Z nejnovějších básní, které zazněly na večeru autorského čtení Skupiny XXVI v Praze: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/jiri-machat/navrat-hrdinneho-edy

Bouře

Na ostří stébla
sten větru
pomáhá nám v mlčení
Tón taje
v louže slov
Tvar vln
formou vzdoru
Život bez plachet
bere obrysy břehům

Torze

Sto žížal v kruhu rzi
Kurzy progresivní slepoty
Temnoty koláč ochutnej
ochotnej jít ještě hloub, níž
blíž okraji neznámého středu
Vhledu se nebraň slizem
zem je pokrm tvůj a stůl
Postůj vklíněn v němotě
klenutě prohni řeč
Meč jazyka v ohni podrž
vydrž v tiché katarzi
Když někde nad tebou
to tak zlověstně
kokrhá

Hřad

Ovál válej v lůně
tu němou hrst sezobej s pokorou
Tolik oblosti dalas
bojovals s hranou kuchyně
nevinně se tváří filosofe zrn však
o trn často raníš se
Chlubíš se tím, cos všechno snesla?
Nakonec klesla jsi v kolenou
skloněnou hlavu andělsky schovalas pod perutě
Krutě, krutě se ti odvděčili
tobě, vynesené
Zádušní mší na paprice

Krhání

S jestřábem se poper
vyzobej z oper repetice
Nikdy více se na slepice nedívej plotem
to ten hřeben je tvůj totem a meč
neuteč a tni do tmy metaforou
život je tvou norou, jsi lovná zvěř
Běž, pařátem srdce opiš kružnici vepsanou
tu ostruhou zasranou otři do žurnálu
Do kávy jak do kanálu zobák ponoř po rysku vzteku
Pamatuj, že na člověku je nejhezčí odpuštění
Všechno v životě se mění
Pohlédni, ty zůstal jsi trčet na vesnici
poslední, kdo rozezná nový den
od polární záře
Teď nekrhej
pro všechny svatý bez oltáře
kokrhej!

Nakonec

Na kraji pole
sedí zajíc
Hledí před sebe
nic už nechce, nic nejí
neskáče, po ničem netouží
je mu nanic
Jen sedí na bobku
je mrazem zkřehlý
Nic už neví, na nic nečeká
jako všichni na tomto poli
Už nemá strach ani žízeň
ničeho se neleká
jen jediného
člověka
Možná se mu stýská
zkouším ho pohladit
Jeho velké oči na mne hledí
tak zblízka
Nakonec mě kousne

Léto zápasí

Pěsti jablek
rudě buší do trávy
Sladké údery
pod pás létu
Čas krvácí z nosu
do listí
Svaly větví
pomalu umdlévají
Zatím co já v rohu zahrady
ležím pod provazy stínů
s očima zavřenýma
Modlím se k rozhodčímu
za nerozhodný výsledek

U stolu

Na dech dnů
obklady dlaní
na rány rtů
nelíbaných
Nocím zase snění
a o polednách
strach
pro nevěry
po cibuli nechat stékat
do zástěry
U jednoho stolu
znovu vykynuté životy
krájet spolu
na nové
lehce stravitelné
okamžiky

Tak už

Tak už otevřete kotce
chci být zase tam
kde proudí všemi směry
pohrobci mladého Přemyslovce
synové a dcery
A jako ten jeho kůň
co se už sto let postí
stanout s rozevřeným chřípím
nahoře na náměstí
a mít jako on
zase stejně daleko i blízko
k zemi
i ke svatosti

Miminko pláče

Nezná ještě opravdovou bolest
vklíněnou mezi prchající čas a poznání smrtelnosti
nezná definici lásky
ten neviditelný fáč na sdílenou samotu bytí
nezná křivdu ani radost
Zná jen světlo a tmu
letmé doteky lidské blízkosti
a bojí se
že se budou vzdalovat

Dálnice

Z bílých plachet
vysvléká se vítr
do prasklé tmy
měsíc zatíná svůj dráp
a někde stále
prší
a blesk bije
do domů lidí
Šírá se
a já lampář samozvaný
promoklý až na člověka
neviditelný
v reflexní vestě
u táhnoucí se sliny dálnice
v plagiátu světel
mlžných reflektorů
do tmy křesám
veršem o verš