„[…] okouzlení a tajemství jsou dvě sestry, které se vedou za ruce. Milé ženy a dívky v rouškách, nejste směšné, trapné ani neatraktivní. Jste i v mizérii těchto dní perskými princeznami.“ Takhle básník Petr Kukal svým osobním vyznáním v deníku Metro opěval prastarý ženský princip. Z toho, co se následně pak stalo, je ale zřejmé, že opěval jen chiméru. Doba je jinde. Studentky pražské filozofie, které četly tento závěr sloupku v deníku Metro, se cítily dotčené. Vyjádřily své odmítnutí na Facebooku, kde došlo ke vyjasňovacímu střetu. Básník pak feministické intelektuálky v dlouhé obraně ironicky vyzval, aby si stěžovaly akademickému senátu. A co se nestalo, jedna z dívek tak učinila a zanedlouho mluvčí Kukal jako mluvčí Filozofické fakulty UK skončil. Protože printscreeny z Kukalova odstraněného profilu se zachovaly, s údivem tápeme, proč se tak vůbec stalo. Četli jsme ten kriminalizovaný post skoro všichni. Děkan s proděkanem fakulty se rozhodli pro vyhazov právě na základě téhle básníkovy obrany. Básník v ní protivnicím sice tyká, avšak s velkým T. Krom toho sice vystupuje z určité nadřazené pozice staršího člověka, ale to jistě nelze brát za diskriminaci, spáchanou navíc jednosměrně vůči ženám, protože nejednou i mladíci jsou častováni – a právem – jako zelenáči, kteří do mnohých věcí prostě ještě nevidí. Jinak se zdál jeho příspěvek nezávadný. Je skutečně prohřešek tykat, neřkuli s velkým T, když nám bezostyšně tykají lecjaké inzeráty?

Když hlava nebere proč, začíná vytvářet vlastní hypotézy. Nedá se rozhodnutí akademického vedení rozumět spíš tak, že muži ve vedení fakulty mohli učinit pouze a jedině politicky korektní a jednostranné rozhodnutí, neboť jiné by je silně poškodilo a popudilo proti nim celé plénum studentek? Ale neustupuje se tak bázlivě nespravedlivému diktátu, který tak překvapivě rozhodl o dalším Kukalově osudu? Nehrajou si mladé feministky až příliš na boha dobra a pravdy?

 

Feminismus měl a má několik společensky žádoucích postřehů. Bere se za to, aby komukoliv doma nebylo ubližováno a zrovna tak platová rovnoprávnost má svou váhu, přestože jde, jak ukazuje empirie, spíše o problém vyjednávání samotných žen na trhu práce. Extremismus však nikdy nebyl pro jakoukoliv společnost přínosem a nebude jím ani v podobě feminismu, který eskaluje v nejmladší populaci intelektuálek k pozoruhodné podobě. Proč? Protože začíná dogmatickou urputností ubližovat, jak je zřejmé z Kukalova případu. Zatímco u těchto dívek sotva lze očekávat hlubší osobní životní zkušenost s nerovnoprávností, už zkusmo rozechvívají struny sexuálního obtěžování tam, kde se třeba jen chvěje odvěká básnická vize ženy. Poezii pramálo rozumí, ale vědí, že obtěžování je společensky závažné a obávané téma. Jenže nejen u básníka Kukala, namátkou třeba u Seiferta a dalších by se nalezlo hodně oslavných veršů, které by tato nová generace chápala jako nevhodné, nesešlo by na tom, že Seifert sám se považoval za feministu. Pro nesmiřitelnost těchto nových žen to těžko vysvětlovat. Tyto nejmladší ročníky českých feministkek, zdá se, bývají nerady hodnoceny v jakémkoliv úhlu pohledu, mají to za diskriminaci a jsou nerady, když se jim připomíná očividné a taky když se to činí spontánně. Jenže zapomínají, že si každý hodnotíme každého, i ony si potichu hodnotí – a možná si neberou servítky. Pokud se zde vytvoří nějaká bariéra zdvořilé – bázlivosti, povinný mantinel pseudokorektnosti s varovným, ale jednostranným zpětným signálem, jak jsme dnes svědky, bude to mít celospolečenský dopad na svobodu mysli.

Dost podobně byl jako Kukal denuncován a vyloučen ze svého sociálního kruhu i Ludvík Jahn v působivém románovém Žertu, když zlehčil komunistickou doktrínu. A to, že feminismus nesporně je mocnou doktrínou, je očividné. Jak dopadl Jahn, si můžeme nalistovat. Jak dopadl Kukal, vidíme dnes. Dovolím si připomenout, že Kunderův román se odehrává na začátku strašidelných padesátých let. Co je však odkazem tohoto díla? Že doktrinální soudy, z nichž vyplývá významný zásah druhému do života, činí především nezralí, nehotoví lidé.

Feministická rétorika mezitím mohutní. Vzmach doktríny poznáme, že do sebe začne vstřebávat i očividné nesmysly a špatnosti a začne být hluchoněmá k selskému rozumu, stejně jako ke každé odlišnosti. V této fázi by každá společnost měla zpozornět a neměla by povolit, protože to není viróza, která se zakrátko překoná, natolik snad máme s doktrínami přeměněnými do dogmat, zkušenost. Zejména bychom měli být pozorní tam, kde se feminismus stává netolerantní k jiným vizím o společenské normě a kde začíná být žensky nenávistný a jedovatě likviduje. Kukalův případ dokládá, že veřejná opoziční pluralitní rétorika chybí, a proto bylo snadné skončit s ním tak razantně a rychle, přestože vážná skutková podstata k tomu nebyla.

Vedení fakulty samozřejmě může tvrdit, že šlo během pracovního poměru o problémového pracovníka. Po bitvě je každý generál. Výpověď se v běžném zákoníku práce dává po násobném písemném varování. Zdalipak k tomu došlo, pokud už v minulosti vůči mluvčímu (jak tvrdí proděkan fakulty Daniel Soukup) byly výhrady? To se zaměstnavateli zanedbává a pak je vždy na místě zneužít „dohodu“, jelikož se přirozeně čeká, že pracovník nebude setrvávat tam, kde ho tak náhle nechtějí. Co může člověk dělat jiného, než podepsat? Udělá to každý, kdo má v sobě jen kousek sebeúcty. A přesto tu něco není správně.

Nedávno jsem na Facebooku četl jedno vyznání téměř v Kukalově dikci. Jakási žena prohlašovala: „Každá potřebujeme své světlonoše.“ Jestli to mělo mířit na mužskou stranu hřiště, je to košer? Je to přepjaté a vůči mužům sexisticky traumatizující. Směšné? Převráceno do rétoriky mladých feministek jde o provinění, proti němuž je důležité především rychle jednat. Ta žena si to také mohla „nechat na koledu“, jak se psalo na adresu Kukala. Pídit se však, kde autorka toho prohlášení pracuje, abych si jako ta studentka postěžoval u zaměstnavatele, k tomu mě nikdo nedonutí. Takový nenávistný a zlý práskač nejsem!

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit