V úterý 31. března v 18 hodin byla na zámku Veleslavín v Praze zahájena výstava kreseb a akvarelů Vikiho Shocka nazvaná Kabinet kufandit, která zahrnuje autorovu výtvarnou tvorbu z let 1993-2023. Úvodní slovo pronesl Radim Kopáč, k tanci a poslechu zahrála skupina Krumpáče (dříve Slávkovy železné krumpáče). Výstava potrvá až do 17. května, otevírací doba je po-pá 15–18, so–ne 13–18. Místo dalších slov a laických postřehů publikujeme s laskavým svolením Radima Kopáče jeho zahajovací text, který ovšem na vernisáži přednesl zpaměti a nezřídka jej ještě okořenil nápaditou improvizací.

Ten Veleslavín snad bude jednou díky Vikimu Shockovi veleslavný! No vážně: loni sem tenhle samozvaný výtvarník, kreslíř a kolážista, přitáhl svou hospodskou zkušenost, „milé“ záběry z rozličných typů restauračních zařízení – letos tu prezentuje svou zkušenost, řekněme, mezilidskou. I když ne všecky ty postavy a postavičky z jeho nynějšího autorského výběru jsou opravdové. Některé jsou vyčtené z literatury, jiné nakoukané z filmů. Ale jsou tu k vidění taky Shockovi přátelé a kamarádi: právě z hospod, ale taky ze sporadických zaměstnání, kterými autor za jednapadesát let svého života prošel, a dále z kruhů literárních, výtvarných, hudebních, prostě kulturních. Čili jako na orloji, seznamte se: kretén, idiot, další kretén, kuliferda, hloupý hoch, a ještě další dva kreténi (co prý ale kreténi vůbec nejsou), potom vrátný Hovorka, kamarád Enrico, pan Puci, pan Leiko, pan Vladimírek, pan Drong, pan Böhm a taky surrealista Pavel Řezníček.

Taky Shock je někdy surreální, nebo spíš obecně fantazijní, imaginativní. Nejvíc asi v řadě „lesních duchů“, kde má divák neodbytný pocit, že tohle sem tak nějak nepatří, že tady se najednou hraje o něco víc – jako by tyhle hrůzně vyhlížející kořenové propletence z oka (nebo spíš ze štětce) vypadly meziválečnému avantgardistovi Štyrskému. Ale ono to sem patří! Právě pro ten kontrast. Nepatřičnost má přece na svém rubu patřičnost. Co je tedy na tom rubu? Co dominuje přítomné výstavě? Některé motivy jsou uvolněné prostým pozorováním, očitým svědectvím, jiné pak zvýšenou konzumací alkoholu, případně drog – a ještě jiné byly generovány existenciálními strachy, obavami o základní, pudové potřeby, jako jídlo a pití, spánek a bezpečí – a samozřejmě taky nějaký ten sex, jakkoli v Shockově podání poněkud aberovaný. Výrazově to pak jede po široké škále: některé práce jsou silně expresivní, až na hraně abstrakce, jiné jsou překvapivě zklidněné, tiše soustředěné, jako třeba ty dvě rybky, co si přátelsky plavou v akváriu; a pak mezi – ozvuky přibarvené zkušeností s pop-artem. Ve výsledku někdy pohádka, jindy horor. Metafyzika všednosti i banalita věčnosti. Komedie s tragédií pod jednou střechou.

Pokud tady, na zdech veleslavínského zámku, představil Shock loni své oblíbené hospody jako místa, kde je alternativně doma, jako náhradní příbytky pro své rozkotané bytí – pak letos tu nabízí okruh těch, s nimiž by v té hospodě rád poseděl. Anebo radši neposeděl. Protiklady se ovšem přitahují. Jako patřičnost s nepatřičností. Každopádně je to svět, v němž autor žije. Někdy víc, někdy míň. Někdy bezprostředně, jindy s obrannou maskou komiky. Ale ve výsledku vždycky po svém. Jinak to přece nejde, pokud má být ten Veleslavín po jeho výstavním angažmá konečně veleslavný!

Foto Svatava Antošová a Karel J. Beneš

Popisky:

Foto-titulní: Allen Ginsberg a úryvek z jeho básně "Kyselina lysergová"
Foto 01: Radim Kopáč zahajuje výstavu
Foto 02: Viki Shock doplňuje zahájení
Foto 03: František Barták přednáší zpaměti text povídky V. Shocka "Povoláním povaleč"
Foto 04-10: malá procházka výstavou
Foto 11: básník Jiří Staněk
Foto 12: Karel J. Beneš
Foto 13-14: návštěvníci výstavy
Foto 15: kapela Krumpáče