Antologii Šnyt (pivo v poezii a poezie v pivu) vydalo v roce 2024 brněnské nakladatelství Větrné mlýny. Má 1012 stran a 31 kapitol, obsahuje 573 básní z pera 401 autora, 148 zpráv z dobového tisku a 40 stran doslovu. Její editor Ivan Motýl sbíral materiál na ni dlouhá léta a poté ji a autory do ní zařazené postupně představil na řadě večerů, kde se nejen četlo, ale hlavně pilo pivo. Z tehdejšího pražského křtu jsme přinesli malou reportáž – zde: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/radana-satankova/pivo-v-poezii-a-poezie-v-pivu V sobotu 21. března 2026 se v Praze uskutečnilo další „pivní čtení“, tentokrát v Avoid Café na Náplavce. Na místo konání dorážím s Michalem Škrabalem a Veronikou Krabatschovou krátce před sedmou hodinou večerní. Nebýt jich dvou, asi bych Avoid Café v kobce na Náplavce marně hledala o úroveň výš – na nábřeží, neboť tak nějak mi to vyjelo v mapách.cz. První, co mě fascinuje, jsou obrovské kulaté prosklené vstupní dveře, které se otevírají či zavírají, když postranní čidlo zaznamená pohyb (alespoň tak si to vysvětluji). A sotva vstoupím, nemůžu nepocítit, že od dveří téměř stále táhne, takže v Café je dost sychravo. Pro začátek tedy zůstávám v bundě, později, když se prostor zadýchá, už ji mohu sundat. Na čepu jsou různé druhy piva, které vaří v pivovaru Chroust – jedno speciálnější než druhé, čili prostředí pro „pivní poezii“ jako dělané. A squadra, co se tu sešla, to dokáže ocenit. Ale to už Ivan Motýl zahajuje čtení. Na stole před ním se tyčí do komínků vyrovnané svazky antologie Šnyt a celé se chvějí nedočkavostí, kdo si je po čtení asi tak koupí. Prozradím hned, že se nakonec prodají všechny – tři poslední zbývající si odnese Michal Škrabal. Ale než bych tu sáhodlouze popisovala průběh celého večera, dám raději slovo některým z básní, které na něm zazněly – i jedné, která pro svou rozsáhlost z časových důvodů zaznít nemohla. Je to báseň Vikiho Shocka: Pavel Řezníček se nehlásí… A jelikož na internetu rozsáhlost básně nehraje roli, najdete v závěru reportáže text celý – zde nabízíme jako závdavek její zhudebněnou verzi za pomoci umělé inteligence. Čili: komu se nebude chtít číst, může si rovnou pustit toto audio.
A nezapomeňte, že úplně na konci reportáže je jako obvykle ještě rozklikávací fotogalerie - všechny fotky jsou zvětšovací. Začněme ale básní, která zazněla krátce po úvodu večera a lze ji použít jako motto:
Milan Krupa
Dovol mi, ó, Pane
jít na čepované
Jonáš Hájek
Bezdomovec
Včera šel parkem, viděl sem ho,
byl to jedináček tmy. Jak palimpsest,
vyškrábnutej každým ránem, poslední,
co zapisovatl, bylo tlustou čárou:
„Prolnutí sebe se samým,“ mlel si,
„já – totožnost… ať aspoň chvíli…“
Předtím zas v hospodě: „Žena… a srdce…“
„Vypadni, nevzdychej tady,“ vrchní na něj,
„voběma trvá, než je rozpumpuješ, co?
Teď si můžeš honit akorát tak bycha!“
Jó, pravdy půllitrů a jejich dna,
čísi smrad, ulice – domovy naruby,
člověk by si to taky kolikrát… Je u potoka.
Hlásil bych to, ale sem bez dokladů.
Ewald Murrer
Sebepoznání na Rujáně
„Cesta stoupá a pak zase klesá, a to se neustále opakuje,“
řekl jsem si cestou ze Schwirenzu do Sassnitz.
„Kdo stvořil zvlněnou krajinu? Kdo vůbec stvořil všechny krajiny?
A proč stvořil je právě takto? Z rozmaru? Pro naplnění svých potřeb? Pro nás?“
ptal jsem se cestou ze Schwirenzu do Sassnitz.
„Byl jsem i já stvořen? Je mým původcem Bůh, jenž je původcem všeho?
Nebo člověk stvořil Boha? A stvořili jsme Boha jako myšlenkový konstrukt,
nebo jsme jej obdařili tělem a měřitelnou silou?“
přemýšlel jsem cestou ze Schwirenzu do Sassnitz a mraky letěly mi nad hlavou.
„Je člověk svobodný pro svůj rozum, nebo je jím naopak svazován?
Jsou zvířata bez rozumu svobodnější?“
přemýšlel jsem cestou ze Schwirenzu do Sassnitz, když nad hlavou letěli mi jeřábi.
„Mám svobodnou vůli? Existuje svobodná vůle?“
ptal jsem se dál na cestě ze Schwirenzu do Sassnitz, když zakopl jsem o hroudu.
„Je mé subjektivní vnímání jsoucna v konfliktu s objektivitou?“
dumal jsem na cestě ze Schwirenzu do sassnitz a borovice šuměly.
„Proč jsem právě na tomto místě?“
Přivedlo mě sem působení nějaké vnější síly? Náhoda nebo osud?
Přivedla mě sem touha? Po čem bažím?“ kladl jsem si otázky, sedě na lavici v hostinci Fischhus v Sassnitz.
„Co čekám od života?
Rybu v housce a tuplák piva!“ pravil jsem zvučně,
s jasným vědomím svých potřeb a s naprostou jistotou svých práv
v hostinci Fischhus v Sassnitz.
Petr Pazdera Payne
Potopeň
Břicháči vcházejí do hospody
medvědími kroky našlapují
těžce
pak se skulí za stoly
Koza má uříznutou hlavu
a chodí po sále
To včera prý
židle tancovaly
a dobytek se vznášel!
Bezradné připíjení
zpěv tajemně žlutej
Nicméně
proč tak mlátí půllitrama?
Jako bychom byli zase ve válce
To víš
oslavují její konec
Pohyby čím dál trhanější
Dyť je to jenom animace!
Cestou z hospody
jeřáb nad činžáky
upažený
jako krucifix
Tak co nás tam čeká
Hluk
Kanci
Voda v hospodě po kotníky
Pupík nad hladinou studený?
Koupeme se ve snu
ve vaně piva
s mikulášskými čepicemi
Kyklop má vždycky
jenom monokla
Zůstat na lodi – potopit se s ní
Vylézt na břeh – přijde tsunami
Vana ztratila špunt
není to
záchranný člun
Země podle Oscara Ryby
bude zaplavena pivní potopou
Prej přežijí jen ti
co budou nepřetržitě
plavat a pít
Svatava Antošová
Lovec žíznivců
Navštivte ho
dělá v Malši
v té zapatlané dvojce naproti nádraží
čekáte-li na vlak nebo nevíte-li jak zabít čas
zajděte na jedno
Třeba znuděným krokem otrávených frajerů vstupte do lokálu
nadneseně se rozhlédněte
ohrňte pohrdavě rty nad volným stolem u vchodu na toalety
a zalezte do kouta
kde se cicmají dva pubíci nad kolou s rumem
Ještě ani pořádně nesedíte
a už vás merčí
mírně předkloněn
s vysunutou bradou v ruce povinný jídelní lístek
šine si to od výčepu k vám
co to bude?
při slově „pivo“ celý rozkvete
řekne á! pivo!
a je to jako kdyby říkal tak to jo!
Rázem jste pivař fajnšmekr
jste jeho
tiše se vzdálí
aby přinesl jedno zvlášť pro vás
Vrátí se uhnaný jak maratónský vítěz
zlatem kypící mok v natažené pravici
tak prosím!
a udělá vám první křížek
Zatímco si dáváte do mouly
loví další žíznivá hrdla trčící nad pokecanými ubrusy
Plzeň jen teče
Někdy vyrazí z temných hlubin lokálu jeho kámoš
věčně upocený divoch v sešmajdaných botách
objeví se zčistajasna na place
tác narvaný štucna vedle štucny
z pozice sedícího hosta vidíte jen obrovskou bílou pěnovou čepici
sníh na vrcholcích Ťan-Šanu
Lho-tse přímo v téhle knajpě
On zahuláká pivo tady!
a můžete stokrát vrtět hlavou tak ho před vás postaví
ještě jste nedopil a už máte na kontě další křížek
Při třetím konečně pochopíte
že se jen tak nezvednete
vlaky vám ujedou doma to schytáte
ale co
do zavíračky času dost
Navíc
pubíci dopili a mizí
k vám si přisednou skvělí kumpáni z depa
kam se na jejich splávek hrabete
Za chvíli jste daleko za nimi až z toho máte mindrák
Lovec to vycítí
co takhle topinku nebo gulášek?
Dáte si obojí
čímž ho nebývale nadchnete
začínáte být hostem číslo jedna
Nacpete se
a jste schopen znovu pokračovat
teprve teď je to ono
Když jste ale v nejlepším
přijde další lovcův kámoš a zkásne vás
kulaťoučkej Stöckelmayer
dá vám na účet razítko se svým jménem
jako že ručí za svou práci
Obdaříte ho solidním dýškem a vypotácíte se ven
Je tma
někde na věži bijí strašně dlouho hodiny
Trochu se vám na vzduchu zamotá hlava
až nechtěně vrazíte do jakéhosi pána v klobouku
Dávej bacha, ty ochlasto!
osopí se na vás
nebo se vyspíš na záchytce!
Jiří Staněk
Hrací automat
Jakýpak básník?
To je jen přežitek
minulého času.
O samotě a v tichu
spí zvláštní automat,
podobný hracím,
na něž se práší v barech.
Vhoďte:
Dobré či zlé slovo, pohled, pivo, peníz,
prošlý den a soumrak, bolest, radost, štěstí,
dívky a děti, okolní města, city.
Vytvořím báseň.
Anna Luňáková
Velkohubci
vlaštovky nad fotbálkem u Chlumce
věštily z much
spousty krásných neskutečných souloží
„nevzal sis, ale ona se s tím perníkem
dělala celé dopoledne“
naštěstí
přátelé jak déšť štěbetají
jen z vděku zašlé vzpomínky
„tak když ti nerozumí – šeptej“
Marek Toman
(bez názvu)
Poslední pivo, to je to, který si už nemám dát,
poslední pivo, na to budu zejtra ve zlým vzpomínat.
Poslední pivo? Nebo radši sáhnout pro kabát?
Ne, přestat už kafrat… a přestat se bát.
Poslední pivo, a ještě si jednu ubalit,
škrtnout a vdechnout – teď jsem si s nocí kvit,
ať je to cígo nebo brko, hlavně je to klid,
vtahuju to dovnitř, dokud mám v hubě cit.
Poslední pivo, pinglici se vemlouvám,
co zmůže oční kontakt, to právě dobře znám,
poslední pivo, už jsem úsměv sám,
poslední pivo, to je to, co si právě dám.
Poslední pivo, pauzu, tu byh si měl dát,
zejtra nikam nejít, nebo někam do zahrad,
to je ale zejtřek, s tím se budu zejtra prát,
poslední pivo, to je to, co si musím dát.
Poslední pivo, ještě než se rozední,
poslední pivo, vlastně už bych měl bejt s ní,
poslední pivo, o tom člověk věčně sní,
poslední pivo – nikdy není poslední.
Poslední pivo, to je vražda, už je den,
z kapsy lovím klíče, z tý druhý paralen,
poslední pivo, to je vyšumělej sen,
já jsem ten vrahoun, a já jsem zavražděn
Viki Shock
Pavel Řezníček se nehlásí...
Kolikáté léto již
budou kvést květy jabloní bez tebe,
Pavle Řezníčku?
Tvůj oblíbený nepřítel Rodidlo Krawczyk Slepecký
nabobtnal už na 160 kilo
stejně jako kardinál Duka,
ale ty už je znovu neuvidíš.
Nedáš si znovu 20 plzní U Jelínků,
kde ti kvůli sprostému chování k servírce Marii
bylo vyhrazeno místo u močí čpícího WC.
Nezkusíš se nenápadně přesunout jinam,
blíž k výčepu,
a neuslyšíš již Mariin nakvašený ryčný hlas:
„Kde je vaše místo, Řezníčku! Zpátky k hajzlům!“
Nebudeš se cpát týden před kontrolou u doktorky
každý den pytlíkem kyselého zelí,
aby ti klesla hodnota cukru v krvi
a tys pak mohl zas tři týdny chlastat jako Dán,
anebo spíše jako Řezníček.
Neobšťastníš už ani jednu kurvu z Perlovky,
ani na toho tučňáka.
Nevykřikneš už svou kakodémonickou fistulí
na žádnou další ženu v davu své obligátní:
„Slečno, nechtěla byste si zamrdat?!“
Nenapíšeš už ani jeden urážlivý dopis
do žádné redakce časopisu či nakladatelství,
které otálely s otištěním tvého geniálního díla.
Nepustíš si už z rádia jazz a nepodíváš se do Francie,
ba ani do Francouzského institutu…
& temnou nocí skáče tvá amputovaná cukrovkářská noha,
tvá haksna, která smrděla tak,
až jsem si musel pod nos natřít tygří mast,
když jsi ji chtěl ode mě převazovat,
protože ses bál,
že kdybys s ní šel k doktorovi,
tak ti ji ufiknou,
& tos měl teda sakra recht!
Tvá cukrovkářská haksna,
kterou ti amputovali v blázinci,
skáče temnou nocí jako parašutista z letadla
jako Jozef Gabčík při výsadku nad protektorátem,
jako klokan Skippy s prázdnou kapsou
jako divoký mustang v emblému Ferrari
jako železný oř od firmy Pullman,
rozjetý parní vlak,
mašina,
která vyjela z dráhy svých kolejí
a před sebou hrne a drtí vše,
co jí přijde do cesty.
Člověk mašina cholerik Řezníček,
slova jako maso z řeznictví
a maso jako slova,
ba i jako sova,
která kutálí svou čepici stále před sebou
jako tvá amputovaná cukrovkářská haksna.
Né, už spolu nevyjedeme Posázavským pacifikem do Pikovic,
abychom prošli stezku podél řeky a skal, srubů & trampských osad
za neustávající debaty bez doušku alkoholu
a teprve na konci celodenní cesty skočili na pivo.
& Motýl to stále ještě nemá spočítáno,
(místo něj nám přilétli motýle)
zatímco ty jsi už mrtvý.
& mrtvý prd ví,
to my zase víme moc dobře.
& taky to, že Servít je samolitr vůl,
jak jsi to čmáral z recese
po zdech křídou na zdi domů vedle K+M+B
a vedle kosočtverců na ohradách.
Čekám tě U Bansethů, Pavle,
na zasedání Klubu Nezávislých Surrealistů,
který jsi založil,
abys nasral skupinu,
přestože jsme v něm byli jen my dva.
Jenže ty už teď, Pavle, ani nikoho nenasereš,
ačkoli tě to tak moc bavilo.
Už nepřijdeš k Bansethům
ani k Jelínkům
ani nikam jinam.
Už nikdy, však ty víš proč.
Vždyť jsi přece mrtvý stejně tak jako Petr Král,
s nímž ses seznámil na vojně v té osudové Plzni,
plné sudů plzeňského, které jsi tak rád pil,
kde v kasárnách na zdi hajzlu stálo:
„PEPA HANZLÍK JE MOUCHA!“
Tam se tehdy stal slavný básník obyčejnou mouchou,
nebo snad mouchou pyrenejskou?
Moucha masařka přilétá do masny
& v nestřežené chvíli usedá na mrtvou flákotu masa,
do níž naklade svá vajíčka dřív,
než si jí všimne řezník Masařík a pokusí se ji odehnat pryč.
„To je koloběh života a smrti,“ řekl by asi filozof,
„Anebo možná koloběžka?“
Inu kdo ví?
Ten řezník se nejmenuje Masařík, nýbrž Řezníček,
& se sekáčkem v ruce se divoce ohání po mouše,
ale místo ní trefil jen svou vlastní cukrovkářskou haksnu,
kterou si nechtě čistě amputoval,
& ta haksna,
cukrovkářská haksna řezníka Řezníčka,
teď dál skáče světem jako pominutá.
Naskočila na koloběžku života a smrti
a jede jako o závod s železným ořem,
který vyjel z kolejí a hrne vše před sebou jako příval
z protržené přehrady, jenže…
...jenže ďáblův ocas je bicykl,
to my zas dobře víme,
& na tom bicyklu jednonohý Řezníček
pronásleduje svou emancipovanou hnijící haksnu na útěku,
zatímco Doutník doutná dál opodál.
Řezníčkova haksna dojela na koloběžce až do mlejna
& za ní Řezníček na bicyklu,
jenž je ocasem ďábla.
& v tom mlejně,
kde bydlela Venuše Mélská
(což byla vlastně řecká bohyně lásky Afrodíté,
přesněji řečeno její bezruké torzo sochy,
které tam uteklo z Louvru)
začala velká mela.
Přidal se k ní i melos,
aby to mělo melodii
& také Melanésané,
což je vlastně mongoloidní rasa,
& to se málo ví,
navíc se o tom nemluví,
ale s mongolíky to nemá nic společného,
jenže o těch už se tuplem nesmí mluvit.
& v obří kapsli projektilu tam přiletěl taky Georges Méliès
a celé to natáčel na stařičkou kameru bratří Lumièrů
pod pracovním názvem Cesta do mlejna aneb Velká mela.
Do role afektovaného & úlisného velkoprůmyslníka,
jenž se dvoří Venuši Mélské,
obsadil prvorepublikového herce Čeňka Šlégla,
který byl po válce odsouzen za podporu nacismu,
ale koho to dnes zajímá?
& tak se tedy velkoprůmyslník Šlégl afektovaně,
leč marně,
dvoří bezruké soše Afrodity,
jež má však vřelý milostný poměr
s Řezníčkovou cukrovkářskou haksnou
& taky s Melanésany včetně mongolíků
& dokonce i se sochami moai,
které připluly z Velikonočního ostrova na Vánoce,
aby si užili ten mejdan,
což samozřejmě strašlivě sere jednonohého vzteklouna & cholerika Pavla Řezníčka,
který by se k nim moc rád přidal,
ale spolu se Šléglem je odsouzen jen k trpnému přihlížení orgií
bezrukého torza sochy s hnijícím torzem haksny
& se všemi ostatními nestydami a hanbáři.
Mezitím se v masně v mrtvé flákotě masa,
kam masařka nakladla svá vejce,
vylíhly nové mouchy
& celé jejich hejno nyní přilétá do mlejna
& přidává se ke smilnění.
& Řezníček i Čeněk Šlégl zuří,
ale není jim to nic platné.
Jela okolo tramvaj s Alexandrem Velikým,
jenže zastávka U Mlejna je na znamení
a Alexandr zapomněl zmáčknout tlačítko STOP,
takže vystoupil až v Berlíně na Alexanderplatzu
& už se nestihl vrátit zpátky.
Náhle však Afrodíté s Řezníčkovou haksnou,
mouchami,
Melanésany,
mongolíky i moai
padá mezi mlýnské kameny a je drcena na masokostní moučku.
Padá tam ale i Řezníček,
který chtěl zachránit svou nezbednou amputovanou hnijící haksnu,
tak se jí chytil, ale stáhlo ho to dolů,
kam za ním padá i Čeněk Šlégl,
jenž držel Řezníčka za jeho zbývající zdravou nohu,
aby nespadl mezi mlýnské kameny.
Ale spadli tam nakonec všichni včetně Mélièse s kamerou.
& tak skončil i jeho poslední roztočený film Cesta do mlejna aneb Velká mela.
(Zlé jazyky ale tvrdí, že o remake se prý pokusí Zdeněk Troška,
no eště toho trošku!)
„Mlýn stále mele, buhehehehé!“
chechtá se maniakálně zlomyslný černý mlynář,
který to vše způsobil,
ten absolutní hrobař,
vykuk a darebák,
jenž nemá nikdy dost.
Není to totiž obyčejný mlejn,
nýbrž černý mlejn,
masomlejn času a prostoru,
co semele úplně všechno.
A tak do něj padá i Blansko,
Brno i s kvelbem & hvězdami,
se svou bohémou včetně jejího demiurga Jana Nováka
& Franty Kocourka,
co si na hlavě nechal štípat dříví,
padá tam dokonce i Arnošt Goldflam se svým Dolfíkem,
ale mizí v něm i Praha
& také Sinkulova ulice,
v níž bydlel jistý řezník jménem Masařík, vlastně básník Řezníček.
Všechno je semleto včetně semtelete.
Došlo i na klápště,
zatímco Doutník dodoutnal.
Milý Pavle,
ty už mi nesdělíš své novinky,
osobně,
ani po telefonu.
A když dnes vytočím tvou pevnou linku,
ozve se jen tvůj před lety nahraný hlas:
„Pavel Řezníček … se nehlásí.
Zanechte nám prosím vzkaz.“
Foto: Ewald Murrer, Svatava Antošová a Veronika Krabatschová
Popisky:
Foto titulní: Ivan Motýl
Foto 01: vchod do Avoid Café
Foto 02: Svatava Antošová a Jiří Staněk
Foto 03: Ivan Motýl vyvolává autory
Foto 04: Svatava Antošová
Foto 05: Jonáš Hájek
Foto 06: Petr Pazdera Payne (za ním Michal Škrabal a Marek Toman)
Foto 07-09: pohled do publika
Foto 10: Ewald Murrer
Foto 11: Jiří Staněk (za ním v pruhovaném tričku Veronika Krabatschová)
Foto 12: Ivan Motýl se vyskládanými Šnyty
Foto 13: Viki Shock
Foto 14: Anna Luňáková a Ivan Motýl
Foto 15: Anna Luňáková (fotí ji jeden z organizátorů Ivo Slavík)
Foto 16: Ondřej Macl (zle zahlíží na fotící Svatavu Antošovou)
Foto 17: Marek Toman (za ním usrkávající pivo Michal Škrabal)
Foto 18: Barbora Sebera
Foto 19: Bohuslav Vaněk Úvalský před Avoid Caé
Foto 20: Jiří Staněk, Jonáš Hájek (zády) a Ivan Motýl
Foto 21: Ivo Slavík v centru dění
Foto 22: noc je ještě mladá (Michal Škrabal, Jiří Staněk, Svatava Antošová a Viki Shock)
