Trochu nám uniklo, že před měsícem zemřela ve věku 89 let „první dáma české poezie“, jak se jí často říkalo, básnířka, překladatelka a autorka knížek pro děti Jana Štroblová. Vydala dvacet básnických sbírek, jmenujme alespoň ty z nedávné doby: Odstíny světla (2018), Do nikam (2019), Děravý testament (2020) a Měsíc tak pošetile modrý (2021) a šest výborů z vlastní poezie, ten poslední vloni: Jméno boží nadarmo (2024) – vše v nakladatelství Theatrum mundi. Její básně jsou zastoupeny i v řadě antologií a byly přeloženy do mnoha jazyků. Její překladatelská činnost se zaměřovala zejména na poezii Mariny Cvětajevové.

S Janou Štroblovou jsem se znala od 90. let, potkávaly jsme se při různých příležitostech, vyměňovaly jsme si své sbírky a navzájem se coby autorky respektovaly. Velmi jsem si jí vážila i jako člověka. Měla široký rozhled, za sebou nejednoduché životní peripetie a k poezii hluboký vztah. Dost jí ale vadilo, jak se postupem času prozaizovala a přestávala poezií, tou poezií, kterou žila její generace, být. V lednu 2016 jsme se potkaly v Praze na FF UK, kde se konala akce na podporu palestinského básníka Ašrafa Fajjáda, jemuž v té době hrozil v Saúdské Arábii trest smrti jen za to, že chtěl svobodně psát básně. Paní Jana i já jsme na tom večeru četly. Krátce nato jsme s ní spolu s Mirkem Kováříkem dělali rozhovor pro literární obtýdeník Tvar. Nesl název „Pomalu jsem se sžívala se smutkem“ a hned v úvodu jsme se jí zeptali, co si během toho večera na Fajjádovu podporu uvnitř sebe říkala a co jí to připomenulo.

Odpověděla: „Hlavně Stalina. Měla jsem přítele v Arménii, který strávil patnáct let v lágru a navrch pět let ve vyhnanství jen proto, že mu kamarád chtěl odloudit dívku a udal ho, že píše dekadentní básně. Div že mu za to Stalinův režim neudělil taky rovnou trest smrti. I ten ovšem v některých případech uděloval. A my jsme onen zvyk po Vítězném únoru převzali. Lidé už si ale neradi připomínají, kolik ohrožených hledalo v podobné situaci útočiště v cizině, a přestože pokaždé nemuselo jít zrovna o život, šlo i tak o hodně.“ Paní Jana dobře věděla, o čem mluví. Po vpádu pěti armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 se ocitla takzvaně na indexu: „Poměrně brzo jsem se dočkala zákazu publikovat – Torza z roku 1969 byla poslední sbírka, kterou jsem vydala. Nesměla jsem v té sbírce už dělat ani korektury, protože vlády v nakladatelství Československý spisovatel se ujal samoděržavný Jan Pilař. Vycházelo sice ještě zároveň dílo Mariny Cvětajevové soustředěné v Hodině duše, kde byly i dopisy a próza, ale mocně se do ní zasáhlo. Nezapomenu, jak tam nesmělo zůstat ani velice přesné vyjádření o Majakovském: ,Majakovskij žil jako člověk a umřel jako básník.‘ Žil jako člověk, i se všemi těmi službami době, snad prý i popravami kulaků, a zemřel jako básník, protože ten se nakonec probudil, vzepřel se a člověka zastřelil.“ A Marině Cvětajevové bych ráda dala slovo na závěr. Vybírám úryvek z její básně Náhrobek v překladu Jany Štroblové:

Že ty, tak mladý, zabránit´s mně chtěl,
abych zaživa shnila vprostřed těl,
bez duše, zmrtvělá, jak omdlelá, -
já nenechám tě umřít docela.

Žes mě, tak čistý, za ruku pak vzal,
vedl ven, na nit listí uvázal,
ať mi žluť svítí v domě setmělém, -
já nenechám tě zarůst plevelem.

Že (i když vítals jako jediný
synovskou úctou moje šediny),
smával ses dětsky úzkosti mých vět, -
já nenechám tě v srdcích zšedivět.

Foto: Wikipedia