Perzekuce vojáků ze Západu v době vlády komunistů.
„Zpočátku to tak zle nevypadalo. O co komunistům jde, to se ukázalo až později,“ řekl Tomáš Sedláček, hrdina zahraničního odboje a důstojník 2. paradesantní brigády.
Po létech tento svůj postoj hodnotí jako výraz politické naivity. Únor 1948 ho zastihl v hodnosti majora a zároveň posluchače Vysoké školy válečné, kterou ukončil v létě téhož roku. Poté, co odmítl podat přihlášku do KSČ, byl se slibnou kariérou v armádě konec. Na odchod do zahraničí však nepomýšlel, protože tušil, že by to bylo nadlouho. „Spousta kluků ze Západu okamžitě utekla,“uzavírá své vzpomínání. Pro dokreslení Sedláčkových osudů je třeba říci, že v r. 1951 byl zatčen a odsouzen na doživotí ve vykonstruovaném procesu. Snad je vhodné citovat i vzpomínku jiného navrátilce, který přisvědčil na otázku anglického pilota, je-li rád, že je doma. Dostal odpověď: „To nic, za tři roky budeš u nás zpátky.“ Vystihl to dobře, včetně časového určení…
Osvoboditelé? Jen pro někoho.
Už v prvních dnech po konci války sovětské bezpečnostní orgány zavlekly do SSSR tisíce českých a slovenských občanů. V Praze zatýkali především ty, kdo sem emigrovali po bolševickém puči v roce 1917. Za všechny budiž jmenován generál v.v. Sergej Vojcechovský, bývalý náčelník štábu čs. legií v Rusku, občan Československé republiky od roku 1921 a aktivní účastník protiněmeckého odboje. Podle oficiální zprávy zemřel ve vězení na tuberkulózu a sešlost věkem… Ti, kdo měli větší štěstí, se vrátili v letech 1953- 1956, poslední až v r. 1964. Většina jich zmizela beze stopy, zřejmě zahynula. Oni byli první je název organizace, založené jejich příbuznými, jejímž úkolem bylo zjistit pravdu o jejich osudech.
Jiným generálem byl Karel Kutlvašr, ruský legionář, starodružiník. Před válkou velel divizi v Hradci Králové, později působil v odbojové skupině Obrana národa. Za Pražského povstání jako člen České národní rady vedl jednání o německé kapitulaci. Spolu s Josefem Smrkovským byli obviňováni, že umožnili mnoha německým vojákům uprchnout do zajetí k Američanům. Po Únoru musel odejít z armády a provokatér ho vtáhl do ilegální organizace. V květnu 1949 byl odsouzen na doživotí a propuštěn až po 11 letech s podlomeným zdravím. Zemřel v následujícím roce. Smrkovský byl odsouzen jako velezrádce v roce 1951 a vrátil se po čtyřech letech. Rehabilitován byl až v roce 1963 a později se stal jednou z vůdčích osobností Pražského jara. Zemřel roku 1974.
Koncem roku 1947, ještě před únorovými událostmi, byl pro údajnou špionáž a velezradu uvězněn na doživotí podporučík Pravomil Reichl, účastník bojů na Západě, spolu s dalšími sedmi vojáky z povolání. Tento případ měl diskreditovat národně socialistickou stranu.
Sergej Ingr, legionář a za první republiky generál čs. armády, měl už za války spory o způsob, jakým organizovat čs. jednotky v zahraničí. Proti jeho rozhodnutím ve funkci ministra národní obrany a později vrchního velitele všech čs. vojsk v zahraničí protestovali zejména komunisté. Po válce nemohl na nátlak sovětské strany zaujmout odpovídající místo v armádě osvobozené republiky. Prezident Beneš ho jmenoval velvyslancem v Nizozemí a tím ho zachránil před soudem, který by ho po komunistickém převratu neminul. V březnu 1948 se Ingr vzdal diplomatického postavení a začal organizovat exilovou výzvědnou službu pod patronací Francie, Velké Británie a USA. V této činnosti vytrval až do své smrti v r. 1956.
Perzekuce zasáhly všechny vrstvy společnosti, ale v armádě a bezpečnostních složkách byly mimořádně silné. Z armády nuceně odešla třetina důstojnického sboru, z toho skoro šedesát generálů, přes 200 plukovníků, tisíc podplukovníků a majorů a 1500 důstojníků nižších hodností. Čekala je podřadná práce v civilním zaměstnání nebo rovnou vězení. Jaké „kádry“ se dostaly na jejich místa, je dostatečně známo. Hlavní byla oddanost komunistické straně. Dalo by se říci, že kredit, který armáda mimořádným úsilím za války obnovila, byl ztracen.
Je to první náboženství v dějinách, jehož přívrženci plní, co se po nich žádá.
A jak poznáme, že nás opravdu čeká ráj? Viděli jsme to v televizi.
Yuval Noah Harari – Sapiens1
Občas se potkám s rozšířenou otázkou, jak je možné, že německé obyvatelstvo nechalo za Výmarské republiky zmohutnět bestii, která rozpoutala peklo. Jak to, že tomu nemohli počestní evropané zabránit? Cožpak neviděli, v co se přetavují důsledky Versailleské mírové smlouvy? Karel Čapek přivedl Bílou nemoc na světlo jeviště až v roce 1937, kdy už symptomy nemoci naplno propukly, a postavu maršála nešlo ničím zastavit. Bylo pozdě. Historická zkušenost si vzala ponaučení a s nadsázkou řečeno, od té doby si dává pozor na pány s patkou nebo specifický slovník, který používají. Při vědomí, že teritorium fašismu a nacismu máme zmapováno, těžko si necháme znovu defilovat před očima hnědé košile. Máme přece vytvořený senzor, který ve vhodnou chvíli detekuje skrytou fázi (presymptom) nemoci a nedopustíme to, co otřáslo 20. stoletím, řeknou politologové nebo sociologové. To, jak se příliš opíráme o alegorii, kterou jsme si vytvořili, dokládá například článek Michaely Marksové-Tominové na webu romea.cz nazvaný: Nečekejme na nového Hitlera!2
Číst dál: Karel J. Beneš: Skrytý protektorát, obávaný čip a Orbis Tertius
Vlasta Bakalováposlední básně z Písmáka ( od 3.2. 2010 do 28.8. 2013, jako úplně poslední je zde „Dopis Tartarovi). Foto Zora Šimůnková. Vlevo Vlasta Bakalová, vpravo Katka Bolechová.
Dopis Tartarovi
Znám tu stráň
vedoucí k lesu
hlídanou
stárnoucí dívkou jabloní
z vesnice zůstala jen
bezzubá ústa sklepa
šeptající proti obloze
že válka
ten porouchaný kolotoč
semele až k bolesti
na obou stranách
Já dítě
v promáčeném maskáči
hledala smír
místo u potoka
s květy blatouchů
Znám tu stráň
kde dveře k ráji
někdo nezavřel
Za básnířkou Vlastou Bakalovou (10. 7. 1948 – 19. 1. 2014)
Už ani nevím, kdy jsme se přesně poznaly, ale je to dávno. A vlastně na tom nezáleží. Říkala jsem jí „spořilovská víla“, dokázala snad každého zakomponovat do básně či pohádky. I dopisy psala ve verších, na starém zeleném Konsulu. Kdykoliv jsem za ní přijela, byly Vánoce, nejlepší byly ty v květnu, když kvetou kaštany. Byla neuvěřitelnou vypravěčkou s fascinujícím hlasem. A i když se s ní život nemazlil, dokázala na věci pohlížet s osobitým nadhledem.
Bude chybět tato drobná dáma, se vším, co k ní patřilo. Ať to byly vzpomínky na otce či rodinu, jejíž velká část zahynula v koncentračních táborech, vzpomínky na život v pohraničí, doby, kdy dělala v zaplivaných putykách. Bude chybět její kafe a cigarety, ale i její tvrdohlavost. A především bude chybět její úžasný humor.
Čtrnáct reportů z vystoupení radikálního baletu Vyžvejká bambule.
Jak je stenograficky zaznamenal Jiří Hlaváček
Bratři a sestři!
Zveme vás na vysoce stylisované vystoupení ve 20 obrazech ze života protektorátu i světa.
Připomeňte si tyto krtčí časy s námi. Byla to ale docela dobrá eksistence. Nýni už jen peklo a vítězství
Milí, drazí. Je tomu již dvacet let co světlo světa spatřil r.b. VB, a proto Vám posílám pozvánku na epochální vystoupení, kde uvidíte to nejlepší, co kdy umělci vymyslili v podání nejnovější sestavy souboru. Těšíme se na Vás, Vy se netěšte na nás.
VB
První report. Cestou jsem zjistil, že se trochu bojím. Salát v bufetu. Pěšky. Sídliště. Podchod. Sídlištní hospoda. O Bambuli ani slechu. Neptám se. Plzeň. Jsou tu lidi, kteří sem nepatřej. Neznaj, co čepujou. Tak možná... Vydržím a ptát se nebudu.
2.
Sedím na baru před pípou. Došla plzeň. Mejou trubky. Těším se na další. Jsem to nevydržel a zeptal se.
Odpověď.
Jsou tady.
3.
Ta plzeň je výborná.
Dobrý marketingový tah hospody.
Pivo fakt teče.
Piju a koukám na Cotes de Ivory, Ghana. Zval jsem
2 teenagery. No, lepší že tu nejsou.
Očekávání.
Co bude?
No aspoň gól ve forčusu.
4.
Představuju si to Pobřeží slonoviny.
Moře, písek, pláž. V písku sloní kly, občas bílé kosti buvola.
Jsem v továrně.
Lidi mají u pusy ty trubičky.
Místní se ptaj co bude.
VB co to je.
Nějaký punkeři co si u toho honěj ptáky.
Hurá
Džu box.
5.
Budou si dělat klistýry.
Co?
Čekus to říkal. Von to zná.
Budou si to dělat vařečkou.
...
Kdo to bude po nich uklízet?
No Čekus.
Maj ňákou novou šou.
Už to mělo začít.
Ty vole.
Do sálu moc nevidím.
Spíš chlastaj za plentou.
Malý pódium tu je. Na něm stůl s lidma.
Tam jsem si radši nesed.
Plynula by z toho komunikace.
Barpult je výbornej.
Jsem schovanej v centru.
Paráda.
Něco se děje.
6.
Za deset minut to začíná.
Za deset minut to začíná.
Za deset minut to začíná.
Putuje
Zpráva
Sálem
...
Minisál za rohem.
Aparatura.
Ale u baru je dobře.
7.
Kurva ať už ukážou ty vosmahlý kulky.
Ještě jednu plzeň.
Fakt dobrá.
Vožrali se prej, fajtovali venku.
A fakt vole koukni se mi na ten rypák.
Jumpi se de taky kouknout.
Ale přes ty vysoký týpky stejně neuvidíš ty přírazy.
Schovej tatranky. Za chvíli to začne křupat.
Už tam skandujou vole.
8.
Fotbalista Miloševič-Kaká.
Srb nadržuje Slovinsku.
Netoč to ty vole.
Nastříká se jim šlehačka na prdel.
Řepka na ně.
Vrchní. Šedesát.
Hladovkář Mareček přichází.
Řezník.
Chyba.
Ukaž.
Pomočím tě léčitelskou krví.
Uděláme ze simulanta ženu.
Šumavská matka žen.
Jesenka.
Sex.
Nic, krom Vyžvejklé bambule, není pravda;
Jen pitoreskní nuda.
9.
Zpívaj folk.
Hákový kříž, hákový kříž,
všichni jsou daleko, jen já jsem blíž.
Do hohola ne.
Do hola ne.
Maličkou slečnu.
Tchyni.
Asi jsme rozvedení. Tady jsme my a tam jsou oni.
Odsoudili mne, abych jezdil do Paříže.
Di a .v dody.
Jedou.
Proč by princezna nemohla prcat s arabem.
Jdu srát prdelí od Mekky.
Ty seš paparazzi.
Impérium vrací úder.
To byl mozek toho araba.
Už jsme ve škole.
Kdo přines do třídy žužum. Jako Foglar. Nebude svině 99 pustí je k maturitě. Rom hovno kusy zabil jsem. Černý jetřáb je setřelen. Klub VB. O hovno není nikdy nouze - ochutnávka.
Já to věděla.
10.
Vyhazujou lidi, co blbě čuměj.
Ale já.
Zůstávám.
Ponorka Kursk. Papež Pius.
Gloglo. Pane kapitáne.
Jsme v piči Serjožo.
Námořníci žili, barensovu vodu pili.
Já Pius usmířit východ západ.
Serjožo, je tu nějaký Pičus.
Máš kříž?
Jdeme do nich.
11.
Souboj Kadáfí Ginsberg.
Rushdie co pohledem vraždí.
Souboj.
Vložka.
Měsíc stará.
Papapalesku Poporodu. Tak pojď sem ty čubko.
Provozní voda.
12.
Evropě to osladíme. Deutchland, Deutchland nad Tatrů.
Výběr zlobivých k vyhození.
Projdu neprojdu. Píšu.
Že by pro pivečko.
..
V hospodě hodně holek. V sále jen pár. Ale kouká jim z očí. Chtěly by.
Největší Čech, souboj Fritzl Koranteng. Kdo koho oprcal.
V Kuřimi se chlapci vychovávají dobře.
Nejsme Džamila Stehlíková.
Chlapeček Ondra jí vlastní zvratky.
Dokola. Dobrá výchova. Estetika.
Ondra dospěl.
Zase něco lítá.
Vedle. Nemusím uhýbat. Hrdě civím.
Ty spratku Jiří Pomyje a andělské kozy. Pořád krámy. Odkrámovač.
Jeďte jeďte chlapci.
Čtyřlístek.
Publikum - kdo vidí poprvé.
Myšpulín si furt honí.
Nový vynález, síla vašich paží.
...
Ničení. 4list kytara.
Hobluj.
Sólo.
Kryju se.
Pálení českého dresu.
Hoří špatně.
Kdo neskáče...
Dojemný konec.
Tady.
Snad.
I znovu.
Jsou tu dlažky..dojímavka.
Je to kus herecký práce.
Párkrát jsem byl ve Viole.
Ale tohle jsem neviděl.
Fakt.
13.
Dojemné loučení.
Společné fotky.
Na zemi leří falusy.
Místní vydejchávají. Budou videa.
To je tak přetažený, že ty receptory to přestanou brát.
Kurva, kdo je ten Sepéši.
14.
Takhle má vypadat divadlo.
Češi ukazujou, že všechno je možný. Prej za měsíc znovu.
Bordel - úspěch.
Stenografie a foto
Jiří Hlaváček
Studie se zabývá vztahem mezi jungiánsky pojatou psychoanalýzou a stínadelskými příběhy Rychlých šípů, zejména v prvních dvou knihách Foglarovy trilogie (Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří). Motivem hledání souvislostí se stala myšlenka, že kouzlo příběhu, jeho protagonstů a nakonec celý magický svět Vontů a Stínadel představuje sérii archetypů, které se musí nutně vynářet v souvislosti s imaginací. Foglarův text je takovou imaginací prodchnutý. Při zkoumání textu se setkáváme celým světem symbolů a procesů, které odhaluje hlubinná psychologie. Odhalují se zákonitosti ve výstavbě příběhu, které mají všeobecnou platnost, a široké souvislosti s kulturním dědictvím naší civilizace. Rychlé šípy (Druhá strana) se Stínadly tvoří celistvý obraz jednoho světa analogicky k univerzálně pojaté psychologii.
Vyvstává před námi symbolický příběh, který vytryskl z hlubin intuice, a proto se paradoxně a navzdory žánru řadí po bok velkých mýtických příběhů. Svět vysoké literatury a literárního okraje se tak efektně propojuje. Mýtus je silný natolik, že argumenty o periferním žánru, kde se postavy toporné placatí bez vnitřního vývoje, silně pokulhávají. Stojíme totiž tváří v tvář ikonografickému zobrazení příběhu lidské duše.
Užití díla je vázáno licencí Creative Commons.
Rychlé šípy a hlubinná psychologie autora Karel J. Beneš podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.
Vytvořeno na základě tohoto díla: Rychlé šípy a hlubinná psychologie
Poznámka: Text jsem psal v průběhu let v GNU Linuxu postupně na distribucích RedHat, Fedora a Kubuntu, obrázky jsem upravoval v GNU Gimp, sazbu jsem provedl v systému Latex. Vše je publikováno zde na tomto webu v redakčním systému Joomla. Zvláštní poděkování tudíž patří všem komunitám, které vyvinuly tak báječné opensource programy.
Strana 40 z 41
