V Božské lahvici se křtilo

Základní údaje: By Svatava Antošová; Kategorie: Noviny; 9. březen 2026; Zobrazení: 163

Božská Lahvice

V úterý 3. března představil v pražské Božské lahvici svou novou sbírku básník Radek Štěpánek. Ale nechtěl číst sám a tak přemluvil svého vydavatele, básníka a grafika v jedné osobě Aleše Kauera, aby na úvod přečetl něco i on ze své nedávno vydané sbírky Lebka hoří neonovým snem (Adolescent, 2025) A myslím, že udělal dobře – obě sbírky spolu ladily. Čišel z nich smutek z proměn světa, které nelze zastavit, a zároveň empatie s těmi, kdo se o to i za cenu vlastního života pokoušejí. A ladilo to i s mým rozpoložením, které jsem si v sobě na křest přinesla po zhlédnutí filmu Čaroděj z Kremlu. Viděla jsem ho týden předtím coby jediná divačka v kině pro 500 lidí a stále ve mně rezonoval; natolik, že jakmile jsem cestou do Božské lahvice spatřila za výlohou knihkupectví jeho knižní vydání, neváhala jsem a knihu si koupila. Nyní, kdy píšu tyto řádky, ji už mám přečtenou a troufnu si tvrdit, že její autor, Giuliano da Empoli, je provazochodcem po stejném laně jako Aleš s Radkem. To lano se klene nad propastí, na jejímž dně se mele naše budoucnost… A protože novou sbírku musí někdo pokřtít, zvedl se z publika básník Jiří Staněk, jenž sem byl za tímto účelem pozván. V krátkém proslovu vzpomenul Alfreda Jarryho a jeho slabost pro čistý líh – a čistým lihem ze své nerezové placatky Pluk Azov pokropil. Možná mi nebudete věřit, ale když se pak četlo (s plakátem RUSSKIJ VOJENNYJ KORABL, IDI NACHUJ! za zády) Radek Štěpánek přečetl nahlas svou sbírku CELOU a publikum to vydrželo! A jak jeho sbírku, tak tu Kauerovu si můžete zakoupit v Božské lahvici nebo přímo v e-shopu na stránkách vydavatelství Adolescent: https://www.adolescent.cz/

Radek Štěpánek
PLUK AZOV: POZDRAV SLUNCI

Dnes ráno jsem se opřel o východ Slunce,
který mi znovu připomněl, o kolik světla přicházím
každý den,
viděl jsem Slunce šplhat z rudých ostřic a rákosí
po kmenech borovic a do stráně zarostlé bezem,
zdravil jsem Slunce bosý
na hrázi rybníka:
hluboký předklon s dlaněmi na zem,
každý sval zaťatý i uvolněný,
s bradou přitaženou k hrudníku.
Postavil jsem střechu, pod kterou se vždycky běží
schovat Julie:
s patami na zemi a šlachami napjatými,
záda jsem prohnul jako kobra,
dech ladně spojil s pohybem i myšlenkou:
lezly po mně krvelačné muchnice,
do nohou studila rosa
a mezi prsty se lepily listy trávy a opadané okvětní
plátky všech rostlin kolem,
které už stihly odkvést.
Po silnici jen tu a tam projelo auto, ale lidi připomínala
i diskotéka
dunící kdesi v dálce –
nedokázal jsem určit směr, odkud to dunění přichází –

to tupé tuc-tuc-tuc, kterému se hudba kdesi
po cestě vytratila
a zůstal jen kopák, hluboký buben,
šílený metronom posledního rána, kdy světla letos
ještě přibývá;
lidsky přesné dunění strojové hudby,
nebo strojově přesné dunění hudby lidské,
odtikávání času, který jsem chtěl dnes nechat mezi zdmi,
abych se projednou díval
a zapomněl a připomínal si –
i sem se ten dunivý cvrkot dostal,
do zpěvu ptáků, který je stejně dnešní:
stojím tady, zdravím Slunce a rozhoduju se:
dnes nebudu svět rozdělovat na horší a lepší,
cosi si musím připomenout
a mnohé zapomínat.

V hlubokém předklonu zdravím Slunce
s dlaněmi vedle chodidel,
zpěv ptáků je neoddělitelný od dunění
a světlo už zalilo celý rybník.
Myslím zase na podzemí Mariupolu a pluk Azov,
ale jinak než posledně:
Pluk Azov je Čínská zeď,
armáda Avarů tepající v šíleném trysku step,
Velký bariérový útes i ledovec z modrého ledu,
houpající se na vlnách Severního oceánu,
pluk Azov jsou pláně Serengeti, opařená Indie
a spálená Sibiř,
keporkaci vypouštějící svou síť z bublin,
všechno co znám jen z knížek, obrazovek a novin:
nemůžu se opřít o pluk Azov,
jako se opírám o východ Slunce,
nemůžu si na pluk Azov sáhnout,
jako na vyschlou hlínu rozpadající se v prach jen pár dní
po posledním dešti,
myslím na pluk Azov a vidím jen jícen jeskyně Výpustek,
vylámaný vojáky za druhé světové války,
ty malé krápníčky, které znovu zarůstají někdejší továrnu,
vrápence v puklinách vápence a vím:
o pluku Azov vím prd.

A přece na něj myslím,
svět je příliš velký, než abych ho obsáhl,
ale taky příliš blízko, abych na něj mohl přestat myslet:
dnes ho nebudu rozdělovat na horší a lepší,
blízký a vzdálený.
Je tu tak, jak je tu: kulhavá představa vystavená Slunci,
mátoha mžourající do světla,
které se z ohniska Slunce rozlévá všude po krajině,
mapa, podle které se nikam nedostanu,
ale také nezabloudím.

Vyklenu střechu ve svém dechu a v myšlenkách,
úkryt, kam by se schoulily Jula i Tereza,
kdyby tu byly se mnou,
dlaně i chodidla pevně na zemi j ještě chladné rose.

Vidím, že se všechno světlo upírá přímo na mě,
stejně jako zalévá všechno kolem:
jsem celý svět, který v noci možná vydechl tenhle strom,
který ochutnala ryba, kterou lovím,i všichni ti ptáci,
kteří dnes svým zpěvem a křídly vyprovázejí Slunce,
atomy, které prošly těly každého ze skoro už osmi
miliard lidí,
dokonce i toho mamlase, který ještě pořád pouští
na plný pecky hudbu, i když už je ráno,
a přiznávám si, i já jsem chodil z hospody v tuhle dobu,
nemám právo se povyšovat vůbec nad nikoho,
ještě že jsem už teď a tady, tady,
nadechuju se výdechů těch, kteří sténali při milování
i při mučení,
dýchám,
dlaně i chodidla pevně na zemi,
v hlubokém předklonu,
dýchám,
dobrý špatný a špatný dobrý,
dobrrrrrrrrrrrrršpppppppttttttttttt
dobrrrrrrrrršppppttttttttt
bzučí mi do ucha komár
brrrrrmrrmrrrrrrrrrrrmmrrrr