Literární pořad Sudetennacht vymyslel před lety Jan Walda Valík (vystupující s kytarou pod jménem Sklad by Walda) a na jeho šesté pokračování pozval 23. ledna 2026 tři autory: Tomáše Řezníčka, Tomáše Čadu a Patrika Linharta. „Sudetská noc“ převzala vládu nad Děčínem v baru Plezír, který se otevíral loni v srpnu v souvislosti se zahájením Literárního festivalu Zarafest – více zde: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/svatava-antosova/ve-svalech-mi-praskaji-larvy-nocnich-motylu  Příjemné prostředí s možností sledovat program i z patra (nikoliv spatra!) zdobila na stěnách putovní výstava černobílých fotografií Filipa Topola a Psích vojáků. O týden dříve ji na vernisáži zahájil jejich autor Karel Šuster. A příjemné pro mě bylo hned po příjezdu zjištění, že v Plezíru už jsou kromě autorů i jiné známé tváře: výtvarník Martin Tomášek z Teplic, děčínští básníci Radek Fridrich (ten tu být musel, protože celý pořad uváděl) a J. H. Kalif, jakož i další tváře, které mi byly povědomé ze Zarafestu. A právě o chystaném Zarafestu koncem letošního léta se zmínil Radek Fridrich ještě před začátkem čtení a prozradil nám, že tentokrát nebude literární zaravýlet mířit do přírody, ale s Pepou Strakou nás provedou "tajemným" Bynovem. Ale pojďme už k prvnímu autorovi.

Tomáš Řezníček je Děčíňák tělem i duší a své milované město téměř nikdy neopouští. Pamatuji si, jak říkával: „Jestli mě někdo chce vidět, tak ať za mnou přijede do Děčína.“ V 90. letech spolu s Radkem Fridrichem pořádal literární setkání ve Žlebech a v roce 2001 s ním založil Zarafest, který slavil loni 25. výročí. V Plezíru četl v neodmyslitelném „kissáckém“ tričku a s buddhistickým drdůlkem devět básní z rukopisu a pauzy mezi nimi prokládal vtipnými a někdy zdánlivě nesouvisejícími odbočkami. Jedna báseň za všechny:

Zkreslení nedomluvy
zpoždění a nepochopení
nemohoucnost dodržení
skrz množství jiných přítomností
veškeré snahy

Zachycení oblak a rozkvetlých květů
tak to by tak bylo asi vše
na co se zmohu
jo a ještě letět s hlasem žluny
nad parkem ve středu města
aniž by to spolu jakkolivěk souviselo
aspoň pro tuto chvíli

Tomáš Čada je původem z Jihlavy, ale v Sudetech (Ústí n. L.) studoval, podílel se zde s Alicí Prajzentovou na vydávání Literárně-kulturního časopisu H_aluze a na pořádání festivalu Antropotyátr. V Plezíru chvíli lovil své „rukopisné“ texty z prochladlého tabletu, který ne a ne se rozjet. Halekali jsme na něj, že není nad papír, ať se na elektroniku vykašle, že takhle to dopadne se vším, stačí pár stupňů pod nulou a svět se zastaví stejně jako ta jeho pomůcka. Leč nedal si říct a tablet nakonec přemohl. Nicméně poté sáhl i po papíru – byla jím jeho v pořadí teprve druhá sbírka Vše o lásce (Jan Těsnohlídek – JT´s nakladatelství, 2019), z níž přečetl následující báseň:

Titulní báseň

Chceš ji rozbít
ale je to ušlechtilý cit
Přitiskneš se tedy jen jako
Jako k člověku jako k náhrobku
Drtíte se sdílenou nutností
Pokud vše půjde hladce Pukne
Vzklíčí dítě nebo baobab
Vždyť i falešný zájem je nepoměrně výhřevnější než nic
I v nejčistším vztahu ulpí živná sedlina

Tvé utrpení? Překrásná krajina
dle potřeb doplň plochy kontury
Pěšinou na horizontu
kráčejí dvě postavy
Žena s maskou ženy
Matka s maskou matky
A obě nic nepředstírají

Jen se vzdalují

Závěr „sudetské noci“ patřil Patrikovi Linhartovi z Teplic. Ten nejprve umně vyložil na stolek tři své knihy: Vienna Calling (Větrné mlýny, 2015), Hosty vítejte v noci (Maťa, 2025) a Vetruginova země (Malvern, 2025), přičemž neopomněl zdůraznit, že si je lze zakoupit. Ke každé něco podstatného řekl a z té nejnovější četl. Vetruginova země má podtitul „Obrazy spatřené“ a její texty se vážou k obrazům, v knize též přítomným, které Patrik „nasbíral“, aniž by je vlastnil. Toto sbírání nazývá v úvodu ke knize kunsthistorička Vanda Skálová „mentální konstrukcí“ a dále pokračuje: „Taková sbírka nevyžaduje ani prostor, ani zvláštní péči, nevzniká ze sběratelské vášně ani z touhy hromadit, ale ze zájmu, ze zasutých asociací a vzpomínek, z nečekaných setkání i bloudění a hledání.“ Jedná se tedy o imaginární uměleckou sbírku či soukromou galerii, k níž její „vlastník“ podotýká: „Přicházím k obrazům náhodně a věřím tomu, že je to součást neustále trvající epifanie...“ Připomnělo mi to podobnou sbírku Sylvie Richterové, která ji nazvala Slyšet obrazy (Malvern, 2018), ale básně, ke kterým ji obrazy světových malířů (Caravaggio, Paul Gauguin, Frida Kahlo, Adriena Šimotová, Banksy aj.) inspirovaly, reprodukcemi těch obrazů nedoplnila a její čtenář je tak o ně ochuzen. Možná byla na vině autorská práva k jejich přetištění, což si ovšem Patrik Linhart ošéfoval a souhlas si obstaral.

Edward Burra
„ZELÍ, SPRINGFIELD, RYE“
(1937)

Češi, hoši, kumpáni, skauti, bratři, holky, dámy, dívky, ženy, borky, borci, lumpačinky a nočňátka z brlohů, tenhle Edward Burra (1905-1976), anglopríma kluk, namaloval zelné hlávky jako nikdo – sám jsem z toho vyndanej, je to mystika pole. Pole, kde jsem sám málem zemřel, jak by řekl agent Fox Mulder.

Bylo to místo plné ohavných koutů a zvuků, s neustálým zápachem hořících kostí v těžkém vzduchu a s odpornými odpadky z vaječných skořápek, rozervaných novinových papírů a zelných košťálů kolem žlabů, s výkřiky a krutým řevem, který o půlnoci týral uši. A v zimě žlutá sirnatá mlha uzamkla nebe a kysele pálila v nosních dírkách.

Je dobře, když to chápeme, skutečné tajemství obrazu může být plné myšlenek, nebo prostě jen zelí, pohled na zelné hlávky potěší. Když jsem překládal povídku Arthura Machena a vzpomněl si na některé pasáže od Dickense, vyšlo z toho zelí jako symbol chudoby. Kdo z vás se kdy zeptal starší ženy, zhruba tak dvě stě let staré, jak soudí o zelí? Například pro Nizozemce jsou zelné hlávky atributem jisté papáčkovské spokojenosti, stejně tak pro Čechy. Ale už v polovině 19. století se pro nizozemské starousedlíky v údolí řeky Hudson ve státě New York stávají živlem, který nedokážou zvládnout, arcikomickou figurkou – co zelná hlava, to jeden z nich. Zelí je tedy symbolem jak spokojenosti, tak selhání, a ptát se malíře, co tím myslel, je naprosto nespolečenské.

Další Sudetennacht se bude v děčínském Plezíru konat 27. února a pozváni jsou Jan Kunze z Ostravy, Martin Trdla z Liberce a Jan Sojka z Plzně. A opět se bude začínat ve 20 hodin!

foto: Svatava Antošová

Popisky k fotkám:

Foto 01- 03: Tomáš Řezníček a Radek Fridrich
Foto 04 - 05: Tomáš Řezníček
Foto 06 – 07: pohled do publika
Foto 08 – 12: Tomáš Čada
Foto 13: obdivované boty Tomáše Čady (detail)
Foto 14: Radek Fridrich a Patrik Linhart
Foto 15: knihy Patrika Linharta
Foto 16 – 17: Patrik Linhart
Foto 18: silná trojka