xylofony ukryté v jiných vrstvách holografického vesmíru.
Kdesi písek piští jako myší papež,
jednotlivá zrna se obracejí k pohřbené sluneční masce.
Vítr nasázel do sklepů pavouky a venku obrací trávy v šelmí drápy.
Klarinet odešel na delší procházku
k okrajům města,
kde průzračný močál snů
vybublává všední venkovské zjevy:
chraptivého psa, slepici ukázněnou
hypnotickou hromadou hnoje,
a prázdnou garáž s prasklinou ve zdi.
Sláva starých knih
Jsi mladý, jsi dychtivý, posloucháš déšť,
nejdeš ven, chceš slyšet za oknem ty zvuky dešťě,
sedíš doma jako z trestu, ale je to privilegium.
Řekou chodíš, tichem dna a starých štěrků, neznáš se,
a přece čteš, zníš,
nechceš listovat, rozumíš i ve spánku
valícímu se vyprávění.
Jsi starý, déšť je stejně krásný jako sedmikrásky,
hnijící světla, děla kyselky, šílená kořání!
A zase to dětství (II.)
(Robertovi Fajkusovi)
Tikají rybízy u drolivých zdí,
teplý dvorek smáčí laskavý stín.
Kopřiva čučí až do ponravy.
Položím dlaň na zídku,
příjemně zahřátou,
uslyším sluneční chichotání.
A broučí krovky.
Dýně
(Újezd u Brna, 10. 9. 2016, Vaškovy narozeniny)
Oranžové dýně na políčko tlačí,
to je sypké, vyprahlé, neb na něj slunce
vztekle řvalo, spraš se rozdrceně modlila,
dokonce již po ránu.
Dýně se tam válí jako mamutovy vyvržené koule,
leží těžce a tiše v es moll, ty zásobníky tajemné a oranžové.
Mravenec leze kolem jaksi váhavě,
i když na tykadlech mu to patřičně prská a přeskakuje.
Kdo ví, jestli to ten šestinohý chodec nesepne do bleskového zášlehu!
Napoleonovi vojáci opékají kozu poblíže prosincového Brna
(přízraky)
Jinovatka s mlhou po ránu světélkují až do octových svíc.
Hle, oblačnost na východě připomíná žluklé máslo s cukernatícím medem. Koza je konečně stažena, vojáci pohybují trhavě svými kníry, v boulích za ušima jim prozpěvují golemovští čmelíci.
Plukovník Bélier vyklepává čtyři čerstvé vši z licousů zrovna na zablácené holínky. Poslední kapka rosy se v hrůze před ohněm mění v šiškovitý sliz a scvrkává se v trnkovém křoví.
Opruzená stehna jaksi šumí, ano, jsou to sodovky, ta pomíjivá svatozář pošlých koní!
Až z Chorsábádu (z mešity) sem tu a tam zalétá nezřetelné mečení, které vyuzení vojáci omylem pokládají za přisprostlý dialekt rakouské němčiny!
Napoleonovy zaražené větry jsou barevnější nežli sklíčka jarmareční lampy, vojevůdce je léčí česnekem a vzpomínkami na třetí, dřevěnou nohu Josefíny.
Všude si šeptají vrány a myši, rozbité džbány s vínem a pivní mapky, ty skřetí plachetky.