Texty autorů, kteří četli a poslali své texty na setkání Skupiny XXVI v kavárně Zasekávák 28. dubna 2026.
Doprovázelo uskupení Sdělovací technika (Michal Singer, Tomáš Míka a Josef Moural)
Marek Toman
Svatava Antošová
Tomáš Zmeškal
Pavla Gabrhelíková
Roman Szpuk
Jiří Machát
Robert Janda
Večerem provázel Josef Straka
Zaslané texty:
Roman Szpuk
Stařena
Být v konečcích tvých vlasů větrem,
ty zdivočelá stařeno,
světlé oči se brání něze
a nebe je v nich zaskleno.
V příšeří kostela chvějí se paže,
kněz zjitra kalich pozvedá.
Zděšeně zírám do vitráže,
pro tebe rudnou růže tam.
Plamen javoru opadává,
jiskry se snášejí na hroby,
odcházíš, stařeno černovlasá
a opíráš se o berli.
Svatava Antošová
ZA KAŽDÝM SVĚTLEM STÍN
(ukázka z pásma připraveného k vydání
v ostravském nakladatelství Protimluv)
Na opuštěných místech podél zrušené trati
obrostlé narezlým borůvčím a hluchavkami
podél trati vinoucí se mezi šedivými habry
a bahnem odkališť podél rozeschlých pražců
ohryzávaných koloniemi rudých mravenců
na místech kam se chodím procházet sama
a ráda potkávám občas bledý stín nejdřív jsem
myslela že je to můj stín že ho vrhám já a on
mě doprovází ochraňuje hlídá mé kroky dává
pozor abych nešlápla na jedovatého hada ale
slunce viselo na bílé obloze přímo proti mně
za svým stínem bych se musela otočit tenhle
mi kráčel v ústrety spíš povlával než kráčel
země se sotva dotýkal jako by ani nepodléhal
gravitaci ne nemohl to být můj stín došel až
ke mně na jeho beztváři jsem uviděla úsměv
strnulý a o dost výš než tam kde bývají rty byl
v místě očí trochu zkřivený řeklo by se škleb
nebo úsměv vidoucího leč marný
Neboť co z viděného lze předat člověku
jenž dohlédne sotva na obzor?
Ten stín se mě neptá jestli se smí připojit
postaví se mi po bok srovná svůj krok s mým
a kus cesty jde se mnou nemluví o bohu jako
jiní aby ukázali svou hloubku nemluví o něm
nikdy vypravuje mi příběhy bezejmenných lidí
kteří nikoho nezajímají a dětí co nepláčou ale
vyjí jeho hlas je mi povědomý slyším v něm
táhlý spodní tón který nezaznívá ve slovech
vyslovených ale pouze ve slovech napsaných
je tónem knihy jež mluví hlasem svého autora
ten hlas chvílemi průsvitní a chvílemi temní
oslní mě zářivým odleskem jako hladina vody
přiblíží se a vzápětí se vzdálí není to váhání
strach to taky není jen živelný rytmus pohybu
mořských vln mezi mnou a jím je neviditelný
útes tak prudce a náhle se hlas zarazí zadrhne
postupně ztichne zmůže ho pláč
Stín slzy spolyká nadechne se a vypravuje dál
na pokračování vypravuje o státní mašinérii
která na sebe bere funkci přirozeného výběru
a zbídačuje vlastní obyvatelstvo o městském
divadle proměněném v plynovou komoru taky
o masakru v základní škole ostatky některých
dětí se nikdy nenajdou o hrůze obětí únosů
a dočišťovacích akcí o kruté hladovce sirotků
kteří jen chtěli svůj chudý sirotčinec zachránit
před privatizací
Vypravuje o hnutí vrácenek o hnutí matek
plných zoufalství matek vracejících ubohou
almužnu za smrt svých synů přímo prezidentovi
vypravuje o administrativní rezervě kdy hlasy
těch kteří nepřišli k volbám použije vládnoucí
moc za pomoci nikým nevolených volebních
komisí jak a pro koho se jí zachce
Vypravuje o řízené demokracii doprovázené
řízenými teroristickými útoky vypravuje mi
o zemi kde zítra kdysi znamenalo již včera…
Zmůže mě pláč nemám sílu to doposlouchat
všechno ve mně se proti tomu vzpouzí nemám
sílu vstřebávat svědectví o mocenské zvůli
a zločinech na nejvyšších místech copak není
jiná perspektiva ach jak dětinské přání copak
nelidskost vytvářená lidmi nikdy neskončí
kdykoliv o ní zaslechnu projde se po mém těle
mráz a kůže mi zbělá jako mrtvole zacpu si uši
hlas neutichne musí být někde uvnitř mě někde
zkraje pod lebkou mám nutkání udeřit hlavou
o zeď rozbít si ji dřív než ji přijdou rozbít jiní
rozbít si ji na padrť udeřím ale hlas neutichne
udeřím znovu - ještě zesílí
A za ním
za tím hlasem se spodním tónem napsaného
slova v chladném říjnovém šeru choulí se
prokřehlá anna stěpanovna ta anna z výtahu
anna zastřelená anna kanárek anna něčí žena
anna od novin anna deník ruska anna mazepa
anna politkovská
~ ~ ~
Pokaždé když dovypráví
má se k odchodu někam spěchá kam asi může
stín tak spěchat jestliže bytost která jej vrhá není
kdybychom se potkaly dřív řekla bych počkejte
anno kam ten spěch nechoďte ještě domů nic
dobrého vás tam nečeká jestli půjdete nejezděte
výtahem někde se zdržte u přátel nebo se jděte
projít dolů k řece jeden muž má dnes narozeniny
nedopřejte mu aby je slavil dvakrát ale vy byste
neposlechla vaším údělem je přežít v podmínkách
které vám nadělil osud
Tak jste to přece říkala a tajné služby
vás nespouštěly z očí
Kdybychom se potkaly dřív a nejen v téhle
stínohře z níž se brzy vytratíme řekla bych
anno podmínky osudu nebývají příznivé už
jednou vás chtěli otrávit vzpomeňte si bylo
to v letadle čaj se zařezával do žaludku jako
žiletka dostala jste se z toho se štěstím nebe
poslalo všechny své anděly žádný nechyběl
tady na zemi o tom neměl nikdo tušení ale
poslyšte anno v takovém zástupu přicházejí
andělé jen jednou podruhé už netrefí cesta
bývá zavátá pískem a písek je spolehlivější
než zátarasy a pak co je to vůbec osud kde
sídlí má honosný dům kam si zve návštěvy
nebo je raději sám na větrných pláních kde
se rozplývá v nic?
Takhle podivně jsme spolu rozmlouvaly
ona o osudu svém i druhých a já poněkud
vyhýbavě o osudu který nelze uchopit snad
za to zase mohl ten skepsí ostřílený skeptik
kdesi hluboko ve mně ohlašoval se pokaždé
když ho bylo nejméně třeba ale pro annu byl
cizincem někým komu nasloucháme pouze
ze zdvořilosti ve skutečnosti však necháváme
jeho slova volně plynout do ztracena a ono
ztraceno to nehmotné projasněné ztraceno
je jen terminus technicus pro porozumění
odložené na jindy
A pak v jednu chvíli mě její stín naposledy
celou prostoupil a já jsem osaměla bylo to
tak rychlé a nečekané přitom očekávatelné
osaměla jsem ve světě který je taky úplně
sám a představovala si jaké by to asi bylo
kdyby anna nesla svou urnu s cinkajícími
vyznamenáními ke kremelské zdi jako těch
šest státníků za pětiletky pompézních pohřbů
jaké by to bylo cinkat jimi bylo přece čím
o novinářská ocenění neměla nouzi avšak
pod zem trojekurovského hřbitova odešla
potichu bez cinkotu a pro moje oči jenom
pro ně skvěje se na jejím náhrobku nápis:
opři se o svůj vlastní stín ten můj už tě
neudrží
A pro oči ostatních pro oči těch několika
kteří ji doprovodili na její poslední cestě
tam od té doby kvete kámen
Pavla Gabrhelíková
Vlci
Metronom odbil správný čas
na noc si o sny zlomit vaz
tma tiše léčí
ticho sténá
ze mě proudí celá Seina
Když ty v lesích lovíš vlky
Snad je to pouze planý slib
opadne s ránem s listy lip
bereš si nůž
marná sláva
mně z tý představy pukne hlava
Když vím že v noci budeš lovit vlky
Dámy si škubou liščí boa
plížím se s kocourem Allana Poea
noc slibuje
pak neproplácí
srny se s klidem z pastvin vrací
Protože ví že ty dnes v noci lovíš vlky
Dětská hřiště zejí prázdnotou
ve mě skomírá nota za notou
moudří čechrají tabák dýmky
mámy kupují levný slimky
A ty
jdeš nocí lovit vlky
A každý osten jejich hřívy
láme přebal lesní knihy
do níž tisknu obrazy toho
že tvá kořist
jsem
já
To mi stačí
Modlitba z povzdechů
zahraná na tělo
maják se rozsvítil
venku se setmělo
Bezelstná remíza
poločas rozpadu
říkáte beze slov
přečtu
tě
odzadu
Venku se štosují
falešní proroci
krysaři bez flétny
svobodní otroci
A ani není sníh
vevnitř jsou dlaně
jsou jenom tvoje
a já v nich
Srdce si poskočí
v opilých synkopách
komu to nestačí
ať háže na zeď hrách
Mně stačí
že nemusím
mít
strach
Bez kamenných pomníků
Bez kamenných pomníků
i bez smutečních květů
bez upravených chodníků
a nepoznaných světů
Bez svíček u soch svatých
bez vět stříbrných a zlatých
I bez hřbitovních věnců
v nocích bez milenců
vzpomínáme
Balaámova oslice
Světlo se mihotá
jak duše v osice
Jsi vzpurný Balaáma játvoje osliceMáme to daleko
na cestě do nikam
Hospodin vysoko
a tak nic neříkámVíš kolik chrámů
vyhřezne útroby
než člověk sklopí zrak
a sám se podvolí?Sítě co chytají
rybáře do sítí
snad Kryštof překročí
a Rybu nechytíVe vzduchu beznaděj
A litry Amundsenky
Lidstvo má podzim
A moudrost
mění plenkyJeště že vítr
zahraje na žebra
čnějící nad městem
a srdce kláštera
uvěří pověstem
o dobru, o zlu
o pannách se synaMůžu pak za tebou?
Za krásou
bez
viny?
Ab imo pectore
Léčíš mě z lásky a ticho je doktorem
v průsvitném plášti
Ab imo pectore
Učený nepadá z lavice ve škole
Nebe je pevný prám
Ab imo pectore
Máváš mi na cestu bez známky nevole
topím se v balastu
Ab imo pectore
Moc těsná košile pro herce bez role
zápěstí pulzují
Ab imo pectore
Říkals mi bez Krásky zůstanu Netvorem
pohleď mi do tváře
Ab imo pectore
Klidně mě vyžeň z pravé komory do levé předsíně
Mlčením vyrážíš klín
co m e klíně
á v
m
Utíkáš s tyčí za bouřky do pole
poznáš mě v záblescích
Ab imo pectore
Robert Janda
KŘÁPIŠTĚ
(imaginace osvobozuje)
Lidská slova, to jest pradávné výkřiky touhy nebo děsu, jež vydávají nešťastníci tváří v tvář stínům a světlům, které jim skrývají svět.
Roger Gilbert-Lecomte
MIMOMÍSTNOST
Odpadky a smetí v rohu nemístnosti s hmatatelnými
stěnami
podpírají jako zlomené květiny svou přirozenou
krásu
Na prahu prahů se sotva stačil překročit kočičí
stín
a z hrnce na plotně už vyhrklo prudké světlo bez
tváře
Krumpáčem
a
rýčem
ponoří
se
vše
v
ničem ,
ZÁKUSEK LIDSKÉHO
Tělo u stolu hledá náhle původ své svěšené
hlavy
drobky chleba v něm napodobují prázdná
ústa
Splašky v jeho očích mrznou slepým žárem
na troud
všudypřítomná tělesnost bují ve věčném ohni
hnilob
Ani
déšť
pod
střechou
není
už
sám
sebou ,
JAK NEDOKÁZAT TLAK
Opuštěné gumáky na rohožce pro
příště
na zmoklé zbrani mezi rezavými prsty
spoušť
Je slyšet svět potloukat se zbytečně
kolem
Tady
je
jinde ,
V POKOJI KOJNÁ
Za záclonou šera rve si zoufalé okno vlasy
světla
dům od domu nemá dávno pevnou půdu pod
nohama
Prapůvodní strom divoce vichrem do všech stran
kymácí
poslepu sotva nahmatat tolik zelenou v rozkvetlé
louce
Jediné
nakonec
vidět
sněhobílé
prdelky
srnek ,
CIZÍ HLAVOU PROTI ZDI
V kufru který nikdy nepředstíral obsah
muka
s měděnými zámky bez známek života
poznat
Cvak
cvak ,
