Je to neuvěřitelné a jistě nejen pro mě je to jeden z velmi smutných dnů. Ještě v pondělí jsme si volali a Milan zdůrazňoval, že se na essay o surrealismu těší a kladl mi na srdce, abych držel termíny, protože jsem manťák. Chci zde jen napsat o přátelství, které přervalo to, co jsem od přátel již několikrát zažil. Proto jsem považoval za vhodné obvolat několik kamarádů, kteří mají podobné tendence, a bez zbytečných úvodů jim předem vynadat, říct jim, to se nesluší, že si tím zkazí život.

Milana jsem poznal jako brněnského básníka a sblížili jsme se, když pracoval jako redaktor a zástupce šéfredaktora Tvaru. Když jsem se ho ptal, jak někdo může odejít z Brna do Prahy, řekl, že Praha ho zklidnila. I když již nepil alko, ocituji jeho báseň v mnoha ohledech přesnou: „Důležitá nejsou slova, ale giny.“ To, co však přednesl – naprosto geniální básně – na hororovém vánočním večírku časopisu Tvar, mě přimělo, abych před ním poklekl. Trochu se ošíval, ale když jsem přiznal, že v mých očích strčil do kapsy Lovecrafta, pochopil mou vášeň a s lehkou ironií na rtech se usmál.

Milan Ohnisko pro mě není jen básník a kamarád, je to člověk, který mi ukázal směr. Když četl moje blábolení o tom, že chci být rónin, samuraj bez pána, pochopil, a ukázal mi, jak se člověk může živit redakční prací, korekturami, překlady, editorskou prací na knihách, aniž by někde hákoval – jinými slovy a přesně řečeno, když jsem se potácel, on mě zachytil – on je pro mne kormidelník záchranného člunu, nepřeháním.

Všechno je pro mne o to děsivější, osobně a sobecky, když si ještě přečtu jeho poslední mail k naší rubrice o malířích. Milan věděl, že se jeho pochvalou budu chlubit, tak aby nezanikla: 29.8 -

Patriku, je to opět (dej si hned pět kapek proti pýše!) vynikající. Nedávno mi řekl můj dobrý přítel Emil Hakl o tvém psaní, považ: "Máločí psaní mě tak baví jako to Linhartovo. Je skvělej."

A řekl mi to, považ podruhé, zničehonic, já jsem o tobě nemluvil. (Pak už ano.)

Ladislav Pešek v seriálu Malý pitaval z velké města říká výsostně odpornou větu o své zavražděné manželce: „Proč jí to udělali? Nebyla nikomu prospěšná, jenom mně!“ A je jistě jasné, jak ta slova patří: „Proč si to udělal? Byl každému prospěšný, nejenom mně.“

Jistě mi odpustíte, tento můj smutek a trochu nanicovatého kryšpínství, když nyní uvedu několik unikátních fotografií mladičkého Milana Ohniska ze dne 13.6.1987. Milan sedí vedle Jury Machovského (nyní z Mikulova) a autorem fotografie je Radim von Neuvirt. Na druhé fotografii je Milan zezadu, proti němu budoucí členové Vyžvejklé Bambule Radim von Neuvirt a Kobra (fotí prý vrchní). A příšerné je, že jsem si právě tajty fotky chystal jako překvapení pro Milana. Nebyl jsem si úplně jistý, určitě by řekl, že pro toho mladýho intoše v sobě stojí za to bojovat.

K čemu je potom poesie, když každá báseň, každá dobrá báseň, nikoli pytlík sraček na short listu pro Magnesii, je nesmrtelná nemoc?