(aneb Kafkárna po slovensku)
Při toulkách pražskou Revoluční ulicí míjíme Dům fotografie, kde byla 3. února 2026 zahájena výstava nazvaná „Slobodná národná galéria: Popis jedného zápasu“. Je pozdě odpoledne, ale mají ještě otevřeno a tak tam s Karlem Benešem zabrousíme. Výstava popisuje zápas s ministerstvem kultury představovaným „železnou lady“, ministryní Martinou Šimkovičovou, a formou dokumentů, fotografií, videí a komentářů reflektuje vše, co se od jejího nástupu dělo.
Zákazy či rušení výstav a různých projektů, nevýhodné smlouvy, vyhazování ředitelů a dosazování nových, mnohem loajálnějších, kteří se při řízení SNG předháněli v amatérismu a jejichž životnost ve funkci se pohybovala okolo padesáti dní. To vedlo k hromadným odchodům zaměstnanců a k odmítání kolaborace s ministerstvem. Posloupnost těchto kroků lze sledovat v prvním patře Domu fotografie, ve druhém pak jsou představeny kreativní formy odporu čili jakýsi manuál i pro nás v Čechách, pokud se do podobné situace dostaneme. „Teď podle všeho dojde na vraždu. Setrvám u něho a on napřáhne nůž, jehož rukojeť již tiskne v kapse, podle svého pláště vzhůru a pak proti mně. Je málo pravděpodobné, že se bude divit, jak prostá je celá ta věc, ale možná přece jen, kdož ví. Nebudu křičet, budu se na něho jen dívat, tak dlouho, jak oči vydrží,“ píše Franz Kafka ve svém nejranějším díle Popis jednoho zápasu, k němuž se slovenští umělci symbolicky vztáhli. A že se náš ministr kultury Oto Klempíř u slovenské ministryně už začal pilně učit, je po jejich nedávném setkání nabíledni. Možná se i on nechá brzy navléknout do nějakého národoveckého kroje jako prezident Peter Pellegrini (viz foto níže pod článkem) a s vystajlovanou a nadermacolovanou Martinou bude hrdě pózovat fotografům. Zatím to zvládl "jen" v ministerském kvádru.
"Když státní Slovenská národní galerie padla za oběť ministerstvu kultury a většina jejích pracovníků nuceně nebo dobrovolně odešla, výtvarná obec vytvořila ve dvoře za budovou SNG paralelní galerii s názvem Svobodná národní galerie. Vzkaz vládě a systému byl jasný: když nám berete galerii, uděláme si hned za vašimi zády vlastní. Ministerstvo mohlo jen rozzlobeně a bezmocně přihlížet, protože ten pozemek zadního dvorku patří městu. A to se postavilo na stranu umělců a proti vládě,“ píše Martin M. Šimečka ve své knize Výjimečný stav (Respekt Media, 2025). A jak jsme měli možnost vidět, nejen Bratislava, ale i Praha se postavila na stranu slovenských umělců a umožnila jim uspořádat tuto výstavu. Cestou zpět se stavuji u Tadeáška a vzpomínám, jak jsme k němu za dob studií v 70. letech chodili vždycky „po tahu“ zapalovat svíčky a přát si, abychom nevyletěli u zkoušek. Svíčku jsem teď s sebou sice neměla, ale pár plonkových jako by tam na mě čekalo… A tak tedy po jedné sáhnu, z batůžku vyhrabu sirky a zapálím ji. Sobě nepřeji nic, ale Slovákům ano – aby je neopustily síly udržet paralelní galerii a její aktivity.
P. S. A protože součástí výstavy, která potrvá až do 29. března, byla i možnost zavěsit na drátěnou stěnu podobnou mříži vzkaz slovenským umělcům, vzkázali jsme jim na červeném štítku toto: ALCHYMISTÉ NA VÝLETĚ PŘEJÍ ODVAHU! VZÁCNÝ KOV SE OBJEVÍ...
Foto: Karel J. Beneš
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
