Básnické hry
Básnické hry jsme na srazech Skupiny XXVI hráli vždy v pokročilých nočních hodinách, kdy se naše mozky vlivem únavy z několikahodinového autorského čtení a popíjení dobrého moku překlápěly do jiné dimenze, která v nás vyvolávala jakousi infantilní nostalgii - po bezstarostném dětství, zběsilé pubertě a krvavém dospívání... Už tehdy leckteří z nás totiž "hravě básnili" adekvátně věku, sečtělosti a rozvíjejícímu se IQ, takže "návrat" do těch dob prostě musel někoho z nás dříve či později napadnout...
Ideálním časem pro nastartování "infantilní", ničím a nikým nekontrolované imaginace, bývala druhá hodina po půlnoci. To se nastříhaly úzké a dlouhé papírky, rozdaly se všem přítomným a začalo se: každý napsal na začátek papírku jeden verš a poslal dál; ten, ke komu papírek doputoval, "zveršoval" napsané, papírek přehnul, aby nebylo vidět, co je tam napsáno, přidal další verš (teď už viditelný) a opět poslal dál... Každý tedy dílem "veršoval", dílem "inspiroval" alias nahrával tomu, ke komu putoval papírek, na "básnickou smeč". Hrálo se, dokud nebyly papírky popsané, pak se rozdaly tak, aby každý ze zúčastněných měl jeden, a začalo se postupně nahlas číst - čtoucí vždy majestátně povstal a odrecitoval rozvinutý papírek... Nezřídka se stávalo, že pro hurónský smích ostatních dočetl jen stěží, nebo se smíchem odrovnal sám - to když narazil na šokantní a zároveň primitivní rýmovačku ze světa politiky nebo erotiky. Hrálo se vždy více kol (nejčastěji tři), přičemž se obrátilo pořadí posílaných papírků, nebo se promíchali účastníci a přesedli si. Naše zkušenost byla tato: první kolo bylo zahřívací, druhé bylo nejlepší, neboť nejnápaditější, třetí už neslo znaky únavy a vyčerpání, takže mnozí odpadli... Když zbylo posledních pár matadorů, obvykle od dalšího kola upustili, dopili, co kde zbylo a venku pod blednoucími hvězdami se probděli k ránu.
Zde několik oskenovaných ukázek - pokliknutím na pravý dolní roh lze zvětšit:
