Právě vyšel 2. díl historie české patafyziky! Obsahuje texty všech referátů pronesených na II. a III. semináři patafyzického sympozia na téma „Odstranění traumatu při vyměšování v panelové výstavbě“, které se uskutečnily v roce 1997 a 2003, dále tzv. pozdní rozhovory jak se samotnými protagonisty patafyziky Eduardem Vackem, Miroslavem Wanekem, Danem Štverákem, Svatavou Antošovou či Ivem Medkem Kopaninským, tak s blíženci patafyziky Johnem Bokem, Janem Steklíkem, Martinem Velíškem či Přemyslem Vackem. Najdete zde také příspěvky, které vznikaly mimo jádro patafyziky, přesto s ní mají mnoho styčných bodů – např. o pindických vědách Patrika Linharta, o Křižovnické škole z pera Ivana Martina Jirouse či o mužském recesistickém spolku Schlaraffia, o jehož reminiscenci se zasloužil zejména hrabě Radim von Neuvirt; a v neposlední řadě i básně, prózu, filosofické úvahy a kresby či koláže dalších autorů patafyzice blízkých – např. Vikiho Shocka, Radima Kopáče, Vladimíra Boreckého, Pavla Kremla, Mnoháčka Zgublačenka aj. Publikaci si lze objednat za 300 Kč + poštovné buď přímo u Eduarda Vacka na mailové adrese:
A zde jako malý závdavek několik ukázek z 2. dílu:
(úryvek z textu MAŠÍBL – nepochopený paxista Vladimíra Boreckého, v němž se věnuje životu, dílu a názorům spisovatele a hudebního skladatele Jana Lukeše [1912-1977], který psal pod pseudonymem Car Osten a mnoha dalšími)
pozn. paxismus = světové mírové křesťanské hnutí
Způsob provedení puče poněkud kontrastuje s mírumilovnými cíli paxismu, ale Lukeš spěje dál k budoucnosti. V řádných volbách po dvouletém Bachníkově prezidentování zvítězí jednoznačně paxisté a presidentem se stává přesvědčivě Gabriel-Lukeš. Vytvoří napřed konfederaci s Polskem pod názvem Česlopol. Když se v Maďarsku objeví snahy o reminiscenci na sovětskou republiku Bély Kuhna, zasáhne Česlopol a rozšiřuje Slovensko o zbytek Uher. Později se podělí s Jugoslávií o Rakousko s tím, že Česlopolu připadnou Dolní Rakousy s Vídní. Konkordátem s Vatikánem vznikne pak stabilní středoevropské pragocentrické císařství, jehož nekorunovanou hlavou je jmenována panenka Maria, zatímco Gabriel si ponechává pouze výkonnou moc. Lukeš tak v „Mariánském císařství“ svérázným způsobem kumuluje celou škálu imaginárních komplexů, v nichž jsme se po čtyřicet let zmítali v nedobrovolném komunistickém otroctví. V dopisu Málkovi nerozvinul Lukeš paxismus do tak velkorysé románové fabule, ale konfrontace jeho osobních zkušeností bojovníka za mír, končícího v blázinci, s oficiálním bolševickým mírovým bojovníkem ozřejmuje v bezpříkladné lukešovské ironii poťouchlost diktátorského systému, předstírajícího vnější mírumilovnost a zároveň organizujícího perzekuce a represe v nevyhlášené válce proti vlastním občanům.
(z básní Radima Kopáče)
SP čili Sémantické pole
I
Mrštný Benjamine Pérete
pokud střelka dokáže vypěstovat umělce budoucnosti
získáme každý sémantický kompas
jako deníček
a jako pole od pólu k pólu
II
Každý text získá své sémantické pole
pokud je dokážeme vypěstovat
zapsalo si mrštné dítě do deníčku
Benjamin Péret šlapal od pólu k pólu
jako střelka kompasu
III
Mrštná střelko od pólu
pokud vypěstujeme sémantické dítě
získáme deníček k pólu
Benjamin Péret dokáže text i kompas
IV
Až sémantické pole zmizí pod kývajícími se klobouky
a André Breton zašlape deníček mezi lampy budoucnosti
stanu se konvulsí
RRVN čili Rozbité ručičky Vítězslava Nezvala
I
Ručičky rozbitých prstů
visí nad ulicí Vítězslava Nezvala
Zelené měsíce se navlékly mezi krky hodin
teď se kývají a sedají před bůvíjaké dny André Bretona
II
Když se dítě vracelo z putyky domů
ulice se navlékaly ze strany na stranu
Zelené prsty kývly na bůhvíčí krk
ze kterého před lety visely hodiny RRVN
čili rozbité ručičky Vítězslava Nezvala
III
Mezi klobouky už nevisel zelený měsíc
André Breton se kýval ze strany na stranu
jako ručičky rozbitých hodin
Vítězslav Nezval si všimnul prstů mezi putykami
Po letech z nich vyjde bůhvíčí krk
sedne si mezi ulice, které se teď vracejí a vycházejí
IV
Vítězslav Nezval provlékl prsty André Bretona
kolem rozbitých putyk
Ulice visely mezi měsíci
a všímaly si bůhvíčích ručiček
(úryvek z rozhovoru s Miroslavem Wankem – ptá se Eduard Vacek)
Já bych rád zavedl řeč na jedno důležité období, které přišlo poté, kdy ve světě selhaly pozitivistické koncepty. Jean-Paul Sartre, existencialisté a další vystoupili s určitou skepsí. Konkrétně Sartre v malé útlé knize Slova píše, že kultura zklamala, že sice dlouho považoval pero za meč, ale že poznal, že kultura nikoho a nic nezachrání, že se do ní člověk maximálně promítá. Já jsem nabyl dojmu, že je to určité mezní rozhraní, kdy intelektuálové, kteří mohli ovlivňovat myšlení lidí, o co se stále ještě snažíš ty, to vzdali, a nastoupil určitý intelektuální nihilismus, který se projevil v mnoha uměleckých směrech, jako futurismus, dadaismus, surrealismus. V podstatě to dokumentovalo rozklad společnosti jako důsledek rezignace celé generace intelektuálů na pozitivní ovlivňování společnosti. Vnímáš to taky tak?
Já s tím hodnocením situace souhlasím, ale myslím si jednu věc. Že stejně když to ten člověk dělal poctivě a celou vahou životní zkušenosti, tak třeba když Tzara, nebo jiný vytahoval dadaistický text z klobouku, tak tou prezentací a tím, co bylo okolo, stejně nastavil zrcadlo době a ovlivňoval ji. Dadaismus pro mě nikdy neznamenal jenom ten samoúčelný nesmysl. Tam nastupuje ten moment obsahu formy. V té formě, v té hravosti, náhodnosti, v tom povýšení náhodnosti na umění, na něco podstatného, to jsou silné vzkazy lidem, jak mají chápat záležitosti kolem sebe, jak si mají vysvětlit nevysvětlitelné. Náhodnosti, které člověka provázejí soustavně celý život. Zase ten rynek Komenského. Dadaismus byl v tom přínosem a nemyslím si, že jsem sám, kdo to tak vidí. Pokud někdo rezignoval, tak jsem přesvědčený, že to nemůže nic změnit. To je právě věcí představy, co si kdo představuje pod tím něco změnit. Politický systém, nebo změnu myšlení celého světa, národa nebo určité kulturní nebo sociální skupiny? Nebo chce změnit sociální politiku, jako to chtěl Wolker? Co chtěl vlastně změnit Sartre, jestliže na to rezignoval?
Já se domnívám, že to má spojitost s mesiášstvím a pseudomesiášstvím. Lidstvo očekávalo celé své dějiny příchod mesiáše, který to měl celé změnit. Ale nedočkalo se ho, nejdřív byli zklamaní Židé, po ukřižování Krista křesťané, potom se netrpělivě tohoto úřadu zhostili katolíci, kteří byli prvním kolektivním pseudomesiášem. Pak přišly další církve, diktátoři, politické síly. Všichni už byli těmi pseudomesiáši, kteří by rádi něco změnili, ale neměli moc k činění dobra. Měli pouze možnosti něco zmařit a rozkotat. Tak to trvá do dneška. To možná souvisí i s prvkem ovlivnit myšlení lidí prostřednictvím kultury k dobrému. Nebo ale taky politikou, násilím, školstvím, různými formami socializace. V podstatě jde o nástroje sociální manipulace.
Já na to věřím, že kultura může kultivovat. Řeknu to naivně a zjednodušeně: Když budou dva kultivovaní lidé, dalo by se hypoteticky očekávat, že po sobě nebudou střílet. Oni ale samozřejmě můžou být z různých kulturních oblastí, a to bychom došli k tématu jako tolerance, které mi splývá s kulturností, ale nemusí nutně být.
(z textů Miroslava Wanka)
Vločky
Vločky se krajkami do ledu boří
Pomalu vzrušeně usedají
Jedna se pod druhou stydlivě skrývá
jak pravda v jinotajích
Ještě jsou individualitami
Ještě je paprsky neutaví
Jakoby šlechetnost někde se chybně
připletla do bezpráví
Led na nic nespěchá a vločky sedí
jak mouchy chycené v pavučinách
Nejsou si jisté zda vědí co přijde
Cesta je připravená
A náhlé teplo jim krajkoví leptá
Z vloček jsou vrstvy a z vrstev je led
a ledu přibyde a vločky zmizí
jako sny pošetilé
Bílá krajina
svýma očima
bílá místa si
chrání v utajení
Vlídná samota
stíny omotá
bílým provazem – stéká po kamení
Bílá krajina
svýma očima
si bílá místa chrání
v utajení
Vlídná samota
stíny omotá
svým bílým provazem a…
co se změní?
Co se změní?
Naviják
Úkryt či vězení?
Povrch či podzemí?
Za která slova
můžem se schovat?
Která nás pozmění?
Kterých se máme bát?
Kdy které začíná?
Kterých je mnoho
až dusit mohou?
Která jsou jediná?
Jediná!
Správná…?
Povolí
naviják?
Povrch či podzemí?
Háček je zadřený
Zda někdo volá
nebo jen zdola
tma cinká o stěny?
Některá slova zní
jak vlastní plagiát
Mrskají sebou…
Utáhnout nebo
povolit naviják?
Slova plachá
jak malí šneci
poletují
okolo věcí
Neproniknou
závalem touhy
Namísto jmen
šedavé šmouhy
Slova plachá
jak malí šneci
poletují
okolo věcí
Namísto jmen
nejasné skvrny
Pobodají se
o vlastní trní
Ponorná řeka
na povrch vyplouvá
Vyplouvá – háček
v ústech se třpytí
Povolit naviják…
Ale jek?
Ale jak?
(z návštěvy Eduarda Vacka u Iva Medka Kopaninského)
Sedíme u plápolajícího krbu. Oheň postupně stravuje několik svazků Zlatých stránek, které šíří příjemné teplo. Dno krbu je pokryto rozličnými kovovými součástkami, které zbyly po vyhořelých předmětech, péra z křesel nebo gauče dávají tušit, že tu nepochybně bylo horko. „Panebože, tys mi dal,“ zasípu směrem k Medkovi poté, co jsem se napil čistého lihu v domnění, že jde o víno. „Nevadí, načneme jinou láhev,“ řekl lakonicky hostitel a přinesl něco jiného. Zbytky předešlého nápoje vylil bez varování do krbu, ze kterého se zvedl mlsný plamen a ožehl mi obočí. Zhoupl jsem se v křesle, abych unikl pohromě. Kolem krbu stojí staré miny, náboje do kanónů, pozůstatky z různých válek a revolucí. „Co když ta mina vybouchne?“ ptám se znovu Medka. „Nemůže, je plná písku,“ vysvětluje mi. Pokýval jsem chápavě hlavou. Je to úžasná prostora, ve které sedíme. Nad námi se tyčí dřevěná socha s hákem starého piráta místo ruky, kterou mi Ivo Medek slíbil výměnou za něco jiného, kolem je plno historických předmětů, haraburdí a uměleckých děl, surrealistické koláže domácího autora obsahující všudypřítomnou břitkou ironii a perzifláž, kterou Medek upíná především k čelným politickým představitelům. Nemohu se mu divit, všichni tito muži mají zvláštní schopnost nasírat svými kecy i skutky celé národy. Neskutečná sbírka přileb je připevněna na stropní trámy a vlastně všude, kde se dalo. „Pustíme si nějakou hudbu“, rozhodl hostitel. Membrána vyfoukla něco usedlého prachu a z reproduktorů se ozval jazz, starý dobrý jazz. Rozkašlal jsem se neočekávaně, neboť prašný mrak dorazil až k mému nosohltanu. Na hosty se přišel podívat kocour. „On je mazanej“, sděluje Ivo Medek Kopaninský. „Přišel se podívat, zda tu není něco k žrádlu. Obvykle tu něco grilujeme na krbu.“ Představil jsem si, jak kus masa nastrčený na železném klacku olizují plameny ze šanonů a spisů zkrachovalé banky nebo z vyřazeného nábytku nějakého centrálního úřadu. „Abysme získali nějaký materiál, museli jsme uspořádat železnou neděli o sedm dnů dřív, než měla být oficiálně“, sděluje Medek mému kolegovi, jak získává suroviny, které potřebuje. „Lidi nám to přinesli až před dům, protože na našem plakátu bylo napsáno, že se železo musí shromáždit u nás.“
