(26. prosince 1936 - 3. února 2026)

Je čtvrtek 5. února 2026 krátce po poledni a do mojí mailové schránky přichází smutná zpráva, že ve věku nedožitých devadesátin tragicky zemřel malíř, kolážista, restaurátor a spisovatel Ivo Medek Kopaninský. Osobně jsem se s ním poznala někdy v roce 2003, kdy jsme s Patafyzickým kolegiem Teplice (PKT) uspořádali v tamní knihovně III. ročník mezinárodního sympozia na téma „Odstranění traumatu při vyměšování v panelové výstavbě“. Ivo přijel z Prahy s partou, která vydávala patafyzický občasník Clinamen, ale říct o něm, že jak svou tvorbou, tak svým životním postojem měl blízko k patafyzice, by bylo nepřesné. On patafyziku každým coulem naplňoval a v mnohém i přesahoval. První, čeho jsem si na něm tehdy všimla, byly jeho živé, jiskrné oči, z nichž sálalo nadšení pro každý ztřeštěný nápad, který pak jeho ruce, srdce a mozek přetvořily v umění.

V rozhovoru, který otiskl Clinamen č. 8, Ivo říká: „Vždycky mně byl blízký Jarry, jeho princip rotace – rotujícího kola bicyklu a rotujícího válce revolveru, to považuji za vtělený symbol. On si nevážil svých myšlenek, ale vážil si ve svém majetku dvou věcí, což je revolver a bicykl. To mi není vzdáleno.“ Při slově „revolver“ zpozorněme. Ivo totiž pracoval v určité fázi svého života jako restaurátor historických zbraní a jakýsi něžný cit ke zbraním všeho druhu si zachoval. V tomtéž rozhovoru, z něhož cituji výše, dokonce uvádí, jak patafyzika pronikla do seriózních artileristických příruček, když bylo potřeba popsat a vysvětlit rozdíl mezi vrtaným laufem a taženou, hladkou hlavní: „Ježto prach pušný pochází od ďábla, tento po výstřelu z hladké hlavně na kuli usedne, a ke zlosti střelce ocasem projektil šejdrem rejduje. Je-li ale vypáleno z laufu vrtaného, tento kuli roztočí, ďábel se na ní neudrží, spadne a tudíž kule letí, kam střelec mířil.“ A jak už to tak bývá, že naše vášeň pro něco se nám může někdy stát osudnou, stala se záliba ve zbraních osudnou i Ivovi. „Umřel za ohlušujících výbuchů ohňostroje. Na půdě měl munici, která postupně vybuchovala. Bylo to jako čestná posmrtná salva,“ napsal mi k Ivovu skonu Lektor Zahlubovač alias Eduard Vacek. „Je to děsivé a současně úžasné.“

Mám ve svém soukromém archívu jednu koláž, kterou mi Ivo věnoval k mým padesátinám v roce 2007. A protože znal mou lásku k horám a věděl o mé lásce k ženám, nemohl jinak, než tyto dvě roviny pospojovat a svůj výtvor nazvat MÍŘÍME K (VY)VRCHOLU… A já nemohu jinak, než jeho koláž s falickým symbolem Ještědu a sapfickou erotikou v kabince lanovky připojit. R. I. P, Ivo!!